Probrala jsem se s bolestí hlavy. Chtěla jsem se opřít o ruce, ale levá byla zpevněná dlahou. I tak jsem se o ní opřela a rozhlídla jsem se. Byla jsem na ošetřovně. Na zdi bylo takový to sklo, co je z jedné strany zrcadlo. Udivovalo mě, že na druhé straně vidím Clinta a on kouká na mě. Že bych viděla přes to zrcadlo? Pohledem jsem skenovala zbytek útulného pokoje a vstala jsem na nohy. Můj plán zatím zněl takto: najít Matyase a vypadnout odtud. Samozřejmě se nesmím nechat chytit. Na sobě jsem měla nemocniční košili, ale k mému štěstí tady leželo černé tílko, červená podprsenka a černé legíny. Na zemi byly bílé botasky. Nechce se mi tady pobíhat v nemocniční košili, tak jsem si oblékla, co bylo a mohla jsem vyrazit. Akce! Doběhla jsem ke dveřím a vzala jsem za kliku. A dveře nic. Couvla jsem o pár kroků a rozeběhla jsem se proti dřevěným dveřím, ty se dají vyrazit. Jen jak jsem do nich nabourala mou vahou vylítly z pantů a k zemi srazily Clinta. Oni byly železný s dřevěnou tapetou? Nebudu přemýšlet, jak jsem mohla vyrazit železné dveře. Musím pryč, než se probere Clint a rozhodne se, že poběží za mnou. Rozběhla jsem se doprava. Náhodný směr. Běžím kolem dveří. Jak najít Matyase? Co se zkusit někoho zeptat? Asi nějaký sestřičky. Jsme v nemocnici ne? Asi ne. Jsou tady asi železný zdi, velký tlustý dveře, sakra! Není tohle základna S.H.I.E.L.Du? No ne, mě to pálí, na misi nás unesl S.H.I.E.L.D. a mě teprv teďka došlo, že asi budeme na jejich základně. Kdo by tušil, že si nás odvezou na jejich základnu. Běžela jsem kolem těch dveří a za mnou běžel Clint. Chtěla jsem jen být s mým bratrem, on by rozhodl co dál. Najednou se na konci dlouhé chodby objevila Natasha a pirát. Byla jsem deset metrů od nich a patnáct metrů za mnou je Clint. Zaběhla jsem do nejbližších dveří. Ale tam je veliký obdélníkový stůl a u něj asi dvacet agentů. A za mnou Natasha a Clint a pirát. Není čas na otálení. Vyskočila jsem na stůl, přeběhla ho a sbalená do klubíčka jsem skočila na okno. Slyším tříštění skla a cítím ostré úlomky, jak mi prořezávají kůži. A pak padám. Odkryla jsem si oči a zasekla jsem se. Padám, pode mnou moře, ale asi padesát pater než do něj spadnu. Když bych spadla na záda či na břicho, zabije mě to, ale pokud se sformuji do šipky, možná přežiji. Ale asi si zlomím ruce. Ale i nohy mě dostanou nad hladinu. Zformovala jsem se, jako když skáčete do vody šipku a čekala dopad. Doufám, že ta voda je dost hluboká. A doufám, že mě to nezabije. Zavřela jsem oči. Do kůže mě šlehá vzduch. Moje mysl je prázdná, nemyslím na nic. A zničehonic mě v oblasti břicha vzala kovová ruka a ležím na něčem kovovým. Drží mě jednou rukou jemně pod krkem a druhou na břiše. ,,Ještě že jsem tady, myslím si, že by ti ta šipka moc nepomohla." Pronesl kovový muž s neskrývaným humorem a letěl se mnou pryč. Rozhodla jsem se neodporovat mu a nechala jsem se odnést kamkoliv. Nechce se mi žít, co takhle spáchat sebevraždu při nejbližší možné situaci. Nepromarním žádnou možnost... Doletěly jsme do nějaký vysoký a veliký budovy. Kovový muž mě pustil na nějaký plošině, která sebrala železný části, který měl na sobě a udělala z něj člověka. Koukala jsem na něj. A stála jsem na kraji plošiny. Shlídla jsem dolů. Další možnost nepromarním. Moje nohy udělaly dva kroky dopředu a mé tělo se převažovalo a chystalo se spadnout. Ale silná ruka mě odhodila na