Ráno jsem se probrala a Matyas tady nebyl. Bylo půl devátý. Rozešla jsem se na snídani. U snídaně na mě od jednoho stolu opodál koukalo pět kluků a něco si šeptaly. Fakt nenápadný. Dojedla jsem snídani a šla jsem rovnou za psychologem. Se moc moc těším (ironie). Došla jsem přede dveře a zaťukala jsem. ,,Dále!" Vešla jsem. V křesle seděl James. Ten se postavil. ,,Ahoj Aliso, jsem rád, že jsi přišla sama. Dneska bych si s tebou chtěl popovídat o tvých emocích, trošku dopodrobna, zda ti do nevadí." Snažil se našlapovat opatrně. ,,Nemusíte se snažit se mnou zacházet trošku jako s malým dítětem, dneska mám dobrou náladu, tak je to v pohodě." Usmála jsem se a sedla jsem si naproti němu. Usmál se. ,,Tak abychom započaly, jaké pocity pociťujete více či méně." ,,No tak radost mám normální." ,,A co smutek?" Zeptal se. ,,Mívám deprese." ,,Ze smutku?" ,,Ano." Zase si něco zapisoval do jeho bločku. ,,A co vztek?" Oh, to nevím, musím se zamyslet. Přemýšlela jsem. ,,Buď ho rozdýchám, nebo mám jeden z mých záchvatů, asi něco rozbiji." To je takový typický. ,,A co strach?" ,,Podle toho z čeho?" Mám strach z více věcí. ,,Tak mi povězte, z čeho máte strach." ,,Z pavouků... mravenců." Nic víc mě nenapadlo, teda napadlo, ale to mu tady nebudu říkat. ,,Jenom? Ještě něco, je to na vás vidět, něco důležitého." Nadechla jsme se. ,,Vztah k ostatním lidem." ,,Nechápu vás, zkuste to upřesnit." Moc dobře to chápe, on to ale chce slyšet ode mě. ,,Mám strach z toho, že se k upoutám k nesprávnému člověku, ať už kamarád či kamarádka." Zase si zapisoval něco k sobě do notýsku. ,,A co láska, přítel?" ,,Jediný, komu tolik důvěřuji je bratr a nehodlám to měnit. Mám ho ráda jako bratra, přítele si hledat nehodlám." Ukončila jsem naši konverzaci stroze. ,,Dobře, tak už víme, jak reagujete při radosti, smutku atd... Nyní bych se chtěl zaměřit na věci kterých se bojíte. Co pavouci či mravenci?" Nadechla jsem se. ,,Když vidím pavouka, vypísknu, odskočím, snažím se dostat pryč. A dokud tam ten pavouk je nechci tam chodit. A mravenci. Odskáču pryč, aby na mě nevlezly protože to štípnutí pálí." Pečlivě si to vše poznamenal do notýsku. ,,A co strach z citů vůči lidem ve vašem okolí." ,,S ostatníma moc nemluvím, napomáhá tomu to, že jsme introvert. Ostatní se se mnou taky nesnaží mluvit, tak nevidím problém." Zapsal si to. ,,A co láska." Tak to netuším. ,,Netuším." Řekla jsem pravdu. ,,Tak co kdybych ti řekl, že tě miluji, co by jsi udělala?" Zamyslela jsem se. ,,No utekla bych a snažila bych se vám vyhýbat. Nechtěla bych se s vámi stýkat." ,,Ale to není řešení." Mluvil se mnou vážně. ,,Já vím, ale když někoho milujete, a on vás ne, působí vám to bolest, tak se chcete daný osobě vyhýbat, aby jste jí nepůsobil bolest." Zase si vše zapsal. ,,To je velice zajímavé. Už jste se někdy zamilovala?" ,,Ne, a i kdyby jo, nikdy by se to daná osoba nedozvěděla, sama bych si ty city odepřela." Vše si zapisoval. ,,A co kdyby vám lásku opětoval a věděl by, že ho milujete?" ,,Vy mě nechápete, já jsem labilní, mám stavy, při kterých nevnímám, s nikým chodit nechci, nikdo kromě bratra mi nedokáže pomoct při všech. Dokáže mi pomoct jen ta osoba, kterou si připustím k tělu, která o mě ví to, co jsem vám řekla. A to ví jen bratr a doufám, že od vás se to nikdo nedozví." Zapisoval si to. ,,Ne, já to zapíšu do složky, ke který má přístup jen šéf celé téhle organizace." ,,Jo, dobrý." On vstal. ,,Myslím si, že pro dnešek by to stačilo, mám docela dost práce, co se sejít za měsíc. Berete?" Stoupla jsem si taky. ,,Samozřejmě, zatím mě těšilo. Nashledanou." Pozdravila jsem a odešla jsem.

