Probrala jsem se za otravného buzení budíku. ,,Ať to ztichne!" Vykřikla jsem frustrovaně a na hlavu jsem si připlácla polštář. A ono nic. Koukla jsem se, kde se nachází strůjce toho zvuku. Bylo to na nočním stolku u postele. Půl metru od mojí hlavy. Unaveně jsem vypnula budík a vylezla jsem z postele. Došla jsem do koupelny. Vím, jak se probudit. Pustila jsem studenou vodu, udělala jsem z rukou mystičku, a to jsem si plácla do obličeje. Ledová voda mě probrala. Utřela jsem si obličej. Učesala jsem si vlasy. Vyšla jsem na snídani. Hodiny ukazovaly pět minut po půl osmý. Došla jsem do kuchyně. Byl tady i Leonardo. Zamával mi, ale já mu nazpátek neodpověděla. S úšklebkem jsem si sedla k prázdnému stolu, a snědla jsem snídani. Pak jsem jen seděla u stolu a relaxovala.

Někdo mi přikryl oči. ,,Hádej kdo?" To není možný! ,,Brácho? Si to ty?" Ruce z očí mi zmizely. Stoupla jsem si a koukala jsem na mého bratra. ,,Brácho!" Objala jsem ho. ,,Tolik jsi mi chyběl." Před třemi roky si našel mě neznámou práci a utekl z děcáku, což jsem nedávno udělala taky. Psychicky jsem se zhroutila. Ostatní si mě potom začaly dobírat a začaly mě šikanovat. Ale nyní jsem u nějaké skupiny s mým bráchou. ,,Jak tady pracuješ?" Zeptala jsem se ho. ,,Moje práce by se ti nelíbila, co tady budeš dělat ty?" Ptal se pro změnu on. ,,Pracovat tady budu." Odpověděla jsem se smíchem. ,,To vím, ale jak?" Mám mu to říct, nemám. ,,Neřeknu ti to, dokud to ty neřekneš ty mě." Takhle si člověk vynucuje informace. Jsem to ale chytrá. ,,Ale zlato, moje práce by se ti nelíbila, měla by jsi o mě špatné mínění." ,,Když nad tím tak přemýšlím, to a to samé mohu říct i já." Vyřkla jsem mojí myšlenku nahlas. Brácha se ode mě trošku odtáhla koukl se mi do obličeje pohledem to nemyslíš vážně. Ledabyle jsem kývla rameny. ,,Tak mi nevěř, až se to dozvíš, uvidíš." ,,To se nestane, co můžeš dělat, kancelářskou práci?" Koukl na mě. ,,Ne, ale dobře řeknu ti to, jen nevyšiluj, dobře?" Koukala jsem na něj opatrně. ,,Jasně." Odmávl to rukou. Tohle jsem říkala vždy, když jsem něco provedla. ,,Budu vraždit lidi, který budou překážet." Koukla jsem na něj zpoza řas. ,,Jo vražedkyně, cože!" Vyprskl, odskočil a koukal na mě. Jeho výstupem na nás přilákal pozornost ostatních. Zvedla jsem klidně ruku. ,,Nevyšiluj, slíbil si to." Usmála jsem se. ,,A co děláš ty?" Koukla jsem na něj. ,,To a to samý." Teprv teďka jsem si všimla, že má vypracovanější postavu, ale ne moc, tak jako normálně, a hezky. ,,Tak to by jsi mě mohl cvičit, mám sice cvičit s Leonardem, ale s tebou bych cvičila radši." ,,Tak jo, dojdeme s tím za velitelem, uvidíme, co na to řekne." Společně jsme se rozešli ke kanceláři našeho šéfa. Stojíme přede dveřmi. Celou cestu sem jsme si povídaly. Zaťukal. ,,Dále!" Vešli jsme dovnitř. ,,Vidím, že už jste se potkaly. Co chcete?" Zeptal se nás. Brácha se usmál a postrčil mě vpřed. Syčák, nechal to na mě. ,,No, já bych chtěla, aby mě cvičil Matyas." Čekala jsem zápornou odezvu. ,,Jasně, obeznam s tím Leonarda." ,,Děkuji." Vykuleně jsem na šéfa koukla. Brácha mírně trhl s mojí rukou, to mě probralo a oba jsme se rozešli k východu. Úlevně jsem vydechla. ,,To dopadlo lépe než jsem čekala." ,,Ty jsi čekala zápornou odezvu, co?" Jen jsem kývla. Brácha se zasmál. ,,Říkám ti to pořád, máš být optimistická, ne pesimistická." ,,Pesimisti nejsou tolik zklamaní jako optimisti." Odporovala jsem mu. ,,Nevěřím." Tak mu mojí teorii vysvětlím znova. ,,Koukej, když jsi optimista a něco se povede, rozveselí tě to. Když jsi pesimista a něco se povede, překvapí tě to, ale když jsi optimista a něco se nepovede, jsi zklamaný, ale když jsi pesimista, tak čekáš že se to nepovede, takže tě to nezklame tolik." Brácha se zasmál. ,,Dobrá teorie, ale je v ní chybička, když se optimistovy něco nepovede, zklame ho to, ale většinou se z toho rychle vyhrabe s tím, že se mu to příště povede." ,,Nojo, ale stejně je pesimista lepší." Odporuji mu, zase. ,,Není, pesimista se pořád utápí v depresích ze všeho špatného, mezitím co optimista se raduje z toho dobrého." A hele on má možná pravdu, ale nahlas mu to neřeknu a stejně zůstanu pesimista. Usmála jsem se protože jsem došli k tělocvičně.

