Zpět do Londýna se vracel koncem července. Měl v plánu zajet za tátou, který trávil léto, tak jako každý rok, na Highlands v menším sídle poblíž Lairgu. Koupil ho krátce po mámině smrti, potřeboval mít kam utíkat z reality všedních dnů čerstvého vdovce. Asi měli ty útěky v rodině.

Jenže než se mohl vydat do kouzelné skotské divočiny, čekalo na něj ještě pár povinností. Nejprve musel poskytnout rozhovor do jednoho prestižního společenského magazínu, což mu i s následným focením zabralo takřka celý den. Krom toho měl také v itineráři jednu z mnoha kostýmních zkoušek a také několik schůzek v agentuře, která ho zastupovala; ve smlouvách, které podepsali již na jaře, bylo potřeba učinit několik změn, proto teď musely všechny dotčené strany podepisovat smlouvy nové.

A pak tu byla ta věc s Kate. Volala mu toho dne, co se vrátil zpět, skoro jako kdyby měla nějaký radar či co. Chtěla ho vidět a vše mu vysvětlit, údajně. Nevěděl, jestli se s ní chce vidět, respektive tohle vlastně věděl. Nechtěl. Jenže měl takový nejasný pocit, že pokud mu to chce celé vysvětlit, měl by jí k tomu dát prostor. Ostatně on sám by asi nějaké odpovědi uvítal, přestože teď už na nich vlastně vůbec nezáleželo, už se s tím dávno srovnal. Nakonec svolil a domluvili se, že se sejdou na oběd v jedné nenápadné útulné restauraci v SoHo. Dorazil první a jelikož byl z chystaného setkání značně nervózní, objednal si whisky; gentleman sice nepije před polednem, jenže poledne odbilo před pár minutami a hrát si na gentlemana, to dnes neměl na pořadu dne. Jakmile vešla dovnitř, upoutala k sobě pohledy snad všech přítomných; slušelo jí to. Na sobě měla upnuté šaty a dlouhé blonďaté vlasy zářily víc, než kdykoliv předtím. Omlouvala se za zpoždění, ale nad tím jen mávl rukou. Kvůli takovým malichernostem se tam nesešli.

"Tak co máš na srdci, Kate?" šel rovnou k věci.

Zamrkala, ale nenechala se vyvést z míry. Něco takového, koneckonců, mohla čekat; znala ho, žili spolu čtyři roky. "Chtěla jsem se ti omluvit a vysvětlit ti, co se vlastně stalo," začala opatrně.

"To už jsi mi říkala do telefonu..."

"Jo jasně, promiň. Jde o to, že..." a následně mu snad slovo od slova ocitovala průběh jejich rozchodu. Tohle musel chtě nechtě obdivovat, ale překvapený nebyl, vždycky měla na texty lepší paměť, než on. Byla totiž taky herečkou, největší slávu jí přinesla role naivní servírky z Nebrasky, kterou si zahrála v jednom veleúspěšném sitcomu. Doslovná rekapitulace na něj sice udělala vcelku dojem, ale to bylo asi tak všechno, zatím nic nového neřekla, nic nevysvětlila.

Najednou se však zatvářila provinile. "No, to vlastně nebylo úplně všechno." Bylo vidět, že jí není příjemné o tom mluvit.

"Budeš se asi divit, Kate, ale to mi tak nějak došlo."

"Aha," hlesla a upřela pohled na své ruce propletené na stole. V tom se tam ale objevil číšník s jídelními lístky, takže tuto debatu prozatím odsunuli stranou a věnovali svou pozornost výběru pokrmu.

Když si po několika minutách číšník vyslechl jejich přání, zanechal je o samotě v rozpačitém tichu.

George na ni nechtěl moc tlačit, opravdu vypadala, že to pro ni není snadné, jenže pro něj také nebylo. "Takže o čem to tedy mluvíš? Proč jsme se rozešli?" udeřil na ni.

"Byl," zašeptala, hlas ji zradil, proto si odkašlala a zkusila to znovu. "Byl v tom někdo jiný." George zvedl obočí, byla to samozřejmě jedna z variant, které ho napadly, ale ješitnost mu dovolovala o její pravděpodobnosti úspěšně pochybovat. Když na to nic neřekl, pokračovala. "Není asi podstatné, kdo to byl," ošila se a upřela své oči do těch jeho, "Hlavní je, že teď už vím, že to byla blbost a chci tě zpátky."

