Probrala jsem se v objetí. Cukla jsem sebou a chtěla jsem se ze sevření vymanit. Ruce mě ale sevřely pevněji. ,,Buď tady ještě se mnou." Do ucha mi zavrněl Leonardo. ,,Ne!"
Znova jsem se probudila, tentokrát sama. Rozhlídla jsem se po pokoji. Jen sen. Koukla jsem na hodiny. Tři hodiny třicet minut, odpoledne. Shodila jsem nohy z postele a opatrně jsem si stoupla. Došla jsem do koupelny. Svlékla jsem se a vlezla jsem si do sprchy. Nechala jsem na sebe téct teplou vodu. Potom jsem zvýšila teplotu. Bylo to příjemný. Koukla jsem na sebe. Moje pokožka nabrala červený odstín. Vzala jsem nožík a řízla jsem se na předloktí. Smyla jsem z nože krev. Bylo to příjemný, ale brácha to nesmí zjistit, jinak mám veliký problém. Po dlouhé době jsem vylezla ven. Moje pokožka byla rudá, ale nevadilo mi to. Už to nekrvácelo. A problém. Já tady nemám něco na převlečení. Omotala jsem kolem sebe ručník. Brácha by tady ještě neměl být. Vyšla jsem. Můj bratr seděl na posteli a pozoroval mě. Jeho pohled sklouzl k mojí ruce. Vidí to. Zachovala jsem klidnou tvář. ,,To byl Leonardo, vím co jsi si myslel." Chvíli mě pozoroval. Pak se rozešel do koupelny. Převlíkla jsem se. Sedla jsem si na postel. Z koupelny vyšel bratr. Něco bylo špatně. Došla jsem před něj. ,,To nebyl Leonardo, zase jsi si ubližovala." Odhodil mě na postel. ,,Proč?" Vykřikl. ,,Ty nechápeš, že mi to pomáhá." Taky jsem skoro křičela. Stoupla jsem si. Chytil mě pevně za poraněnou ruku a koukal mi do očí. ,,Jestli to uděláš ještě jednou, vezmu tě za psychologem. A bude mi jedno, zda chceš." Pustil mě a odešel. Do očí mi vyhrkly slzy. Cítila jsem se ještě hůř. Došla jsem do koupelny. Udělala jsem si na té ruce další. Obkroužila jsem předloktí, vždy kus od sebe, třikrát. Nezatěžovala jsem se zavazováním. Seděla jsem tady dlouho, přestalo to krvácet. Měla jsem klid. Snad. Pak jsem si sedla na postel a relaxovala jsem. Bratr se po chvíli vrátil. ,,Pojď sem. Ovážu ti to." Přikázal nekompromisně. Zasekla jsem se. Udělala jsem si tam ty tři kružnice. ,,Já bych si to radši ovázala sama." Pípla jsem nejistě. ,,Proč?" Zeptal se mě a nedůvěřivě mě sledoval. Sklonila jsem pohled. ,,Pojď sem." Vstala jsem a pomalu jsem k němu došla. Měla jsem skloněnou hlavu. On mi to bezeslova obvázal a pak mě objal. ,,Už je devět večer, půjdeme spinkat?" Byla jsem trochu vykolejená, on se na mě nezlobí? Mezi tím, co mě pohltily myšlenky, mě vzal do náruče. Skončila jsem v jeho objetí. ,,Zítra po snídani pro tebe mám překvapení." Zamručela jsem. Neměla jsem ráda překvapení. Spánek mě docela rychle pohltil.

Ráno jsem se vzbudila, brácha seděl na jeho posteli a pozoroval mě. ,,Na nočním stolku máš snídani, tak si jí sněz, a pak jdeme na to překvápko." Usmál se. Docela rychle jsem spořádala snídani, večer jsem nejedla, takže jsem byla hladová. Pak jsem si stoupla. ,,Otoč se." Přikázal mi brácha. Udělala jsem, jak řekl. Na očích mi přistál šátek. Potom mě vzal do náruče a někam jsme šli. Pak se otevřely nějaké dveře. Položil mě na měkkou pohovku, nebo křeslo? Sundala jsem si šátek. ,,Sakra." Brácha zůstal stát u dveří a se smíchem mě pozoroval. ,,Co tady děláme?" Zeptala jsem se neklidně. ,,Všiml jsem si i těch nových, ale už předtím jsem ti tady domluvil popovídání, můžeme tady být celý den. Je na tobě, jak dlouho tady budeme." Usmál se. ,,Jestli je to na mě, tak už jdeme. Nelíbí se mi tady." Brácha se zasmál. Taky jsem se chtě nechtě usmála. ,,Dobrý den, já jsem James, můžeme si i tykat, zda vám to vyhovuje." Otočila jsem se s přiblblým úsměvem na Jamese. ,,Já jsem Alisa. A je mi jedno zda mi budete tykat či vykat." Usmívala jsem jako bych si něco píchla. Nojo, chtěla jsem se bavit a James byl ideální volba. Moje forma bavení je v tom, že si mohu povídat s někým, kdo si se mnou chce povídat. No a on musí, takže se tady mohu trochu pobavit. ,,Tak mi povězte něco o sobě." Na to jsem čekala. ,,A mám obcházet kolem a zatajovat, nebo chcete narovinu slyšet, co si o sobě myslím." Zeptala jsem se ho s neskrývaným úsměvem. ,,Nic mi nezatajujte Aliso." ,,Tak jo, myslím si o sobě že jsem silně labilní, hlavně ohledně estetického vnímání. Ale i sociálně labilní. Uklidňuji se pomocí písniček a relaxace, ale občas mé nitro neudržím, a pak to končí katastrofálně." Usmála jsem se. Koukla jsem se na něj pozorně, ale jeho můj pohled z míry