„Vážně vám to přijde jako dobrý nápad? Remus z toho nebude mít kdo ví jakou radost," upozorňoval Peter své dva kamarády, kteří právě číhali za rohem a očekávali příchod svého chlupatého mazlíčka, který by se touhle dobou měl pomalu vracet z knihovny.

„Řekni, Pete," odvětil okamžitě Sirius, „už jsme někdy v životě měli špatný nápad? Nebo snad nápad, který by nevyšel, jak měl?"

„Nepočítáme-li drobné komplikace, které se samozřejmě občas mohou objevit," doplnil obratem James.

„Musím odpovídat?" Zahleděl se na ně Pettigrew a trochu nejistě si přešlápl. „Myslím, že by se našla spousta věcí, které nešly zrovna podle plánu."

„Hele, Evansová říkala, že je čas vánočních zázraků. Nikdo se na nás nemůže zlobit, že se jich snažíme pár zařídit, nemyslíš? Jsme vlastně něco jako vánoční skřítci," vysvětlil Tichošlápek a znovu nenápadně vykoukl zpoza rohu.

„A jak jste do té místnosti vůbec dostali Dorcas?"

„Poslali jsme jí dopis s žádostí o schůzku. Však víš, něco ve stylu: Omlouvám se, že jsem stáhl ocas mezi nohy a utekl. Nebyl jsem tak úplně ve své kůži, blablabla," přiblížil James hlavní myšlenku jejich super tajného plánu na sehnání starostlivé paničky pro jejich chlupatého kamaráda.

„A co když znova uteče?" dotázal se znovu Červíček a snažil se najit v jejich plánu jakoukoliv mezeru, která by pro ně jistě mohla mít nedozírné následky. Remus měl totiž obvykle nervy z ocele, ale když už mu praskly, nebyla to zrovna nejpříjemnější situace.

Dvanácterák si ukazováčkem poklepal na spánek, aby ukázal, jaký je to filuta, načež odpověděl: „To se rozhodně nestane. Přece je tam zamkneme!"

„Svatá Morgano, tohle nemůže dopadnout dobře," zahuhlal si Peter tiše pod vousy.

To už mu ale Sirius přitiskl dlaň na ústa a stáhl ho zpátky za roh, aby zabránil v odhalení jejich přísně tajného plánu. Ten totiž vyžadoval promyšlenost, preciznost a dokonalé načasování, jelikož na to měli jen a pouze jeden pokus.

„Připrav se, Dvanácteráku. Remus na devíti hodinách," zašeptal Sirius a dokonce z kapsy vytáhl podivnou punčochu, kterou se svým kumpánem zřejmě ukradli profesorce McGonagallové ze sušáku na prádlo.

„Vždy připraven!" odvětil James šeptem a natáhl si na hlavu silonovou punčochu. „Hrome, skoro nic v tom nevidím. Určitě se to dělá takhle?"

„Jasně, viděl jsem to v jednom mudlovským filmu," potvrdil Black a i on si natáhl provizorní škrabošku na obličej. Sám musel uznat, že to rozhodně není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale tím se rozhodně nechtěl nechat odradit.

„Takže na tři!" zamumlal Dvanácterák s očima upřenýma do Pobertova plánku, ačkoliv na něm přes punčochu stejně nemohl vidět vůbec nic.

„Raz..."

„Dva..."

„Tři!" vyjekli oba najednou a vyskočili zpoza rohu, kde každý chytil Remuse pod jednou rukou.

„Neklaďte žádný odpor a dejte si ruce pod hlavu!" zahlaholil James.

„Za hlavu, ty střevo," opravil ho Sirius okamžitě.

Remus nestačil ani zareagovat a vyndat hůlku. Chlapci ho zaskočili tak moc nepřipraveného, že se nezmohl na sebemenší obranu. Než se vůbec stačil rozkoukat a zjistit, co se to kolem něj děje, už ho oba strčili skrz dveře do malé místnosti a zavřeli za ním dveře.

Tohle jim rozhodně nedaroval. Tímhle překročili všechny meze a to tak dalece, že ty meze snad už ani nebyly vidět. Zbrkle se zvedl z kolenou, na kterých následkem prudkého postrčení skončil, a chytil za kliku dveří. Ať se ale snažil, jak se snažil, dveře se ne a ne otevřít. Dřív, než však stihl vytáhnout hůlku a zamumlat příslušné kouzlo na odemykání zámků, se za ním ozval známý hlas.

„Remusi?"

„Dorcas?" otočil se na ni Náměsíčník překvapeně a couvl ještě o krok dozadu, jako kdyby jí snad měly v příštím okamžiku narůst dlouhé tesáky a drápy.

„No," pousmála se lehce a přešlápla si z nohy na nohu, „něco mi říká, že jsi to nebyl ty, kdo mi dneska poslal ten dopis, co?"

„Dopis?" odvětil Remus zaskočeně, načež frustrovaně zaklonil hlavu a nespokojeně vyfoukl vzduch skrz rty. „Já je jednou vážně zabiju. Moc, vážně moc se za ně omlouvám, ano?"

„Není za co," zavrtěla hlavou, ale z hlasu jí zaznívalo očividné zklamání. „Nejspíš jsem měla něco tušit. Jen jsem myslela... vlastně ani nevím, co jsem myslela."

„Dorcas," oslovil ji znovu Lupin, když se kolem něj pokusila prosmýknout ke dveřím a co nejrychleji zmizet pryč. „Mrzí mě to. A ne jenom tohle, ale i to u jezera. Rozhodně byla hloupost utéct, jak malý kluk. Můžeš mi to odpustit?"

Maedowesová dlouho stála na místě a měřila si ho nejistým pohledem. Zřejmě se snažila odhadnout, nakolik byla jeho slova upřímná. Nakonec ale usoudila, že to ten zjizvený Lev myslel naprosto vážně. Nejspíš proto povytáhla koutky do nesmělého úsměvu, když k němu udělala krok a lehce, lehčeji než dotek motýlích křídel, ho políbila na tvář.

„Myslím, že ti dám ještě šanci to napravit, Remusi Lupine."

Plaše se pousmála a s tichým zašeptáním alohomora se prosmýkla těžkými dubovými dveřmi, které se za ní zase okamžitě zabouchly.

Nechala ho stát samotného v prázdné místnosti, do níž ho jeho přátelé násilím odvlekli a zavřeli, a přesto mu i těmi pár slovy vykouzlila na tváři tak moc vzácný úsměv. Byl téměř neznatelný, ale byl tam.

Možná byl opravdu čas začít věřit na vánoční zázraky.