Kudrnatý mladík právě koukal do lednice a vybíral si večeři, když uslyšel bouchnutí vchodových dveří. „Lou?" Zaklonil se a přes dveře hlasitě křiknul jméno nově příchozího, až se jeho chraplavý hlas nesl celým přízemím domu, ve kterém bydlel společně se svým nejlepším kamarádem Louisem. I když ano, musel přiznat, že Louis pro něj již delší dobu není jen pouhopouhý kamarád.

Zamiloval se do něj, ovšem Louis vůbec nic neví. Netuší, jaké jsou Harryho opravdové city a vlastně ani nemá potuchy o tom, jaká je kudrnáčova pravá sexuální orientace. A Harry jej při mylných domněnkách nechává. Sice měl párkrát chuť Louisovi pravdu říct, ale nakonec to nikdy neudělal. Pro společné soužití to takto bylo naprosto vyhovující.

Navíc byl zbabělec a nechtěl Louise ztratit, proto byl odhodlán se smířit s myšlenkou na to, že se jej nikdy nebude mít tím způsobem, jakým by chtěl. Ale Harry byl neskonale vděčný i za Louisovo pouhé přátelství. Avšak myšlenky na možný zvrat se nevzdával. Viděl totiž možnou šanci. Louis byl bisexuál, který za sebou měl i nějaký ten románek s jiným mužem.

Co však Harry netušil, byl fakt, že i sám Louis začíná v posledních týdnech pochybovat o tom, co ke kudrnáčovi cítí. Jak moc si přeje, aby Harry věděl, že se mu v jeho přítomnosti zrychlí tep. Kolikrát se mu už díky jeho doteku objevili oni pověstní motýlci v břiše, jak moc je závislý na jejich společných objetích, jak se vždy těší z práce domů jen proto, že ví, že na tam na něj bude čekat. Jak moc rád by se nechal Harrym líbat, jak moc rád by usínal v jeho objetí a probouzel se s tím, že první co uvidí, bude právě on.

Když druhý muž uslyšel své jméno, vyčarovalo mu to úsměv na tváři. „Ahoj, Harry!" křiknul nazpátek, avšak jeho hlas nepůsobil tak zvučně, jako kudrnáčův. Byl mnohem výše položený a pozbýval onu chraplavost, která se nacházela v Harryho hlase.

Jakmile Louis domluvil, bylo slyšet zvuk přibližujících se tlap klouzajících po plovoucí podlaze v kuchyni. Chvíli na to byl muž málem povalen na zem, když na něj plnou rychlostí skočil Harryho čtyřnohý mazlíček, vlčák jménem Jarrod.

„No tak, Jarrode!" zasmál se Louis, když se mu pes zapřel tlapami o stehna a začal mu olizovat obličej. Ačkoliv byl Jarrod Harryho, měl v lásce i Louise. Dost možná díky všem těm blbostem, které s ním brunet dělal. Pokud si Jarrod chtěl hrát, byl pro něj Loui jednoznačně na prvním místě, ale pokud měl Louise na slovo poslechnout, nastával problém. V tomto ohledu z něj neměl téměř žádný respekt a vždy si dělal, co chtěl. Jediný, koho vlastně poslouchal, byl Harry.

Když se Jarrod s Louisem dostatečně přivítal, vydal se po mužově boku do kuchyně.

„Ahoj," pozdravil bruneta Harry, sotva Louis vstoupil do místnosti.

„Ahoj," usmál se zeširoka Louis a vyhoupl se na barovou židli za pultem. Přes dřevěnou přepážku se krátce objali, jako to dělávali vždycky, když se večer doma potkali.

„Tak, jak ses dneska měl?" zeptal se kudrnatý, zatímco si z vybraných ingrediencí začal chystat sendviče. „Dáš si taky?" pokynul nožem nad svou budoucí večeři a otočil se na Louise.

„Jo, rád," usmál se brunet. „V práci to ušlo, hele. Dneska nám tam přivedli novou holku. A je to absolutní pipka. Nejenže jí to nejde, to by bylo ještě pochopitelné, protože všechny začátky v rychlým občerstvení jsou těžký, ale ona je tutlem levá.