Jestli doteď zas tak moc překvapený nebyl, neb vše, co mu tu tak důležitě odhalovala, už sám dávno tušil, tak teď mu spadla brada pod stůl. Vážně. Tohle ho skutečně nenapadlo ani ve snu. Příchod číšníka, který před ně položil talíře a popřál jim dobrou chuť, přišel vhod. Měl díky tomu pár vteřin na rozmyšlení své odpovědi, ale k něčemu takovému by zřejmě potřeboval daleko více času, proto jen ledovým hlasem prohlásil: "To myslíš vážně?"

Ani jeden z nich nevěnoval právě přinesenému jídlu pozornost, ačkoliv objektivně vzato, vypadalo skutečně báječně. "Naprosto vážně, byla to snad největší blbost, jakou jsem kdy udělala. Hrozně mě to mrzí, kdybych to mohla vrátit-"

"To ale nemůžeš," přerušil ji neurvale.

Na okamžik sklopila zrak, ale pak jej zas zvedla k jeho tváři. "Ne, to nemůžu. A ty zas nemůžeš jen tak zahodit ty čtyři společné roky."

"Říkalas, že asi nezáleží na tom, kdo to byl," ignoroval její poslední slova, přestože jej zasáhla, "teď mám ale pocit, že záleží." Ve skutečnosti nevěděl, jestli je to pro něj podstatné, netušil, co dělat, co chce a co nechce. Věděl jen, že jestli má o něčem takovém vůbec uvažovat, měl by znát všechna fakta. A taky byl do hajzlu dost zvědavý.

"Opravdu to chceš vědět?" zatvářila se zoufale, nejspíš doufala, že se dnešní rozhovor obejde bez vyřčení této informace. George jen kývl a ujistil ji, že skutečně chce.

"Byl to Peter."

"Ten Peter?"

Přisvědčila.

Netušil, co pro něj tohle zjištění přesně znamená, ani jak to ovlivní jeho rozhodování; v hlavě z toho měl pěkný zmatek. Peter, herecký kolega, který jí nadbíhal už pěkně dlouho, ale ona jej vždycky odmítala. Ten, který s ní nepokrytě flirtoval i tehdy, když byl George nablízku. Ten, jehož nemístné poznámky na jeho tehdejší přítelkyni se časem naučil téměř ignorovat, protože jej neustále dokola ujišťovala, že si může plácat jak chce, ona mu na to neskočí. Ne, vážně nevěděl, co si o tom všem má myslet. V obličeji se mu vystřídalo několik výrazů, od překvapeného přes zmatený až po rozhořčený. Beze slova odložil ubrousek, který měl rozprostřený v klíně, z peněženky vylovil pár bankovek, které odložil tamtéž, zvedl se od stolu a neutrálním tónem jí oznámil, že se ozve. Pak odešel.

Během pár dní dozařídil vše, co v Londýně potřeboval a odjel za otcem. Se svou ex od toho setkání nemluvil. Několikrát mu psala a volala, ale zatím jí neměl co říci. Doufal, že pár dní v srdci nezkrotné skotské přírody mu pomůže urovnat myšlenky. A nějakým záhadným způsobem asi opravdu pomohlo, jen těch dní bylo zapotřebí více, než čekal. Během svého pobytu tam chodil s otcem lovit kachny a zajíce, rybařit, dohlížet na správu lesa a nutné opravy domu. Také vstával brzy, toulal se přírodou, četl a po večerech pil. A tak trochu nedobrovolně si dopřál i detox od kontaktu s virtuálním světem, v tom nádherném zapadákově totiž nebylo příliš spolehlivé pokrytí signálem mobilního operátora, signál naskočil jen na pár set metrů vzdáleném kopci, a to také ne vždy. Proto i Josefíně se ozýval sporadicky.

