UPOZORNĚNÍ:
Tahle kapitola může být kapánek chaotická, ale snad to pochopíte...
S láskou vaše JustCrazyGirl05 💕

Od setkání s Velkou trojkou opět uplynulo několik dnů. Nic moc se nedělo, proto to tady nazapisuju. Konečně ale přišel den, na který jsem se těšila a který mi ve finále změnil život...
,,Tomiko! Vstávej!" probudil mě že spánku dívčí hlas. Švihnutím jsem se probudila. ,,M-Mino? Co se děje? Ono snad hoří?" zeptala jsem se rozespale a promnula jsem si oči. Mina vypadala jako u vytržení. Všimla jsem si v pokoji i ostatních spolužáků. ,,Ehm...o co tady-" ,,VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM!" vykřikli všichni najednou. Sato držel v ruce velký čokoládový dort. Byla jsem nadšená! Tohle bylo něco, co jsem opravdu nečekala. ,,J-J-Jak jste to věděli?" zakoktala jsem se a na tváři jsem měla rozlitý široký úsměv. Pak mi to samozřejmě došlo. Můj táta je přece nás třídní! ,,Pan Aizawa nám o tom řekl!" zvolala nadšeně Ochaco. Rychle jsem vstala z postele. ,,Panebože...Moc vám všem děkuju, vy šílenci!" zasmála jsem se. Mina se mi ihned vthla kolem krku stejně, jako Denki, Kiri a neochotně i Katsuki. Ostatní se přidali. Bylo to takové hromadné třídní objetí. ,,Jo a pan Aizawa taky vzkazuje, že se za ním máš stavit." dodala Pinkie, když se ode mě odtáhla. Kývla jsem. ,,Tak jo všichni! Necháme ji převléknout se atd a mezitím dole nakrájíme dort!" zavelel Kiri. Všichni okamžitě začali opouštět můj pokoj. Jediný, kdo zůstal byl Bakugou. Něco schovával za zády. Pomalu se ke mně rozešel. ,,Všechno nejlepší, Ufňukánku." řekl a zpoza zad vytáhl bílého plyšového méďu. ,,Awww! Děkuju Katsuki!" pískla jsem a skočila jsem po něm. Pevně jsem ho objala. Bylo to od něj opravdu hrozně milé! Po chvilce se chlapec odtáhl a vtiskl mi medvídka do rukou. ,,Doraž dolů až se převlékneš." kývl na mě ve dveřích a odešel. Ustala jsem si postel a položila jsem medvídka na ni. Převlékla jsem se do školní uniformy a rozešla jsem se za ostatními.

Ke snídani jsme si dali onen čokoládový dort. Byl výborný! Musím uznat, že ten kdo ho pekl je úžasný! Po snídani jsem šla za tátou. Docupitala jsem před učitelskou kolej a zaklepala jsem na dveře. Otevřel mi člověk, kterého bych tady nečekala. Byl vyšší než já, měl blond vlasy, zlaté oči a rudá křídla, kterých si nedalo nevšimnout. ,,Ehm... profesionální hrdina Hawks?" nechápala jsem. Jmenovaná osoba si mě trochu pohrdavě prohlédla. ,,Co potřebuješ?" zeptal se mě a opřel se o rám dveří. ,,Tomiko?" ozval se hlas za blonďatým chlapcem. Oba jsme se podívali tím směrem. Byl to můj táta. ,,Ahoj, cos potřeboval?" zamávala jsem mu. Hawks nechápal, co se právě děje. ,,Ty mluvíš se svým učitelem takhle?" nechápal. Jen jsem se pousmála. ,,Klid, Hawksi, je to má dcera." zamumlal táta. Já jsem se Hawksovi protáhla pod rukou a postavila jsem se vedle táty, vedle kterého jsem vypadala jako prcek. Hrdina kývl. ,,Zatím se mějte, Eraserheade." zamumlal a odešel.

,,Co tady dělal?" zeptala jsem se třídního. ,,To není tvá starost." odsekl. ,,Každopádně, vše nejlepší k tvým šestnáctým narozeninám!" obal mě. ,,Mám pro tebe dárek." usmál se a odněkud vylovil žlutý spacák. ,,To nene! Ten je pro mě?! Děkuji ti moc tati!" vypískla jsem. ,,Teďka jsi oficiálně pro všechny čestná Aizawa!" zasmál se. Také jsem se nad tím zasmála. Společně jsme se nakonec rozešli do školy.