nevyvedl. Stále se na mě mile usmíval. ,,Co myslíte tou katastrofou?" Dál se ptal. ,,No, když dostanu jeden z mých "záchvatů" nejsem při smyslech a jsem nebezpečná, šílená, jako blázen." Domluvila jsem a dál jsem ho s úsměvem pozorovala. ,,Máte i častou proměnlivost nálad, hádám že jo." ,,To je moje druhé já." Usmála jsem se. ,,A nyní jste v pohodě?" Jé, on si konečně všiml, že nejsem úplně normální. ,,No, jak se to vezme." Zasmála jsem se a opřela jsem se do křesla. Propaloval mě jeho pohled. ,,Jak to myslíte?" ,,Nebezpečná pro okolí nejsem, ani se nechystám nikoho zabít. Ale úplně při smyslech taky nejsem. Ale vnímám, a jen tak mezi námi, úplně při smyslech jsem jen při depresích." Zasmála jsem se. Celou dobu si čmárá něco do toho jeho notýsku. ,,Vy míváte deprese?" ,,No jasně." Usmívala jsem se. ,,A jak u vás probíhá deprese." ,,Takový to typický, nejsem schopná jediného pohybu, sedím, koukám do blba nebo brečím, ale vždy to odezní." Na konci jsem se zasmála. On mě jen pozoroval. ,,Asi budu potřebovat trochu času na usměrnění myšlenek a srovnání všeho, co jsem zjistil. Co takhle si dát další schůzku za pět dní?" Usmála jsem se. ,,Samozřejmě, moc mě těšilo a na viděnou." Během mého proslovu jsem vstala a vyšli jsme ven. Brácha mě venku zastavil. ,,A prý se ti tam nelíbí." ,,To jsem nevěděla, že se ním dá tak dobře mluvit." ,,Bereš to na moc lehkou váhu, to není dobrý." Zasmála jsem se. ,,Mám se tam snad utápět v depresi?" Zeptala jsem se mého bráchy. ,,Necháme to být, za pět dní se uvidí." Brácha se koukl na hodiny. ,,Jsou tři hodiny, nechceš se jít naučit střílet, protože bojovat umíš." Šli jsme do pokoje. ,,Matyasi, Aliso?" Za námi se ozval šéf. ,,Okamžitě se mnou do kanceláře." Hnedka jsem vytušila, o co jde. ,,Leonardo." Šeptla jsem bráchovo směrem. On mě vzal kolem ramen. ,,To zvládneme." Nádherná to opora.

V kanceláři jsme si sedly na křeslo pro dva. Naproti nám seděl Leonardo. Všichni jsme ale byly otočený na šéfa, který si upoutal naší pozornost. ,,Vím, co se stalo, takže to nebudu protahovat. Aliso, ty budeš chodit s Matyasem na mise, budete pracovat spolu, myslím, že už jsi připravená, do týdne tě Matyas naučí střílet. Za týden budete mít první společnou misi. Leonardo, tebe pošlu do nápravného centra, to už je pátý přestupek, varoval jsem tě." Jen jak to dořekl, do místnosti vtrhly dva vysocí muži. Oblečený byly v maskáčovým, měly přes dva metry. Vypadaly děsivě. Kdyby mě Matyas nedržel, přeskočila jsem křeslo, abych se schovala. ,,Ne! Prosím, já už to neudělám!" Křičel vzpouzející se Leonardo. Tohle jsem mu nezáviděla. Vykuleně jsem na ně koukala. Moje pusa byla dokořán. Celou dobu jsem nedýchala. Když s ním odešly, začala jsem rozdýchávat šok. Trošku jsem se klepala. ,,Aliso, jste v pořádku?" Oklepala jsem se a vrátila se do reality. ,,Jasně, jen jsem to potřebovala vstřebat." Ujistila jsem ho. ,,Výborně, do týdne se naučíte střílet, pak pojedete na první misi. Za šest dní se tady stavte ve dvě odpoledne, obeznámím vás s vaší misí. Děkuji, můžete odejít." Matyas mě vzal za ruku a tím mě probral z mírného transu. Šla jsem za ním. Vyšli jsme z kanceláře. Oklepala jsem se. ,,To je tady trest?" Zeptala jsem se Matyase. Ten mě vzal kolem ramen. ,,Když něco porušíš, jak jsi slyšela, už takhle shodil pět holek, ty jsi jediná, která to přiznala. Jen jak jsi to přiznala, ostatní holky se taky přiznaly. Pro něj to bylo pětkrát, takže to byl nejvyšší trest. I když jsou tu tři druhy trestů, zda to chceš slyšet." Jak mi to Matyas říkal, došli jsme k našemu pokoji. Zašli jsme dovnitř. Matyas si se mnou sedl na postel. ,,První metoda, ta nejhorší je nápravné centrum, tam jel Leonardo. Toho už nikdy nepotkáme. Tam ti úplně vymyjí mozek. Budeš úplně jiná. Druhá metoda, ne tak hrozná je mučení, budou tě mučit, aby jsi změnila názor. Ale úplně první je vězení, to tě zavřou s minimální porcí jídla, v celách a tam trpíš, dokud nezměníš názor. Je to o tom, kdo je jak silný." Oklepala jsem se. On mě objal. ,,Neboj, my pravidlo neporušíme, když je to poprvé, varují tě, aby jsi to nedělala. Když se to stane podruhé, nastupují tresty." Dál mě objímal. Hladil mě po zádech. Oklepala jsem se. ,,Půjdeme cvičit, chci to za týden zvládnout." Řekla jsem bratrovy. ,,Tak se připrav, jdeme se učit střílet." Vstaly jsme a šli jsme do další budovy.