Když už trávil v Lairgu více než 14 dní, dospěl najednou a zcela nečekaně k rozhodnutí. Vzal v úvahu, že spolu chodili čtyři roky a větší část spolu i žili. Prošli společně kus cesty, zažili spoustu dobrého a ani to špatné se jim nevyhlo a dosud vše ustáli. Byli spolu již v době, kdy jejich kariéry byly teprve v začátcích a vždy uměli jeden druhého podržet. To vše pro něj znamenalo opravdu hodně. Navíc Kate byla téměř dokonalou ženou, byla krásná, inteligentní a úspěšná. Vždy si v hloubi duše myslel, že to bude právě ona, kdo bude po jeho boku po celý život, se kterou zestárne, zešediví a zpupkatí. Nechtěl všechno tohle zahodit kvůli bezvýznamnému úletu. Při jednom z dechberoucích kýčovitých východů slunce, které skotská vysočina fakt umí, se nakonec rozhodl. Hned druhý den odjel zpět do Londýna, potřeboval mluvit s Kate, a taky s Josefínou.

***

"No tak už povídej, jsem napnutá jak guma u spoďárů," pobízela Josefína svou zrzavou kamarádku, zatímco chystala kávu. "Jaký to bylo?"

Linda se zašklebila, kam sakra Pepuš na ty výrazy chodí? Prý guma u spoďárů... Pravdou ale bylo, že i ji Davidovo pozvání nesmírně překvapilo. "Byli jsme ve Starbucks na Míráku a bylo to docela fajn," začala zvolna vyprávět a nervózně si přitom natáčela pramen vlasů na prst a zase je rozmotávala. "I když to bylo trochu rozpačitý, hlavně teda z mojí strany, vždyť jsme se spolu nikdy ani pořádně nebavili, teda aspoň ne jen sami dva. V nějaké větší skupince to jo, ale takhle ne..."

"Já vím, i proto mě to tak překvapilo," souhlasila s ní, stavíc před ní šálek kávy a cukřenku. Její kamarádka si totiž, na rozdíl od ní, kávu sladila. "A vysvětlil ti to nějak?"

"Co máš přesně na mysli?"

Josefína přinesla hrníček omamně vonící tekutiny i pro sebe a usedla na barovou stoličku naproti. Při Lindině dotazu zakoulela očima. Co asi tak mohla myslet? "No přece to pozvání, proč tě pozval na kafe."

"Jo tak," hlesla a její dosud zářivý úsměv trochu pohasl. "To nevysvětlil a já se neptala. Asi jsem měla, viď?"

"To já nevím, Lindi. Jen mi to přijde divný. Proč teď? To, že seš do něj celá hotová, je veřejným tajemstvím už od prváku. Nějak nevidím důvod, proč by tě teď měl někam zvát," pokrčila rameny na znamení své bezradnosti.

"No to ti pěkně děkuju teda," zakuckala se zrzka, neb si zrovna dopřála lok životabudiče, "to mám skvělou kamarádku, prej nevidí důvod proč by mě zval na rande..."

Josefína odložila šálek, který dosud třímala v rukou, a zadívala se na svou kamarádku. "Tak za prvé to nejspíš nebylo rande, to bys asi poznala, ne? A za druhé, víš, že jsem to tak nemyslela. Prostě jen nechápu, proč teď. Chodí s Jitkou, za tři roky si tě skoro nevšiml a najednou tohle. Copak se rozešli?"

Zrzavá nešťastnice si povzdechla, pohrávajíc si se svým mobilem a koukajíc kamsi do blba odvětila, že o tom pochopitelně nic neříkal. Vážně byla zmatená. Měla radost, že si jí konečně všiml, jenže to bylo prostě divné, absolutně nedokázala odhadnout jeho úmysly, takže místo toho, aby se radovala, spřádala teorie o tom, proč ji na to rande-nebo-co-to-bylo pozval. Třeba chce pomoct vybrat dárek pro Jitku, ale to by asi řekl spíš někomu, kdo se s ní zná lépe; nebo potřebuje pomoct s něčím do školy. Mozek už se jí pomalu začal vařit, jak vymýšlela čím dál tím víc nesmyslné teorie a nakonec dospěla k závěru, že se jí určitě bude snažit nalákat do nějaké vražedné sekty. Zatřásla hlavou a vrátila se zpět do reality, když si uvědomila, že na ni Josefína nejspíš celou dobu mluvila. "Promiň, zamyslela jsem se. Říkalas něco?"

"To jsem si všimla, že jsi mimo. Ptala jsem se, jestli se pak ještě ozval."

"No ozval, ale..." odemkla telefon a hledala předmětnou zprávu. "Ahoj, díky za to kafe. Bylo to fajn, David."

"Tak to je dost," chvíli musela lovit v paměti odpovídající výraz.

