Po útěku z dětského domova
Zjistila jsem, že to ve městě vůbec neznám. Běžela jsem ani nevím kam, až jsem už nemohla. Začala jsem vydýchávat, ale někdo po mě hmátl a hodil mě do temný uličky. Chtěl se na mě nalepit opilec. Smrděl po alkoholu, ale jinak vypadal celkem pěkně, a nevypadal zrovna slabě. A jelikož jsem se uměla dobře bránit, odstrčila jsem ho stranou. On se na mě chtěl nalepit, ale začaly jsme se prát... Když už jsem měla natržené obočí a roztržený ret, vytáhl na mě větší nůž. Byl opilý a motal se po tolika ranách. Zaútočil na mě, ale jeho útok jsem odrazila. Vytrhla jsem mu z ruky nůž a zabodla jsem mu ho do hlavy. Padl na zem. Vytrhla jsem nůž z jeho hlavy a zabodla jsem mu ho do hrudi. Stoupla jsem si. Shlížela jsem na něj. Právě jsem ho zabila, ale necítím pocity smutku či viny. ,,Dejte ruce nad hlavu!" Otočila jsem se. Stál tam policajt a mířil na mě pistolí. ,,Dejte ruce nad hlavu a nehýbejte se." Koukala jsem neschopná slova na policajta. ,,Já nic neudělala, napadl mě, jen jsem se bránila!" Vykřikla jsem zoufale. ,,Zabila jste ho slečno. Dejte ty ruce nad hlavu!" Cukla jsem sebou, všechen strach mě najednou opustil. ,,Nebo co? Zastřelíte mě?" Policajtovi došli slova. Slyším výstřel, ale kulka mě nezasáhla. Někdo stojí za policajtem. Policajt padá k zemi. Jde ke mě muž, který na sobě má černou uniformu, na pravým rameni má lebku se skříženýma hnátama. Znak smrti, zajímavý, co po mě chce? Zastavil se pár metrů ode mě. Nechával mi dostatečný prostor, to musím ocenit. ,,Co ode mě chcete?" Zeptala jsem se ho. ,,Policie po tobě bude pátrat. Můžeme ti nabídnout útočiště, policie tě nenajde. Jsi vyjímečná, nemáš výčitky, že jsi zabila člověka?" Ledabyle jsem kývla rameny. ,,Nemám, a ohledně toho útočiště, jaký je tam háček." Koukala jsem na něj klidně. Nesnažil se mě jakkoliv chytit, a nabízel mi útočiště. ,,Musela by jste zahodit svou minulost, udělaly by jsme z vás nového člověka, dělala by jste pro nás." ,,Co bych dělala?" Zeptala jsem se klidně, přemýšlela jsem o přijetí nabídky. ,,Špehovala či zabíjela lidi." Uu, on mi to řekl narovinu. ,,Vy mi nabízíte práci zabijáka, vždyť by mě na první misi zabily!" On se na mě pobaveně koukal. ,,Ne, zabila jste ho bez problémů, sledoval jsem vás, a my by jsme vás docvičily a ten kurz sebeobrany, to jsme byly taky my. Vycvičily jsme vás perfektně, nyní jste připravená jít s námi. Půjdete se mnou za novým a lepším životem?" Chvíli jsem na něj koukala. ,,Jo, jak jste říkal, policie by mě chytila a já bych skončila, asi v pasťáku. Jdu s vámi, za lepším životem." Usmála jsem se na něj, on na mě taky a šla jsem za ním. Došli jsme k velkému, černému autu. Otevřel mi dveře, jako pravý džentleman a já v klidu nasedla na místo spolujezdce. On zavřel dveře a došel k jeho místu. Byla tmavá noc a na nebi zářil úplněk. Zadívala jsem se na něj, jak krásně září. V měsíci jsem viděla naději, světlo ve tmě. Byl nádherný. Na měsíc jsem koukala celou cestu.

