V tělocvičně ještě nikdo nebyl. Protáhla jsem se. Bylo padesát. Viděla jsem hrazdu. Doběhla jsem k ní. Vždy jsem to chtěla zkusit. Vyskočila jsem a udělala jsem na tyči kotrmelec, pak jsem ho udělala i pozadu. Ještě jsem ho zkusila pod tyčí. Přecházela jsem k těžším cvikům. Všechny mi šly. Pak jsem zkusila gymnastickou sestavu. Šla mi na jedničku. Byla jsem dobrá. Když jsem jí dokončila, ode dveří se ozvalo tleskání. Otočila jsem se za zvukem a mírně jsem se uklonila. Na tváři jsem měla roztomilý úsměv, smísený s úšklebkem. Nevím, jak to vypadalo, ale nekoukaly na mě nějak extra vyděšeně, tak dobrý. ,,Vidím, že umíte víc, než jen bojovat. Výborně, ale rád bych se podíval na boj. Leonarde?" Do tělocvičny vešel ten kluk z jídelny. ,,Ahhgga." Povzdechla jsem si. To on mě má vyzkoušet v boji? Ten mě rovnou vyřadí! ,,Leonarde, to je Alisa, Aliso, to je Leonardo. Má za úkol z tebe udělat bojovnici, zjistit, co umíš a doučit tě to co neumíš. Vše tě naučí používat v praxi. Leonarde, můžeš začít." Usmál se a díval se na Leonarda. ,,Neber to osobně." ,,Ty to neber osobně." ,,To je výzva?" Zeptal se s úsměvem. ,,Můžeš to tak brát." Kývla jsem ledabyle rameny a on zaútočil. Jeho útok jsem odrazila a podkopla jsem mu nohy. Dostala jsem ho na zem celkem rychle, to je to tak lehké? Zasmála jsem se a odstoupila jsem. ,,To se ti nějak nepovedlo." On vstal. ,,Kdyby jsi byl můj nepřítel, byl jsi mrtvý." Dořekla jsem větu a usmála jsem se. On se zasmál. ,,Podcenil jsem tě, tu chybu už znova neudělám." Zaútočil znova. Začaly jsme bojovat. Blokovala jsem veškerý rány, co na mě zkoušel, a stíhala jsem zasazovat. Pak jsem ho kopla do břicha a podkopla jsem mu nohy. Usmála jsem se, když to neustál a spadl na zem. Otočila jsem se k ostatním. ,,Moc mě toho nenaučil." Oni se jen zasmály. V tom mě chytil za nohy a já šla k zemi. Zasedl mě. ,,Z tohohle se nedostaneš." Ležela jsem na zádech. ,,Jsi si jistý." Vymrštila jsem nohy a chytla jsem ho pod rukama. Pak jsem nohy vrátila do původní polohy. A on letěl s nimi. Stoupla jsem si na nohy. ,,Není normální." Vykřikl zoufale. Zasmála jsem se. ,,To že jsem tě porazila neznamená, že nejsem normální." ,,Jsi rychlejší jak normální člověk. Ve všem." Chtěla jsem mu říct něco kousavého, ale šéfové mě předběhly. ,,Všimly jsme si toho. Několikrát jsem tě viděl mírně rozmazaně, a že mám moc dobrý zrak." ,,A to je dobře?" Vyzvídala jsem. Pokud mají pravdu, tak chci vědět, zda je to v pořádku. ,,To je výborný. Leonardo tě od zítřka bude trénovat. Domluvte se v kdy se tady budete scházet, bylo by dobrý, kdyby tě naučil zacházet i se zbraněmi. Leonarde?" Šéf se na něj koukl. ,,Samozřejmě, domluvíme se." Usmál se. ,,My už musíme jít. Vítej u nás Aliso." Odešli. Koukala jsem na mého trenéra. ,,Dneska máš volno. Zítra začneme v devět, v půl jedné se půjde na oběd a v půl třetí se tu sejdeme znova. Budeme tady do šesti, pak máš volno. Až půjdeme jinam, dám ti den předem vědět. Zítra v devět tady. Zatím ahoj Aliso." Odešel. Došla jsem ke mě do pokoje. Padla jsem na postel a zaskučela jsem. Celou cestu jsem přemýšlela nad Leonem. Koukla jsem na hodiny. Půl třetí. Rozešla jsem se do tělocvičny. Hned vedle byla posilovna. Začala jsem posilovat. Všude jsem zvedla o pět kilo víc. No tak to ne. Něco se mnou není v pořádku. Jsem rychlejší, mám větší sílu, a začalo to, když jsem včera zabila toho opilce v té uličce. Alespoň jsem skrytá před policií. Po cvičení jsem si všimla, že jsou čtyři hodiny. Nojo, dneska