„A první cenu za lektvar vyhrávají pan Snape a slečna Averyová!"

Křiklan se při svém prohlášení tvářil, jako kdyby si právě rozbaloval ten nejkrásnější dárek na celém světě. Zubil se na všechny strany a dokonce se pustil do potlesku, ke kterému se zbytek třídy přidal jenom velice, velice vlažně. Všichni do jednoho chtěli vyhrát a vysloužit si tak u profesora očko pro zbytek roku.

„Dovolte mi malou ukázku!" pokračoval, přičemž vzal do ruky malou lahvičku s mrazivě modrým lektvarem a odzátkoval ji. Před sebou na katedře měl postavený květináč s přibližně metrovou košatou jedličkou. Jedna jediná kapička, která dopadla do hlíny, okamžitě ojíněla celý stromek zářivou námrazou, která na všechny doslova dýchla vánoční atmosféru.

„Nenašel jsem na lektvaru jedinou chybičku! Většina ostatních měla své mouchy, které by se daly jistě vychytat, a pak tu byly takové projekty, jejichž autoři by se lektvarům pravděpodobně nikdy v budoucnosti věnovat neměli."

Střelil pohledem směrem k Jamesovi s Marlene, kteří si oba naprosto otráveně prohlíželi vítězný páreček. Překousnout fakt, že tuhle soutěž vyhrál zrovna Severus, je oba stálo spoustu sil.

„Narveme mu na tom plese ten náš sliz do kalhot," procedila McKinnonová skrz zuby.

„Doufám, že mu pak nějaká z těch větviček vroste přímo do zadku," ušklíbl se Potter, který byl sice ještě pořád trochu zelený a nebylo mu úplně do smíchu, ale síla nenávisti ho očividně dokázala aspoň trochu povzbudit.

„To mi povídej."

S podobným mumláním a tichými kletbami pokračovali i po odchodu ze sklepení. Marlene díky tomu dokonce na chvíli zapomněla na svou pomstu a živě s ním debatovala. Teda alespoň do doby, než se James rozhodl uskutečnit svou dlouho připravovanou myšlenku.

„Marlene?" oslovil ji a dokonce se zastavil, aby se mohl dostatečně soustředit. Jelikož šli až doteď v hloučku, zbytek skupinky se zastavil taky a tázavě se na ně otočil. „Doženeme vás. Běžte, běžte," popohnal je James mávnutím ruky.

Sirius s Lily si vyměnili jediný ustaraný pohled, než společně s Remusem a Peterem vyrazili směrem k učebně dějin čar a kouzel. Šlo o poslední hodinu před začátkem vánočních prázdnin. Další vyučování je mělo čekat až v lednu.

„Hm?" povytáhla McKinnonová obočí a ruce založila na hrudníku. Sama tak trochu tušila, odkud vítr vane, ale rozhodla se předstírat nevědomost a nechat ho hrát tu nesmyslnou hru, o kterou se tu právě pokoušel.

„Tak mě napadlo," začal James a rukou si několikrát po sobě projel vlasy. „Nechtěla bys se mnou jít na ten ples?"

„Já? Proč zrovna já?"

„Ehm," odkašlal si a přešlápl z nohy na nohu, „říkal jsem si, že jsme docela dobrý tým, tak proč nevyrazit spolu. Však víš, jako kamarádi."

„Jako kamarádi," zopakovala a upírala na něj přitom své uhrančivě modré oči, kvůli kterým se začal velice brzy nervózně ošívat. „Určitě to nemá žádný jiný důvod? Ani jeden?"

„Ani ne, jaký jiný důvod by to mělo mít?"

„No já nevím... třeba nějakou tajnou sázku, nebo něco podobnýho?"

„Sázku?" zasmál se James až nepřirozeně vysoce. „Přece bych tě nechtěl vzít na ples jenom kvůli sázce."

„Jistěže ne," usmála se. Ironický podtón v jejím hlase byl jen sotva znatelný, takže ho Potter ani nepostřehl. „Tak to je škoda, žes mě nepozval dřív. Už jsem slíbila Peterovi, že půjdu s ním."

