S Dylanem jsme se po večeři vydaly do pokoje. Šla jsem se vysprchovat. Když jsem se v pyžamu vrátila do pokoje, Dylan se do mě vpaloval intenzivním pohledem. Koukla jsem se na něj tázavě. On si stoupl a došel přede mě. ,,Chci s tebou chodit, miluji tě, prosím." Objal mě. ,,Ne, to nejde." Řekla jsem nejklidněji, jak to šlo a chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale on mě shodil na postel. Měl tam připravený provazy a než jsem se stihla nadát, byla jsem uvězněná. ,,Potřebuji tě, copak to nechápeš?" Bouchl rukou vedle polštáře. ,,Mojí odpověď si slyšel." Prskla jsem jeho směrem naštvaně a trhla jsem rukama. ,,No, tak v tom případě mi vytanula na mysli ještě jedna hezká myšlenka, a tady není nikdo, kdo by tě ochránil." Usmál se, děsivě. Trhla jsem rukama a provaz povolil. ,,Myslím si, že máš smůlu." Usmála jsem se trhla jsem ještě jednou. Provaz rupl a moje ruce byly volný. Sice jsem měla stále provazy na rukou, ale nic je nedrželo. Shodila jsem ho ze sebe a sáhla jsem si k ponožce. Vytáhla jsem z krytu nožík. On zrovna vstal z postele. Skočila jsem na něj a nůž mu zabodla do ramene. Spadl se mnou na zem. Nůž jsem vytáhla a řízla jsem ho do krku. ,,Budou tě mučit a ty určitě tušíš jak." Zachraptěl a zasmál se. Pak umřel. Rozřízla jsem si provazy na rukou. Pak jsem vzala moje i jeho pistole. Vzala jsem si na sebe uniformu. Vyšla jsem z pokoje s jasným úmyslem. Srovnám to tady se zemí. V jeho očích bylo vidět, že má pravdu. A navíc, pro mě by to byl trest, pro ně pozdvižení. Trest za zabití jednoho z nás. Vylezla jsem na chodbu a začala jsem střílet. Ostatní hnedka vytáhly pistole, ale nebyly dostatečně rychlý. Šla jsem chodbou dál, a sestřelila jsem každého, koho jsem viděla. Nikdo nebyl dostatečně rychlý. Když mi došly všechny náboje, brala jsem si pistole od mrtvých. Šla jsem chodbami dál, ani nevím, jak jsem mohla být tak rychlá, tak bystrá. Nepřemýšlela jsem, moje mysl zaplňovala jediná myšlenka, a to ta, že je musím zničit. A poté utéct daleko, moc daleko odsud, ode všeho. Procházela jsem koplexem, schovávala jsem se do prázdných místností, čekala na vhodnou příležitost. Mohla bych si založit novou identitu a zkusit štěstí u policie. Ale musela bych si pár let přidat. Vždyť mi je patnáct. Která policie by zaměstnala patnáctiletou holku, která umí až vyjímečně dobře zabíjet. Hmm, to není zrovna nejlepší posudek. Vykoukla jsem ze dveří a vystřelila jsem po dvou agentech co mě hledaly. A jsem fakt ráda za tišiče, které si na pistole nasazuji. Utlumí to střelu a já tudíž nejsem tolik nápadná. Usmála jsem se a našlapovala jsem tiše chodbou. Tlumiče jsou už natolik vylepšený, že výstřel skoro nejde slyšet. Proplížila jsem se chodbou a dorazila jsem k šéfově kanceláři.

Vrazila jsem do dveří a držela jsem pistoli před sebou, ale bohužel, někdo mi položil hlaveň pistole zezadu na hlavu. ,,Věděl jsem, že půjdeš i po mě, ale zajímalo by mě proč, vždyť si neměla důvod zaútočit na nás a zničit nás. Co tě k tomu vedlo?" ,,Bohužel měla, Dylan mi chtěl ublížit a já ho zabila a vyvázla jsem bez jediného zranění. Ale jelikož jsem ho zabila nožem, byla by to nepřiměřená obrana a navíc zabití jednoho z nás a já bych skončila u trestů. A asi si umíme představit, co všechno se tam děje." Náš šéf se zasmál. ,,Jsi chytrá, dobrá. To bych od tebe nečekal. Už na začátku jsi vypadala nadějně, ale nikdy bych nečekal, že se dostaneme tak daleko, že nás budeš chtít zabít..." Najednou zachraptěl a pistole zmizela z mého spánku. Otočila jsem se a vdáli stála Natasha. Nezmohla jsem se na slovo. Radši jsem vzala nohy na ramena. Letěla jsem chodbami a narazila na patnáct agentů S.H.I.E.L.Du. Zkameněla jsem. Namířila jsem na ně zbraní, takže se zastavily. Z druhé strany ke mě dobíhala Natasha. Sakra! Vběhla jsem do nejbližších dveří a tam jsem vběhla do dalších. Nevšímala jsem si vyplašených pohledů od ostatních, který hnedka začaly útočit na S.H.I.E.L.D. A mě si zkrátka nikdo nevšímal. Rozběhla jsem se chodbami, když v tom... ,,Zrádkyně, sejměte jí taky!" A hnedka výstřel. A já se otáčela, takže mi sejmuly rameno. Hnedka jsem vystřelila a zničila dvě hrozby. Sakra! Jde po mě, všichni. No super, měla bych zmizet.