jsem posilovala dlouho. Přemýšlela jsem co dál. A pak jsem si vzpomněla na mp3, co mám v pokoji. Vzala jsem si jí sebou. Běžela jsem rychle do pokoje, ale akorát jsem zabloudila. Koukla jsem se na náramek na ruce. ,,Naveď mě k pokoji." Z náramku se ozývala cesta, a já se dostala do pokoje. Zapnula jsem jí a měla šedesát procent. Pustila jsem si mojí oblíbenou písničku, M.I.A bad girls (viz média). Začala jsem tančit. Chodila jsem i na moderní tance. Šlo mi to. Pohyb, to byla moje vášeň. Jinak, co se týče školy, byla jsem ráda, že prolézám. Měla jsem trojky, čtyřky, a to jsem byla v osmý třídě, no tím bych se nikde chlubit neměla. Ale tělocvik, to byla jasná jednička a výtvarka byla dvojka. Kreslit taky docela umím. Jinak zbytek je špatný. No, to je asi všechno, co se týče mě a mých dovedností. Písnička dohrála, a já si jí pouštěla pořád do kola. Tanec byl pokaždé jiný, ale v nějakých částech stejný. Pak jsem se koukla na hodinky. Bylo půl pátý. Sedla jsem si na postel. Uvolnila jsem se. Relaxace mi nádherně urovnávala myšlenky a kryla tím moje tajemství. Chcete ho slyšet? Já vám ho teda povím, ale nikomu ani muk. Jsem silně labilní. Měla jsem kvůli tomu problémy, mívala jsem deprese. Nikdy jsem nevěděla, kdy to přijde, a kdy ne. Začala jsem s tím pracovat. A pak bum! Začala jsem relaxovat a tančit, a zvládám to o 50% lépe, ale stále to ve mě je. Jen je to uzavřený. Jsem taky silně introvertní, to aby moje labilita nikdy nevyšla napovrch. Takhle je schovaná v mém nitru, nikdo o ní neví. A co není vidět, to je skryto. To je moje motto. Tím se řídím. Tak asi tolik k mému nestálému psychickému stavu. Asi si budu muset nosit mp3 i na mise, ale pokud se mi tam ztratí, či rozbije budu v háji. Budu mít po mé uklidňovací kůře, a bez ní budu šílená, už ani nevím, co vlastně zvládnu, když mám záchvat. Snad to nezjistím.

Když jsem se cítila svěží a moje stěny byly stabilní (díky nim vypadá moje psychika taky stabilní) zjistila jsem, že je půl sedmý. Rozešla jsem se na večeři. Byl tam i Leonardo. Docela směšný jméno, jak nad tím zpětně přemýšlím. Ach ty moje myšlenkový pochody. Vzala jsem si večeři a sedla jsem si k prázdnému stolu. Leonardo se ale rozhodl, že mi nedá pokoj a bude prudit, tak si se svým kamarádem přisedly. Sedly si naproti mě. ,,Ahoj Aliso. To je ale náhoda, že jsem se potkaly." Aha, tak tohle jsem nečekala, i když... ,,Tak si tu náhodu nech na snídani, a nebo kdykoliv na zítřek, protože se tady budeme vídat víckrát denně." ,,A ani nepozdravíš?" Vložil se do toho jeho kamarád. ,,Tebe neznám, tak tě zdravím pane neznámý." Utrousila jsem a protočila jsem u toho očima. Na tváři se mi utvořil můj typický úšklebek. ,,Jsem Adrian." ,,Mé jméno znáš, tak se ti představovat nebudu." ,,Kdo tě vychovával?" Zeptal se Leonardo. ,,Co já vím, asi jahoda." Oba dva na mě nechápavě koukaly. Jojo, slavné odpovědi, které vám řeknou velký nic. S tím se musejí smířit. Na blbou otázku blbá odpověď, až na to, že jí dám ke každý, pro mě špatný otázce. Chachá! Jejich nechápavý pohledy ale stály za to. ,,Jahoda?" Zeptal se Leonardo. ,,Vážně?" Připojil se do toho Adrian. ,,No tak malina, nebo ostružina, stačí?" Dojedla jsem. ,,Sice bych s vámi ráda vedla nezáživnou konverzaci o čemkoliv, co to plácám, jsem ráda že odcházím, tak letím, čauky." Odešla jsem od stolu. Šla jsem do pokoje. Dala jsem si dlouhou koupel, nastavila jsem se budík na půl osmý a šla jsem spát. Netrvalo dlouho a propadla jsem bezesnému a tvrdému spánku.