Slabé cinknutí nádobí se ozvalo do jinak tiché místnosti, když brunet položil na stůl další talíř s večeří, kterou před chvíli dokončil. Jakmile se bílá keramika dotkla dřevené desky stolu, muž se automaticky obracel, aby došel pro něco dalšího. Byl však zastaven uprostřed pohybu.

„Louisi, nechceš si už sednout?" pronesl trochu znaveně druhý muž, který zatím celou dobu seděl za stolem a zaujatě si hrál se stopkou od sklenice na víno. Zvedl své tmavé oči od stolu a svůj pohled přesunul od svých rukou do brunetovy tváře.

„Vydrž, jen donesu poslední talíř, Zaynie, " oslnivě se usmál brunet a rozešel se do kuchyně, aby splnil svá slova.

Černovlasý muž za stolem si povzdechnul a rukou si prohrábl vlasy. Celý večer se snažil svému příteli něco důležitého sdělit. Zapříst vážný rozhovor, kvůli němuž sem přišel, ale Louis si nejspíš vše vyložil jinak. Překvapil Zayna večeří, o kterou černovlasý vlastně ani moc nestál, protože neměl na jídlo ani pomyšlení. A byl si jist, že i Louise přejde chuť, až mu svou „novinu" oznámí.

„Tak," opět se široce usmál brunet a konečně se posadil naproti svému příteli. „O čem jsi to potřeboval mluvit?" Koukl na něj zářivým pohledem, až Zaynovi přišlo líto, že mu jeho dobrou náladu zkazí.

Pak se brunet natáhl pro příbor a chystal se pustit do jídla. „Jez, než ti to vystydne," napomenul jakoby mezi řečí černovlasého, a pobídl ho tak ke snězení vlastní porce.

„Louisi," oslovil jej jemně černovlasý a natáhl svou ruku k brunetově předloktí. „Lou, prosím, počkej," řekl vážným tónem a zarazil bruneta při nesení sousta do úst.

Louis spustil svou ruku dolů. „Co se děje?" zmateně se podíval do Zaynovy tváře a hluboce polkl nad neočekávanou vážností, kterou v ní našel. Když mu černovlasý delší dobu neodpovídal a jen se podivně díval do Lousových očí, oslovil jej. „Zayne?" zmateně se na něj díval. „Je něco špatně?"

Druhý muž si povzdechl. „Ano," hlesl. „Ano, něco je špatně a já se ti to celý večer pokouším říct." Odhodlaně se podíval do modrých očí svého partnera, ve kterých se odráželo jen zmatení mísené se starostí.

„Louisi já..." nadechl se černovlasý. „Je... je mi líto, že... že ti teď nejspíš zkazím náladu, ale já... přemýšlel jsem o tom už dlouho. Každý jsme úplně jiný, a čím déle spolu jsme, tím více se ty rozdíly mezi námi více projevují. My... už to není to stejné jako na začátku, Loui. Já... možná už chápeš, co se ti tu snažím říct, ale... mezi námi už to nefunguje. Ne tak, jak by na pořádný vztah mělo. Bude lepší, když... když se rozejdeme, Louisi," vysoukal ze sebe Zayn a smutně se díval na skleslého bruneta, kterému se v modrých očích třpytily slzy.

„Proč?" zašeptal brunet. „V čem je chyba?" upřeně se zahleděl do Zaynovy tváře.

„Já... Louisi, nechci, aby to teď vyznělo špatně, ale ty jsi... typický rodinný typ. Máš rád pohodlí domova a rodinnou idylu, ale to není nic pro mě, Louisi. Já... nedokážu být takhle usedlý. Chci zkoušet něco nového, bavit se a užívat si života, dokud to jde. Ale ty... ty takový nejsi. Nejdeme k sobě." Zoufale si povzdechl, když spatřil lesklé potůčky na Louisových tvářích.

„Proč mě všichni opouštíte? Co je na tom špatného, že chci... že chci mít rodinu? Manžela, se kterým bych si pořídil psa a... a... Proč, Zayne? Proč?" trhaně šeptal brunet a odsunul svůj talíř s jídlem kousek bokem. Položil si hlavu do dlaní a ruce si lokty opřel o desku stolu.

„Louisi," měkce jej oslovil černovlasý a stoupl si. Přešel za sklíčeného bruneta a zezadu jej objal. „Jsi skvělý kluk. Krásný, hodný, roztomilý, pro každého by ses rozkrájel... určitě si někoho takového najdeš. Někoho, kdo tě bude mít opravdu rád a koho si zasloužíš. Manžela, který tě bude nadevšechno milovat a se kterým si pořídíte klidně i pět psů, ale já... já to nebudu." Černovlasý brunetovi věnoval lehký polibek na temeno hlavy.