Šla jsem k mému pokoji. Za mnou se objevily dva kluci. Šli každý na jedné straně chodby. Zrychlila jsem tempo. Ale přede mnou se vynořily další dva. Jsem v pasti. Polekaně jsem se rozhlídla. ,,Klid, jen si s tebou chceme promluvit." To mě moc neuklidnilo. ,,O čem?" Zeptala jsem se stroze, tahle situace se mi nelíbila, něco na mě ušily. ,,Patříme k nejpočetnějšímu týmu a chceme, aby jsi se přidala." ,,Děkuji za nabídku, ale nemám zájem." Chtěla jsem odejít, ale dva z nich mi zatarasily cestu. ,,Buď se k nám přidáš po dobrým nebo po zlým." Děsivě se usmívaly. ,,Tu smlouvu nikdy nepodepíšu!" Vykřikla jsem vzdorovitě, ale dostala jsem facku. Hlava mi ulítla do strany. Ti dva za mnou mě chytily a stáhly mě do nejbližšího pokoje. Tam mě odhodily na zem. Stoupla jsem si a šla jsem ke dveřím. Jeden z nich mě chytil za ruku, ale dostal ránu pěstí. Vrhl se na mě druhý, ale přehodila jsem ho přes hlavu. První byl na kolenou. Kopla jsem ho do břicha. Vzala jsem za kliku, ale dveře se prudce otevřely mým směrem. To jsem nečekala. Dostala jsem dveřmi ránu a spadla jsem na zem na zadek. Koukala jsem na dveře. V nich stál další kluk, podle postoje a výrazu asi boss téhle skupiny. Shlížel na mě. Odskočila jsem dva metry stranou na nohy. Sledovala jsem bosse. ,,Ahoj Aliso, zvaž své rozhodnutí, je totiž jen jedna správná odpověď." ,,Moje odpověď je ne, tak mě nechte odejít." On stál u dveří a rozesmál se. Založila jsem si ruce na hrudi. ,,Co je tady k smíchu?" ,,Dokud tu smlouvu nepodepíšeš, nehneš se odsud, a navíc, my tě donutíme, a máme mnohou metod. Víš co zkusíme první?" Zeptal se a nebezpečně se usmál, spíše vycenil zuby. To je děsivý, pomoc. Za mnou se objevily dva jeho pomocníci. Než jsem stihla cokoliv udělat, chytil mě každý za jednu ruku. ,,Leonardova metoda, myslím, že jí chtěl s tebou vyzkoušet. Pamatuj, kdykoliv to můžeš ukončit podepsáním smlouvy. Strčil mi pod nos smlouvu a pero. ,,Trhni si." Řekla jsem vzdorovitě. Usmál se. ,,To jsem čekal." Než stihl cokoliv udělat, kopla jsem ho do břicha a nevím jak se mi to povedlo, ale i do brady. Padl na zem a držel si čelist. Dostala jsem moje ruce na svobodu, okamžitě jsem jednoho kopla do kulhavky(část stehna). To by ho mělo na nějakou chvíli vyřadit ze hry. Zezadu mě chytil ten druhý začal mě škrtit. Vyšvihla jsem se do vzduchu a dupla jsem. Přitom jsem ho chytila za jeho ruce a nějak nemotorně mě přelítl. Skončil přede mnou na zádech. Zbylí dva se stavěly na nohy. Rozeběhla jsem se ke dveřím. Než jsem je ale stihla otevřít, někdo do mě zezadu narazil a já byla vahou a silou toho za mnou vmáčknutá mezi dveřmi a ním. Asi mi rupnou kosti. Můj hrudník prosil o prostor. On mě chytil za ruce a přišpendlil mi je nad hlavou. Stiskl mi je tak pevně, až mi drtil kosti v zápěstí. Docela zuřil. ,,Ty mrcho, netušil jsem, že jsi až tak chytrá. To je ale jedno, jdeme k věci. Nejdříve tě ale trochu oslabíme, nemyslíš?" Zeptal se. Za ním stály jeho dva kamarádi. Hodil mě na zem, mezi jeho dva kamarády. Ti na mě křičely nadávky a kopaly do mě. Zkusila jsem se postavit, ale jeden z nich mě kopl do břicha, druhý do kolene. Padla jsem na zem. V hlavě se mi ozval hlásek. Bojuj, ignoruj bolest, ukaž jim kdo jsi, profesional killer, NEZASTAVITELNÁ! NEDOTKNUTELNÁ!
Dostala jsem se na kolena. Jeden z nich mě kopl do břicha. Snažila jsem se ignorovat nářky svalů a postavila jsem se na nohy. Hnedka jsem dostala pěstí do obličeje. Zorientovala jsem se a probudil se ve mě instinkt a reflexy. Šlo mi o život a tělo to vycítilo. Do krve se mi vyplavila dávka adrenalinu. Uhýbala jsem všem ranám a zasazovala jsem. Byla jsem rychlá, lepší než kdy dřív... Pak jsem se probrala jakoby z transu. Není část těla, která mě nebolí. Oni leží na zemi. Z posledních sil jsem donutila moje nohy do běhu. Vrávoravě jsem doběhla ke dveřím. ,,Mrcho! Stůj, ještě jsem s tebou neskončil!" Sakra, pryč! Otevřela jsem dveře. Rozlítla jsem se směr můj pokoj. Motala jsem mi hlava, běžela jsem jak opilá, v půli cesty jsem se opřela o zeď. Všechno se mi rozplývalo před očima. Snažila jsem se zaostřit, ale nešlo to. ,,Aliso!" Cítím, jak mě někdo chytá, ale není to můj bratr. Chtěla jsem se bránit, ale ten někdo mě objal. Chtěla jsem se od něj odtlačit, ale nešlo to. Byla jsem silou na dně. Co po mě chce? On mě vzal do náruče. Rozmlženě jsem viděla něčí obličej. ,,Matyasi?" Už se vzdaluje i jeho hlas, který volá mého bratra. ,,Dylane? Proboha, Aliso!" To je můj brácha. Všechno slyším i vidím rozmazaně, zdály, nemám sílu na to odpovědět. Moje oči se zavřely.