Louis si hlemýždím tempem skládal do kufru oblečení a další potřebné věci. Odjížděl na služební cestu a vrátit se měl až koncem týdne. Ačkoliv se těšil, že si na chvílí odpočine od Harryho nevšímavosti a svých následných výčitek, také jej jeho odjezd tížil u srdce.

Dřív, když ještě vše bývalo v pořádku, odloučení od Harryho naprosto bytostně nesnášel. Ať už musel pracovně pryč Harry nebo on sám, vždy mu bylo smutno, stýskalo se mu už ve chvíli, kdy se spolu loučili u vchodových dveří. Pokud byl on tím, kdo zůstal sám doma, tak celou dobu bez Harryho s ním nebyla žádná řeč. Po ty dny vždy býval strašně uzavřený a občas měl sklony chovat se jako holka po rozchodu. A pokud odjížděl pryč on, tak každou volnou chvilku Harrymu psal, volal, nebo na něj aspoň myslel.

Harry pro něj představoval druhou půlku sebe samotného. Bez něj se cítil necelý, a díky tomu také nefunkční. Jejich láska je stmelovala dohromady v jeden dobře fungující celek. Ovšem to už dávno nebyla pravda. Něco se v tom jejich stroji pokazilo a oni... Louis pochyboval, že by je ještě někdy někdo nazval dokonale fungujícím párem. Takoví bývávali, dokud to nepokazili.

Louis to dával za vinu jim oběma. Nevěřil, že by něco takového mohlo být jednostranné. Nebo prostě jen nevěděl koho za to vinit. Nebál se připsat vinu i sám sobě, ale ať se na celou záležitost díval, jak se díval, nemohl přijít na nic, co udělal špatně. Snad je to, že mohl Harryho omrzet. Vlastně by se ani nedivil.

To on byl ten, který u nich dělal holku. Ne, on byl vlastně taková holka. Nejen svým submisivním chováním v posteli, nejen svojí ženskou postavou, ale také svou duší a srdcem. Stejně jako dívky jej chytaly za srdce i maličkosti, rozněžněle se díval po roztomilých věcech a párech, naivně snil o pohádkovém životě, miloval, když jej Harry zahrnoval svojí pozorností a péčí. Co když už na něj prostě Harry neměl nervy? Co když ho přestalo bavit jej chránit a rozmazlovat? Byla chyba v tomhle?

I když brunet doufal, že ne, nemohl to s jistotou tvrdit. Vždyť Harry mu přeci vždycky říkal, že tohle všechno jsou důvody, proč si vybral zrovna jej. Proč se zamiloval zrovna do Louise Tomlinsona. Dříve mu neustále říkal, jak moc miluje, když se Louis červená, když se roztomile směje, když si na něm vynutí zamilovaná objetí, když mu se zrůžovělými lícemi děkuje za dárek, neustále mu opakoval, jak miluje jeho smích, oči, zadek, tělo, postavu. Byli spolu za jedno v mnoha věcech, měli stejné koníčky, stejné přátele, stejný vkus. Byl problém v tomhle? Začal Harry toužit po něčem odlišném? Dobrodružnějším? Chtěl si vyzkoušet, kolik pravdy je na tom, že se protiklady přitahují?

Louis se sehnul a se smutným úsměvem zapnul zip na kufru. Bylo mu tak nějak... úzko? I přestože jim to s Harrym nefungovalo, on jej stále miloval. Stejně tak bezhlavě, jako na začátku jejich vztahu. A byť to bylo vzhledem k situaci nepřirozené, fakt, že musí odjet a Harryho zase několik dní neuvidí, jej bolel. I když se s Harrym už tak moc nevídal a kudrnatý s ním téměř nepromluvil, ale přeci jen... přeci jen jej to tížilo a vnášelo to do jeho srdce smutek. Ale on se snažil na to moc nehledět. Nesmí, pokud chce udělat to, o čem přemýšlel celou včerejší noc.