Zbytek dne probíhal jako obvykle, nečekaně, jen s tou vyjímkou, že mi sem tam někdo popřál vše nejlepší k narozeninám. Večer jsem se šla, už ve svém normálním oblečení, projít do parku. Na zádech jsem měla, jako pokaždé od té doby co mám dočasnou licenci, batoh s převlekem a samotnou kartičku. Procházela jsem večerním parkem a sledovala jsem noční oblohu. Byla nádherná jako vždy. Milovala jsem hvězdou oblohu. V nedalekém městě jsem si, ale všimla něčeho divného... Kouř? Spousta kouře! Muselo se tam něco stát! Požár nebo tak něco. Shodila jsem ze sebe batoh a jelikož někdo nebyl v okolí, převlékla jsem se za keřem do svého kostýmů. Do zadní kapsy jsem schovala licenci. Zvolila jsem si narychlo svůj první quirk. Křídla. To je další důvod proč je v mém kostýmu mé DNA. Na zádech mi vyrostl pro bílých křídel. Vypadala jsem jako anděl. Rychle jsem se rozletěla k místu požáru.

Doletěla jsem na místo a snesla jsem se na zem. Hořel jeden z vysokých hotelů. Křídla mi zmizela. Ne proto, že by mi vypršel limit, ale protože to bylo součástí dané schopnosti. Křídla mi rostou a mizí podle mé vůle. Na místě už bylo několik profesionálních hrdinů. ,,Hej! Co tady děláš? Je to nebezpečné!" křikl po mně jeden profesionál. ,,Mám dočasnou licenci." odvětila jsem a vytáhla jsem ze zadní kapsy kartičku, kterou jsem mu následně podala. Hrdina si ji pečlivě prohlédl a nakonec dodal. ,,Tak dobře, jaký je tvůj quirk?" ,,Můžu si na hodinu vypůjčit tři různé schopnosti. První jsem už využila abych se sem co nejrychleji dostala. Zbývají mi dva, které využijí při zachraňování civilistů. Uvažuji nad ohnivzdorností a kapslí, aby se uvězněným nic nestalo." odpověděla jsem. Hrdina opět pokýval hlavou. ,,Dobře. Dejte se do práce Lady Fantasie." řekl s úsměvem. Vytáhlé jsem bonbón z jedné z kapes a rychle jsem ho snědla. Kývla jsem a vybrala jsem si dva jmenované quirky. Ohnivzdornost vysvětlovat nemusím. Kapsle byla schopnost, která vytvořila kolem člověka pevnou bublinu. Kyslík se do ní dostával automaticky a byla odolná proti většině věcí, včetně ohně. Vzala jsem si jednu z kyslíkových masek a vběhla jsem do hořící budovy.

Procházela jsem pokoji a hledala jsem uvězněné. První patro - čisto. Druhé patro - také. Ve třetím patře jsem našla jakéhosi staršího muže. Skrze plameny jsem k němu doběhla. ,,Zdravím. Nebojte se, o všechno se postarám, pane." ujistila jsem ho s mírným úsměvem a vytvořila jsem kolem něj kapsli. Muž rozklepaně kývl. Kapsle se zvedla do vzduchu a následovala každý můj krok. Našla jsem zde ještě několik dalších lidí. Tři děti, pět dospělých a jednu starší paní. Celkem jsem jich dolů odvedla deset. Byli rozdělení každý do své kapsle. Postupně šli za sebou. Proběhla jsem ven. Kapse dopadli opatrně na zem a na můj povel praskly. ,,Děkujeme vám slečno." poděkovala mi starší paní. Jen jsem samozřejmě kývla a rozběhla jsem se zpět do budovy. Hasiči mezitím hasili požár. Ze čtvrtého patra jsem odvedla tři lidi. Z pátého patra jsem odvedla šest lidí. Z šestého osm. V sedmém nebyl nikdo. V osmém jsem našla jen jeden manželský pár se svou dcerou. Celkem jsem zachránila něco kolem třiceti lidí. Má schopnost začala pomalu slábnout. Docházel mi čas. ,,A tady je! Naše nová začínající hrdinka Lady Fantasia! Tohle je její první mise a vede si docela dobře." uslyšela jsem moderátorku, když jsem naposledy vyběhla ven. Byla jsem umazaná od sazí a trochu vyčerpaná. ,,Má dcera! Kde je má malá Zu?!" naříkala jedna paní. Ihned jsem se k ní rozběhla. ,,Má dcera...musí tam ještě někde být! Bydlíme v posledním patře!" naříkala žena. Budova už byla docela dost v plamenech. Skrze první dvě patra se už nedalo vůbec dostat. Mohla bych tam projít jen já, ale nevím, kolik bych měla času. I ostatní hrdinové se drželi zpátky. ,,Madam, je mi líto, ale dělali jsme co jsme mohli. V posledním patře jsme nikoho neviděli a budova se může každou chvíli zřítit." oznamoval jí jeden z hrdinů. Žena se rozvzlykala ještě více. Slova hrdiny mě šokovala. Není žádná šance té dívence pomoct? Je prostě ztracená? Ne...Tak to být nemůže. Na zádech mi opět vyrostla pár bílých křídel. ,,Přívedu jí..." zamumlala jsem, několikrát jsem jimi máchla a vzlétla. ,,Hej! Je to moc nebezpečné, ty blázne!" zavolal za mnou jeden z hrdinů, ale já jsem to ignorovala. Letěla jsem do nejvyššího patra. Proskočila jsem oknem dovnitř. Mé schopnosti začali ochabovat. Začala jsem na kůži cítit teplo. Na tváři jsem stále měla plynovou masku. Já tu dívenku zachraním i kdyby mě to mělo stát život! Tohle to, co hrdinové dělají...