Najednou jsme zastavily. Byly jsme před velkým sídlem. Vystoupila jsem. ,,Pojď za mnou." Šla jsem v klidu za ním. Vešli jsme do velikého komplexu. Nedovolila jsem si vykuleně koukat kolem sebe. Šla jsem s hlavou vztyčenou dál. Ostatní na mě pohrdavě koukaly, jejich pohledy jsem s klidem ignorovala. Došli jsme před jedny dveře, všechny dveře tady byly stejný, jen se lišily čísly. Zaťukal. ,,Dále!" Šel dovnitř. Šla jsem za ním. On se postavil ke zdi. Zdi tady byly světle šedé, na nich byl černé nakreslený jejich znak, lebka se zkříženýma hnátama. Pohled muže, který seděl v křesle se usadil na mě. ,,Vítám vás tady Aliso." Potřásl si se mnou. ,,Slyšela jsem, že po mě chcete, abych zabíjela a špehovala lidi, je to tak?" Zeptala jsem se ho. On se na mě překvapeně podíval. ,,Ano, teda, pokud chcete dělat tuhle činnost." ,,Myslím si, že se na tu práci hodí, už má za sebou první vraždu, nemá výčitky a jde jí to od ruky." On si mě změřil zkoumavým pohledem. Držení těla jsem měla rovný, hlavu vztyčenou a jeho pohled jsem mu oplácela. ,,Nevím, pokud jí zajmou, mohla by jim vyzradit veškeré informace." Usmála jsem se. ,,Mě nemusíte říkat informace, stačí říct, koho mám zabít, kdy, a kde bude, nezajímá mě proč." Opřela jsem se o zeď. Oba dva byly vykolejený. ,,Tebe nezajímá, proč máš zabíjet lidi? To přece chce vědět každý." Usmála jsem se. ,,Každý to možná chce vědět, ale já nejsem každý." Zasmála jsem se. ,,No, to vidíme, nu dobrá, jsou dvě ráno, ve dvě odpoledne v tělocvičně, chci si vás ozkoušet v boji." ,,Jasně, ale nevím zda trefím." On ke mě došel a do ruky mi dal náramek. ,,To ti poradí cestu." ,,Děkuji, kde mám pokoj?" ,,Číslo 222, můžete odejít, máte tam už uniformu, a ve dvě v tělocvičně." ,,Jasně, nashledanou." Vyšla jsem ven. Koukla jsem na náramek a malý mikrofónek. ,,Pokoj číslo 222." ,,Jděte..." Došla jsem k mému pokoji. Otevřela jsem dveře. Vevnitř byla menší skříň, postel, noční stolek a na něm lampička s digitálníma hodinami. Pak jsem došla k dalším dveřím. Tam byla menší koupelna. Malý sprchový kout, a záchod. Vzala jsem si uniformu a zalezla jsem do sprchy. Pustila jsem na sebe teplejší vodu. Seděla jsem pod vodou a užívala jsem si pocit tepla, který jsem si dlouhou dobu užívala. Pak jsem se namydlila, smyla ze sebe šampón a vyšla jsem ven už v uniformě. Vlasy jsem měla zabalený v ručníku. Lehla jsem si na postel. Nastavila jsem si budík na půl jedné a za pár chvil jsem usnula bezesným spánkem.

Probralo mě otravný pípání budíku. Praštila jsem do něj se slovy. ,,Ahhh, zase do školy." Ale pak mi došlo, kde jsem, a co se včera stalo. Zvedla jsem se do sedu a rozhlídla jsem se. Byla jsem v menší místnosti, která byla mým pokojem. Koukla jsem se na hodiny. 12:30. Vstala jsem. Zakručelo mi v břiše. Rychle jsem se upravila, provedla základní hygienu a za pět minut jsem byla připravená vyjít. Vzala jsem si náramek. ,,Naváděj mě do kuchyně." Vyšla jsem z pokoje a šla jsem podle navigace.
Došla jsem do kuchyně. Vzala jsem si dvě housky, k tomu šest koleček salámu a misku se zeleninovým salátem. To jsem si odnesla ke stolu. Polovina stolů tady byla obsazená a pomalu se sem trousily další. Dojedla jsem, co jsem si vzala a odnášela jsem tácek. Jen jak jsem ho položila, mě někdo natlačil na zeď. Koukala jsem do očí blonďákovy, měřil stodevadesát centimetrů Jo, jsem stoosmdesát pět centimetrů. ,,Ty jsi tady nová, nemýlím-li se." Usmál se. ,,Co je ti do toho." Pokusila jsem se ho odstrčit, ale chytil mi moje ruce nad hlavu a byl ještě blíž. Za jeho hlavou jsem viděla hodiny. 1:30. Mám půl hodiny, a chci se rozcvičit. ,,A jak se jmenuješ?" Otrava. ,,Co je ti do toho. Pustíš mě už? Mám docela naspěch." ,,To si nemyslím." Zasmála jsem se. ,,Myslet, znamená hovno vědět." S tím jsem ho chtěla odstrčit, ale on moje ruce držel pevně nad hlavou. ,,Až mi odpovíš na moje otázky." ,,Mě sou tvoje otázky úplně ukradený, pusť mě!" ,,Takhle to nepůjde." Zasmála jsem se. ,,Dobře." Vytrhla jsem se mu a mezerou mezi zdí jsem se dostala pryč. Klidně jsem ho obešla. ,,Promiň, přestalo mě to bavit." Došla jsem ke dveřím. ,,Naveď mě k tělocvičně." Náramek mi začal radit. S jeho pomocí jsem došla k tělocvičně.