Ráno jsem se probrala sama. Na obličej mi dopadaly sluneční paprsky. Nebylo to zrovna nejhezčí, ale nevadilo mi to. Překulila jsem se na bok a užívala si klidu v teplý posteli. Po pár chvílích jsem opustila teploučkou postel a převlíkla jsem se do legínů a tílka, přes to jsem přehodila mikinu. ,,Jarve, naveď mě do kuchyně." Vyšla jsem z pokoje a šla spletitými chodbami. Došla jsem před dveře obýváku. ,,Nemůžeš jí to říct!" To je hlas mého bratra. ,,Ale nemůžeš jí to tajit věčně!" To je Tony. Co mi chce bratr tajit? ,,A co si myslíš že udělá, když zjistí, že ty si její otec a já nejsem její bratr, zbortí se jí svět!" Počkat, on říkal, že není můj bratr? On mi celou dobu lhal. Tak tohle byla podpásovka. V očích se mi nahromadily slzy. Couvla jsem od obýváku. ,,Aliso? Co se děje?" Slyším Bruce, ale neodpovídám. Místo toho se rozbíhám k nouzovému východu. Běžím podle značek, až jsem doběhla ke schodišti. Seběhla jsem dolů a vběhla jsem do zimy. Venku byl sníh. Běžela jsem dál, až jsem se dostala k lesu. Nepamatuji si cestu a tak se vydávám do lesa. Studí mě nohy, legíny sou promočený až po kolena, tak vysoko mi sahá sníh. Brodím se dál a drkotají mi zuby. Slzy mi zamrzají na obličeji. Zhroutila jsem se k jednomu stromu. Nemám nic. ,,Aliso?" Zvedla jsem překvapeně hlavu. Vstala jsem a otočila jsem se za hlasem. Byl to muž od A.O.T.M. Koukala jsem na něj a objímala moje rozklepaný tělo rukama. ,,Co se ti stalo?" Natáhl ke mě ruku. Couvla jsem o krok dozadu. ,,Nic." Zakývala jsem záporně hlavou. ,,Mě můžeš věřit." ,,To mi taky řekli než mě zradily a jak to dopadlo!" Vykřikla jsem. Jeho to ale nevyvedlo z míry. ,,Ale my tě nezradíme." Seděla jsem ve sněhu, on mi podával pomocnou ruku. Ale v tu chvíli ho zasáhl modrý paprsek a spadl do sněhu. Snesl se ke mě kovový muž. Jen jak stál si sundal obličejovou masku. Pod ní se schovával Tony, můj údajný otec. ,,Pojď ke mě, všechno se vyřeší." Byla jsem naprosto zoufalá. ,,Nikoho nemám." Vydechla jsem a znova jsem se rozbrečela. Zima mě nezajímala, i když jsem necítila nohy. Tony mě ale vzal do náruče. ,,Pusť mě!" Dostala jsem se z jeho sevření a vyšla jsem dál lesem. ,,Stůj, pojď se mnou, prosím." Jeho hlas byl naléhavý, smutný. Otočila jsem se k němu. ,,Proč?" Zeptala jsem se a čekala jsem, co z něj vypadne, jak by mě mohl donutit jít s ním. ,,Protože nechci znova ztratit mou dceru." Tak to jsem nečekala. On mě nechce ztratit. ,,Doteď si o mě nevěděl, jsem nechtěná!" Vykřikla jsem a objala jsem se. Pomalu se mi podlamovaly nohy, ale nutila jsem je, aby fungovaly. ,,Máš pravdu, nevěděl jsem o tobě, ale nejsi nechtěná, vždy jsem chtěl dceru. Konečně jí mám."O krok se přiblížil. Moje mysl se vyprázdnila. Cítila jsem bolest a závrať. Nohy se mi podlomily. Tony mě chytil do náruče a letěl se mnou zpátky. Celá jsem mrzla. Šedly mi konečky prstů. Padala mi hlava. Chtěla jsem zmrznout, nežít. Všechno mám v mlze, nemám žádnou energii. Cítím, jak mě pokládá na něco měkkého a přikrývá mě dekou. Poté jsem usnula.

Vzbudila jsem se v mém pokoji, sama. Nebyla mi už zima, ale zase jsem si vzpomněla na včerejšek. Vstala jsem z postele s jasným plánem. Vešla jsem do koupelny. Tam jsem se zamkla. ,,Aliso?" To je Matyas. ,,Aliso? Jsi tam?" Zkusil otevřít dveře do koupelny. Musím si pospíšit. Rychle jsem prohrabala šuplíky a našla jsem to co jsem hledala. Žiletka, ta bohužel ne, nůž. To je ono. Na dveře začal bušit Matyas a Tony. ,,Aliso! Otevři ty dveře!" Mezi mým pracným hledáním sebevražedného nástroje přišel Tony a snaží se dveře vyrazit. ,,Aliso! Otevři ty dveře! Prosím." To je Matyas a překřikují se s Tonym. Nadechla jsem se a pak jsem vydechla. Oprostila jsem se od okolních zvuků. Ignorovala jsem všechno a koukala se na nůž. Seděla jsem na zemi a přemýšlela jsem, zda se nejdříve jen říznout, před smrtí prožít ještě jednou ten úžasný pocit. Dlouho jsem se rozhodovala. A nakonec mě napadlo, času dost, proč ne? Umřít s úžasným pocitem. Báječný nápad. Pomalu jsem přikládala nůž k zápěstí. Chystala jsem se udělat si hlubokou ránu od zápěstí k loktu.

