O dva týdny později
S bráchou jsme zase cvičily. Měly jsme vyrovnaný schopnosti ale on byl posílený praxí a sílou. Zkroutil mi ruku za zády a dostal mě k zemi. ,,Málem jsem tě dostala." Křikla jsem a stoupla jsem si naproti němu. Stouply jsme si naproti sobě a znova jsme se pustily do boje. Odrážela jsem jeho útoky a snažila jsem se mu i zasadit ránu, ale všechny moje útoky vykryl. Pak jsem mu v jeho nepozornosti podkopla nohy a on to nevyvážil. Sedl si na zem. Skopla jsem ho na záda a sedla jsem na něj. ,,Porazila jsem tě." Usmála jsem se na něj. On se zasmál a otočil nás. ,,Nejsem si jistý." Zkusila jsem nás znova přetočit, ale můj pokus nevyšel. ,,Slez ze mě!" Prskla jsem na bráchu a chtěla jsem ho odstrčit, ale nesetkalo se to s úspěchem. ,,A co když nechci sestřičko?" Zamračila jsem se. Stejně jako on jsem věděla, že ho neporazím. Je prostě silnější. ,,Jsi mrtvý." Zasyčela jsem a marně jsem se pokoušela ho shodit. Usmál se a moje ruce mi držel pevně nad hlavou. ,,A čí rukou?" Zeptal se s klidem. ,,Mojí..." Nenechal mě domluvit. ,,Stále žiji, nedaří se ti to." Zasmál se a pustil mě. Oba dva jsme si stouply. ,,Zítra ráno v devět tady, ale vem si sebou kabát a boty na přechod, půjdeme do vedlejší budovy." ,,Jasně." Rozloučila jsem se s ním a mířila jsem do jídelny. Bylo půl devátý. S bráchou nám prošel náš návrh, a jsme spolu v jedné místnosti. Jen díky tomu, že jsem sourozenci. Jinak by to neprošlo. Doběhla jsem do jídelny. Dostala jsem se sem za pět minut. Vzala jsem si řízek s trochou kaše a sedla jsem si v skoro prázdný jídelně k prázdnému stolu. Bylo nás tady jen pět. A zbylý čtyři jsem neznala. Snědla jsem mou večeři a rozešla jsem se k pokoji. Jak jsem šla, jedny dveře byly přivřený. Nevěnovala jsem tomu pozornost a procházela jsem kolem nich.

Někdo mě ale chytil za loket a strhl do pokoje. Byla jsem natisknutá na zavřený dveře a hádejte, kdo mě na ně tiskl. Sám Leonardo. ,,Sis dal načas. Vyhrožoval si mi před dvěmi týdny, a k něčemu jsi se odvážil až dneska, proč?" Koukala jsem na něj trošku šílenějším pohledem. Snad mě nechytne můj záchvat v plný síle, to by nedopadlo dobře, ale pochybuji že mě nechytí, jelikož si mě pomalu namotavá až mě bude mít pevně v rukou. Pak Leonardo zjistí, že dovolovat si na mě není dobrý nápad. Usmívala jsem se. Ani nevím proč. ,,Se těšíš na to, až tě zlomím?" ,,Spíše na to, až ti shodím to vysoké ego." Šeptala jsem stejně jako on. ,,Až na to, že já vím, jak zlomit jakoukoliv čtrnáctiletou holku." ,,Hmm, já zase ráda shazuji ego namyšlencům." Tupě jsem se usmívala. ,,Tak aby jsme šli na věc." Otočil mě zády k němu a chtěl mi stáhnout kalhoty. To jako fakt? Mě jakože hodně podcenil. Vytrhla jsem se mu a zaútočila jsem. Měla jsem u sebe i nůž. Vytáhla jsem ho a řízla jsem ho do ramene. Pak jsem použila vše, co mě naučil brácha. Když ležel dobitý na zemi, z ramene mu tekla trocha krve, do krve jsem si namočila prst. Na zeď nad ním jsem začala psát: PROFESIONAL KILLER. Několikrát jsem si během psaní musela prst namočit. Pak jsem si ruce umyla, vyšla jsem z jeho pokoje. Zjistila jsem, že je půl jedenáctý. Z jídelny jsem odcházela v půl desátý. Byla jsem tam dlouho. A už půl hodiny nikdo nesmí vycházet z pokojů. Dokonce tady chodí hlídači. Rychle jsem dolítla do mého pokoje. Zavřela jsem za sebou rychle dveře a sjela jsem po nich na zem. Málem mě nachytaly, ale stihla jsem to.

