„Hazz?! Už jsem doma!" ozval se Louis, sotva za sebou kopnutím zavřel vchodové dveře. Skopl si z nohou boty a s dvěma papírovými taškami s nákupem v podpaží se rozešel do kuchyně, kde je pohodil na kuchyňskou linku. S povzdechem se otočil, aby se zadíval do tichého bytu.

„Hazz?!" zkusil to znovu, ale opět se odpovědi nedočkal. To to zase hezky začíná. Takhle si svůj dnešní návrat domů opravdu nepředstavoval. Ale čemu se diví, v posledních týdnech se s Harrym vídá minimálně, i když jeho manžel pracuje z domu. Věčně je zavřený ve své pracovně, kam má Louis – jen tak mimochodem – zakázáno chodit, snad i kdyby to byla jediná možnost na záchranu světa.

Už si ani nevzpomínal, kdy si spolu normálně sedli a povídali si. O nějakých něžnostech, tulení či dokonce sexu si může nechat jenom zdát. I ty polibky, které mu Harry vždy vtiskne, jsou jen chabou náhražkou těch, které od něj dostával kdysi. Už spolu pomalu ani nespí v jedné posteli, protože pokud Harry neusne v pracovně v křesle, přijde si lehnout, až když Louis sám dávno spí. Vlastně spolu už nedělají vůbec nic. Netráví spolu svůj volný čas, ven si společně nevyrazili už nějaký ten pátek, nekoukají po večerech na televizi v objetí toho druhého. Dokonce i jídají sami.

A Louise tohle všechno postupně ubíjelo. Vždy byl tím, koho věci více mrzely, kdo špatněji snášel nepříjemnosti, a Harry to moc dobře věděl. Tak proč mu tohle dělá? Proč o něj sotva zavadí pohledem a promluví na něj jen výjimečně? Udělal snad něco špatně? To o něj už Harry ani nestojí?

Největší ránou pro něj bylo, když se takto odtažitě choval Harry i před několika dny, kdy měli výročí. Jako by na něj snad dokonce i zapomněl. Když mu Louis uvařil večeři, beze slova popadl talíř, na kterém byla nabraná, a odnesl si ho nahoru do pracovny. V noci na něj Louis čekal téměř až do půl druhé do rána v posteli, aby mu mohl předat dárek, který si pro něj připravil, ale nedočkal se.

Se slzami v očích se tehdy převlékl z pěkného nového sexy prádýlka, které si kvůli Harrymu koupil, do svého obyčejného spacího úboru. Jakmile si znovu lehl do postele, rozplakal se tehdy naplno. Usnul vysílením z neustálého pláče. Ráno, když se probudil, Harry mu namísto pozdravu či ranního polibku, které mu kdysi dával, řekl, že vypadá jako angorák. Tak moc měl červené a napuchlé oči. A netrvalo dlouho a sotva Harry zmizel pryč z ložnice, slzy mu začaly téct nanovo. Harryho slova se mu zabodla pěkně hluboko do srdce.

Již několikrát si s ním pokoušel promluvit, ale Harry jej vždycky odbyl. Nemám čas. Necháme to na jindy. Teď se to nehodí, Louisi. Čekám důležitý telefonát, nemůžu Louisi. Kde byly ty časy, co ho oslovoval zdrobnělinami a přezdívkami plnými lásky. Také to na něj Louis už několikrát zkoušel i přes slzy, protože kdysi Harry z celého srdce nesnášel pohled na jeho uplakané oči, ale i to bylo kdysi. Nyní to na kudrnatého nezabíralo, nepůsobilo. Jako by měl najednou srdce z kusu ledu.

Kde byly ty časy, kdy byl Louis jedna veselá kopa plná energie. Nyní už si ani nepamatoval, kdy se naposledy zasmál a nevypadalo to jako škleb způsobený žvýkání kousku citronu. Namísto smíchu mu společnost dělaly slzy a pocit bezcennosti. Cítil se odkopnutý jako štěně na ulici, Harry o něj přestal mít zájem. Už se neptal, jak se měl v práci či co celý den dělal. Dokonce i jedno prosté ahoj začínalo být nad Harry síly. A Louis se kvůli tomu trápil a postupně upadal do depresí.