„Mám teď odejít?" zeptal se potichu a odtáhl se.

Brunet jen lehce přikývl a ani se na Zayna nepodíval. Ten se jen smutně pousmál a slabě pohladil Louise na zádech. „Odpusť mi to, Loui. Sbohem." Věnoval brunetovi poslední pohled, než se rozešel pryč z Louisova bytu.

***

O pár hodin později se tím stejným bytem rozlehlo hlasité zvonění. Sklíčený brunet znaveně vstal ze sedačky, kde utápěl svůj žal ve sklence vína, a šel otevřít nečekané návštěvě. Sotva rozevřel dveře, nově příchozí už hlasitě volal na celou chodbu: „Překvapení!"

Smál se, ale jakmile uviděl brunetův vzhled, zarazil se. „Louisi? Co se stalo?" Starostlivě se podíval do modrých zarudlých očí a periferně vnímal hnědé rozcuchané vlasy.

Brunet jen smutně pokroutil hlavou ze strany na stranu v záporném gestu. „Pojď dál, Harry," vyzval svého nejlepšího kamaráda, aby vstoupil dovnitř. Odstoupil ode dveří a nechal jej vejít.

Jakmile se za ním dveře zavřely, Harry si pověsil bundu na věšák a rozešel se do Louisova obývacího pokoje, kde sebou praštil na pohovku. Byl tu již tolikrát, že se tu automaticky choval jako doma. Vlastně... on to byl jeho druhý domov, stejně jako Harryho byt byl druhým domovem pro Louise.

Oba dva se znali již od střední školy, kde se z nich stali nejlepší kamarádi a jejich dobrý vztah jim přetrval až do teď, kdy již byli dávno dospělí muži. Byli tu pro sebe a neustále spolu něco podnikali. A to i přesto, že mezi nimi byli značné rozdíly.

Zatímco Harry se po večerech rád chodil bavit do klubů, Louis raději zůstával doma s knížkou. Když jeli společně autem a řídil Harry, Louis na něj neustále křičel, jak jede rychle a že se vůbec nechová zodpovědně. Kdežto když řídil Louis, byl vždy Harrym popichován za jeho pomalou jízdou a bylo mu vyčítáno, že se vůbec neumí odvázat.

Harry patřil k lidem do větru, stejně jako většina mužů, které si Louis vybíral za své partnery. Avšak ani jeden z nich by nikdy nemohl říct, že spolu někdy něco měli. Vždy zůstávali na čistě kamarádské úrovni a ani jednoho z nich nikdy nenapadlo tuto hranici překročit.

Brunet si často od Harryho vyslechl kdejakou poznámku na svůj usedlý způsob života, rady co a jak změnit, ale nikdy se kudrnatému nepodařilo s Louisem hnout. Nikdy nenarušil jeho názor na vztahy a postoj, který vůči nim Louis zaujímal.

Přes to všechno, čím se od sebe lišili, ale zůstávali dobrými přáteli a Louis již mnohokrát za Harryho děkoval nebesům. Jeho kamarád s ním totiž stále zůstával a neodcházel z brunetova života stejně jako ti všichni, do nichž se Louis v průběhu let zamiloval a kteří jej opustili díky stejnému důvodu, jako dnes Zayn. Harry jej bral takového, jaký Louis byl, a nikdy nelitoval, že jsou přátelé.

Mimo Harryho měl Louis jen jediného dalšího kamaráda. Jednoho potřeštěného Ira jménem Niall, který se sem, do USA, přestěhoval před necelými pěti lety a začal pracovat ve stejném podniku jako Louis. I když byl Niall skvělý a zábavný člověk, Louis Harryho vždy stavěl na první místo. Jednoduše měl ke kudrnáčovi větší citovou vazbu. Možná díky té spoustě let, po které Harryho znal, možná díky jedné společné věci, kterou s Harrym měli. Díky jejich společné sexuální orientaci.

„Tak... co se stalo?" hodil si kudrnatý nohy na stůl a poplácal vedle sebe místo na sedačce. Brunet na něj ztěžka dopadl a dle Harryho příkladu si též hodil nohy na nízký konferenční stoleček před sedačkou.