Jejich krize už nutně potřebuje řešení. A Harry se k tomu viditelně nemá, takže udělá první krok on. I když jej opravdu stále miluje, nemůže se už nechat nadále tak ničit. Pouto, které mezi nimi bývalo, mizí do propasti, a pokud jej chce znovu aspoň trochu stmelit, musí Harryho přimět, aby si s ním promluvil. Tak aby se to už konečně vyřešili. Pokud Louis udělal něco špatně, Harry mu musí říct co a pokud je příčina někde jinde, společně ji odstraní. Spolu, tak jako dřív. Zvládnou všechno, když do toho půjdou oba bok po boku. Ale pokud Harry nic chtít řešit nebude... Louis raději moc nepřemýšlel nad tím, co má v plánu v tomto případě.

Nechtěl si připustit, že by se jejich vztah mohl opravdu zcela rozpadnout. Stále se udržoval při životě pomocí naděje, že jednou to opravdu zase bude tak jako dřív. Ať se stalo cokoliv, napraví to, zacelí díry v jejich vztahu a začnou žít jako dřív. Nebo začnou od znova, ale budou spolu. Opravdu nevěřil, že by mohli skončit u té druhé alternativy. Už jen pomyšlení na to jej bolelo. Fakt, že by se to stalo skutečností, jej strašil v nočních můrách. Ale pokud to bude jediné řešení, co pak? Nemůže se přeci nechat táhnout ke dnu! Má-li znovu začít žít, může se stát, že jeho a Harryho cesty se rozejdou. I po právní stránce, pomocí rozvodových papírů.

Posadil se na postel a složil hlavu do dlaní. Ztěžka vydechl a několikrát zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu znovu tlačily do očí. Tentokrát ani nevěděl, proč tu jsou. Přivolal je svým přemýšlením nad rozvodem, nebo za ně může skutečnost, že do půlhodiny musí vyrazit na cestu, pryč od Harryho? Promnul si obličej a sebral v sobě všechnu svou sílu, aby se odhodlaně postavil na nohy a s kufrem v ruce se vydal na chodbu. Zastavil před dveřmi od Harryho pracovny.

Věděl, že tam nesmí chodit a když už, tak jen v krajních případech. Bylo to dokonce jediné místo, kde si Harry i sám uklízel. Mnohdy si Louis i říkal, že je vlastně rád za to, že tam nechodí. Kdo ví, co by na něj vykouklo. Ale tentokrát bude muset Harryho vyrušit z pracování. Díky jejich téměř nulové konverzaci kudrnatý ani neví, že Louis dnes někam odjíždí. Jeho odjezd byl naplánován vcelku náhle a sám Louis se o něm dozvěděl teprve včera.

Když dorazil domů, Harry se s ním zrovna minul v kuchyni. Ve chvíli kdy Louis vcházel, on odkládal nádobí do myčky, zamumlal mu tichý pozdrav a pak byl z rázu zase pryč. Vyběhl schody do patra a zavřel se v pracovně. Louis na něj po dlouhé době znovu čekal v ložnici, dokud se neuráčí přijít si lehnout, ale selhal, když po jedenácté večer usnul ponořen ve svých myšlenkách ohledně dnešního plánu. Než odjede, dá Harrymu menší ultimátum. Ovšem to, jak se k tomu Harry postaví, rozhodne o všem. Ty dny, co tu nebude, bude mít Harry na rozmyšlenou. A jak se Louis vrátí, bude chtít znát jeho rozhodnutí. Pošle Harry vše do kytek, nebo zapracuje na tom, aby se jejich vztah zlepšil?

Louis se zhluboka nadechl, než zaklepal na dveře Harryho pracovny. Chvíli vyčkal, ale když se nedočkal odezvy, zkusil to znovu a hlasitěji. Chvíli na to už uslyšel spěšné kroky, jejichž ráznost už od slyšení dávala znát, že je Harry pobouřen Louisovou přítomností za dveřmi. Když se v nich najednou vynořil, pevně svíral kliku a jeho tvář nevěstila nic dobrého. „Co tu chceš? Neříkal jsem ti snad, že sem nemáš chodit?"

