Seděl jsem na pohodlné pohovce uprostřed obývacího pokoje a před mýma očima byl puštěný televizor. Nemůžu říct, že bych ale hloupou telenovelu, kterou právě dávali na jednom z komerčních kanálů, sledoval natolik, abych byl schopen popsat její obsah. Ani jsem nevěděl, jak dlouho se ony bezvýznamné obrázky střídají. Můj pohled byl rozostřený, jak jsem byl pohroužen do svých myšlenek. Oproti nim se mi zdál každý nepravděpodobný příběh z televize naprosto nepodstatný, tak nereálný.

V rukou jsem svíral bílý hrníček s teplým čajem, který jsem si před chvílí uvařil v kuchyni, a přes nohy a pas jsem měl přehozenou lehkou, avšak teplou deku. Přesně tu, kterou mi Harry podal před šesti dny, kdy jsem vylezl z jeho koupelny, oblečený do jeho suchého oblečení, zatímco to mé mokré od deště se válelo na podlaze v koupelně. Dle jeho slov mě tehdy měla zahřát, avšak dnes můžu říct, že mi stejně od nemoci nepomohla, což je pravděpodobně také důvod toho, proč jsem stále tady.

Možná to zní trochu zvláštně, ale stále nemůžu uvěřit tomu, že mi Harry před pár dny zastavil a vzal mě k sobě domů. Měl-li bych být upřímný, když jsem seděl vedle něj na sedadle spolujezdce, mou mysl nemohly opustit až paranoidní myšlenky, ve kterých Harry figuroval jako násilník či masový vrah. Opravdu jsem o něm pochyboval, ale vždy jsem se utěšil tím, že stejně nemám co ztratit. Bylo by vlastně úplně nepodstatné, když by našli mé tělo pohozené někde v příkopě. Dnes si však musím nadávat za své tehdejší smýšlení.

Pravděpodobně jsem naivní, ale to by nebylo nic nového. Celý život jsem byl. Ale... je tu ale. Bydlím s ním jen šest dní, ale díky jeho povaze mám pocit, že ho znám už dlouhá léta. Dokázal si mě získat. Svým přístupem, svou starostlivostí, obětavostí, laskavostí a obrovským pochopením. Ještě jsem se mu nesvěřil s důvodem, který mě na ulici přivedl, i když se mě nesčetněkrát ptal. Nebyl jsem ani schopen mu jej říct, bylo to pro mne příliš čerstvé. A on vždy pochopil mé krátké zakroucení hlavou v záporu, dovtípil se, že se nemá cenu ptát. Věřím, že jednou mu to povím sám.

Díky několika hodinám stráveným na neutichajícím dešti, který promočil mé oblečení skrz na skrz a nechal mou pokožku, aby pocítila lezavý chlad, jsem onemocněl. Ještě první večer, který jsem u Harryho trávil, zachvátila mé tělo zimnice a vysoká horečka spojená s urputnou bolestí hlavy. Sic to byla obyčejná chřipka, Harry si kvůli ní vzal do konce týdne volno v práci, aby o mne mohl pečovat. Nebo aspoň tohle mi tvrdil a já neměl nejmenší důvod, proč pochybovat o jeho slovech, jelikož opravdu každý následující den činil tak, jak předtím slíbil.

Připadal jsem si jako malá pijavice. Přišel jsem mu do života a on teď musel všechnu svou pozornost přesunout na mě. Tedy nemusel, ale dělal to. Onu první noc zůstával téměř pořád vzhůru, aby mi mohl průběžně měnit studené obklady, budit mne s práškem a sklenicí vody v ruce a teploměrem v druhé. Další dva dny mi nosil jídlo do postele, večer mi pomáhal v koupelně s hygienou. Když se můj zdravotní stav začal lepšit, nutil mě zůstávat v posteli, ale nakonec, když viděl mé nesouhlasné výrazy, dovolil mi jít aspoň do obýváku na gauč, kde mi dělal společnost spolu s onou dekou, kterou mám právě na sobě.

