,,Slyšels to?" vydechnu směrem ke Spiritovi. Ten zastřihá zaujatě ušima.

Ani jsem si neuvědomila, že se stmívá.

,,Co to asi je?" řeknu svou otázku nahlas a vydám se tam, odkud se to ozývalo.

Cinkání se stále přibližuje, mrknu za roh jedné ze zdí. Na konci dlouhé chodby, která nejspíš končí zatáčkou, se zjeví podivné stvoření.

Vypadá jako nějaké z části plechové zvíře. Trochu jako slimák nebo něco na ten způsob, až na to, že z jeho těla stále vyjížděli nějaké kovové bodce, nebo kopí, vypadalo to tak, alespoň z dálky.

Vykulím oči, zvuk a tím i patvor se s každou vteřinou blížil. Občasný čvachtavý zvuk mě nutil k tomu, aby jablko v mém žaludku protestovalo a chtělo se podívat ven.

Zhluboka se nadechnu, vydechnu a snažím se vymyslet něco na to, jak se před tím tvorem skrýt.

Nevypadal totiž, že by se chtěl přidal k přátelskému kroužku milovníků literatury, jenž popíjejí čaj a chroupou sušenky.

,,Spirito!" štěknu tiše a rozběhnu se k němu. Nechápavě si mě měří pohledem.

Rychlostí blesku zavřu bedny a rozhlížím se kam je schovat, případně kde schovat nás.

Nemělo by to být spíš naopak? ozve se mi v hlavě. Na to teď ale nemám čas.

Zahlédnu popínavou rostlinu, vypadá jako břečťan, táhnoucí se přes celu plochu jedné z nejbližších zdí. V mysli mi svitne žárovka.

Krabice co nejrychleji odtlačím za zeleň, čapnu vlče do náručí a jen tak tak zahučím k bednám.

,,Teď musíš být absolutně zticha!" varuji Spiritoa. Nervózně skrz břečťan sleduji to, jak se to odporné mlaskavé a cinkající stvoření noří zpoza kamenných stěn.

Všimnu si však, že se za ním plazí, či co to vlastně dělají, dva další. Jak jsem si toho mohla nevšimnout???? zděsím se v duchu, začnu sama sobě nadávat.

Huso pitomá.. kdyby ses po tom vrhla, nebo tě napadlo něco na ten způsob, tak seš teď nejspíš mrtvá!! plísním se.

,,Tohle bude dlouhá noc.." vydechnu ztěžka a lehnu si. Spiritoa si přitáhnu blíž k sobě, napodobí mě a přitulí se mi k obličeji. Lehce se usměji.

,,Spirito, ať tě ani nenapadne se někde toulat, odcházet ode mě a nebo hlídat! Jasný?" varuji svého mazlíčka.

Černé chundelaté klubíčko na mě upře ty nádherné oči v barvě hořké čokolády a olízne mi tvář.

Uculím se a pohleden zkontroluji ty prapodivné slimáky, telepaticky se je snažím odsud vyhnat a zatlačit někam pryč. Vtom mě to napadne.

Zítra jdeme na průzkum, nesmíme jen jako pecky sedět na zadku. Nikdo tu není, jenom my dva. odhodlání to tu zítra prošmejdit vzrůstá.

Ozvou se další neznámé zvuky, jako když se přesouvají velké masy zdiva.

,,Dobrou noc.." vydechnu co nejtišeji to jde, naštěstí se to ztratilo ve všem tom hluku. Ještě pár minut zírám na ta monstra, poté mě převládá únava a já zavírám oči. Doufám, že nebudu křičet ze spaní a s tím se oddám spánku.

Probudí mě vrčivý zvuk. Rozespale hmátnu na místo vedle sebe, žádný zvířecí chlupatý uzlíček u mě ale není.

Tohle zjištění mě okamžitě probudí. Otevřu oči a posadím se tak rychle, až se mi z toho zamotá hlava. Zavrtím jí abych se toho pocitu nevolnosti zbavila a co nejrychleji vyletím ze své dosavadní skrýše.

,,Spirito!!" vyjeknu, jen co uvidím odvážné, nebo spíše totálně trhlé vlče, které vrčí a štěká na co jiného, než mokré a oslizlé stvoření s bodci.

Snažím se rozkoukat, v tom šeru stále moc vidět není. Říkejte mi sebevrahu.. ušklíbnu se v duchu a rozběhnu se pro zvířátko, jež neohroženě zahání monstrum.

Chňapnu ho za kůži na krku, v běhu se otočím o sto osmdesát stupňů a peláším pryč.

Vtáhnu svého ochránce do objetí, snažím se kličkovat mezi zdmi, rychle zabočím do prava za roh. Hned na to vlevo, pak rovně, vpravo, vpravo, vlevo a nakonec zase rovně.

Cinkání za mnou se pomalu vzdaluje. Stále běžím dál, po necelých pěti minutách uznám, že už nás to nepronásleduje.

Zmírním do klusu, pak do kroku a nakonec zastavím úplně. Postavím Spiritoa na zem, na jeho vlastní tlapky a opřu se zády o stěnu, sjedu po ní na zem.

Funím jako nějaký načuřený býk, dost možná se ze mě stane Funil obecný.

,,Tys mi dal.." zamračím se po několika minutách vydýchávání.

,,Nelísej se!" zaprotestuji, když se vlče začne sápat na můj klín. Podívá se na mě svýma smutnýma vlčíma očima, můj zamračený výraz vystřídá úsměv. No řekněte, kdo by se na něj teď dokázal zlobit?

,,Dobrá, dobrá.. ale už to radši nedělej.." zvednu ukazováček na zdůraznění vážnosti situace.

Spirito mi olízne ruku, pohladím ho a vstanu.

,,Musíme se dostat zpátky, třeba už tam žádná obluda nebude.." vstanu a poklusem vyrazím směr "základna".

Spirito mě vesele následuje, lítá jako stíhačka kolem, pak chvíli předbíhá, zastavuje, kličkuje, očichává každý roh.

Nakonec se vyvenčil u nejbližšího rohu. Se smíchem nad jeho soustředěným výrazem přemýšlím, jakým záhadným způsobem jsem se dostala zpět. To jsem si tu trasu stihla zapamatovat? vyjukaně se ohlédnu za sebe.

,,Nejspíš jo." hlesnu polohlasně a krokem se vydám k bednám za břečťanem.

,,Daš si ještě?" optám se černého stvoření, které se spokojeně válí kousek od mých nohou.

Kýchne, beru to jako ne. Se zamyšleným úsměvem na tváři, vytáhnu z druhé z krabic jednu z těch podivných věcí.

Dojde mi, že je to zbraň. Nějaký prapodivný nůž nebo co. To se hodí.. pomyslím si a vstanu.

,,Jde se na průzkum." kouknu k nebi, pomalu ale jistě se šero mění v příjemné světlo, netěším se na to, až zase bude pařák a já a moje oblečení si budeme hrát na milence a lepit se k sobě jako první lásky, celý mokrý.

Protočím nelibě oči. Vydám se na opačnou stranu než jsem utíkala před tou bestií a před každým rohem se radši několikrát přesvědčím, než vyjdu z úkrytu zpoza zdi.

Zdá se, že jakmile se rozednilo, tak ty mrchy zdrhly, avšak lepší je se přesvědčit, než být schlamstnutá, zabitá nebo zmrzačená.