Josefína za sebou táhla těžký kufr, který na kočičích hlavách dělal opravdu nepěkný hluk. V tu chvíli se vůbec nedivila obyvatelům italských Benátek, kteří na turisty s kolečkovými kufry tolik nadávají. No vážně, mít tohle dennodenně pod okny, to je na provaz. Jakmile ale rychlým pohledem na zápěstí zkontrolovala, kolik je hodin, zjistila že má větší problém, než rachtající kufr, a sice čas. Vlak jí měl jet za deset minut. Autobus z Hradce do Prahy zůstal viset v koloně na dálnici a nabral slušné zpoždění; na cestě, která za normálních okolností trvá zhruba 25 minut, teď strávila bezmála hodinu. V duchu děkovala sama sobě, že si tak potrpí na časovou rezervu; vyrazit na poslední chvíli, neměla by pražádnou šanci vlak stihnout. Přidala proto do kroku a na nádraží doběhla akorát včas; jen co našla ve vlaku své místo, usadila se a kufr uložila do přihrádky nad sebou, dveře se zavřely a vlak se začal zvolna rozjíždět.

Po několik následujících minut se snažila zklidnit svůj dech, rozbouřený nenadálým odpoledním tělocvikem, k čemuž jí měla dopomoci i kniha, kterou si s sebou přibalila do kabelky. Jenže osud měl zřejmě jiné plány, než nechat ji, aby si většinu, z více než dvě a půl hodiny trvající, cesty četla. Hned na další stanici, v Libni, si na protější sedadlo přisedl prostorově výraznější čtyřicátník a na stolečku si rozbalil kompletní menu od McDonalds, včetně jahodového shaku. Proti prasárničkám od Donalda, jak řetězec nazývala její prababička, samozřejmě nic neměla. Právě naopak, ráda si občas dopřála nějaký ten burger a hranolky, ty nejlepší pod sluncem, jenže kdo to chce čuchat ve vlaku, když to není jeho jídlo, nemá kam utéct a ještě se musí strachovat, aby mu každým okamžikem nepřistál kus salátu nebo kydanec kečupu na sukni...No správně, ona tedy ne. Nakrčila nos na znamení nesouhlasu a snažila se znovu začíst do Psohlavců. Kupodivu se jí to i podařilo, ale opět ne na dlouho. Milovník fast foodu totiž dojedl, rádoby distinguovaně si otřel pusu ubrouskem, přičemž mu na přerostlém knírku zůstala šmouha majonézy, a zapředl rozhovor.

"Co to čtete?"

"Psohlavce," odpověděla, aniž by zvedla zrak od knihy.

Neznámému se v očích blesklo poznání a zahlásil: "Jo jo, od Palackýho, že jo?"

Josefína se začínala obávat, že se jej jen tak nezbaví, stále ještě v klidu mu však jeho domněnku vyvrátila. "Ne, od Jiráska."

"No jo, od toho," souhlasil s ní laskavě, "a není to těžký?"

V ten moment jí došlo, že to opravdu nebude tak jednoduché, dnes jí holt, asi není souzeno dozvědět se více o statečných Chodech. Zaklapla knihu, přitiskla si ji zkříženýma rukama k hrudi a odvětila, že ani ne. Asi se nechovala příliš zdvořile, spíš byla dost strohá, ale od něj také nebylo zrovna milé, že ji tak buransky zatáhl do konverzace, o kterou nestála, o tom hodokvasu nemluvě. Ráda by mu nějak slušně, ale důrazně, dala najevo, že si povídat nechce, nepřišla však na to jak. V těhle situacích nikdy neuměla chodit, chybí jí asertivita. V hlavě si to připsala na svůj seznam - zapracovat na asertivitě. Jelikož ho neuměla odpálkovat, trpěla ten rozhovor, ale odpovídala jednoslovně, maximálně v jednoduchých větách a doufala, že jej to brzy přestane bavit. Inu nepřestalo, ale na další stanici vystupoval, takže i přesto byla vysvobozena.