„Půjdeš s Peterem?" dostal ze sebe překvapeně. „Přece nemůžeš jít s Peterem!"

„Pro Merlina, proč bych nemohla? Máš snad patent na párování svýho okolí? Nemůžu za to, že ti Evanska dala košem, a ty teď sháníš náhradu, nemyslíš?"

„Ale Lily mi nedala košem!" zamračil se, přičemž stisknul ruce v pěst. „Nikoho jiného jsem nezval."

„Jo, takže sis den před plesem řekl – jé, já vlastně nemám koho vzít na tu šaškáru, ale to je v pohodě. Naštěstí tu mám Marlene, ta se určitě přetrhne, aby se mnou mohla jít."

„Tak teď trochu přehráváš, McKinnonová," ušklíbl se. „Myslel jsem to dobře."

„To jsem ráda. Jsi učiněná dobrota, Pottere," uchechtla se. „Možná až jednou nebudu tvoje poslední volba, půjdu. S tímhle se jdi ale vycpat, hm? A mimochodem, dlužím ti dnešní důvod – Black radši nejde na ples s nikým, jen proto, že nemůže vzít Lily. A proč, že ji vlastně nemůže vzít? Oh, jo jasně, protože Potter a jeho uražená pýcha. Všichni budeme předstírat, že není blbec, jen abychom neranili jeho křehký srdíčko."

Už nečekala na jeho odpověď. Prosmýkla se kolem něj a vyrazila rychlým krokem za zbytkem skupinky, aby stihla začátek vyučování, které jí ve skutečnosti stejně vůbec nezajímalo.

„Tak to šlo skvěle," zamumlal si James sám pro sebe a prsty si ještě víc rozcuchal vlasy. „Pottere, s ženskýma to fakt umíš, to se musí nechat. Hrome!"

Vzteklým kopnutím potrestal květináč, který stál na rohu chodby, ale moc mu to nepomohlo. Byl rozčilený, že mu Marlene takhle křivdila, že mu jeho plány nevychází a navíc se mu trochu příčila představa, jak bere McKinnonovou na ples někdo jiný než on.

Všechny ty pocity ho trochu mátly a on netušil, jak s nimi naložit.

Proč vlastně nepozval na ten ples Lily? Na zkouškách se poslední dobou dost sblížili, třeba by tentokrát vážně šla. Možná se vzdával až moc rychle, jenže mu zároveň hlavou vrtaly všechny ty věci a důvody, co mu přednesla Marlene. Občas mu řekla něco, čeho si nikdy dřív nevšiml, protože tomu vůbec nevěnoval pozornost. Navíc díky tomu stačil postřehnout, že čím míň se motal kolem Lily, tím blíž k sobě s Tichošlápkem zase měli.

Marlene o Dvanácterákovi koneckonců tvrdila, že je jako prezervativ. Prý brání nadpozemskému zážitku. James si sice nebyl jistý, co tím myslela, protože netušil, co to slovo znamená, ale jak ji znal, nejspíš to vědět ani nechtěl.

Celý zbytek dne s ním pak nebyla rozumná řeč, a to mu vydrželo až do večera. Všem nespokojeně odsekával a vyléval si na nich vlastní frustraci.

„Zatraceně, Dvanácteráku, můžeš se pro Merlina trochu uklidnit? Nebo máš zase svoje dny?" ušklíbl se Sirius, když mu nabídl balíček bertíkových fazolek a dostal za to vynadáno, protože přece ví, že si kvůli famfrpálu musí hlídat váhu. Včerejší obžerství se do toho zřejmě nepočítalo.

„Nemám žádný dny, jasný?" zabručel nespokojeně.

Ve dveřích do ložnice se najednou objevil Remus, který byl už na první pohled trochu nesvůj. Byl nezvykle roztěkaný, kravatu měl nedbale povolenou a oči navrch hlavy.

„Jsi v pohodě, Náměsíčníku?" obrátil se na něj okamžitě Peter, který si doteď v posteli četl knihu.

„Včera jsem napsal Dorce a pozval ji na ples." dostal ze sebe s námahou. „Řekla ano!"