„Zayn," hlesl brunet a věděl, že Harry pochopí. Už by na Louisovy neustále rozchody zvyklý. A i když Louise v jeho vztazích podporoval, nikdy by nemohl zapřít, že se mu vnitřkem při každém novém Louisově rozchodu rozlil příjemný pocit. Zatím si totiž Louis nenašel nikoho, kdo by pro něj byl – v Harryho očích – dobrý.

Kudrnatý se smutně pousmál, ale opět v sobě cítil červíka štěstí. Přitáhl si bruneta do náruče a pevně jej objal. Bylo mu líto, že je Louis opět smutný z dalšího rozchodu, ale nemohl si pomoct. Ani Zayn se k Louisovi nehodil, i pro Zayna byl Louis až moc dobrý a byla jej pro Zayna škoda. Takže jedním slovem, byl spokojený.

„Je mi to líto, Boo," řekl upřímně a nechal Louise, aby mu zamokřil košili několika málo slzami.

„Proč se to zase stalo, Harry?" zafňukal brunet. „Proč i Zayn? Proč oni všichni?"

Harry nechal Louisovy otázky nezodpovězenými. Nebylo třeba odpovídat, protože oba stejně tušili, proč se s Louisem každý nakonec rozejde. Nejen Zayn, ale všichni, se kterými to Louis kdy zkoušel, nechtěli takový život, o kterém si brunet sníval. Ani Zayn, ani Stan, ani Liam, Nick, nikdo z předchozích.

***

O PÁR TÝDNŮ POZDĚJI

Brunet se smutně pousmál a zalepil izolepou poslední krabici, kterou následně položil na jednu z větších. Zkoumavě se rozhlédl kolem dokola po poloprázdném bytě a ještě naposled se posadil na pohovku v obýváku. Začal prsty nepřítomně přejíždět po jejím čalounění a na mysli mu vyvstávaly jednotlivé vzpomínky. Většina z nich se týkala Harryho a on si teprve až teď uvědomil, že valná část jeho krásných a veselých vzpomínek na tento byt a celkově na toto město, je spjatá právě s kudrnáčem. A pak také s Niallem.

Louis už měl dost nepovedených vztahů, což byl hlavní důvod, proč se před necelým týdnem rozhodl, že využije nabídky svého šéfa a vezme pracovní nabídku v jiné pobočce, která se nachází na druhé straně Států. Změní prostředí a začne od znova. Někde jinde, v jiném městě. Hlavně daleko odsud. Jediné, co jej zde drželo, byl Harry. Ale brunet přesvědčoval sám sebe, že to tu Harry bez něj zvládne a že jej pochopí. Navíc, v dnešní době plné různých technologií si zase tolik chybět nebudou.

Z přemýšlení a vzpomínání jej vytrhl naléhavý zvuk domovního zvonku. Už už se chystal vstát a jít otevřít, když si uvědomil jednu zásadní věc. O svém plánovaném stěhování řekl jen Niallovi, který se s ním rozloučil včera v práci, takže by neměl důvod sem dnes ještě chodit. A pokud nechce, aby se o tom dozvěděl někdo další, tak neotevře.

Ano, uvědomoval si, že je to nefér vůči Harrymu, ale potřeboval se odsud dostat a kudrnáč by mu to jen rozmlouval a zviklal by ho. Dokázal by to Louisovi vymluvit a to bylo něco, o co brunet nestál. Proto byl rozhodnut vše Harrymu oznámit, až opustí hranice státu či nejlépe, až bude v novém domově. Jistě, oznámit něco takového nejlepšímu příteli prostřednictvím videohovoru nejspíš není nejlepší řešení, ale Harry jej pochopí. Musí.

Louis dosedl zpátky na sedačku a ignoroval nepřetržité zvonění. Když delší dobu neotevíral, daná osoba za dveřmi přestala zběsile mačkat zvonek a namísto toho začala pěstí bušit do dveří.

„Louisi! Já vím, že jsi tam! Otevři sakra! Slyšíš?! Louisi! No tak! Lou! Prosím! Niall mi vše řekl! Hledal jsem tě v práci a nebyl jsi tam! No tak, Lou!" kudrnáčův chraplavý hlas doléhal k brunetovým uším. Zoufalost slyšitelná v oněch větách byla něčím, co Louise přece jen donutilo vstát a jít otevřít. Jakmile otočil klíčem, Harry sám dveře z druhé strany otevřel a vpadl do bytu.

Sjel Louise trochu zklamaným, ale především úlevným pohledem a pak se mu vrhl kolem krku a pevně jej objal. „Loui," vydechl a mačkal bruneta ve své náruči. „Proč jsi mi to sakra neřekl?" zamumlal do jeho krku.