Dnes začal nový týden a Harry odešel do práce. Pracuje prý v nedaleké pekárně a dálkově si dodělává vysokou, kterou nyní studuje teprve prvním rokem. Je to vůbec první den, který trávím v jeho bytě sám. Chřipka již téměř odešla, a tak se vlastně divím, že tu stále ještě pobývám. Sice by to pravděpodobně nesedělo na Harryho povahu, ale očekával jsem, že mě odsud vyhodí při první možné příležitosti. Nikdo v dnešní době nechce příživníky. Ale on zatím neřekl ani jedno jediné slovo o mém odchodu. Čeká snad, že se sbalím sám? Něco mi říká, že ne. A já... zní mi to divně, ale vlastně se mi odsud ani nechce.

Harry mi za těch pár dní neuvěřitelně přirostl k srdci. Oslnil mě svou osobností, svým srdcem a v neposlední řadě i vzhledem. Ptal-li by se mě někdo na to, jak si představuji dokonalost, po seznámení s ním bych nebyl schopen odpovědět jinak, než že ji nacházím v něm. Přes své pochybovačné myšlenky o nekonečnosti jeho dobroty jsem přesvědčen, že lepšího člověka jsem během svého krátkého života ještě nepotkal a moc nevěřím tomu, že by se tak někdy v budoucnu stalo.

Ztracen ve vzpomínkách a zahloubaný v myšlenkách jsem si ani nevšiml, že telenovela již skončila a nahradila ji jedna z ohraných reklam. Čaj v mých rukách pomalu vychládl a já si vynadal za to, že jsem jej ani nestihl vypít v té nejteplejší formě, která by mému stavu pomohla nejlépe. Narovnal jsem se a musel jsem se podivit tomu, do jaké shrbené pozice se mé tělo sesunulo v průběhu přemýšlení. Z úst mi unikl tichý výdech, který však zanikl v úleku, kterého se mi dostalo. Někdo totiž znenadání vypnul televizi a ovladačem donutil její obrazovku zčernat. Nečekanost tohoto gesta mě vylekala. Vyděšeně jsem se otočil za sebe, kde jsem tušil původce přechozího gesta.

Strach v mých očích byl asi až příliš viditelný, protože když jsem se pohledem setkal s Harryho zrakem, jeho výraz se změnil s lehkého úšklebku na omluvný až lítostivý. Nechápal jsem, jak jsem mohl přeslechnout jeho příchod a už vůbec, jak jsem si nemohl nevšimnout toho, že sebral dálkový ovladač od televize z opěrky na pohovce. Pravděpodobně jsem se ve svých myšlenkových pochodech ztrácel až tak, že bych byl schopen přeslechnout i zloděje, který by mu právě vykrádal byt jen pár metrů od mé hlavy. Harry, hádám, si ale nejspíše mého zamyšlení všiml. Jsem si jist, že jinak by mi tu televizi nevypínal.

„Ahoj," věnoval mi drobný úsměv. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," pokračoval omluvou a udělal několik kroků blíže ke mně, obešel pohovku a posadil se na její kraj.

„Ahoj," odpověděl jsem mu stejně na pozdrav. Snažil jsem se, aby v mém hlase nebyla znát ani jediná špetka předchozí nejistoty mých myšlenek, abych zněl šťastně, ale sám jsem ve svém tónu poznal, jak moc jsem selhal. Až mi bylo líto, že jsem vůbec promluvil.

Harry si povzdechl. „Jak ses dneska měl? Zvládl jsi to tu?" Jeho velká dlaň spočinula na mém koleni, aby mě donutil zvednout zrak a podívat se mu do očí. Pod náporem zeleného pohledu jsem nebyl schopen ničeho jiného, než pouhopouhého přikývnutí.

„Ach Loui..." vydechl mé jméno spolu s drobným povzdechnutím. Neměl rád, když jsem mlčel, on sám byl společenský člověk, kterého nebavilo z lidí tahat každé slovíčko, ale v mém případě si nejspíše bude muset zvyknout. Nejsem zvyklý hovořit, spíše mě vždy nutili k mlčenlivosti, sic si to někdy třeba ani neuvědomovali. Byl jsem uzavřený do sebe.

„Jak je ti?" položil mi další otázku.

Naklonil jsem hlavu na stranu, jak jsem se na zlomek vteřiny zamyslel nad svým zdravotním stavem. „Líp," splynulo mi pak tiše ze rtů.