Probíhala jsem desátým patrem, až jsem uslyšela něčí vzlykání. Zaposlouchala jsem se a vydala jsem se za vzlykaním. ,,Nebojte se! Zachraním vás!" ujišťovala jsem ji. Doběhla jsem do místnosti, odkud se vzlykání ozývalo. Ta dívenka byla schovaná v rohu za skříní... Proto j⁸ asi nikdo neviděl. Doběhla jsem k ní a vzala jsem jí do náruče. Na vytvoření další kapsle jsem už neměla sílu. Nasadila jsem dívence svou masku a běžela jsem pryč.

Mé schopnosti byly ty tam. Byla jsem poněkud unavená, ale nesměla jsem se zastavovat. Šlo tady o život nevinné dívenky. Kouř mi začal vstupovat do plic víc a víc. Kůže mě pálela, ale i tak jsem se nezastavovala. Doběhla jsem s dívenkou až k oknu v zadní části budovy. V jeho blízkosti byl vrtulník. Byli v něm sice novináři, ale lepší než nic. ,,Vemte tu dívku k sobě!" zavolala jsem na ně. Vrtulník přiletěl co nejblíže mohl. ,,Víc to nejde! Musíte skočit!" zavolal na mě muž. Už už jsem chtěla s dívkou skočit, ale docházela mi síla. Nevím, jestli bych to zvládla.  Slabě jsem položila dívku na zem a přidřepla jsem si k ní. ,,Tak jo, teď musíš skočit ano? Všechno bude zase v pořádku. " položila jsem jí ruce na ramena.
,,A-A-Ale co když to nedokážu." vzlykla. Sundala jsem dívence masku. Nesmím ztrácet čas. ,,Ty to dokážeš." řekla s úsměvem. Dívka nejistě kývla. Opatrně přešlápla a skočila. Dopadla do vrtulníku jen tak tak. Ulevilo se mi. Byla jsem připravená skočit, když v tom se začala budova hroutit. ,,Leťte, nebo vás to smete sebou!" zavolala jsem na lidi ve vrtulníku. ,,Necháme vás tady!" ,,Poslechněte mě! Musíte se dostat do bezpečí! Musíte dostat tu dívku k její rodině! Já se z toho dostanu, použijí svá křídla!" poslední věta byla lež, ale to oni nevěděli. Vrtulník se nakonec rozletěl pryč. Budova se hroutila ještě víc. ,,Tohle bude můj konec." zamumlala jsem. ,,Alespoň zemřu s dobrým pocitem...zachránila jsem tu malou dívenku." zamumlala jsem ještě s mírným úsměvem na tváři. Budova se zhroutila do sebe. Cítila jsem jak padám vše kolem se pohybovali tak rychle. Před očima mi proběhl celý život. Něco mě napadlo. Zbylá ve mně ještě nějaká energie. Soustředila jsem se na vybranou schopnost. Gravitace, jako má Ochaco Uraraka. Plně jsem se soustředila. Jestli skončím v bezvrdomí nebo v kómatu, bude to pořád lepší než smrt... Bude to lepší, jelikož až se proberu, budu moct zase pomáhat lidem... Budu hrdinka..
Byla jsem asi tři metry od země. Dva, jeden, půl...TEĎ! Zastavila jsem se ve vzduchu. Pak jsem to pustila. Dopadla jsem úplně vysílená na zem. Kolem mě padaly kusy budovy. Mé plíce byly plné kouře, těžce se mi dýchalo. Moje kůže byla místy popálená. Energii už jsem neměla vůbec žádnou. Byla jsem úplně vyčerpaná a ještě ke všemu přeze mě přepadl jakýsi trám. Nezavalil mě, ale bránil mi v pohybu. Že by to byl i tak můj konec? Sípavě jsem zakašlala. Krk jsem měla jako v ohni. Před očima se mi začali dělat mžitky. Mé tělo mě přestávalo poslouchat. Přestávala jsem vnímat okolí. Jediné, co jsem vnímala byl můj nepravidelný dech a tlukot mého srdce. Buch, buch...Buch, buch... Pak jsem přestala vnímat úplně.... Byl to konec a já jsem se propadla do prázdnoty....

