Probrala jsem se s bolestí hlavy, vlastně celého těla. Není část těla, která by neskuhrala bolestí. S vypětím veškerých sil a s protestem všech svalů v těle jsem se posadila. Rozhlídla jsem se. Pomalu se mi srovnal zrak. Byla jsme na ošetřovně. Hodiny na stolku ukazovaly 3:07. Jen vědět, zda je ráno či odpoledne. Viděla jsem skleničku a prášek. Vypila jsem vodu, ale prášek jsem si nevzala. Otupuje to smysly, já potřebuji vnímat. Shodila jsem nohy z postele a dopadla jsem bosými chodidly na zem. Měla jsem na sobě noční košili, která mi sahala po kotníky. Byla to taková ta nehezká, nemocniční. Nikde nebylo nic na převlečení. Rozešla jsem se do mého pokoje. Nutno podotknout, nebylo to vůbec jednoduché. Bolel mě každý sval a stálo mě hodně síly donutit moje namožené svaly ke spolupráci. Vyšla jsem na chodbu, kde nebylo ani živáčka. Poznala jsem to tady rychle. Potichu jsem se vydala liduprázdnými chodbami po tmě k mému pokoji. Je asi ráno. Došla jsem před můj pokoj. Potichu jsem otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř. Brácha spal. Potichu jsem zavřela dveře. Nechci ho probudit. Došla jsem ke skříni a vytáhla jsem si pyžamo. Oblékla jsem si ho, když v tom se brácha otočil. Koukla jsem na něj. Jeho oči se otevřely a zaměřily se na mě. ,,Aliso?" Chvíli zpracovával fakt, že mě vidí. Přemýšlel zda nejsem přízrak. Pak vyskočil z postele a objal mě. ,,Al, jsi v pořádku?" Takhle mi naposledy řekl v dětském domově. To oslovení mi chybělo. ,,Auu." Zaskučela jsem. Bráška mě pustil. ,,Promiň." Opatrně mě skenoval pohledem. ,,Lehni si, neměla by jsi se namáhat." Neprotestovala jsem a lehla jsem si do postele. ,,Ještě se prospi." Brácha mi dal pusu na čelo a šel si taky lehnout. Zavřela jsem oči. Před očima se mi začaly vybavovat vzpomínky na poslední dny. Moje tělo se samovolně rozklepalo. Zase se hroutím. Než jsem se nadála, byla jsem v jemném obětí mého bráchy. Seděl se mnou, a houpal mě ze strany na stranu. Chvíli i něco šeptal, ale slova jsem nevnímala. Usnula jsem mu v náruči... Když jsem se znova probrala, hodiny ukazovaly devět hodin. Brácha v pokoji nebyl. Vstala jsem z postele. Oblékla jsem si černé tílko a legíny. Vzala jsem si mp3 a pustila jsem si písničku: David Guetta sexy bitch (viz média). Zkoušela jsem tančit improvizovaně, ušlo to. Musím si ujasnit kroky, kostru tance a mám hotovo... Je půl dvanáctý. Začínají vydávat oběd, že bych asi zašla na oběd? Zašla jsem do koupelny. Modřiny na obličeji jsem neměla. Naštěstí. Už ani nevím, co všechno se stalo, mám to v mlze. Chytila se mě deprese. Sedla jsem si na zem a přestala jsem cokoliv vnímat. Mým jediným cílem bylo dostat se do normálu, zbavit se deprese...
Nevím jak, ale stojím na nohou, zase se mi to nějakou záhadou povedlo. Je to tak vždycky. Propadnu depresi, ale pak se z ní proberu. Došla jsem do pokoje. Půl jedné. Někdo normální by asi byl trošku v šoku, že hodinu seděl v koupelně na zemi a nepamatuje si to, ale já jsem si zvykla. Není to poprvé a ani naposled. Rozešla jsem se do jídelny. Tam jsem si vzala oběd, jako ostatní a sedla jsem si ke stolu. Byla bramborová kaše a řízek. Od stolu opodál mě sledoval boss nejpočetnější skupiny. Dojedla jsem a vstala jsem. Když jsem vycházela z jídelny, zahlídla jsem ho jak taky vstává. A asi si jde pro mě. Nebo už jsem paranoidní. No každopádně na nic nečekám a běžím chodbou do pokoje. ,,Stůj!" To je on, a jak se zdá asi běží za mnou. Slyším jeho kroky blíž a blíž. Vlítla jsem do mého pokoje a zamkla jsem dveře. On na ně začal bouchat. Po pátým bouchnutí zámek povolil. Zacouvala jsem do rohu na druhé straně pokoje, tam nic nebylo. Opřela jsem se o stěnu, protože každou chvíli dveře vypadnou z pantů.