Před několika týdny se ještě nevzdával a zkoušel vymýšlet nové a nové způsoby, jak na sebe strnout Harryho pozornost. Nesčetněkrát se po domě producíroval jen ve spodním prádle zrovna ve chvíli, kdy se Harry vynořil ze své pracovny, aby se šel najíst či aby si odskočil. Ovšem jako by jej opustila i chuť po Louisovi skočit pokaždé, když vidí víc odhalené pokožky, než je tomu obvyklé. Jindy by ho Harry za něco takového ihned přitiskl ke stěně či ohnul přes nejbližší stůl, ale teď... Kdy vlastně měli naposledy sex? Bylo to vůbec tento rok?

Louis několikrát zamrkal, aby z očí odehnal slzy zoufalství a jako spráskaný pes začal vybalovat donesený nákup z tašek. Do lednice narovnal jogurty, do chlebníku naskládal pečivo, do mrazáku vložil nově nakoupené maso. Ovoce vyskládal do košíku na lince, zeleninu s mlékem odnesl do regálu za dveřmi do sklepa. Celou dobu nemyslel na nic jiného, jak zase bude celý zbytek odpoledne a celý večer sám. Byl tak opuštěný.

Když se se svými problémy kdysi svěřil své matce, během následného rozhovoru plného rad, jak se pokusit získat Harryho zpátky, padlo i slovo rozvod. Na něco takového nechtěl ani pomyslet. Stále věřil, že se jejich vztah dá nějak zachránit, že má Harry důvod, proč dělá, to co dělá, ovšem postupem času začínal ztrácet naději. Vlastně nad tím uvažoval stále více a více. Harryho stále miluje, ano, dalo by se říci, že od začátku jejich vztahu se na jeho citech k němu vůbec nic nezměnilo, ale Harry by to samé nejspíše říct nemohl. Nemůže se ale nechat zničit! A Harryho chování ho ničí. Kousek po kousku, ale ano.

Jako hromádka neštěstí se sesunul podél skříňky na zem, na chladné dlaždičky. K čemu je mu jeho láska, když o ni Harry nestojí? To už pro něj není atraktivní, nebo co? Omrzel ho snad? A pokud Louis něco udělal, proč mu to Harry neřekl? Proč se namísto toho chová jako by byl Louis vzduch? Zatím vždycky všechno zlé společně zvládli, tak proč? Pocit, že je tohle vše jen a jen jeho chyba, sžíral Louise zevnitř už dlouhé týdny. Vinil sám sebe za to, že s jejich vztah rozpadá, i když mu racionální část mozku říkala, že je to absolutní blbost a problém bude někde jinde.

Bylo pro něj neskutečně těžké tvářit se před lidmi, že je vše v pohodě, když nebylo. Když se jej sousedi ptali, proč už je dlouho neviděli společně na zahradě. Když se Louis setkal se svými starými příteli ze střední a oni se vyptávali, proč s ním nepřišel i Harry, když ho pozvali taky. Když přijeli na návštěvu Harryho rodiče a potom se ptali, proč každý z nich seděl na druhém konci pohovky.

Nesčetně večerů Louis strávil pláčem nad starými fotografiemi, kde spolu byli ještě šťastní. Smáli se spolu, blbli spolu jako dvě malé děti, snili o pohádkové budoucnosti po boku toho druhého... Každá ta fotografie byla jako další nůž do Louisova srdce. Dokonale vystihovala vše, co měl, ale díky něčemu, o čemž vlastně ani nevěděl, co to je, se tohle všechno rozpadalo na milion drobných střípků. Přímo jemu pod rukama a on nemohl dělat nic jiného, než jen nečinně přihlížet a litovat.

Už vlastně ani nemohl počítat s tím, že se na Harryho bude moci obrátit, kdykoliv bude mít nějaký problém. To, co mu kdysi Harry sliboval, bylo dávno pryč. Budu tu vždycky pro tebe. Podržím tě, když se něco bude dít. Pomůžu ti, když bude potřeba. Ochráním před vším a přede všemi. Nic z toho už neplatilo. Všechno tohle zničili. Říct, že za to může jen Harry, by bylo sobecké. I přestože je to dost pravděpodobné. On sám opravdu nevím o ničem, čím by se provinil, aby tak způsobil Harry nezájem a někdy až přímo odpor.

