Když jsem se vzpamatovala ze snu, bylo sedm ráno. Vešla jsem do koupelny. Nechtělo se mi spát. Propláchla jsem si obličej studenou vodou. Kruhy pod očima jsem naštěstí neměla. Převlékla jsem se do černých legín, bílého tílka a kožené bundy. Takhle se mi to líbilo. Usmála jsem se na sebe a vyšla jsem do kuchyně. Cestou jsem ke vší smůle potkala Steva. To si dělají srandu, potkávám je nějak často. ,,Ahoj Aliso. Jak se máš?" Zastavila jsem se a nandala jsem nucený úsměv. ,,Ujde to, proč se ptáš?" ,,Jak sis užila filmy s Tonym?" ,,No užila no, co ti na to mám odpovídat?" Zeptala jsem se už docela nabroušeně. ,,No pokud dneska máš čas, chtěl bych s tebou jít na oběd." Koukal na mě. Eh, co teď, jak se z toho vykroutit? ,,No měla bych čas." Řekla jsem nejistě. ,,Tak v jedenáct před budovou." Usmál se a odešel. Dupla jsem si a šla jsem do kuchyně. A hádejte, kdo tam jako na potvoru byl. No jasně že Bucky, stál u stolu a sledoval mě. ,,Ahoj Aliso." Na tváři měl úsměv. Nuceně jsem se usmála, asi tenhle úsměv budu mít většinu dne. ,,Ahoj Bucky." Pozdravila jsem a šla jsem kolem něj se záměrem vzít si cokoliv z lednice. On mě ale chytil za ruku a přitáhl si mě k němu do objetí. Ne, já chci pryč! ,,Pusť mě!" Snažila jsem se vymanit z jeho objetí, ale byl moc silný. ,,Notak, uklidni se." Pevněji mě sevřel. Snažila jsem se odtlačit jeho kovovou ruku, odstranit jí z mého pasu, ale nešlo to. Do krve se mi vlil adrenalin a najednou jsem jeho kovovou ruku zmáčkla a udělala jsem z ní něco, co se ruce jen podobalo. Bucky mě polekaně pustil. Já na nic nečekala a rozběhla jsem se pryč. Na chodbě jsem proběhla kolem Matyase. ,,Aliso!" Zavolal za mnou. Pak jsem slyšela jeho kroky, běžel za mnou. Neotáčela jsem se. Doběhla jsem k nouzovému východu a proběhla. Letěla jsem po schodech dolů jak neřízená střela. Matyas byl asi o patro výš. Pak jsem skočila přes zábradlí a mezi zábradlím padala dvě patra do přízemí a vylítla jsem ven. Tam na mě z černé dodávky mával Dylan. Za mnou se ze dveří vyřítil bratr, ne už není můj bratr, proč jsem mu tak řekla? Asi síla zvyku. Rozběhla jsem se k dodávce a skočila jsem dovnitř. Jen jak se za mnou zavřely dveře se dodávka za skřípění kol rozjela pryč. ,,Ahoj Aliso, vítej zpátky." Dylan se na mě usmál. Usmála jsem se taky. ,,Co jste tam dělaly?" ,,Čekaly jsme na tebe, jak tě jeden z nás našel v tom lese. Ty jsi se k nám chtěla vrátit, oni tě nechtěly pustit. Věděly jsme, že se k nám vrátíš, tak jsme počkaly a zachránily jsme tě." Opřela jsem se do sedadla. Byla jsem psychicky vyčerpaná. U sebe jsem měla mp3-ku i nabíječku, jak se mi to povedlo vzít? No to je jedno, bude to památka na Tonyho, protože se ke mě choval mile. Při písničce od Seleny Goméz- Slow down (viz média) jsem usnula.