Louis mu objetí po chvíli začal oplácet. „Omlouvám se, ale já... potřebuji vypadnout. Nemůžu tu déle zůstat, Harry." Odtáhl se a zadíval se do zelených očí, které se podivně leskly. „Nechtěl jsem ti to říkat dřív, než bych byl pryč. Přemlouval bys mě a já... musím pryč. Začít znovu..."

Kudrnatý nohou zabouchl dveře a chytil Louise za zápěstí. „Máš pravdu, přemlouval bych tě. A protože jsi ještě neodjel, tak toho využiju," slabě se pousmál. „Ty nesmíš odjet," řekl a vážně se zadíval do brunetových modrých očí.

„Ale Harry..." povzdechl si Louis a vymanil svá zápěstí z kudrnáčova sevření. „Přesně tohle jsem nechtěl," řekl slabě, spíše sám pro sebe. Rozešel se hlouběji do bytu a opět se posadil na pohovku. Slyšel tiché kroky, které naznačovaly, že se Harry vydal za ním. O chvíli později kudrnáč dosedl vedle Louise.

„Musíš tu zůstat," zašeptal podivně křehkým hlasem a brunet od něj odvrátil hlavu.

„Nemůžu," hlesl. „Copak to nechápeš? Já... já chci konečně svoje štěstí. Nemůžu tu déle zůstat, když vím, kolik zklamání mi tohle místo přineslo. Potřebuji se posunout dál. Nemám příliš mnoho důvodů, proč tu zůstat..."

„A co já? Já nejsem dostatečný důvod?" hluboce polkl Harry a uvnitř přemáhal sám sebe, aby se nerozplakal. Nechtěl Louise ztratit. Teď už ne. Ne po tom, co si před pár dny uvědomil a co jej nyní nutilo dát do brunetova přemluvení vše, co bude třeba.

„Harry... doufal jsem, že mě pochopíš..." kuňkl Louis a rukama si objal ramena. Nesnažil se zakrývat svou bolest. Nikdy nepatřil k těm, kteří by se za slzy styděli, a proto je nyní nechal tiše stékat po tváři.

Kudrnatý natáhl dlaň a jemně natočil brunetovu tvář k sobě. „Co kdybych ti ukázal další důvod proč tu zůstat?" zašeptal a nepatrně se naklonil blíž k Louisovu obličeji.

Menší začal zmateně těkat po Harryho tváři. „Co to děláš?" zamumlal sotva slyšitelně a paralyzovaně sledoval kudrnáčovy přibližující se rty.

„Dávám ti další důvod proč zůstat," řekl stejně hlasitě Harry. Následně se jemně otřel svými rty o ty Louisovy. A když brunet vůbec nijak nezareagoval, bral to jako povolení pro další kroky. Kdyby to Louisovi vadilo, dal by to přeci najevo, že?

Začal si svými rty přivlastňovat ty brunetovy. Byl až překvapen, jak dokonale chutnají. Lehce je líbal, sál a okusoval, až nakonec začal Louis pomalu spolupracovat. Nejprve slabě, jakoby se líbal poprvé, ale potom se do polibku postupně dostal. Začal kopírovat Harryho pohyby a užíval si zvláštní pocit, který ho nyní zaplavil. Zapletl své prsty do kudrnáčových dlouhých vlasů.

Harry sám si jednou rukou přidržoval Louisovo drobné tělo blízko toho svého a druhou měl položenou na brunetově krku, po kterém dlaní během líbání slabě přejížděl.

Když se ti dva odtáhli, opřeli svá čela o sebe a Harry si přitáhl Louise na svůj klín. „Tak co, zůstaneš?" pousmál se, vtiskl na brunetovy rty krátký dětský polibek a rukou jej pohladil po vlasech.

Louis si skousl svůj spodní ret mezi zuby, vzápětí se však od ucha k uchu usmál. „Myslím, že ano," zamumlal a zabořil svou tvář do ohbí kudrnáčova krku.

Snad jsem vás tentokrát nezklamala! Za případné drásaní nervů se omlouvám, ale vše nakonec dobře skončilo, tak byste mě nemuseli chtít praštit po hlavě, ne? ;) Doufám, že se vám jednorázovka líbila. Nevím, kdy bude další, ale několik nápadů teď mám. Ovšem pokud byste si přáli, abych se pokusila napsat nějaký z vašich, není problém. Jsem otevřená vašim návrhům. ;)

Makkakonka