„Co tu sedíš na zemi?"

Ani nepostřehl, že se Harry obtěžoval vyjít z pracovny a sejít do kuchyně v přízemí. Neslyšel jeho kroky, stejně jako nevnímal lepkavé slzy, které mu opět smáčely tváře. Kdy se vlastně zase rozbrečel? Připadal si jako ufňukané malé děcko! Co když je problém právě v tom? Harry určitě nestojí o žádného ubožáka.

„Hej, slyšels mě?" zeptal se ho Harry s nakrčeným nosem a lehce do něj drknul špičkou boty, aby na sebe upozornil. A asi se povedlo, jelikož Louis si urychleně hřbetem ruky otřel slzy z tváří a poté k němu zvedl pohled.

„Neseď na té zemi, nachladíš se," suše konstatoval Harry, zatímco v ledničce lovil něco k snědku.

„Jako by na tom záleželo," zamumlal neslyšně Louis, takže o svých slovech věděl jen on. Beze slova se zvedl ze země a rozešel se pryč z kuchyně, aby se nahoře v ložnici převlékl do domácího. Stále totiž byl v oblečení, ve kterém šel nakupovat. Když odcházel, otočil se k Harrymu zády, takže neviděl, jak jej vyprovází očima. Nemohl tak ani postřehnout lítostivý pohled, kterým ho Harry obdaroval. Kdyby tak Louis věděl...

Harry si totiž až moc dobře uvědomoval, jak moc mu ubližuje, na kolik ho přehlíží. Ale vše dělal záměrně, kvůli pocitu viny. Nedokázal by se mu podívat do očí a říct mu pravdu. Nikdy mu nechtěl ublížit, ale kdyby se Louis dozvěděl, co provedl, už nikdy by nic nebylo jako dřív. Stále svého manžela miloval. Nikdy nepřestal, ale přesto jej svého času podváděl. Z rozmaru, a kvůli své blbosti začal přicházet o to, na čem mu záleželo nejvíce.

Miloval Louise, ne toho muže, se kterým strávil nespočet nocí! A stále ho miluje! Jenže kdyby přiznal svou nevěru, Louise by to zlomilo. Myslel by si, že pro Harryho není dost dobrý, že není krásný, atraktivní. Což by nebyla pravda! Louis Harryho stále přitahoval stejně, jako na začátku jejich vztahu. Mnohokrát se Harry musel držet zuby nehty, aby po něm nevystartoval. Zvláště tehdy, když si Louis usmyslel, že bude po domě chodit téměř nahý, jen ve spodním prádle.

Uvědomoval si, že jeho vztah s Louisem po sexuální stránce zcela ochabl. A vinil za to jedině sám sebe. Ale nemohl by si Louise brát do své moci, když to za jeho zády dělal i s někým jiným. Pocit viny ho sžíral ve dne v noci. A to i několik týdnů po tom, co svou několika noční aférku razantně ukončil. Stále se nedokázal na Louise ani podívat. Věděl, že kdykoliv by to udělal, kdykoliv by se střetl s tím kouzelným modrým pohledem, tak by to nevydržel.

Nesnášel se za to, když viděl a především slyšel Louise několikrát plakat. Po nocích, ve dne. Nejraději by sám sobě rozbil hubu za to, že nutí to krásné stvoření takhle trpět kvůli své rozmařilosti, ale když si uvědomil, o kolik horší by to bylo, kdyby vyšel s pravdou ven... On nechce, aby ho Louis opustil! Aby odešel jen proto, že se kdysi zachoval jako ten největší vůl pod sluncem! Nemůže o něj přijít, nemůže ho ztratit! Škoda, že si neuvědomoval, že takto o Louise přichází mnohem víc.

Po čase jsem se pokusila vytasit s originálním tématem, se kterým jsem se tu ještě nesetkala. Můžete se těšit na další (druhou) část, jen nevím kdy. Příběh v mé hlavě je trošku složitější, než bych si přála, a tak ho asi budu muset výrazně smrsknout, aby se vešel do další jednorázovky. Snad se líbilo! :)

Makkakonka