Probrala jsem se, když jsem byla u někoho v náruči a někam jsme šli. Sluchátko jsem stále měla na uchu. Cukla jsem sebou. ,,Dobrý, je dobře, nemusíš se bát." Je to Dylan. On mě už dvakrát zachránil. Nechala jsem moje tělo, aby se uvolnilo a nechala jsem ho, ať mě odnese do pokoje. ,,Aliso?" ,,No." Šeptla jsem s úsměvem na rtech. ,,Je málo pokojů, nevadí ti, že budeš spát u mě?" ,,Nevadí." Vydechla jsem a nechala jsem se unést do mé představivosti. Vynořila jsem se, když mě Dylan položil na postel. Posadila jsem se a protřela jsem si oči. ,,Přijely jste načas, dneska jsem si měla vyjít se Stevem, a to jsem zrovna pětkrát nechtěla." Zasmála jsem se. ,,Ach to je ten starý voják ameriky?" ,,No, je, nejlepší je, že kdyby po mě nevyjel Bucky, neutekla jsem." Dylan na mě koukal. ,,Neříkej, že tě chtěly oba dva, to je dost zvrhlý." ,,No, a to jsem musela snášet, ty se mi divíš, že jsem utekla?" ,,Ne, a co takhle se jim pomstít?" ,,Jak?" Zajímalo by mě na co přišel. ,,Napadneme Avengery ve Stark Tower, a ty si budeš moct před zraky ostatních vychutnat smrt Stevna a Buckyho. A my by jsme zpacifikovali ostatní, nebudou ti stát v cestě." Usmál se na mě. ,,Tak to by bylo dobrý, ale musíme hodně cvičit, aby jsme je porazily, takže musíme složit tým. Na každého Avengera alespoň dva z našich. Hlavně nesmíme proměnit Hulka, dovolit Tonymu nasadit oblek, první bych vyřadila Natashu a Clinta." Přemýšlela jsem nahlas. ,,Tak pojď, máme desetičlenný tým, myslíš, že bude stačit?" Koukla jsem na něj s úsměvem. ,,Možná, ale lepší by bylo patnáct." Usmívala jsem se a vyskočila jsem na nohy. ,,Tak budeme za dva dny dělat nábor a vybereme jen ty nejlepší." ,,A to chce jít každý na pomstu Avengerům?" ,,Nemáš tušení. Skoro polovina všech z nás, většina by se spíše pak mohla vytahovat, ze třeba bodly nožem Natashu do srdce, chápeš?" ,,Jo jasně, chápu." Dylan se koukl na hodinky. ,,Je půl druhý, jdeme na pozdní oběd?" ,,Jasně." Vyšli jsme bok po boku chodbou. Nějací po mě házely pohledem alá co tady chceš nebo chcípni... Ale já je úspěšně ignorovala. Nemusím s nimi mluvit. Došli jsme do kuchyně. A tam byla spousta ostatních vrstevníků. Dylan mě vzal za ruku a táhl mě k něčemu, co se podobalo pódiu. Srovnala jsem s ním krok. To upoutalo pozornost ostatních. Šla jsem za ním a nasadila poker face. A přitom nemám tucha, co se asi tak bude dít. Když jsme si stouply na "pódio" Dylan začal mluvit. ,,Mám pro vás pro všechny novinu. Zítra v jednu odpoledne se bude v tělocvičně konat nábor do týmu. Ti vybraní projdou tvrdým tréningem a za odměnu budou mít tu čest podílet se na zničení Avengerů." Ostatní zalapaly po dechu, nějací začaly tleskat či pískat. Usmála jsem se, přece jen se nějací odvážlivci budou chtít pustit do pomsty se mnou. ,,Nezapomeňte, zítra v jednu odpoledne v tělocvičně." ,,A co ona?" Zeptal se někdo z davu. ,,Já?" Zeptala jsem se jak nejsladčeji jsem uměla. ,,Já budu pomáhat s výběrem nejlepších." Na tváři jsem měla můj šílený úsměv. Tak jsem se cítila. Labilní šílenka, jdoucí si pro pomstu. S Dylanem jsme sešli a šli jsme si pro oběd. Když jsme se najedly, vyšli jsme do tělocvičny, potřebujeme se s Dylanem oba dva dostat do formy. Aby nás zítra na náboru neztrapnily, musíme být nejlepší, neporazitelní. A to já jsem NEZASTAVITELNÁ a NEDOTKNUTELNÁ. PROFESIONAL KILLER.

,,Crrrrrrrr!" ,,Ať je to zticha!" Vykřikla jsem a natlačila jsem si polštář na hlavu. Bylo devět ráno. V tolik se vstává, aby jsme se na desátou dostaly do tělocvičny a znova cvičily. Včera jsme procvičily simulátor, i míčky ... Zkrátka většinu toho, co tam je a samozřejmě i boj. Domluvily jsme se, že nejdřív se jde zkusit míčkový simulátor, tam jich může projít maximálně třicet, tolik se jich asi přihlásí. Pak jdou do simulátoru, tam se to okrátí na dvacet pět a nakonec boj, tam to zmenšíme na osmnáct, s námi dvacet, a to bude náš výsledný tým. ,,Vstávej! Aliso!" ,,Ještě pět minut." Zamumlala jsem nesrozumitelně do postele. Dylan mě ale chytil za ruku a hned nato jsem letěla vzduchem a dopadla jsem tvrdě na zem. Sedla jsem si a vzhlídla jsem na něj. ,,No a jsi venku, tak se oblíkni, a za těch tvých pět minut se půjdeš umýt." Domluvil a uklidil se do sprchy. Zašklebila jsem se a vyškrábala jsem se na nohy. Oblíkla jsem si černý tílko a legíny. Vlasy jsem si sčesala hřebenem a pak jsem si vzala mp3-ku. Koukla jsem do písniček, jaká se asi hodí k mému životu zde? A našla jsem jí. Ben Cristovao- Žiju proto. Usmála jsem se a za jejího poslechu jsem se duševně připravovala na dnešní den, bude se hodně bojovat a já nesmím klesnout k zemi. To je fakt výstižný. Pak ze sprchy vylezl Dylan s ručníkem kolem pasu. Zalezla jsem a taky jsem se vysprchovala. A pak jsme se vydali na snídani. A po snídani jsme obsadily tělocvičnu a nebyly jsme tam sami. Bylo tam asi deset lidí, cvičily a bojovaly mezi sebou. No, asi cvičí na dnešní nábor. Těším se, mocinky moc!