Toho se asi nedočkám, protože jsem propadla zdí do chodby. Ta končila v naší zdi. Vykuleně sedím. Vidím do pokoje, jako bych stále byla v tom rohu. Ale já tuhle chodbu neviděla, nevšimla jsem si jí, je to teda spíše tunel. Zámek u pokoje selhal a dveře se otevřely. Dotyčný se rozhlídl po pokoji, ale neviděl mě. Tak jo, buď tady budu čekat, dokud mě nenajde, a nebo půjdu zjistit, co je na konci chodby. Vyhrává zvědavost. Zvedám se na nohy a jdu chodbou dál. Nakonec se rozběhnu a běžím temnou chodbou rovně před sebe... Nic nevidím, ani neslyším. Běžím pěknou chvíli rovně. A pak BUM! Je tady tma a já do něčeho tvrdého nabourala, asi do zdi. Rukama jsem hmátla před sebe. Zatáčka. Zvedla jsem se a vydala jsem se dál. Všude bylo až děsivé ticho, jediný zvuk, který jsem mohla slyšet byly moje kroky. Snažila jsem se jít co nejtišeji. Ruce jsem měla natažené před sebe, abych znova nenabourala do zdi... Vidím v dáli zatáčku, ze který vychází světlo. Není zrovna nejjasnější, ale jsem dlouho dobu v úplný tmě. Moje kroky se staly neslyšnými, když jsem si v půlce cesty sundala boty a ťapala jsem jen v ponožkách. Doťapala jsem ke kraji zatáčky. Byla jsem namáčklá ke zdi, asi půl metru od okraje zdi a mého úkrytu. ,,Jsem rád, že jsi dorazil." To je Matyas, co tady dělá? Mluvil potichu, jakoby se bál, že je někdo uslyší. ,,No, co se děje?" Zeptal se druhý hlas. Zkusila jsem nakouknout dovnitř, ale ten druhý kluk se koukl mým směrem. Zapadla jsem zpátky za zeď, ví o mě! V jejich místnosti zavládlo ticho. Rozběhla jsem se pryč. ,,Stůj!" To volal můj bratr. Kroky byly blíž a za pár chvil mě můj bratr chytil. Klepala jsem se. Je špatně, že tady jsem? ,,Aliso? Pojď, promluvíme si spolu." Bratr mě vzal za ruku a šli jsme zpátky. Měla jsem svěšenou hlavu. Došli jsme do malinký místnosti, stál tam ještě jeden kluk. Byla tam chodba, asi vedla do jeho pokoje. Koukal na mě. ,,Aliso, ahoj, já jsem Dylan." ,,To on tě zachránil, když jsi šla dobitá po chodbě. Chceme si o tom promluvit. Jo?" ,,Dobře, a děkuji za záchranu." Usmála jsem se na Dylana a ten mi úsměv oplatil.. ,,Tak se ptejte." Pobídla jsem je. ,,Řekni mi všechno." Pobídl mě Matyas. ,,Boss nejpočetnější skupiny mi dal nabídku, abych se k němu přidala. Ale já odmítla. Tak mě chtěl donutit." Matyas i Dylan na mě visely pohledy. ,,Ještě pokračuj, jak tě chtěl mučit?" Ptal se Matyas, i Dylan vypadal, že to chce vidět. ,,Chtěly použít Leonardovu metodu, ale já mám skvělého učitele, takže jsem se dostala pryč včas. Tadá!" Vykřikla jsem usměvavě. ,,Tak to aby jsi se někam přidala, mám tady smlouvu. Byla by jsi moje chráněnka. Co ty na to?" Zeptal se mě Matyas. Nadšeně jsem kývla. ,,Tak počkáme na zbytek party, a přijmeme tě mezi nás. Bude nám potěšením. Každý tým by měl mít chráněnku. Už na nás naléhaly." Zasmál se Dylan. V tom chodbou, to druhou, přišli ostatní. Když mě viděly, znejistěly. ,,Aliso? Jak jsi to tady našla?" Zeptal se jeden z osmi, co přišli. ,,Náhoda, která mi zachránila život." Odpověděla jsem. To zarazilo mého bratra. ,,Ups." Dala jsem si ruku na pusu. Asi jsem řekla