PO PÁR MINUTÁCH
POHLED TŘETÍ OSOBY:

Budova byl zničená. Všichni zachránění lidé stáli daleko před ní. Malá dívenka, kterou začínající hrdinka zachránila se rozeběhla ke své mamince. ,,Zu!" vykřikla žena a sesunula se do kolen. ,,Mami!" vykřikla dívenka. ,,T-T-Ta hrdinka co mě zachránila. K-Kde je?" vzkykala. Žena jí nedokázal odpovědět. Hrdinům se nakonec podařilo budovu uhasit. Už se z ní jen kouřilo. Poté nastalo pátrání po mlaďoučké dívce, která se představila jako Lady Fantasia. Její tělo se nenašlo.
,,Ta mladá hrdinka zachránila z hořícího domu kolem třiceti lidí. Poslední, pro koho se vrátila, byla malá dívenka v nejvyššího patra. Dívka se po tomto činu neukázala. Hrdinové i policie ji hledání, ale našli jen její dočasnou licenci. Cože? Ach...to ne..." moderátorce sklouzlo po tváři pár slz, které ihned setřela. ,,Policie oznamuje, že pokud hrdinku nenajdou, budou jí muset uznat za mrtvou..." vzlykla tiše.

Rudovlasý chlapec televizi ihned vypl. Dívky v místnosti měli tváře mokré od slz a někteří chlapci také. ,,Tomiko...ne..." zavzlykala dívka s růžovou pletí. ,,To nemůže být pravda! Dostala se z toho, utčitě!" křikl rudovlasý chlapec, ale i podle jeho tónu v hlase bylo poznat, že tomu sám nevěří. Místnost zaplavilo ticho. Byla to pravda? Je mladá hrdinka opravdu mrtvá? Zemřela hned při své první záchranné misi..?
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Kapitola 27!
Tak jo...těšila jsem se, až vám o tomhle budu psát... Taky jsem tuhle část promýšlel hrozně dlouho. Původně do mělo být divadlo a měla tam vběhnout a ne vletět. Nebo se to mělo původně zhroutit do sebe a měl ji před tím zachránit Dabi, ale nestalo se... Otázka dne:
Myslíte si, že to Tomiko přežije, nebo je tohle opravdu konec..?
Well... uvidíme se u další části, která už možná bude jen epilog...
S láskou vaše JustCrazyGirl05❤️✨

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
BONUS:
Skupinka lidí seděla kolem televize a dívala se na zprávy. Blonďatá dívka s drdůlky měla tváře malinko mokré od slz a modrooký chlapec měl v očích smutek. Ostatní byli prostě jen zaražení. ,,To nemůže být pravda...nemůže být mrtvá...má nejlepších kamarádka!" zaúpěla dívka a po tváři jí sjeho dalších pár slz. Modrooký chlapec si jí vtáhl do objetí a konejšivě jí pohladil po vlasech. ,,Budeme se s tím muset smířit, Togo." zamumlal s neutrálním výrazem a podíval se na bledého chlapce s bledě modrými vlasy. ,,Jakto, že to s tebou ani nehlo? Byla to tvoje sestra..." sykl modrooký. ,,Nemyslím si, že je mrtvá. Přežila to. Hrdinové jí před námi jen schovávají..." mumlal bledý kluk a začal se štrábat na krku. ,,Jsi naivní. Smiř se s tím že je mrtvá! Tomiko zemřela a už se navrátí!"