Probrala jsem se na posteli. Rozhlídla jsem se kolem. Byla jsem sama, v nějakým pokoji. Sedla jsem si. V hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky. To jsem na té zemi tentokrát usnula? No tak, to není možný! Zabědovala jsem a vstala jsem. To se ale jaksi nelíbilo mému tělu. Zamotala se mi hlava a já si málem sedla zpátky na postel. Rozešla jsem se ke koupelně. Tam jsem začala hladově hltat vodu z kohoutku. Tou jsem si pak opláchla obličej. Koukla jsem na sebe do zrcadla. Nevypadala jsem špatně. Moje pleť byla kupodivu čistá a kruhy pod očima taky nebyly. Za mnou na stolku ležely ty tašky. Koukla jsem do první. Byla tam krabice. Opatrně jsem jí vytáhla. Vzala jsem víko a nahlídla jsem dovnitř. Z mích úst se vydral výkřik a já odskočila od krabice. Nabourala jsem do skříně za mnou. Nejistě jsem se přiblížila ke krabici. Vztáhla jsem ruku a opatrně pohladila stvoření, co na mě klidně koukalo. Mělo hebkou pleť. Tiše mňouklo a zapředlo. Vztáhla jsem i druhou ruku a vzala si hebkou kočičku do náruče. ,,Uff, kolik vážíš kočičko, nejsi zrovna nejlehčí." Začala jsem se smát, právě si tu povídám s kočičkou. No, copak tohle není normální? To je naprosto v pořádku. Přesvědčila jsem sama sebe. Chovala bych si kočičku dál, ale hlodala ve mě zvědavost. Co se dál nachází v krabici? Odložila jsem opatrně kočičku na pračku. ,,Zůstaň." Pohladila jsem jí po hebkém bílém kožíšku. Kočička mňoukla a seskočila na zem. Začala se mi otírat o nohy. Nahlídla jsem do krabice a vyndala jsem bílé šaty, s černou sukní pod bílou. U nich ležela nádherná čelenka, černá s dvěmi bílými peříčky. Nandala jsem si šaty. A moje kočička měla na krku rolničku na černým pásku. Oblíkla jsem si obojek na můj krk. ,,Neboj, seženeme ti novou." Pohladila jsem kočičku. Nahlídla jsem do druhé, menší tašky. Byla tam taštička, docela vkusná. Vytáhla jsem jí a koukala jsem vykuleně na obsah. Různý malovací tentononci. No, všechno je jednou poprvé. První, po čem jsem hmátla byl lak na nehty. Vzala jsem si černý. Nehty jsem nalakovala bez závažnějších problémů. Pak jsem počkala, než uschnou. To by bylo. Tak, pudr, krém... to používat nebudu, á lesk na rty. Nanesla jsem si ho na rty. Byl světle růžový, a třpytivý. To jsem také nezkazila. Koukala jsem do zrcadla. Chtělo by to ještě něco, á už to mám, trošku voděodolný řasenky. A tu jsem taky našla. Chvíli jsem sledovala tyčku na jejímž konci byl kartáček a přemýšlela, zda to zkoušet či ne. Ale jak jsem říkala, vše je jednou poprvé. Zkusila jsem kartáčkem přejíždět po řasách. Nakonec jsem mrkla a ono to i barvilo. Když jsem doladila první oko, druhý jsem zvládla o něco lépe. Porovnávala jsem oči v zrcadle, nakonec jsem usoudila, že nevypadám špatně. Že vypadám nádherně. Můj odraz jsem si užasle prohlížela. Pak jsem koukla do taštičky. Byla tam menší zabalená krabička. Vyndala jsem jí a moje oči zůstaly dokořán. To byla mp3. Vše jsem dala do taštičky. V kosmetické taštičce byly i jednorázové žiletky. Jednu z nich jsem s radostí využila. Konečně jsem ze sebe udělala člověka. Všechny věci jsem naskládala do veliké krabice a odnesla jí do pokoje. Kočička běžela za mnou. Usmála se. ,,Jak tě pojmenujeme?" Zeptala jsem se kočičky a sehnula se k ní. A v tu chvíli mi blesklo v hlavě. ,,Budeš Hope. Líbí?" Zvolala jsem nadšeně. Vzala jsem kočičku do náruče. Zakručelo mi v břiše. Dobře, zbytku se budu věnovat později, nyní se jdeme kouknout někam? Asi do kuchyně.

