Došli jsme do budovy, kde se budu učit střílet. Brácha se na mě podíval. ,,Zaměříme se na menší pistole, ty velký už se moc nepoužívají. Tak, vyber si tady nějakou, která ti padne." Ukázal na stůl a já si mohla vzít. Vzala jsem si střední, nebyla ani velká a ani malá, taková pro mě. Brácha stál vedle mě. ,,Dobrá volba." Ukázal mi, jak se to nabíjí, jak se z ní střílí a pak to dal do ruky mě. ,,A co s tím?" ,,Nabij si to a pak zkus trefit ty figuríny rovnou do srdce a do hlavy." Řekl brácha klidně. ,,Pro tebe to možná je jednoduchá věc, ale já vidím pistoli poprvé v životě." Utrousila jsem. Bez problému jsem nabila. ,,Tak jo, s tím problém nemám." Pousmála jsem se nad úspěchem, nabila jsem pistoli na první pokus. Úspěch! Přede mnou byly tři figuríny, asi z kartonu, nebo já nevím, jsou tak pět metrů daleko, to ta nejbližší. Vy si řeknete kousek, ale zkuste se trefit. Natáhla jsem ruku, zmáčkla jsem spoušť, lekla jsem se rány a vypískla jsem, když nade mnou praskla žárovka. Ještě jsem si hlavu skryla do rukou, nezapomněla jsem se pistolí majznout do čela. ,,Auu." Sáhla jsem si na čelo a koukla jsem na mého bráchu. Ten stál o tři metry dál a nemohl se přestat smát. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se. ,,Ne." Stroze jsem odpověděla. Hádejte, co se stalo. Vystřelila jsem, jak jsem se lekla rány, rukou jsem vyhodila do vzduchu, trefila jsem žárovku nade mnou. To byla samozřejmě další nečekaná rána, a já vypískla, a hlavu jsem si kryla rukama. Ale v ruce jsem měla stále pistoli, tak jsem se bouchla do čela. Jo, první pokus selhal. ,,Tak jo, zkusíme to znova, jen ta figurína je před tebou, ne nad tebou." ,,Jo, to vím taky, nade mnou je žárovka." ,,Byla žárovka." Opravil mě bratr. Začala jsem se smát. To se mi zase jednou něco povedlo. Když jsem se dosmála, stoupla jsem si, nabila jsem a vystřelila jsem. Pak znova a znova. Po dvanácti výstřelech jsem skončila. Koukala jsem vykuleně přede mě. Všechny figuríny jsem trefila přesně do hlavy a do srdce, každou dvěma totožnýma ranami. Vykulila jsem oči a moje pusa se otevřela dokořán. Brácha mi zaklapl pusu. ,,Tady nejsi u zubaře." Pak se koukl na figuríny. ,,Jsi po mě, já to taky trefil na první pokus." Zasmála jsem se. ,,Já až na druhý, první pokus schytala žárovka a moje čelo." Brácha se zasmál. ,,Tohle jsem ještě nezažil." ,,Takže co dál?" Zeptala jsem se mého brášky. ,,Půjdeš si to zkusit do simulátoru. Pojď za mnou. Bezeslova jsem následovala brášku. ,,Na, tohle si ven na sebe. Jsi ve starý stodole, jsou tam různý bedny, kupy sena a sudy, však víš jak to tam může vypadat." ,,Jo jasně." ,,Tak jo, nejdříve na tebe budou nabíhat beze zbraní a jen vchodem, který je pět metrů daleko." Když jsem na sobě měla ten obleček, brácha mi podal pistoli. Tahle se nabíjí normálně, ale nejsou v ní náboje, máš tady i zásobníky. Podal mi deset zásobníků. Dala jsem si je do pouzdra na nohou. ,,Tak hodně štěstí." ,,To budu potřebovat." Vešla jsem dovnitř. ,,Tři, dva, jedna, teď." Odpočítalo se a vážně se ve vchodu objevovaly nepřátelé. Začala jsem střílet. Bylo to trochu jako laser hra. Střílelo to fialový lasery. Počítala jsem si. Vždy dvacet střel a vyměnit. Když jsem vypotřebovala třetí zásobník, už nikdo nešel. ,,Výborně, nyní budou mít nepřátelé také zbraň, doporučuji ti někam se schovat." To ke mě mluví brácha? Rozhlídla jsem