Mezitím, co se zbytek studentů mořil na dopoledním vyučování, Marlene s Jamesem ještě stále trávili svůj drahocenný čas na ošetřovně. Oběma už bylo daleko lépe, takže si krátili dlouhou chvíli hraním kouzelnických šachů (Řachavého Petra jim totiž madam Pomfreyová okamžitě zabavila), přičemž se zabavovali vymýšlením nejvýstižnějších přezdívek pro své učitele nebo spolužáky.

„Oh, já vím, už vím!" vyjekla nadšeně Marlene.

„Kecáš! Nedokážeš vymyslet nic, na co bychom za ty roky už s klukama nepřišli," zazubil se James a táhnul koněm, aby s ním vzápětí vzal jejího střelce.

„Hrome, to jsem nechtěla," zaklela a strčila si nehet palce mezi zuby, když se snažila promyslet svůj další tah. Vážně hodně nerada prohrávala a nechtěla to dopustit ani tentokrát, tak se ho pokusila rozptýlit improvizovanou básní: „Šereda Snape, do hnízda rejp. Do nosa ho píchla vosa! Zabírá teď celou tvář, to je ale rudá zář! Marně hledá hůlku svou, ubijme ho lopatou!"

Potter si lehl na záda a hlasitě se rozesmál. Ztratil pozornost dokonce na dost dlouho, aby Marlene nenápadně pohnula několika figurkami a zajistila si tak dostatečnou výhodu pro další tahy. Pak už si jenom s nevinným zubením prsty poklepávala na bradu a čekala, až jí bude zase James věnovat plnou pozornost.

„Tvoje básnický střevo je dost nemocný, McKinnonová! Ale i tak to chci někdy použít. Srabus to určitě docení!" zachechtal se.

„Dávám ti k tomu svolení, Pottere," uculila se a táhla další figurkou. „Šach."

James se podezíravě zamračil a přejel pohledem celou šachovnici, než na Marlen zvedl s přímhouřenýma očima hlavu.

„Podvádíš!"

„Jak bych jenom mohla?" Zhluboka se nadechla a položila si ruku na levou stranu hrudníku. „Nechápu, že mě vůbec z něčeho takového můžeš obviňovat. To mé křehké srdce asi neunese!"

„Tvoje srdce je křehký asi jako Hagridovy griliášový hrudky," zasmál se James. „Nebo se snad pletu a už si našlo nějakou novou oběť?"

Tentokrát to byla Marlene, komu přes tvář přeběhl podezíravý pohled. Chvíli mlčela, než si v hlavě vyhodnotila nastalou situaci a konečně promluvila: „Nejsi zrovna známý starostí o svoje okolí, Pottere, takže jsou jenom dvě možnosti: Buď mě balíš a jsi v tom dost mizernej... a nebo máš nějaký vedlejší úmysly."

„Pche, za koho mě máš?" odfrkl si Dvanácterák pobouřeně. „Nemůžu mít starost o svou kamarádku?"

„Vidím, že už je vám oběma dobře!" přerušila jejich konverzaci Poppy Pomfreyová. 

Ta právě nesla lektvar pro jednu dvanáctiletou mrzimorskou studentku, kterou přivedli dnes ráno poté, co v učebně lektvarů vybuchl kotlík a celý jeho obsah jí vystříkl do obličeje. Měla ho pokrytý pulzujícími a mokvajícími boláky, které rozhodně nevypadaly kdo ví jak přitažlivě. 

„Tak se sbalte a můžete jít. Možná ještě stihnete odpolední vyučování."

Ani jeden z nich na nic nečekal a oba se začali sbírat z postele. Uklidili šachy a ustlali peřiny, než se Marlene znovu otočila na Jamese.

„Uzavřeme spolu takovou dohodu, Pottere, co říkáš?" navrhla, během čehož si sundala tričko, aby se mohla převléknout do čisté košile.

Nevšímala si, že Jamesovi zrudly uši, když usedl zpátky na postel a odvrátil pohled stranou dřív, než vůbec odpověděl: „A co by to mělo být za dohodu?"