Vyšla jsem s Hope v náruči na chodbu a vydala se náhodným směrem... Procházela jsem chodbami, ztracená. Objala jsem Hope pevněji. ,,Ahoj. Ty jsi Alisa?" Zastavila jsem se a celá se napnula. Někdo je za mnou, neznám ho. Otočila jsem se. Stál za mnou muž v bílém plášti a volných teplákách, asi? ,,Ahoj, jsem Bruce Barner, a ty jsi Alisa, nepletu-li se." Mile se na mě usmíval, i když jsem měla nasazený nedůvěřivý výraz a v rukou jsem pevně svírala Hope. Jen jsem kývla. ,,Kam máš namířeno?" Zeptal se mě zase mile. ,,Asi do kuchyně." Měla jsem hlad. A na 100% procent jsem se ztratila. Tak jo, asi se nechám odvést, teda, pokud se nabídne. ,,Mám stejný směr, nechceš tam dovést?" Zeptal se mile a natáhl ke mě ruku. Chvíli jsem jeho ruku nedůvěřivě skenovala a pak jsem ho chytila. Rozešly jsme se do kuchyně. Když jsme bezeslov došli, poděkovala jsem a vešla jsem do obýváku. Za ruku jsem ho už nedržela. V obýváku byly naskládaný ostatní. Nejistě jsem na ně koukala. Bruce mě chytil za ramena a musel mě posunout ze vchodu, aby mohl projít. ,,Kuchyně je támhle." Ukázal vedle mě. Vydala jsem se tím směrem. Nikde nebyl Matyas. Je tady vůbec? V kuchyni jsem koukla do lednice. Bylo tam tolik věcí, že jsem stála jak socha a koukala tupě do lednice. ,,Můžeš si dát cokoliv." Cukla jsem sebou a hlas se začal smát. Otočila jsem se. Stál tam ten muž, alá kovový. Ten co mě zachránil od dvou pádů ale pak mě pomocí Jarvise uspal. Mám mu věřit? ,,Mimochodem, jsem Tony." Usmál se. Zkusila jsem se na něj usmát taky a chytila jsem máslo a salám. Na lince leželo pečivo. Vzala jsem dva rohlíky. Rozřízla jsem je, namazala je máslem a na to dala salám. To jsem dala na talíř a chtěla jsem se vypařit, ale Tony mě chytil za paži. ,,Kam jdeš?" ,,No, eh, do pokoje?" ,,Ne, ne a ne. Ty si to sníš tady a poté se s tebou chceme všichni seznámit. Budeme čekat ve vedlejší místnosti. Tak zatím." Usmál se na mě Tony a odešel. Položila jsem talíř na stůl a koukala na místo, kde zmizel. Pak jsem si sedla ke stolu a začala jsem jíst. O něčem mluvily, ale šeptaly, nerozuměla jsem jim ani slovo. Na klín mi vyskočila Hope. ,,Pomoz mi." Šeptla jsem tichou prosbu do prázdna a jedla dál. Stejně se tomu nemůžu vyhnout. Co se dá dělat... S myšlenkami nad nejhoršími scénáři jsem dojedla snídani a vydala jsem se vstříc smrti.