Přišla zmalovaná jako ta největší kurva pod sluncem, na nejvyšších značkových jehlách, který vůbec existujou a jejichž výroba by se z bezpečnostních důvodů měla zakázat a ani ne po deseti minutách už ječela, že si zlomila jeden z těch svých rudě nalakovaných nehtů." Brunet se hlasitě zasmál. „A šéfová z ní byla na nervy během okamžiku. Chudák holka bude ráda, jestli tam vydrží do konce týdne. A to je pátek už za dva dny!" Louis pobaveně zatřásl hlavou. „No a co ty?" zeptal se nakonec. „Jak to šlo?"

Než Harry odpověděl, tak před bruneta nejdříve postavil talíř s hotovými sendviči.

„Díky," usmál se Louis a přisunul si talíř blíže k sobě.

Kudrnatý mu odpověděl kývnutím. „Ehm... fajn. Vlastně... měl bych na tebe menší prosbu Loui," opřel se o pult a zadíval se na bruneta pojídajícího sendviče.

„Jasně, povídej," zamumlal Louis mezi dvěma sousty. „Máš to dobrý," dodal potom.

„Díky," zasmál se kudrnáč. „V pátek odjíždím na služební cestu a budu pryč až do neděle. Možná do pondělka. Potřebuji, aby ses postaral o Jarroda."

Jakmile vlčák uslyšel své jméno, doběhl k Harrymu a posadil se vedle jeho nohou. Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě se na něj zadíval. Harry se k němu zohnul a podrbal ho.

„A to je všechno? Vždyť to dělám i normálně. Nebo... se to spíš snažím dělat," smál se Louis.

„Nech toho," bouchl ho Harry do ramene. „Tak co? Pohlídáš ho?" Vyhoupl si Jarroda do náručí, stoupl si a prosebně upřel své oči na Louise. Věděl, že jeho psí pohledy na něj zabírají, a když se k tomu ještě připočte Jarrod, má úspěch zaručen. „Jarrod bude určitě hodný..." mazlil se kudrnáč.

„Vám se nedá odolat," zakřenil se brunet nad pohledem, který se mu naskytl. „Jasně, že ho pohlídám," dodal potom. „Co bych pro tebe neudělal," řekl dramaticky a rozesmál se. „Jen si to spíš domluv s ním," řekl zase vážně a ukázal prstem na vlčáka.

„Á, super!" zajásal Harry. „Jsem rád. Děkuju, máš to u mě. Ty jsi taky rád, že, Jarrode? Budeš na Louiho hodný, viď?" zasmál se pak a postavil psa na zem. Ten si následně odběhl někam pryč následován dvěma páry očí.

***

O TŘI DNY POZDĚJI

„Jarrode?!" volal Louis v sobotu večer a pomalu stoupal po schodech do dalšího patra, kde se nacházely především ložnice s koupelnami a hostinské pokoje.

„Jarrode? No ták, Jarrode! Kde zase vězíš?" zkusil to znovu a začal procházet jednotlivé místnosti hledaje vlčáka. Když otevřel dveře do Harryho ložnice, našel Jarroda, jak pochrupuje v kudrnáčově manželské posteli. Jakmile Jarrod uslyšel, že Louis vstupuje do místnosti, lenivě nadzvedl hlavu z předních tlap. Když zjistil, kdo vstoupil, zase ji položil dolů.

„Co tu děláš?" povzdechl si Louis. „Dívej, jak jsi tu postel Harrymu rozhrabal. Chlupy ještě přežije, ale tohle. Koukni na tohle," ukázal na několik tmavých šmouh na bílém povlečení. „Za tohle nás oba zabije. Tebe za to, že jsi tam vlezl, a mě za to, že jsem tě pustil ven na zahradu a nezkontroloval, jak moc špinavej seš. Víš, že do postelí nesmíš," pohodil muž hlavou do kouta místnosti.

„Jarrode, dolů!" nakázal potom. Vlčák se na něj však jen nevinně díval.

„Jarrode, slez!" zkusil to brunet znovu.

„Jarrode..." začal výhružně. „Jestli neslezeš, tak ti nedám najíst."

Když se stále nic nedělo a pes se na něj jen koukal, Louis si povzdechl. „Tak sakra Jarrode..." zkusil to naposled. „K noze, dolů, k noze!"