On namísto další otázky kritickým pohledem sjel hrnek v mých dlaních. Zamračil se. A já dostal strach. Vadí mu, že jsem si vzal zrovna tento kus nádobí? Něco v jeho výraze mi však říkalo, že se mračí z jiného důvodu. O chvíli později jsem také poznal proč. Svými prsty se lehce dotkl bílé keramiky a na tváři se mu objevil krajně nesouhlasný výraz. Vzal mi hrnek z rukou a bez jediného slova jej položil na stolek před námi.

„Nebudeš to pít studené..." zamrmlal na vysvětlenou, když jsem se na něj tázavě podíval. Lehce jsem kývl hlavou. Nebyl to ani tak souhlas, jako spíše akceptování jeho rozhodnutí, které mi – jen tak mimochodem – přišlo zbytečné.

Dále jsme vedle sebe seděli mlčky. Já s rukami složenými v klíně a hlavou plnou pochybovačných myšlenek, jestli se mám pokoušet něco udělat, nebo jestli mám prostě sedět na zadku a tiše koukat před sebe. On vcelku posmutněle vedle mě, avšak na rtech mu pohrával jemný úsměv. Přemýšlel. A já bych lhal, kdybych řekl, že mě nezajímalo o čem. Zčervenal jsem, když jsem si uvědomil, že natočil svou tvář ke mně a propaluje mě svým pronikavým zeleným pohledem.

Nad mou nevinnou reakcí se nahlas uchechtl. Nikoliv však posměšně, nýbrž spíše potěšeně, možná až moc nadšeně. Nejistě jsem na něj pohlédl. Navzájem jsme si v tichosti opětovali naše pohledy. Já s potlačovanou nejistotou, on s jistým druhem fascinace odrážející se v zorničkách.

„Jsi krásný," zhodnotil a já se zarazil. Tedy vnitřně. Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl, mé srdce jakoby překvapením vynechalo jeden úder a můj dech se zadrhl v plicích z toho, jak nečekaně tato slova přišla a jak jsem nevěděl, jak je brát. Dal mi krátkou chvíli na možnou reakci, ale já jí nebyl schopen. Proto pokračoval: „Odpovíš mi upřímně na jednu věc?" Jeho oči mne prosily, a tak jsem svolil k otázce.

„Měl bych u tebe šanci?" Oddaně a zkoumavě se na mě díval. Intenzita jeho pohledu byla neskutečná, až jsem neměl sílu mu odolávat. Svůj překvapený pohled lehce vypoulených očí jsem sklopil na zem rozmýšleje si, co teď odpovím. Jakmile má hlava pobrala nevinný fakt, který se za touto otázkou skrýval, zamyslel jsem se. Měl by? Zatřepal jsem hlavou, když jsem si uvědomil, nad čím to přemýšlím. On? Jistěže by měl! Ale jsem já sám na něco takového připravený? To byla mnohem podstatnější otázka. V hlavě se mi strhla bouře argumentů a protiargumentů, z níž mě nakonec musel vytrhnout sám Harry. Lépe řečeno jeho dlouhé štíhlé prsty zlehka se dotýkající mé tváře. S drobným škubnutím od úleku jsem se na něj podíval.

„Já-" načal nějakou myšlenku, ale nedokončil ji. Pravděpodobně díky mému pohledu. Tentokrát jsem to byl já, kdo zkoumal tvář toho druhého. Zakotvil jsem v jeho očích a mé rty se odlepily od sebe, jak jsem otevřel ústa k odpovědi.

„Ano..." nechal jsem jedno krátké slovo, aby opustilo mé hrdlo a zaniklo na světlu světa. Věnoval jsem mu drobný úsměv a svými prsty vyhledal jednu z jeho dlaní, kterou jsem následně stiskl ve své. „Ano, měl bys," rozšířil jsem svůj úsměv a nechal se nakazit radostí, která plynula z jeho potěšené tváře. Nejspíš to byla právě tato věta, která odstartovala nový začátek mého života. Života po jeho boku.

Další část by tu nebyla bez jedné čtenářky, takže jí určitě nezapomeňte poděkovat! Přála si pokračování a já si nakonec uvědomila, že tahle povídka by si jej zasloužila, a proto je tady! Možná jsem některé z vás zklamala, přeci jen kluci se ještě po intimní stránce nijak nesblížili, ale ne každá povídka musí být plná těchto věcí, ne? ;)

Makkakonka