Vešla jsem do obýváku a hnedka se na mě upřely všechny páry očí a Matyas pořád nikde. S ním by mi tady určitě bylo lépe. Sedla jsem si na židli, na gauči vedle Tonyho jsem sedět nechtěla. Sklopila jsem pohled k mým nohám. Rukama jsem objímala Hope. Natasha si stoupla. ,,Ahoj Aliso, jsem Natasha." Natáhla ke mě ruku. ,,Moc se ti omlouvám." Vydechla jsem a koukla jsem se na ní. K mému údivu se začala smát. Trošku mi nahnala strach. Sice tohle není smích šílence, ale, může mě chtít zabít po tom, co jsem jí s bratrem málem zmrzačila, i hůř. ,,To je v pohodě, byly jste na špatný straně, tady dostáváte druhou šanci." Usmála se. Po ní se mi představil i Clint, Thor a Capitán Amerika. Usmívaly se. A já měla nasazený falešný úsměv, který (doufám) nešel prokouknout a vypadal pravě. Když se dopředstavily, nastala chvíle ticha a mě na mysli vytanula otázka, na kterou neznám odpověď. ,,A kde je Jarvis?" Pohled jsem zaměřila na Tonyho, bratr mi řekl, ať se zeptám jeho, i když já nechápu proč. Tony na mě chvíli nechápavě koukal. ,,Tady?" Můj pohled se změnil na ještě nechápavější. ,,Tady?" Vyprskla jsem a čekala jak mi to odůvodní. Ale jen jak se nadechoval, cinknul výtah. Otočila jsem se tím směrem. Stál tam pirát. ,,Zdravím vás." Jeho pohled se usadil na mě. Sledovala jsem ho. ,,Můžeme si promluvit, mimochodem, jsem Fury, ředitel S.H.I.E.L.Du." Zeptal se mě. ,,A o čem se mnou potřebujete mluvit?" Zeptala jsem se a vstala jsem s kočičkou v náruči. ,,Jasně, s Matyasem už jsme to probraly, chceme, aby jste patřily do týmu Avengerů, ostatní členové to schválily, Matyas už je na základně a tiskne důležitý dokumenty." Na chvíli se odmlčel. ,,Řekl mi, že se přidá jedině když se přidáte vy, berete tu nabídku?" ,,Mohla bych si to nechat projít hlavou?" Zeptala jsem se. ,,Jasně, až budete mít jasno, řekněte Tonymu, on mi odpoví." Usmál se a chtěl odejít. ,,Počkejte!" Vykřikla jsem. Fury se zastavil a otočil se ke mě. ,,Nevíte kdy se Matyas vrátí?" ,,Asi tak odpoledne. Nashledanou." Pozdravil a odešel. Rozešla jsem se do pokoje. Chtěla jsem být sama a poslouchat, sakra! Jak mám poslouchat písničky? Vždyť tam žádný stažený nejsou. ,,Aliso?" Zase Tony. Otočila jsem se k němu. Zpomalil a šel ke mě. ,,Odpoledne jdeme do bazénu společně, nechceš jít taky?" Koukla jsem ven a tam sněžilo. Koukla jsem se na Tonyho. ,,Pokud jdete bruslit, tak to chápu, ještě pochopím krytý bazén, ale venku je deset pod nulou." Ukázala jsem na okno. ,,Slečno, musím vás upozornit , že venku jsou tři stupně nad nulou." Jarvis to musel zkazit. ,,To je jedno." Prskla jsem. ,,A kde vlastně jsi Jarvisi?" Zeptala jsem se. ,,V tomhle domě slečno." Plácla jsem se do obličeje. Tony vyprskl smíchy. ,,Jarvisi, řekni Alise, kdo jsi." Řekl Tony s úsměvem. ,,Jsem systém, stvořil mě Anthony Edward Stark." Moje pusa udělala O a já koukala na Tonyho jak na ducha. Ten se zasmál. ,,Zavři pusu, tady nejsi u zubaře." Zaklapl mi pusu a prošel kolem mě. Dál jsem stála a pak mě napadlo jediné, vyzpovídat Jarvise. ,,Jarvisi, zahrajeme si hru na hádanky, ty mi odpovíš na moje otázky ano nebo ne. Myslíš že to zvládneš?" Na tváři se mi rýsoval úsměv. ,,Takže ty nejsi člověk." ,,Ne." Výborně. ,,A co robot?" ,,Ne." ,,Tak něco jako systém." ,,Ano." Super, to mi asi prozatím stačí. ,,Díky Jarve za pokec, dovedeš mě k pokoji, já nějak nevím, kde jsem." ,,Jdete dál rovně..."

S perfektní navigací jsem došla do pokoje. Tam jsem za sebou zavřela dveře. Otevřela jsem skříň a pak jí s udiveným výrazem zavřela.