Jeho rozkazy byly bezvýsledné. Nakonec se – už mírně podrážděný – brunet vydal k posteli s úmyslem psa vlastnoručně sundat. Když se však přiblížil, Jarrrod jako by vycítil, co má Louis v úmyslu a sám seskočil dolů. Strhl sebou slabou vínovou látku, která by za normálních okolností spočívala na peřinách jako přehoz, a schoval se před Louisem pod postelí.

Muž s povzdechem zvedl ze země látku a pohodil ji na rozházenou postel. „Tys tomu dal," pokroutil hlavou nad Jarrodovým výtvorem. „Teď abych to převlíkl a vypral, ty troubo." S úšklebkem začal sundávat z jedné poloviny Harryho peřin povlečení.

Když byl hotov, klekl si na – díky bohu čisté – prostěradlo. Ohnul se přes hranu postele dolů a hlavu strčil pod postel. „A nemysli si, že z toho jen tak vyvázneš. Ty se teď totiž půjdeš koupat," podíval se na vlčáka, který na něj zkoumavě koukal s hlavou nahnutou na stranu. „Vylez!" poručil mu pak.

„Jarrode," nelibě zavrčel, když vlčák zalezl ještě více pod postel. „Ty jsi hroznej čokl!" zanadával. Nelibě se zamračil a s myšlenkou na to, že Jarrod stejně jednou musí vylézt, se posadil na jednu polovinu postele. Zády se opřel o její čelo a s mírným úšklebkem na tváři se rozhlédl po Harryho pokoji. Ne, že by tu nikdy nebyl, ale nikdy si jej nikterak neprohlížel, a už vůbec ne z tohoto místa.

Zrakem přelétával věci v pokoji, až zakotvil na menší knihovně, kterou tu Harry měl. Šlo sice jen o jednu polici na zdi, ale přesto Louise zaujala. Co si vzpomínal, nikdy neviděl kudrnatého číst ani jednu z těchto knížek. Se zvědavostí vstal a přešel na druhu stranu místnosti, aby si obsah police pořádně prohlédl. Ačkoliv Harry příliš nečetl, Louis knihy miloval. Proto nyní náhodně vybíral svazky a bral je do svých rukou, četl tituly a u těch, které neznal, a zaujaly ho, dokonce otevřel náhodnou stranu a začetl se. V duchu se podivoval nad tím, kde Harry všechny ty knihy vzal. Ani si neuvědomil, kdy se tak stalo, ale najednou mu Jarrod stál vedle nohou a zvědavě na něj koukal.

Louis naklonil hlavu na stranu. „Copak? Už tě to pod postelí přestalo bavit?"

Jarrod po něm zkopíroval pohyb hlavou a brunet se musel zasmát. Poklekl k vlčákovi a podrbal ho na hlavě. „Měli bychom se jít okoupat," připomenul mu pak. „Hm?" S povzdechem vstal a zasunul poslední vypůjčenou knihu nazpátek do police. Když ji vkládal do patřičné mezery, Jarrod zaštěkal.

„Copak je?" otočil se na něj brunet. Odpovědí mu bylo další zaštěkání. Jarrod seděl na zadních, hlavu měl stále nakloněnou trochu do strany, jazyk mu plandal z pusy. Bystrýma oči sledoval Louise a zvědavě na něj koukal.

Modrooký nad ním pokroutil hlavou. „Pojď, půjdeme," řekl a chtěl jej obejít.

Jarrod však si znenadání stoupl na všechny čtyři a dvakrát za sebou zaštěkal.

Brunet sebou mírně trhl. „Co je?" zeptal se nechápavě. Jarrod tímto způsobem štěkal jen výjimečně. Většinou jen tehdy, když cítil něco či někoho podezřelého, popřípadě tehdy, když potřeboval upoutat něčí pozornost a chtěl, aby si s ním dotyčný hrál. Jinak zněl jeho štěkot trochu odlišně.

„Jarrode... půjdeme se koupat, žádný odmlouvání. Hrát si můžeme potom," začal na něj Louis jako na zlobivé dítě. Jenže vlčák zase jen štěkl.

„Tak co je?" zahleděl se na něj nechápavě brunet a dal si ruce v bok.