"Strohý?" napověděla jí Linda.

Jo, asi přesně tenhle výraz měla na mysli. "Hmm, jo, tak nějak."

Ještě pár minut se věnovaly tématu David, ale na nic moc nepřišly, jeho chování zkrátka nedávalo smysl. Alespoň pokud se nerozešel s Jitkou. Zřejmě budou muset počkat, jak se to bude dál vyvíjet, jestli se ještě ozve. Teď už by jen vařily z vody a úplně zbytečně vymýšlely hovadiny. Po chvilce ticha zavedla zrzka řeč na jiné téma.

"No a co ty? Jak se máš? Co ten tvůj tajemný soused?" zeptala se a potutelným úsměvem přes okraj svého hrníčku.

"George?"

"Ne asi, kolik tu máš tajemných sousedů?"

"Ha ha. No, George zhruba před měsícem odjel, jak samozřejmě dávno víš, protože se mě na něj vyptáváš v jednom kuse," odvětila lehce nesouhlasným tónem a zvedla se od baru. "Nedáš si zmrzku?"

Návštěvnice souhlasila. "Ale jestli si myslíš, že to tím zakecáš, tak jsi na omylu."

Hostitelka se ušklíbla, za pokus to stálo, a z mrazáku vyndala vaničku oříškové zmrzliny. "Chceš na to mističku?"

"Ani ne, zbytečný špinění nádobí," odmítla nabídku a lžičkou si vybagrovala pořádné sousto. "Tak povídej, ozval se ti?"

Potvora zvědavá. "Jo, jasně, jsme v kontaktu, občas si napíšem nebo zavoláme."

"Zavoláte? Volá ti z Anglie?" Zdálo se, že Lindin čich loveckého psa se právě probudil, chytla stopu.

"Hmm," zamumlala teď Josefína. Nabrala si obří porci a měla pocit, že jí zmrzne nejen pusa, ale nejspíš i mozek. "Nebo já jemu, jak kdy."

"A tobě to přijde normální?"

"Jako volat si?" zeptala se, i když tušila, kam její kamarádka míří.

Linda teď odsunula svou kávu stranou, opřela se lokty o desku baru a zatvářila se nesmírně vážně. "Jako pustit si do svého života naprostého cizince..."

"On ale není-"

"Nepřerušuj mě a jen si to vyslechni, ano?"

"Dobře, mluv," rezignovala.

"Hele, vím, že jsme do tebe s Blankou pořád hustily, že si máš najít chlapa, ale tohle-"

Ani tentokrát jí však nebylo dopřáno dokončit větu, protože brunetka měla opět potřebu zasáhnout. "My spolu ale ne-"

"Sakra Pepino, necháš mě už domluvit?!" rozčílila se a když se káraná zatvářila provinile, smířlivě se usmála a pokračovala dál. "Prostě si myslíme, že tenhle váš vztah" okamžitě zvedla ruku na znamení, že ji už sakra vážně nemá přerušovat, tušila totiž, že se právě dostala k dalšímu kritickému bodu. "zkrátka není přirozený. Josefína, kterou znám, je introvert až na půdu. A teď? Znáte se, jak dlouho, měsíc? A už je u tebe jako doma, a nepopírej to, sama jsi nám to řekla. Dala jsi mu klíče od bytu, sakra. Jezdíš s ním po výletech, sama někam do lesa. Co kdyby tě tam znásilnil, zamordoval a zahrabal? Voláte si přes půl kontinentu..." Linda se dramaticky odmlčela a provrtávala svou spolužačku pohledem. "Je mi jedno, jestli ses do něj zabouchla, nebo co. Vím, že bys mi to stejně nejspíš nepřiznala, ale každopádně bys měla být opatrnější. Pořádně ho neznáš."