Najednou jsem si uvědomila co jsem udělala. Já málem Leonarda zabila, ublížila jsem mu, možná jsem z něj udělala impotenta. Zítra to na mě řekne a já budu mít průšvih jak brno. To ne. Zajela jsem si rukou do vlasů. Nohy jsem si dala k tělu. Z očí mi samovolně tekly slzy. Tady nejsem v dětským domově a já naprosto nevím, co se mnou zítra provedou, co dostanu za trest. Třeba mě zabijí, zbijí, zastřelí, můžou mě mučit. Prudce jsem se nadechla a narovnala jsem se. Pak jsem se zase stočila, zády stále opřená o dveře. Brácha byl ve sprše. Dveře se otevřely a vniklo sem světlo. Zatím jsem byla krytá dveřmi od sprchy, jsou ode mě dva metry. Brácha v koupelně zhasl a zavřel dveře. Rozhlídl se po pokoji. Ani jsem se na něj nemusela dívat, cítila jsem jeho pohled. Zabodl se do mě. Pak ke mě směřovaly jeho kroky. Dřepl si vedle mě. ,,Co se děje? Sestřičko." Pohladil mě po hlavě a já se rozbrečela. ,,Co tady mají za tresty?" Zeptala jsem se bráchy. Ten mě hladil na zádech. ,,Podle toho za co." Odvětil a dál mě hladil po zádech. ,,Ublížení jiné osobě." ,,Koho jsi přizabila?" Zeptal se mě. ,,Leonarda." Nepřestal mě hladit. Jen se zasmál. ,,Pokud to přežije bez vážnějších následků, a dokážeš, že na tebe zaútočil on, máš pochvalu, a trest on." ,,A co kdyby vinu hodily na mě?" ,,To se nestane neboj." Oklepala jsem se. ,,Ššš, jen klid, to zvládneme, vina padne na něho. On se tě pokusil znásilnit, ty jsi se jen bránila." Zasmál se. ,,Jak to víš?" Zeptala jsem se šokovaně. ,,Chystal se na tebe. Tušil jsem to, jen jsem nevěděl kdy. Proto jsem začal rovnou boj. Aby jsi se ubránila, a naučil jsem tě hodně. A tohle je důkaz. Když jsem tě teďka tady viděl, chvíli jsem zapochyboval, zda jsem dobrý učitel. Zda jsi vyhrála, ale dala jsi to. Jsem na mojí sestřičku hrdý." Usmála jsem se. Věděl, co mě uklidňuje. ,,Nyní půjdeme spát, aby jsi zítra nevypadala jako můra." Trošku jsem zavrněla. Brácha mě zvedl do náruče a položil mě na postel. Lehl si ke mě a společně jsme šli spát

Ráno jsem se vzbudila, a Matyas už za mnou neležel. Otočila jsem se. Koukla jsem na budík. Jedna hodina odpoledne. Jakto, že mi nezvonil budík, a proč mě brácha nevzbudil? Vstala jsem, dala jsem si sprchu, vzala jsem si na sebe uniformu, a šla jsem na oběd. Vydávají ho od dvanácti do dvou. Když jsem dojedla oběd, šla jsem hledat Matyase. Zahlídla jsem včerejší dveře, byly zase přivřené. To mě vyděsilo. Rozběhla jsem se do zatáčky, abych nešla kolem těch prokletých dveří. Ale osud mi nepřál. Spadla jsem do třetích dveří v zatáčce. I když, spadla je špatný výraz, někdo mě do nich strhl. Stály tam dva kluci. Jeden z nich je Leonardův kamarád Adrian. Druhého neznám. ,,Pohlídej jí Evansi, za pár chvil jsem tu i s Leonardem, bude rád." Adrian odešel. Vstala jsem, ale on mě chtěl srazit zpátky na zem. Začaly jsme se prát. Ve dveřích se objevil Adrian s Leonardem v závěsu. ,,Chyť tu mrchu." Leonardo se ozval a Adrian se přidal k jeho přítely. Za chvíli mě každý držel za jednu ruku. Nemohla jsem se jim vykroutit. Leonardo si stoupl přede mě. ,,Ahoj Aliso." Zašeptal zlověstně a mě naskočila husina. Jedna moje část křičí, ať jsem klidná. Ale ta prohrává. Vyhrála moje šílená část, která křičí, že jim nakopu prdel! A všem. Leonardo vytáhl nůž a řízl mě do tváře. ,,Ouha, já nechtěl." Zasmál se. A jeho kamarádi s ním. ,,Položte jí na zem, včera jsme něco započaly, a já to chci dokončit." Ozval se Leonardo a jak řekl, tak udělaly. Skončila jsem na zádech. Adrian a Evans mi držely ruce. A Leonardo mě měl skoro v hrsti. Nohy jsem vyšvihla k Adrianovi s cílem kopnout do něj, aby trošku povolil stisk, ale Leonardo moje nohy chytil a odhodil je zpátky na zem. ,,Nebudeš se moc bránit." Sehnul se ke mě a chytil mi nohy. Pak mi je zasedl. ,,Jsi tak krásná, když se snažíš osvobodit." Zašeptal. Vysvobodila jsem nohu. Nečekala jsem a hnedka jsem ho odkopla. Vysvobodila jsem se a začal boj. Hnedka jsem Adriana kopla do kolene, nehezky mu tam křuplo. Ještě jsem ho přehodila přes záda. Zakňučel a nesnažil se postavit. No, ona to byla dost velká rána. A možná mu něco v těle křuplo, něco jo, ale netuším co. Vrhl se na mě Evans, ale hnedka jsem ho jednou dobře mířenou ránou na hrudník poslala za Adrianem. Zezadu mě na zem shodil Leonardo. ,,Ty mrcho." Zakřičel a začal mě škrtit. Nemohla jsem ho odrazit. Pomalu se mi před očima dělaly mžiky. Pak jsem slyšela rozražení dveří a někdo ze mě Leonarda strhl. Chytila jsem se za krk a přetočila jsem se na bok. Pokusila jsem se postavit se, ale byl to marný pokus. ,,Sestřičko." Slyšela jsem bratrův hlas. Pak mě jeho ruce vyzvedly do vzduchu a odnášel mě pryč. Objala jsem ho. Došli jsme k nám na pokoj. Položil mě do postele. ,,Lež a nikam nechoď, jo?" Kývla jsem. Nechtěla jsem být zalezlá. Vzala jsem si z šuplíku Mp3. Pustila jsem si písničku EPIC POP Umbrella (viz média). Dala jsem si jí opakovat. Byla nádherná. Usnula jsem.

Tak se nám Leonardo celkem rozjel. Nemyslíte?
Dneska je ze mě oslavenkyně, proto vydávam další kapitolu, další vydám zítra a jinak budou kapitoly vychazet každou sobotu.
Tak snad se příběh líbí.