zem o metr dál. Dopadla jsem bokem na železný povrch. Ruce mi skryly hlavu od tvrdého nárazu. Překulila jsem se na záda. Musím uznat, že mě pálil bok a kolena, na který jsem nemotorně dopadla. Vzepřela jsem se na lokty a koukala na něj. ,,Co si dělala? To si se chystala znova spáchat sebevraždu? Jednou ti to nestačilo!" Vykřikl a koukal na mě. Zvedla jsem se na nohy. Pak jsem se rozeběhla pryč. Byl mi v patách. ,,Stůj!" Chtěla jsem brečet. Nevěděla jsem co mám dělat. Chci najít sebevražedný nástroj. ,,Jarvisi, chyť jí!" Vykřikl muž za mnou a kolem mě se objevily žluté průhledné zdi? Co to je. Nabourala jsem do toho, ale ono nic. Byl to válec a já byla uvnitř. Otáčela jsem se dokola a snažila se pochopit, jak se to tady zjevilo. ,,Mám jí uspat pane, myslím, že jí to pomůže." Co to je za zvuk, s kým to mluví? To nechápu. On s někým mluví a ten někdo mu odpovídá. Můj pohled vyhledal muže, co mě dvakrát zachránil od sebevraždy. Naše pohledy se střetly. ,,Ano, uspi jí a zavolej Furymu, chci vysvětlení a něco, co jí pomůže." Najednou se celý válec napustil nějakým našedlým plynem a jen jak jsem to vdechla mi to otupilo smysly a moje oči se zavíraly. Kolena se mi podlomily a já skončila v jeho náruči.

,,Nechte mě s ní osamotě! Jinak se to vymkne kontrole, věřte mi." To je Matyas. ,,Ještě ti úplně nevěřím Matyasi, zamítá se." Odporuje mu hlas, který ještě neznám. ,,To nemusí být problém. Všechno nám může přehrát Jarvis." Není to hlas toho muže co mě chytil? ,,Pomalu se probouzí." Ukončil jejich konverzaci o mě beze mě asi ten Jirvas (chyba je tam záměrně), tak mu ten muž řekl. Nepletu se? Ale jak ví, že jsem vzhůru? V místnosti zavládlo ticho. A moje smysly začaly pracovat. Mise, neúspěšná, S.H.I.E.L.D. a mrakodrapy, šedý plyn... Vystřelila jsem do sedu. V místnosti byl jen Matyas, a ten mě držel za ruce. ,,Al, uklidni se. Nic mi není, a tobě taky ne." Sedl si ke mě na postel a objal mě. Hlavu jsem zabořila do jeho hrudi a objala jsem ho také. ,,Co bude dál?" Zeptala jsem se ho, aniž bych ho pustila. ,,Přidáme se k S.H.I.E.L.Du, nechtějí nám ublížit. A s největší pravděpodobností se staneme agenty S.H.I.EL.Du. V pohodě?" To, já nevím, co se bude dál dít? ,,Ale jak to bude dál?" ,,No prozatím máme dovolenou, a poté by jsme mohly začít pracovat. Odebraly nám DNA, uvidíme, co z ní zjistí, zítra nám řeknou co zjistily, ohledně těch rychlejších reflexů atd..." Přikývla jsem. ,,A co dneska?" ,,Mohly by jsme se jít seznámit s členy Avengerů, s nimi tady budeme bydlet." Cukla jsem sebou. To se mi nelíbilo. A on věděl, že se s ostatními neseznamuji ráda. ,,Neboj, jen pojď, něco už o tobě vědí. Hlavně o tvé povaze." Poslední větu spíše zašeptal. ,,A kdo je Jirvas." Bratr se zasmál. ,,Je to Jarvis a na to se zeptej Tonyho." To jsem se toho dozvěděla. ,,Koho?" Zeptala jsem se zmateně. ,,Až se seznámíš, budeš vědět." Odpověděl bratr a vzal mě za ruku. Vstala jsem. Došla jsem k umyvadlo a propláchla jsem si obličej ledovou vodou. To mě probralo. Otřela jsem si obličej ručníkem a koukla jsem na sebe do zrcadla. ,,Jo, a mám ti předat tohle a tohle, takový dárek na uvítanou." Matyas mi podal dvě tašky. ,,Od koho?" ,,Od Avengerů." Odpověděl mi klidně. ,,Tak jo, dej mi minutku." ,,Jasně." Odpověděl mi klidně bratr. Zaběhla jsem do koupelny. Jsem stále nervózní ze seznamování. To nemůžu dát, to nedám! Sesunula jsem se k zemi...