Pes k němu přišel a lehce ho čumákem trkl do nohy.

„Co?" zakroutil Louis nechápavě hlavou.

Jarrod své gesto zopakoval. Naznačil mu tak, že má přejít nazpátek k polici. Brunet tedy udělal pár nejistých kroků nazpátek. Hlavou mu pouze kolovala myšlenka ‚co tomu psisku zase hráblo'. Vlčák jej pomocí čumáku nasměroval na levý konec poličky. Pak si sedl u brunetových nohou a čekal. Když na něj Louis stále jen nechápavě hleděl a jako na tenisovém zápase střídal svůj pohled z Jarroda na poličku a zase zpátky, vlčák téměř otráveně vstal a přešel přímo před špičky Louisových bot. Tam si opět sedl, zády k brunetovi, a opět nahlas zaštěkal s pohledem upřeným na poličku.

Louis tedy nechápavě natáhl ruku nazpátek ke knihám. Pod Jarrodovým pohledem opět začal přejíždět po jejich vazbách, až se v jednom momentě vlčák rozštěkal. Brunet nakrčil čelo v nechápavém výrazu. Tohle bylo divné, hodně divné. S podmračeným výrazem vytáhl knihu, na které právě zakotvil prstem. Když spatřil známý titul, nechápavě jej přetočil v rukách a zadíval se na Jarroda.

„Co s tím?" zeptal se jej. Pes znovu štěkl směrem k polici. Louis tedy s povzdechem vzal do rukou již druhou knihu. Když se celý proces ještě jednou zopakoval, spatřil brunet díky vzniklé mezeře, že se za dalšími dvěma knihami ukrývá malý červený blok.

„Co to..." vydechl a hodil pohledem na psa. Pak váhavě vytáhl červenou knihu a opatrně ji vzal do rukou, jako by snad držel nějaký vzácný skvost. Nechápavě zakroutil hlavou a nevěřícně se podíval na Jarroda. „Co to má znamenat? Proč?... Jak?"

Pes se na něj chytře díval a vyčkával, co Louis udělá dále. Muž odložil zbylé knihy a posadil se na zem naproti vlčákovi. Věnoval mu jeden dlouhý pohled, než odklopil jednu z tvrdých desek, a otevřel tak knihu. Na první stránce byl napsán krátký text, který Louisovi jen potvrdil domněnku na to, co to má vlastně před sebou. Harryho deník.

Ačkoliv je to nejspíš divné, budu si tě psát. Budeš strážit všechna moje tajemství.

„Proč jsi mě k tomu dovedl?" vysoukal ze sebe Louis. „Tohle bych neměl..." řekl tiše a prstem přejel po Harryho písmu. Jarrod na něj líně koukl a čumákem mu drkl do ruky. Krátce zakňučel.

Brunet váhavě přetočil na další stránku. V ten moment na něj vypadla očividně starší, ohmataná fotografie. Pohled na ni mu vyvolal úsměv na tváři. Byl na ní on sám společně s Harrym, který jej objímal kolem ramen. Vyfotili ji asi před třemi lety, když spolu byli na dovolené na horách. Polichocen tím, že ji zde našel, začal nejistě přetáčet stránky a číst náhodné věty, které na nich byly napsané.

Jsem zmatený. Mohla by to být pravda? Chci ji najít.

Čím více jich četl, tím víc čtení propadal.

Je to těžší, než jsem si myslel.

Ovládala jej zmatenost, ale také touha všemu porozumět.

Jarrod a ty jste jediní, kteří víte pravdu.

Harryho zápisy byly záhadné a většina z nich nebyla nikterak dlouhá.

Proč je to tak těžké? Nesnáším se za svou zbabělost. Dnes jsem propásl další příležitost.

S tím, jak přetáčel další a další stránky, si všimnul toho, že se na nich čím dál tím častěji vyskytuje jeho jméno.

Louisův smích je dar z nebes. Je tak nakažlivý.

Blíží se Vánoce. A Louiho narozeniny. Nevím proč, ale přijdou mi důležitější než svátky.

Prioritou dnešního dne se stal úkol ‚vyčarovat Louimu úsměv na tváři'.

Mise splněna. Mojí radostí je jeho radost.