něco, co Matyas nemusel vědět. ,,Jak to myslíš Aliso?" Schválně zdůraznil mé jméno. ,,O tom potom v pokoji." Odbyla jsem ho, dočasně. ,,Tak jo, nyní budeme hlasovat. Matyas mě vzal za ruku a všichni se na nás otočily. Před nás položil klobouk. ,,Tak, všichni mají papírek. Na něj napíšete přijímám, nebo nepřijímám, podle toho, zda tady Alisu chcete, či nechcete. Vím že většina z vás Alisu moc nezná, a že jí tady asi nebudete chtít, tak to neuděláme na součet, jako normálně. Nyní si Alisa vytáhne papírek. Má tři pokusy na to, aby vytáhla papírek s nápisem přijímám, pak může podepsat smlouvu. Byla by moje chráněnka." To v davu deseti vyvolalo šum. Asi se domlouvaly. Bylo vidět, že nějací mě tady chtějí, ale nějací zase ne. To ve mě vyvolává smíšené pocity. Můžu tady zapadnout? Najednou mám nutkavou potřebu utéct, nechtějí mě tady, co když tam všichni napíší, že mě nepřijímají, ze mě tu nechtějí. Začínám mít strach. Vytrhla jsem se Matyasovy. Ruce jsem si přiložila k tělu. Začínaly se mi klepat. Matyas se na mě koukl. Hlavu jsem měla skloněnou, ale moc mi to nepomohlo. Byly jsme stejně vysocí. Matyas mě chytil za ruku. ,,To bude dobrý." Zašeptal a snažil se mi dodat důvěru. Já se ale chtěla zhroutit. Chtěla jsem utéct. Všichni najednou přeložily papírek a seřadily se do řady. Jeden po druhém pustily papírek do klobouku. Když ho tam odhodily všichni, jejich pohled se usadil na mě. Bylo tady neúnosné ticho. Sklonila jsem se a hmátla jsem do klobouku. Vytáhla jsem papírek. Koukla jsem se do davu. Pár z nich se na mě usmálo. Úsměv jsem nejistě oplatila. Rozbalila jsem papírek. Chvíli jsem na něj zaraženě koukala. Matyas mi nahlídl přes rameno. Usmál se a zvedl mou ruku. ,,Vítám Alisu, jedenáctou členku našeho týmu." Pronesl Matyas a všichni se na mě usmívaly a začaly tleskat. Přesto jsem se cítila nechtěná. Asi to způsobily pohledy dvou holek zezadu. Propalovaly mě zezadu zabijáckým pohledem. ,,Tak už aby jsme se rozešly každý svým směrem, pokud někdo z vás zjistí něco důležitého, tak s tím jde za mnou, či za Dylanem, pak se to roznáší mezi ostatní. Můžete odejít."

Všichni se začaly rozcházet. S Maytasem jsme vyrazily chodbou zpátky do pokoje. Nikdo tam naštěstí nebyl, ale zámek byl rozbitý. Dveře ale byly zavřené, na první pohled nevypadaly nějak zničeně. Matyas si se mnou sedl na postel. ,,Tak, jak jsi teda našla ten úkryt ve zdi?" Zeptal se a vzal mě kolem ramen. ,,No, zase na mě zaútočil nejmocnější boss. Byla jsem na obědě, a pokukovaly po mě. Jen jak jsem dojedla jsem došla za dveře a utíkala jsem. Utíkaly za mnou. Schovala jsem se tady a zamkla jsem dveře. Oni ale na dveře bouchaly, chtěly zničit zámek. Natiskla jsem se do rohu, teda chtěla jsem se natisknout, ale propadla jsem stěnou. Vydala jsem se dal chodbou, a našla jsem vás." Domluvila jsem a koukla jsem na něj zpoza řas. ,,A proč jsi utíkala, když jsi věděla, že jsem to já." Ptal se dál. ,,No, já nevěděla, zda se nebudeš zlobit." Klepal se mi hlas. Matyas mě objal. ,,To by mě nenapadlo." Objímal mě dál. Nakonec jsme si lehly a v jeho objetí jsem usnula.