Bum! Lekla jsem se rány a odhodila nůž někam do strany. Dveře byly vypadlý z pantů a stál tam Tony a Matyas, kousek za nimi to sledovaly ostatní. Tak jo, tohle mi navodilo infarkt (to bum). Co to s nimi proboha je? Tony se zmateně koukl na Matyase. Ten jen ukázal na zeď. Když jsem se tam koukla, byl tam ten nůž. Takže nůž, který jsem ledabyle odhodila leknutím skončil zabodnutý ve zdi. Tony se koukl na Matyase, na mě a na nůž. Pak obešel dveře a chtěl jít ke mě. Rukama jsem se posunula ke zdi. To mu ale nezabránilo dojít ke mě. ,,Aliso, notak, to mě musíš tolik strašit. Bál jsem se o tebe." Tony mě opatrně objal. On se o mě bál? A proto mi navodil infarkt? Pak mě vyzvedl do náruče. ,,Proč si ubližuješ?" Zeptal se mile, neodsuzoval mě za to. ,,Utiší to všechnu bolest, je to nádherný pocit." Řekla jsem mu zasněně. ,,A nechceš najít něco jiného, co tě zbaví bolesti?" Zeptal se mě Tony. ,,Nic jiného není, tohle je jediná možnost." Pevně jsem ho objala. ,,A co se někomu vyzpovídat? To taky uklidní." ,,A koho mám pořád otravovat? Nikdo nebude chtít poslouchat moje výlevy. A navíc, já bych to nikomu neříkala. To je osobní věc." ,,Zkoušela jsi si psát deníček?" ,,No, ještě ne." Psát deníček? To zní šíleně. ,,No, tak začneš, místo toho, aby jsi utíkala, či se pokoušela řezat do sebe, vezmeš si propisku a všechno co tě trápí napíšeš na papír. A pokud nechceš, aby kdokoliv tvé pocity znal, můžeš pak papír spálit. Prý to pomáhá. Zkusíš to?" Přemýšlela jsem. ,,Uvidím." On mě donesl na postel a tam mě opatrně položil. ,,Co se děje?" ,,Proč se ptáš?" Zeptala jsem se sklesle. ,,Protože vidím, že mojí dceru něco trápí a chci zjistit co?" Koukala jsem na něj. Usmíval se. ,,A proč?" Chvíli na mě koukal, nevěděl, jak odpovědět. ,,Protože ti chci pomoct." ,,A proč?" Znova jsem se zeptala. ,,Protože mi na tobě záleží." Odpověděl, ale to mi nestačí. Nechápu to. ,,Proč?" Tony se zatvářil zmateně. ,,Co proč?" ,,Jak ti na mě může záležet, vždyť mě neznáš?" Zeptala jsem se a položila jsem si hlavu do rukou. Tuhle bitvu nemůžu prohrát, nemůže mě zahnat do rohu. ,,Protože si moje dcera a já mojí dceru chci poznat." ,,A proč mě chceš poznat?" Zeptala jsem se ho, tohle vyhraji. ,,Jsi moje dcera." Jak tohle zvrátit. Krevní testy potvrdili že je můj otec a on mi řekl, že vždycky chtěl dceru. Měla jsem se vrátit k A.O.T.M. Tam bych se možná měla lépe. Ne, u nich by se mi povedlo spáchat sebevraždu. Třeba je najdu, oni mě přijmou a já u nich budu mít prostor k tomu, abych se mohla zabít. Zvedla jsem se, ale Tony mě chytil za ruku. ,,Kam jdeš?" Zeptal se mě. ,,Proč tě to zajímá?" ,,Protože jsem tvůj otec, a mám právo vědět, kam jde moje dcera." Řekl a nepustil mě. ,,Pusť mě!" Vykřikla jsem. ,,Až mi řekneš kam jdeš." ,,Chci ven, tak mě pusť!" Trhla jsem rukou. ,,Ven? Ty chceš zase utéct? Málem jsi tam umrzla." Trhl s mojí rukou a já skončila v jeho náruči. ,,Notak klid, nemusíš přede mnou utíkat, bát se budoucnosti, společně to zvládneme, se vším ti pomůžu." Hladil mě po zádech. ,,Zvládneš to tady sama, nebo chceš spát u mě?" Zeptal se Tony a nepouštěl mě. Pevně jsem ho objala. ,,Chápu tě. Pustíš mě, vezmu ti nějaký oblečení. Nebude to napořád, jen na teď."

Pustila jsem ho a stoupla jsem si. Vzala jsem si pyžamo a oblečení na zítřek. Pod nohy se mi připletla Hope. ,,Jé zlatíčko, kde jsi se toulala." Vypískla jsem, až se Tony polekaně otočil. Koukla jsem na něj s Hope v náruči. ,,Snad ses nelekl tatínku." Pronesla jsem s úsměvem. ,,Ne, nelekl, jen jsem se koukl, na koho mluvíš. A jak si jí pojmenovala?" ,,Hope, hezký jméno ne?" ,,Nojo, je." Odsouhlasil mi jméno a vzal moje oblečení do rukou. Společně jsme odešli. Matyas tam bude na chvíli sám, i když, zradil mě, nechci s ním mluvit, či nějak komunikovat. Došli jsme k Tonymu do pokoje. Měl veliký letiště (postel). Hope jsem položila na zem a vzala jsem si pyžamo. V koupelně jsi si ho na sebe oblékla a šla jsem do pokoje. Lehla jsem si na jednu stranu postele a Tony na druhou. Mírně jsem sebou cukala, zužovali mě moje pocity. ,,V pohodě?" Pořádně jsem sebou cukla, lekla jsem se. ,,Jo jasně." Odpověděla jsem bez rozmyšlení. ,,Nemyslím si." Posadil se. Chtěla jsem se posadit taky ale jeho ruka mě položila zpátky. ,,Lež." Neodporovala jsem a otočila jsem se na bok. Můj táta mě hladil po hlavě. Docela rychle jsem usnula.