Časem zmatek vystřídala obrovská nechápavost. Nechápal, o co tu jde. Pravda? Jaká pravda? Co tu Harry tají? O čem neví? Co je pro Harryho tak těžké?

Stávám se posedlým. A může za to on, Louis.

Posedlým mojí vinou? Brunet svraštil čelo.

Za dva dny mám opět šanci říct pravdu. Byla by to vhodná příležitost. Ale už nyní vím, že to opět nezvládnu. V sázce je příliš mnoho. Naše přátelství.

Zde Louis zpomalil. Něco na tomto zápisu jej znepokojilo. Přestal deníkem listovat a začal číst vše tak, jak to následovalo za sebou.

Mám strach. Jedna věc je přiznat pravdu sobě, druhá je říct jí do očí tomu, koho se týká.

Jsem srab a zbabělec. Opět jsem to nedokázal.

Od zítřka to musím změnit. Musím přijmout výzvu. A zdárně dojít na vrchol.

Nikdy jsem nevěřil těm, kteří tvrdili, že láska bolí. Nyní bych jim však přeochotně dal zapravdu.

Moment... láska? Harry je zamilovaný?

Louis měl dnes rande. Odešel odpoledne, je téměř půlnoc. Stále se nevrátil domů.

V tuto chvíli se brunet ošil. Tento zápisek zněl až téměř stalkerovsky. Proč by si sem Harry něco takového zapisoval? Touha vědět, o co tu jde, jej hnala dopředu.

Rve mě to zevnitř. Chci to vykřičet do světa, ale má to jednu chybu. On to stále neví.

On... tolikrát zmiňovaný on. Louis pomalu začínal mít pocit, že tím dotyčným je on sám. Dávalo by to smysl. On totiž neví, co před ním Harry tají. Unaveně si promnul obličej. Docházely mu síly. Vše bylo příliš záhadné. A nejzáhadnější bylo... proč tu Harry nechal svůj deník v době, kdy byl několik dní pryč? Proč si jej nevzal sebou? Zapomněl? Jarrod naproti němu pochrupoval s hlavou položenou na předních tlapkách. Louis přetočil knihu na jednu z posledních popsaných stránek.

Jsem definitivně v háji. Žárlím už i na Jarroda, když si s ním Louis hraje.

„Co?" vydechl Louis. On žárlí? Na Jarroda? Co je to za nesmysl? Brunet se zamyslel. Že by...? Ale to je nemožné... Harry přece není... nebo ano? Že by právě to byla ona záhadná pravda? Myšlenky vířily Louisovou myslí jedna za druhou. Zaklapl deník a vrátil jej na své místo za knihy. Ruce se mu lehce třásly, když narovnával zbylé knihy tam, kam patří.

„No, Jarrode," odkašlal si. „Nevím, proč jsi to udělal, ale... ta koupel tě stejně nemine."

Ten den šel brunet spát velmi zmatený, s mnoha otázkami. Jediné, v co doufal, bylo, že až se Harry vrátí, vše mu vysvětlí. On se ho zeptá. Klidně se přizná k tomu, že šmejdil tam, kde neměl, že jeho deník četl. Pokud mu to přinese odpovědi, byl ochoten vystavit se Harrymu křiku. Usnul vyčerpán svými myšlenkami.

Kudrnáč o několik desítek kilometrů též usnul díky svým myšlenkám. Ovšem na rozdíl od Louise nebyl zmatený, spíše jen naivně doufal. Doufal, že Jarrod opravdu porozuměl tomu, co po něm Harry chtěl a ukázal Louisovi ono místo. Byl zbabělý, když nedokázal Louisovi říct o svých citech sám a musel to udělat takto. Lehké obavy jej zachvacovaly, když pomyslel na návrat domů, který jej zítra čeká. Co všechno se změní? A změní se vůbec něco?

První část povídky na přání pro mou drahou sestřičku. Na další část si asi chvilku počkáte, ale můžu vás utěšit tím, že se na ní pracuje. Zatím můžete přemýšlet, zdali dám (tedy jsetli Jarrod dá) kluky dohromady, či ne. ;) Pokud byste i vy měli zájem, můžete mi sdělit svá přání do komentářů a dočkat se tak své povídky. ;)

Makkakonka