Vešli jsme společně dovnitř. Za pět minut devět. S Matyasem jsme se protáhly. Přišel Leonardo. ,,Co tady děláš Matyasi?" Zavrčel Leonardo nebezpečně. ,,Přebírám si mojí sestru, nenechám jí s tebou." Odpověděl Matyas klidně. Leonardo se zarazil? ,,Ty si jeho sestra?" ,,No ano, a náhodou, já sama bráškovy navrhla, že by mě mohl cvičit. Sorry, pokud jsem tě nějak ranila." Nebyla jsem vůči němu moc lhostejná? Nechám to být, určitě ne. On na mě koukal trošku více nepřátelsky. ,,Já si na tebe počkám budeš litovat dne, kdy jsi se narodila." Protočila jsem očima. ,,Ach, jak to originální hláška. To si neumíš vymyslet nic lepšího?" Zeptala jsem se, a snažila jsem se nevybuchnout smíchy. Měla jsem prostě kousavou naladu a on zaútočil, což se nemohlo setkat s jinou odezvou. ,,Nejde o hlášku, ta tě nemá zastrašit, ta tě má varovat." Nebezpečně šeptal, ale se mnou to nehnulo. Zaujatě jsem ho sledovala. ,,A před čím?" Zeptala jsem se jako malý dítě. ,,To už brzo poznáš. Brzo." Dořekl šeptem v těsný blízkosti a odešel. Sledovala jsem dveře. ,,Hérečka." Usmála jsem se na mého bratříčka. ,,Co mě hodláš naučit?" Zeptala jsem se s úsměvem. ,,Všechno co umím." Jé, já umřu. Moje nálada poklesla. Stouply jsme si na žíněnku. ,,Tak nejdřív si spolu trošku zabojujem, ať vím, jak na tom jsi." Zaútočil na mě. Jeho útok jsem odrazila a začala jsem útočit. Nakonec mi podkopl nohy a já skončila na žíněnce. To byl dlouhý boj. ,,Ty nejsi normální." ,,Nojo, jsem rychlejší a bystřejší." Přiznal se mi. Ale počkat, tohle mi řekl Leonardo. ,,A odkdy, v dětským domově jsi takový nebyl." A tohle je hlavní okamžik, jeho odpověď. ,,Asi to bylo po tom, co jsem zabil prvního člověka." Odpověděl mi. Ze sedu jsem na něj koukala. ,,Asi to máme v krvi." ,,Co?" Koukal na mě a nechápal. ,,Mě to včera Leonardo řekl taky. A navíc, už jsem taky zabila jednoho člověka, je to tak, máme to v krvi a zřejmě se to aktivuje prvním zabitím." Už jsem přemýšlela nahlas. Radši jsem zavřela pusu. Jen jsem na něj koukala, čekala jsem, zda z něj něco vypadne. ,,No, tak to je na mě, abych tě naučil co nejvíce. A jestli jsi po mě, půjde ti to od ruky." Zasmála jsem se. ,,To už mi začíná jít. Vždyť jsme spolu bojovaly dlouho." Brácha se zasmál. Stouply jsme si a začaly jsme od znova.

Vydávám o den dříve, jelikož zítra nebudu mít čas. Doufam že se příběh alespoň trochu líbí a zajímalo by mě, co čekáte od Leonarda? Nechá to být, nebo svou vyhrušku vyplní a pokud jo jak? Budu ráda za jakoukoliv odezvu.