se po místnosti, připomínající stodolu. ,,Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, start." Schovala jsem se za sud. Vykoukla jsem a vážně se ke mě blížily. Šli pomalu, asi abych to stíhala. Střílela jsem. Dva se schovaly za sudy na druhé straně a začaly střílet. Byla z toho přestřelka ale dala jsem to. Vypotřebovala jsem dva zásobníky. Už jich mám jen pět. ,,Výborně, nyní ztížíme úroveň, stále budou vcházet jen vchodem před tebou." Usmála jsem se a přikrčila jsem se za sud. Vykoukla jsem a začala jsem střílet. Vešlo jich sedm. Dva jsem sestřelila. Dalších pět se schovalo za krabice, co tam stály, každý za jinou a čekaly až vykouknu. Vykoukla jsem a vystřelila jsem po jednom. Vystřelil po mě a já po něm. Ani jeden nezasáhl. Vystřelil po mě i zbytek. Takhle to pokračovalo... Sestřelila jsem posledního. Už mám jen tři zásobníky. ,,Pro dnešek to stačí, půjdeme sem zítra. Pojď zpátky. Stoupla jsem si a odešla jsem. Došla jsem za bráchou. Usmíval se. ,,Výborně! Zvládla jsi to na jedničku, máš talent po mě." Brácha mě objal taky jsem se pousmála a objala jsem ho. ,,Nemyslím si, že jsem byla dobrá." ,,Tak to jsi něco stokrát horšího než pesimista. Byla jsi dokonalá, netrefily tě a ty jsi trefila je. To je dobrý. Zítra to zkusíme se dalším vchodem. Nejdříve zase jedním vchodem, pak by ti mohly vcházet i zadním. Brácha se usmíval, já ne.

Došli jsme do pokoje. Bylo půl šestý. Sedla jsem si a nandala jsem si sluchátka. Poslouchala jsem písničky. Tentokrát mi tam začala hrát Iggy Azalea- Team (viz média Tu si poslechnu dneska. Nastavila jsem opakování té skladby dokola. Po půl hodině jsem s bráchou šla na společnou večeři. Pak jsem se vysprchovala, po mě šel bratr. Ruku s obvazem jsem si nesprchovala. Za čtyři dny si to sundám. Uklidila jsem se do postele a propadla jsem bezesnýmu spánku.

O tři dny později, den před návštěvou psychologa
S Matyasem jsme schovaný za sudy a společně střílíme. Počítám zásobníky. Docházejí jeden po druhým. Stejně rychle jako padají nepřátelé na zem. Když jsme všechny postřílely, Matyas se zvedl. ,,Výborně, nyní poslední část. Já proti tobě. Je to boj zbraní i rukama." Vykulila jsem oči. ,,To nemyslíš vážně." ,,Jojo, sestřičko, smrtelně vážně." ,,Hmm, smrtelně vážně, tu smrt připiš mě." Brácha se choval za sud. ,,Tři dva jedna start!" Vykřikl. ,,Sakra!" Pískla jsem a skočila jsem za krabici. Málem mě sestřelil. Vykoukla jsem a střílela jsem. Střílel taky... ,,Došli mi náboje, co tobě?" Zeptal se brácha zpoza sudu. ,,Taky." Odpověděla jsem. Vystřílely jsme si všechnu munici, tedy já ne, ale pšššt. Bráchy vyskočil a běžel ke mě. Vyskočila jsem na nohy a uhnula jsem pěsti, která letěla na můj obličej. Hnedka mi dal ránu do břicha. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat podkopl mi koleno a chytil mě pod krkem. Nemohla jsem dýchat. ,,Notak, začni se bránit." Odstrčil mě a zaútočil na mě znova. Probrala jsem se a odrážela jsem útoky... Podkopla jsem mu koleno. Spadl do kleku. Přiložila jsem mu pistoli zezadu k hrudníku a střelila jsem poslední náboj. Jo, lhala jsem mu, náboje mi nedošly. Tenhle byl schovaný. Bráchovo obleček zhasl. ,,A vítězem se stává Alisa!" Vykřikla jsem vesele. ,,Výborně, je půl osmý, jdeme na večeři." Matyas mě chytil kolem ramen a šli jsme na večeři... Sedíme u stolu a jíme večeři. Vražedným pohledem nás, teda