Chtěla se znovu začíst, ale už se jí to nepovedlo. Zřejmě tomu chlapíkovi trochu lhala, opravdu to není zrovna oddechové čtení, chce to přece jen trochu soustředění a správnou náladu. A ona o tu svou zřejmě přišla, k sakru, tolik se těšila, že si bude ve vlaku nerušeně číst, ale nedalo se nic dělat. Místo čtení teď koukala z okna a pozorovala ubíhající krajinu, až dokud nezahlédla v dálce jakýsi kopec se zříceninou. Neznala ani název kopce, ani stavby, ve skutečnosti ani nevěděla, kde přesně se teď nachází, ale vyvolalo to v ní vlnu vzpomínek, ve kterých se na hodnou chvíli utopila.

Vzpomněla si totiž na poslední výlet s Georgem.

Měli už pár dní v plánu nějaký větší výšlap v přírodě, nejlépe s přespáním; chtěli zažít divočinu, kdy si vše potřebné, včetně veškerého jídla a vody, nesete na zádech, chtěli spát pod hvězdami a domů se vrátit unavení a špinaví. V tom všem měli celkem jasno, chyběla jim už jen taková drobnost - cíl cesty. Pár dní si lámali hlavu, až George nakonec zahlédl v televizi kousek reklamy a v ní věž, která ho upoutala. Trochu pátrali, a ano, i číhali u obrazovky, a zjistili, že jde o jeden z těch nepříliš povedených reklamních spotů, které mají nalákat turisty do regionu, v tomhle případě do Plzeňského kraje, a že onou hledanou stavbou je vojenská věž na Čerchově, postavená na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, za účelem odposlouchávání západních sousedů. Zklamalo je, že do této budovy se ani dnes běžný smrtelník nedostane, ostatně svého času byl nepřístupný celý vrchol této 1042 metrů vysoké hory. I tak je ale to místo zaujalo, nebo možná spíš právě proto? Těžko říci. Navíc, na vrcholku nebyla jen tato tajemná stavba, ale také kamenná rozhledna. A tak bylo brzy rozhodnuto, pojede se na Čerchov. Oba dva se těšili jako malí, nakoupili a popůjčovali vše potřebné, večer předem nachystali zásoby jídla a druhý den již byli v sedm hodin ráno připraveni vyrazit.

Auto nechali v Bělé nad Radbuzou, menším městě v domažlickém okrese, a dál pokračovali po svých. Trasu si vzal na starosti George a musela uznat, že byla zvolená naprosto skvěle, měli sice před sebou něco kolem třiceti kilometrů, ale v tak krásné a rozmanité krajině a znamenité společnosti si věřili i na mnohem víc. Kráčeli mezi poly, podél potoků i lesem, který vypadal, že do něj lidská noha pěkně dlouho nezavítala, a celou dobu si měli co říci. Někdy hovořili o vážnějších tématech, jindy plácali blbiny, vyprávěli si trapné historky z dětství a hlavně se smáli. A smáli se i tehdy, když uprostřed odpoledne na polní cestě pár kilometrů od cíle nehorázně zmokli. Nepršelo  dlouho, ale za to opravdu intenzivně, stačilo pár minut, aby byli promočení na kost. A jelikož nadávat by jim v ničem nepomohlo, prostě tam tancovali v dešti jako dva blázni.

A když se pak večer, již převlečení a s plnými žaludky, ukládali ke spánku na malé mýtince kdesi zhruba v polovině výstupu na Čerchov, měli oba pocit, že všechno je přesně tak, jak má a tak, jak si to naplánovali. Chvíli mlčky pozorovali hvězdy, okouzleni tím, o kolik více je jich vidět jen takový kousek stranou od civilizace, až nakonec Josefína nevydržela a zeptala se na to, co jí leželo v hlavě už pár dní. Přesněji řečeno od rozhovoru, při kterém jí sdělil, že za pár dní bude muset odjet.