Naštvaně zíral do brunetova obličeje. Louis se snažil pravidelně dýchat, aby se tu hned na místě před Harrym nerozbrečel kvůli tónu, jakým na něj kudrnatý promluvil. To ho snad tak nenávidí, nebo co? Naštěstí nemusel na Harryho otázky nikterak reagovat, protože zelenooký na něj vyplivnul ještě jednu, zaraženou, když si všimnul kufru u manželových nohou.

„Ty někam jedeš?" V jeho hlase bylo slyšet, jak se mermomocí snažil nedat na sobě znát žádné vykolejení a už vůbec ne ten strach, který jej zničehonic pohltil. Snad jej Louis neopouští? Ale to by byl jeden kufr přeci málo. Mysli, Harry, mysli! Svědomí si z něj ukouslo malou část. Přes veškeré své snažení mu však při otázce hlas trochu zakolísal.

„Jo, musím na služebku."

„Aha..." hlesl kudrnatý. Zaplavila jej náhlá úleva. „Kdy se vrátíš?" zeptal se. Měl chuť na Louise vyštěknout, proč mu o tom neřekl dřív, ale pak si uvědomil, že díky tomu, jak moc se svému muži vyhýbá, se nic takového ani zavčas dozvědět nemůže. Je to jeho chyba. Proto svou otázku spolkl a raději se zeptal jen na den Louisova příjezdu.

„Pravděpodobně v sobotu, záleží na tom, jestli stihnu první letadlo, nebo až to druhé. Sobota večer, nebo neděle někdy nad ránem," oznámil Louis Harrymu.

„Fajn," bylo jediné, co mu na to kudrnatý řekl. „Tak... šťastnou cestu. Měj se hezky," donutil se nakonec k úsměvu a chtěl Louisovi zabouchnout dveře před nosem. Avšak ten, když zpozoroval, co chce udělat, strčil do dveří nohu. U srdce jej bolelo, že ani teď mu Harry není ochoten dát ani jedinou pusu na rozloučenou. A to jich dříve dostával hned několik. Na prstech by ani nespočítal, kolikrát se jejich loučení prodloužilo na desítky minut líbání a mnohdy i nějakého rychlejšího sexu na rozloučenou. Teď se však nedočkal ničeho.

„Chci ti ještě něco říct. Já... to, jak se to mezi námi pokazilo, mě ničí, Harry. Nevšímáš si mě, téměř se mnou nepromluvíš, a když už, jen mě odbydeš. O tomhle jsem přemýšlel dlouho a myslím... myslím, že je správná chvíle ti to říct. Já... tě miluju, Harry, ale takhle už dál prostě nemůžu. Buďto s tím něco uděláme, nebo... to ukončíme a rozvedeme se," zhluboka se trhaně nadechl, jak se soustředil na to, aby se mu nezlomil hlas a on se tu nerozbrečel jako malé dítě. „Až se vrátím, chci, abys mi sdělil svůj postoj." Nervózně přešlápl a natáhl se pro madlo kufru. „Zatím Harry."

Schody dolů seběhl, jak nejrychleji mohl. Slzy se mu tou chvílí už kutálely z očí, že byl nakonec rád, když dorazil ke vchodovým dveřím bez jediného pádu. Pohled měl od pláče tak rozmazaný, že k autu došel z domu téměř po slepu a pak, když nasedl, několik minut pouze seděl za volantem a trhaně vzlykal.

Harry zatím stál jako opařený mezi futry dveří od své pracovny, po kterých se nakonec svezl dolů. „Tohle jsem posral," zašeptal sám pro sebe, než nechal zpod svých víček stéct jednu osamělou slzu. Nevěděl, jak dlouho zíral před sebe, aniž by cokoliv udělal, ale když se znovu postavil, byl odhodlaný říct Louisovi pravdu a prosit jej o odpuštění, dokud se mu ho nedostane. Takhle daleko to zajít nemělo. A on byl blbec, když to dovolil. Až se Louis vrátí... zapracuje na tom, aby svou chybu napravil.

Doufám, že se vám povídka líbila. Abych byla upřímná, ten konec přijde příliš otevřený i mě, nechtic-li potom vám, co? Uvidíme, možná se dokopu i k další části. Pokud byste měli zájem, nebojte se ozvat, je to uvítám. :)

Makkakonka