Zalezla jsem do místnosti, kde na mě pistoli namířil Matyas, stejnou rychlostí jsem já namířila na něj. Pediferním viděním jsem vyhledala dveře, který mě dostanou kousek od únikového východu a šla jsem k nim. Sledovala jsem Matyase, stejně jako hlaveň mé pistole. A on zase sledoval mě. Najednou se ze dveří vyřítily dva agenti A.O.T.M. Hnedka jsem po jednom vystřelila a druhého zabil Matyas. ,,Aliso? Proč střílíš po vlastních?" ,,Nikdo není přítel." Usmála jsem se a došla jsem je dveřím. ,,Stůj!" Střelil do kliky, na kterou jsem málem dala ruku. Otočila jsem se k němu. ,,Nech mě na pokoji! " Obořila jsem se a unikla jsem z pasti. Vyšla jsem na prázdnou chodbu a zajásala jsem. Za mnou se ozval řev, Hulkův řev! ,,Sakra!" Vypískla jsem a rozběhla jsem se dál od řevu, ke vší smůle také dál od nouzového východu, protože od toho se řinul nebezpečný řev. Běžela jsem chodbami. Najednou se přede mnou vynořily dva z A.O.T.M. Vzala jsem pistoli a dvěma ránama jsem je dostala k zemi. ,,Aliso? Ty střílíš po vlastních?" Ozvala se za mnou Natasha. Otočila jsem se. ,,Já nejsem s nikým." Namířila jsem na ní zbraň, ale nevystřelila jsem. ,,Pápá." Zamávala jsem jí a rozběhla jsem se pryč, ale to byla osudová chyba. ,,Stůj!" Hodila mi něco pod nohy a to něco mi nohy podrazilo a svázalo. Padla jsem na zem. Když jsem se posadila, byla už u mě. Chtěla mi nasadit pouta, ale vystřelila jsem po ní a minula jsem, protože mi ruku odklonila stranou. Ruce mi jedním rychlým tahem spoutala za zády. Chytila mě za ruce a zvedla mě do stoje. Nohy se nějakou záhadou vymotaly z provazů. Šla jsem za Natashou, no spíše jsem byla tlačena před ní. Držela mě za moje spoutané ruce. Udělala jsem, že jsem spadla. Natasha mě pustila koukla se na mě pohledem typu co to tady zkoušíš. ,,Padám!" Vyprskla jsem a nepozorovaně jsem vytáhla nožík. Jak jsem se zvedala, ruce mi vystřelily dopředu a já jí nožem bodla do ramene. Nechala jsem ho tam a rozběhla jsem se pryč. Zaběhla jsem na záchodky a ona proběhla kolem. Vydechla jsem a pomocí pinetky jsem se pracně zbavovala pout na rukou. Pak jsem vyběhla. Vběhla jsem do dveří, a procházela jsem místnostmi, protože po chodbě je to nebezpečnější. Ale ve třetích dveřích jsem narazila na Tonyho v obleku. Než jsem stihla zalézt zpátky po mě vystřelil a já se svezla ke zdi. Jen jak jsem vstala do místnosti vtrhlo deset agentů od Áčka(A.O.T.M.) . Sedm jsem jich sestřelila já a zbylý tři Tony. Pak se na mě pochybovačně koukl. Jen jsem se zmohla na úsměv a chtěla jsem běžet, ale zasáhl mě další paprsek. A já se zhroutila o metr dál ke zdi. Na chvíli mě to zbavilo moci nad mým tělem. Tony mě zvedl na nohy a pevně mě držel za ruku. ,,Chci vysvětlení." ,,Nikdo není přítel." Usmála jsem se a vytrhla jsem se mu. ,,Nikam nechoď, nechci znova střílet po mé dceři." ,,I když vás dvakrát zradila?" Povytáhla jsem obočí a sledovala ho. ,,Věřím, že jsi na dobré straně." Usmál se. ,,Sbohem." Rozběhla jsem se pryč, ale co jsem nečekala byl fakt, že vystřelí. Zhroutila jsem se na zem. Tam jsem sebou cukla. Už jsem se nemohla hýbat. Byla jsem úplně bezmocná. Ve dveřích se objevil Steve. ,,Zvedni jí a bereme jí do vazby, střílela na vlastní a na nás ne. To je divný, chci vysvětlení." Steve se na mě koukl, ale mě padaly víčka. ,,Cos jí provedl?" ,,Třikrát jsem jí sestřelil, bylo to nutný, jen se divím, že nepadla už po první střele, jako všichni ostatní." Zavřela jsem oči. Jen vnímám, jak mě Steve bere do náruče a poté už nic.