„Je mi jasný, že na mě šijete nějakou boudu. Chováš se totiž chvílema vážně divně," spustila a konečně si oblékla košili, načež se pustila do uzle na kravatě. „Budu předstírat, že o ničem nevím, ale jenom když z toho budu něco mít, hm?"

Dvanácterák se ze všech sil pokusil působit nezaujatě. Protočil oči a nasadil lehce posměšný tón.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš."

„Ne?" usmála se Marlene, ale v jejím pohledu bylo něco až podivně zákeřného. Líným krokem došla až k Jamesovi, opřela si dlaně o jeho stehna a naklonila se k jeho uchu, kam zašeptala: „Tak to ti určitě nebude vadit, když zajdu za Siriusem a řeknu mu, že o všem vím, co? Jistě vůbec nebude tušit, o čem je řeč."

Potter pevně stiskl čelisti k sobě a pokoušel se co nejrychleji vymyslet jakoukoliv výmluvu. Hlavu měl ale naprosto prázdnou, až si nakonec rezignovaně povzdechl.

„Tak co ode mě chceš?"

„Chci, abys řekl Siriusovi, že má pozvat Lily na rande," odpověděla bez váhání.

„Cože?!" vyhrkl James s očima navrch hlavy. „Zbláznila ses? Proč bych to měl dělat?!"

„Protože jsi to jediný, co stojí v cestě mýmu ďábelskýmu plánu, Pottere!" ušklíbla se Marlene. „Už jsem jim dokonce vybrala jména pro děti. Umíš si vůbec představit, jak nádherný budou mít ty děcka vlasy?!"

„O čem to sakra mluvíš, McKinnonová?" zamračil se Dvanácterák. „Co bys z toho vůbec měla? Myslel jsem, že Siriuse chceš ty. Vždyť na něj věčně zíráš a děláš mu návrhy."

„Jo, zírám, no a co? Jako sorry, ale díval ses na něj někdy? Je tak sexy, až bych z toho brečela! Ten zadek mu snad vytesali sami bohové nebo co, ale to neznamená, že je to vhodnej materiál na randění. Je to buran!"

„Nejspíš tě zklamu, ale z chlapských zadků fakt mokrý sny nemívám," ušklíbl se James. „A to, co mi tu říkáš, nedává smysl. Lily je tvoje kamarádka, proč bys jí pro Merlina vůbec chtěla dohodit někoho, kdo je podle tvých vlastních slov buran?"

„Protože...," začala Marlene s ukazováčkem důležitě vztyčeným do vzduchu a udělala mezi slovy dramatickou pauzu, „...k ní se tak nechová. A nejspíš je to děsně sobecký, ale já prostě mi-lu-ju Blacka, kterýmu Lily trochu přitahuje obojek, jasný? Dělá z něj lepšího člověka a to je můj první důvod."

„To máš jako seznam podobně pitomých důvodů?" zamračil se James a nespokojeně si posunul brýle výš po nose.

„Jo, to rozhodně mám," přikývla Marlene důležitě. „Každý den až do Vánoc ti dám jeden z nich a klidně se s tebou vsadím, že nejpozději na Štědrý den mi dáš za pravdu, hm?"

„Takže se chceš vážně vsadit? Tohle nikdy nemůžeš vyhrát, McKinnonová," ušklíbl se Dvanácterák znovu.

„To je přece celá podstata sázek. To dobrodružství," uchechtla se a zapla si přitom poslední knoflík na hábitu. „Takže o lahev ohnivý whisky, sportovče," mrkla na něj a vyrazila ke dveřím. Mezi zárubněmi se krátce zastavila a otočila se na stále ještě dost zaraženého Jamese. Tvář jí zdobil škádlivý úsměv, když hravě dodala: „Jo a Pottere? Nemusíš se cítít špatně... tvůj zadek je taky k nakousnutí!"

Nic dalšího neřekla. Nechala ho sedět zamyšleného na posteli a už tak nemohla vidět, jak si James složil hlavu do dlaní a pevně sevřel víčka k sobě. 

Zdálo se, že se mu vesmír chystal dát ochutnat jeho vlastní medicínu. Všechny tyhle vánoční zázraky a sázky se mu očividně začaly vymykat z rukou, jenže co teď s tím? Teď už bylo pozdě vycouvat.