spíše mě, pozorují Adrian a Evans, Leonardovo kamarádi. Úspěšně jsem je ignorovala zbytek večeře. Když jsme dojedly, odnesly jsme tácek a odešli jsme. ,,Adrian a Evans po tobě pokukovaly." ,,Pokud myslíš pokukovaly ve smyslu vraždily mě pohledem, pak ano, pokukovaly po mě." Šli jsme dál. ,,Vraždily pohledem, to ano, protože vědí, že si k tobě sami nic nemohou dovolit. Ale někde jsem zaslechl, že se chtějí s někým domluvit, ale nemohou nikoho najít, všichni vědí, co se stalo Leonardovy, nikdo si tě nechce znepřátelit. Dokonce máš pár obdivovatelů. Si slavná sestro." Zasmála jsem se. ,,Tím pádem ty jsi tady boss nějaký party." ,,No a po misi máš přijít. V partě nám chyběj holky, chtěl bych tě tam mít. Nejsme jediná parta a už se po tobě shánějí ostatní party. Ale nepřiblíží se k tobě, když jsem s tebou, mají ze mě respekt." ,,Ou, to abych brzy někam zapadla, ou." Zastavila jsem bráchu. Přede dveřmi ležela obálka. Před našimi dveřmi. Rozhlídla jsem se a došla jsem k obálce. Za rohem jsem zahlídla dívku, jen okrajově. Možná od ní je ta obálka. I s obálkou bych se mohla jít kouknout za ní. Došla jsem k obálce a zvedla jsem jí. Bylo na ní úhledně napsané moje jméno. Koukla jsem na bráchu s obálkou v rukou. ,,Půjdu si jí přečíst do soukromý, nesleduj mě please. Děkuji." Otočila jsem se a s obálkou v ruce jsem zmizela za roh. Stálo tam sedm holek. Ukázaly rukou ať jdu za nimi. Šla jsem za nimi. Došli jsme na záchodky. ,,Ahoj Aliso, jsme rádi, že jsi šla za námi. Chtěly by jsme ti nabídnout vstup do naší party. Jsme jen dívčí parta, odmítáme přijmout kluky. Ve všech partách je víc kluků a mají vyšší pozice, to se nám nelíbilo. Proto jsme založily dívčí partu, chceš se k nám přidat?" Ou, něco takového jsem asi nečekala, i když. ,,Proč já?" Zeptala jsem se a koukala jsem na ní. Čekala jsem na její odpověď. ,,To co jsi udělala Leonardovy, za to jsme ti všichni vděční. Bude nám potěšením, že by jsi se k nám přidala." ,,Promiň, ale za dva dny mám naplánovanou návštěvu jedné skupiny, o té zatím uvažuji." ,,To nevadí, obálku si nech, je tam smlouva. Každý klub má smlouvu, tu podepíšeš a jsi tam. Můžeš mít podepsanou smlouvu jen u jednoho klubu. Tu obálku si nech, kdykoliv můžeš přijít za mnou a společně to můžeme podepsat. Ať je ti důkazem, že tady máš místo." Domluvily a odešli. Obálku jsem si schovala do kapsy. Šla jsem do pokoje. Vešla jsem. V pokoji seděl brácha. ,,Co se stalo?" ,,Nic, to byla pozvánka do dívčího klubu." ,,Jo dobrý, už jsem se lekl. Oni jsou takový mírumilovný, nějaký kluby nutí pod nátlakem danou osobu podepsat tu smlouvu. A jen jak je na ní podpis, nemůžeš od skupiny odejít, dokud se neroztrhne nebo nezničí. Jsi tam pak vězněná." Domluvil a podíval po mě. ,,A co vaše parta?" ,,Ne, my tohle neděláme, podle nás je to svobodná volba a navíc, tam se známe, a podržíme se v nejhorším." ,,Kolik vás tam je?" Optala jsem se brášky. ,,Deset, jsme druhá nejpočetnější parta. Zatím je tady osm part. Ta první má dvanáct členů, z toho dvě holky, pozor, polovina členů je tam z donucení." Koukla jsem na hodiny, bylo půl jedenáctý. ,,Ráda bych si s tebou povídala, ale chci se vyspat." ,,Jo jasně, jen, zítra s tebou nebudu, musím hodně věcí vyřešit s mou partou. Zatím dobrou, a nezapomeň, musíš za psychologem." Zaskučela jsem. ,,Dobrou." Lehla jsem si a okamžitě mě pohltil spánek.