Uf. Trefa do černého. Právě si tu v kostce vyslechla to, nad čím sama přemýšlela už hezkých pár dnů. Bez výsledku. Ano, opravdu je introvert, nové vztahy, ani ty přátelské, nenavazuje snadno. Raději se uzavře do sebe a okolní svět ignoruje. Má jen dvě opravdové kamarádky, a to jsou právě Blanka s Lindou; a ony jsou samozřejmě taky jediné, které dosud pustila do svého bytu, do samého nitra svého soukromí. Jasně ten opravář praček se nepočítá, maníci na odečet topení taky ne, ani ten tatík, co jí přišel namontovat nové bezpečnostní dveře. No, vlastně se těch lidí v jejím hnízdečku producírovalo docela kvantum, ale to je něco jiného. Každopádně sama nechápala, jak se stalo, že si tak rychle a snadno získal její důvěru, jak je tohle sakra možné, zrovna on? Nechápejte to špatně, nepochybovala o něm, dala na instinkt a ten jí říkal, že je to v pořádku, že je George skvělý chlap a nemá se čeho obávat. Jenže byla až příliš racionálně založená a její rozum jí našeptával prapodivné věci. Zcela určitě tomu neprospělo ani to odloučení, byl pryč už skoro měsíc a to byla další věc. Byl už příliš dlouho pryč, chyběl jí. Zprvu si to neuvědomovala, samota jí nikdy nevadila, vítala ji, byla její společnicí už roky, vlastně možná vždy. Ale teď to najednou bylo jiné. Znáte ten pocit, když přijdete do místnosti a na tuty víte, že se tam něco změnilo, snad i jen nepatrně, ale změnilo a vám to vadí, přestože nedokážete změnu identifikovat. Přesně takhle se cítila, teprve nedávno si uvědomila, že to, co v místnosti postrádá, je on. Nebyla do něj zamilovaná, ale přesto byl přesně tím, koho potřebovala, nejlepším přítelem, starším bratrem, spřízněnou duší, které mohla říct naprosto cokoliv.

"Asi máš pravdu," slyšela se říkat, "vážně to bylo dost rychlý a pro mě naprosto netypický, ale důvěřuju mu."

"A není právě tohle ten problém?"

Josefína se natáhla a chytla svou kamarádku za ruku. Chápala její obavy. "Neboj, je to super chlap."

Linda si odfrkla. "A proto ho před náma schováváš?"

Jasně Lindíku, proto. "Je stydlivej!" vyhrkla první, co jí přišlo na mysl. A zrovna taková blbost. Doprčic. Modlila se, aby si Linda nepospojovala vše, co o něm slyšela a nedošlo jí díky tomu, že teď její kámoška královsky kecá.

Dohadovaly se ještě hezkých pár minut, pak ale od George přešly ke škole a pak k tomu, co budou dělat večer. Kafe vypité, zmrzlina dávno zmizela a telefon slečny domácí se nečekaně rozsvítil příchozí zprávou, od něj, jak jinak, psal: "Máš plán na večer?" Neozval se dva dny, proto ji zpráva od něj potěšila, i když šlo o blbých pár slov. Odepsala mu, že asi ano, a co prý plánuje on.

Zrzka si náhlého rozjasnění všimla. "To ti píše on?"

"Ehm, ne. To je od mámy." Proč to jako řekla? Vyletělo to z ní úplně samo, netušila jak, ale zato tušila, že jí to Linda neuvěřila. A měla samozřejmě pravdu, jmenovaná se ale naštěstí rozhodla to nekomentovat.

Znovu pípnutí. "Zruš je, za hodinu jsem u tebe."

Vyvalila oči, že jí malém vypadly pod stůl. Tohle nečekala ani v tom nejdivočejším snu. Slíbil jí přijet do konce léta a ona se už pomalu smiřovala s tím, že léto končí až dvacátého druhého září, času dost, a najednou tohle? Musí se zbavit Lindy. Teda ne zbavit jako zbavit. Není žádnej mafián přece, jen ji potřebuje vystrnadit z tohohle bytu.

"Jsi v pořádku?" ozvalo se z protější židle. Její kamarádce neunikl šok, s jakým zírala do mobilu, ani následné horlivé přemýšlení.

Josefíně bylo jasné, že musí vymyslet něco hodnověrného. A to rychle, nejlépe okamžitě.

"No, staví se tu máma. Teda to mi napsala v tý první zprávě," fabulovala naprosto bez uzardění, "ale teď ještě napsala, že i s Mirkem a přespí tu."

Zdálo se, že to zabralo, neboť v zrzeččiných očích se objevilo naprosté zděšení, proto si ještě přisadila, "budou tu za půl hodiny."

Josefína svým kamarádkám popisovala Mirka velmi důkladně a svědomitě, proto Linda teď na nic nečekala, prohlásila, že u toho tedy rozhodně být nemusí. Sbalila si věci a do pěti minut byla pryč. To by bylo.