„A kde je ten háček, Remusi? Proměňuje se v kočku a ty máš strach, že ji sežereš?" poznamenal James trochu uštěpačně.

„Ty seš blbec," protočil Sirius oči, načež přesunul svou pozornost na nově příchozího vlkodlaka a povzbudivě se usmál. „To bude v pohodě, Remusi. Není to přece žádná věda."

„Nemám žádný pořádný společenský hábit," povzdechl si nešťastně a přešel ke svému kufru, kam si dřepl a začal se probírat vlastními věcmi. Brzy vytáhl záplatovaný kus oblečení, který už měl očividně dny své největší slávy za sebou. „V tomhle tam přece nemůžu jít."

„Třeba ho dokážeme nějak upravit, aby to nebylo tak vidět," zamyslel se Peter a natáhl se k hábitu blíž. „Obarvíme ho."

„Mám dva, jeden ti půjčím," ozval se James, který se rozhodl přestat hrát uraženého a zvedl se z postele. „Myslím, že by ti mohl docela sedět."

„Proč máš dva společenský hábity?" povytáhl Sirius obočí.

„Přece abych se mohl rozhodnout, který si chci zrovna vzít, ne?" Zaklepal si James na čelo, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Táta vždycky tvrdí, že oblečení musíš přizpůsobit situaci, takže potřebuješ mít na výběr!"

„Ty seš fakt hrozný snob," protočil Tichošlápek očima. „Ale taky si myslím, že by tvůj hábit Remusovi mohl sedět."

„Vážně bys mi ho půjčil?" zeptal se zmíněný překvapeně. Zdál se být dokonce trochu dojatý; pořád si nedokázal zvyknout, jak naprosto bezpodmínečně za ním všichni tři stojí.

„Já vím, že mě máte za idiota, ale fakt si myslíte, že bych kamarádovi nepůjčil oblečení? No tak, to už je trochu moc, ne?"

„To si přece nikdo nemyslí, Jamesi," usmál se Peter. „Je fajn, že sis vzal dva. Vidíš, jak se to teď hodilo. Tak si ho zkus, Náměsíčníku."

James vytáhl ze svého kufru společenský hábit a podal ho svému příteli, který si ho po chvilce váhání natáhl na sebe. Rozhodně to byla velká změna oproti jeho jinak ošuntělému oblečení. Nebýt jizev náhodně roztroušených po tváři, nepoznali byste, že je na něm cokoliv zvláštního.

„Vidíš, padne jako ulitý," poznamenal James a pečlivě mu urovnal límec, aby bylo všechno naprosto perfektní, „teda spíš ušitý. Klidně si ho nech."

„Díky, Jamesi," usmál se Lupin. „Máš to u mě."

„To byla moje povinnost. Aspoň vy dva s Peterem jste si sehnali rande, když my se Siriusem ostrouhali."

„Sehnali?" ozval se z ničeho nic Pettigrew. „O čem to mluvíš?"

„No, slyšel jsem, že jdeš s Marlene," obrátil se na něj James trochu zaraženě. „Nejdeš?"

„Ne," zavrtěl hlavou, „a taky chci, abys věděl, že se na tebe nezlobím, Dvanácteráku."

„Počkej, počkej, proč by ses na mě měl zlobit?" vyhrkl překvapeně. „Nic jsem neudělal. Nebo jo?"

Potter už nepostřehl, jak za jeho zády Sirius jemně zavrtěl hlavou směrem k Červíčkovi, jako by mu dával najevo, že teď není ideální doba pouštět do další debaty. Sirius nechtěl, aby se všechno vmžiku zase začalo točit kolem Jamese, jak už bylo dobrým zvykem.

Tohle měl být Remusův večer.

„Ne, nic jsi neudělal," pousmál se Peter nakonec a zachumlal se do vlastní peřiny. „Prostě půjdeme všichni tři spolu a budeme z dálky podporovat Náměsíčníka."

„To zní jako plán," uculil se Sirius a poplácal Remuse po rameni. „Tentokrát je řada na tobě, kamaráde. Zasloužíš si to."