"Vrátíš se?"

George, ležící ve spacáku vedle ní, byl otázkou překvapen. "Cože?"

"Ptám se, jestli se sem vrátíš," zopakovala svůj dotaz, ale pak si uvědomila, že vyzněl trochu matoucně. "Teda nemyslím samozřejmě přímo sem, ale do Čech, do Hradce…" Snažila se sice, aby její hlas zněl bezstarostně, ale moc se jí nedařilo. Bylo na něm znát lehké napětí a každý, byť jen průměrně všímavý člověk, by poznal, jak moc jí na jeho odpovědi záleží.

Ne tak George, ten byl příliš zaměstnán pozorováním hvězdné oblohy, nebo byl možná tak trochu pařez, nechme posouzení na laskavém čtenáři; zkrátka uvěřil jejímu klamu a naléhavost v hlase své kamarádky nepostřehl.

"To víš, že se vrátím, neboj. Přece jsem ten byt nekupoval jen proto, abych tu strávil měsíc a pak už se nikdy neukázal," odvětil ledabyle.

Josefínu ale svým argumentem moc nepřesvědčil. "Můžeš ho zas prodat, nebo pronajímat," vymýšlela nesmyslné teorie, kterými stavěla piedestal svým obavám.

Začalo mu docházet, že by měl hovoru asi věnovat větší pozornost, proto odtrhl oči od hvězd a obrátil se na svou spolunocležnici. "Nechci ho ani prodat, ani pronajímat. Chci v něm bydlet. Alespoň tehdy, když to půjde. O čem to teď vlastně mluvíme, Josie?"

Brunetka, se překulila ze zad na břicho a zapřela se o lokty. Oheň, jakožto jediný zdroj světla, nechali již dávno vyhasnout, aby nepoutali zbytečnou pozornost, takže tam byla, slušně řečeno, tma jako v pytli. Ale ona chtěla mít alespoň pocit, že se mu dívá do tváře. "Potřebuju vědět, že se sem budeš vracet, já…" Poslední myšlenku nechala nedokončenou.

"Á, tady jsem někomu přirostl k srdci, co?" snažil se odlehčit situaci, nelíbilo se mu, jakým směrem se hovor ubírá. Byl příliš vážný.

"Zas si nefandi, krasavče," odfrkla a za mohutného šustění se převrátila zpátky na záda. "Jen jsem si na tebe už zvykla."

To ho odbouralo a musel se pořádně od srdce zasmát, "No, říkej si tomu jak chceš, kotě." Pak ale zvážněl. "Vrátím se. Neřeknu ti přesně kdy, ale slibuju, že ještě do konce léta. A pak znova a znova. Mám spoustu důvodů se vracet," dodal tajemně.

"Tak jo, to beru," přitulila se k němu, spokojená s tím, co slyšela, a on jí paží objal.

"Ještě mě budeš prosit, abych se nevracel a nechal tě už na pokoji."

"Cože?"

"No, jednou se vdáš, budeš mít rodinu, domek někde na předměstí a už nebudeš stát o to, abych se ti jen tak zjevoval v kuchyni, děsil tvého manžela plížením po terase nebo usínal přiopilý v tvé posteli, " zažertoval, ale při tom pomyšlení se mu udělalo lehce nevolno. Představa, že by najednou už neměla být součástí toho cirkusu, kterému říkal život, byla znepokojivá.

"To se nestane," opáčila rezolutně, "a navíc,  jak víš, jestli o něco takového vůbec stojím? Myslím o rodinu a tak."

"A stojíš?"

"Já nevím, asi ano, ale…"

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání na okno. Na nástupišti stála její máma a pobaveně si ji prohlížela přes zapatlané okénko. Vlak musel už před nějakou dobou zastavit a ona si toho vůbec nevšimla. Vrátila mámě úsměv, propadla kufr a už se hnala ke dveřím.

"Ahoj ma-" nestihla doříct, neb ji její máma sevřela v medvědím objetí. Objetí mámy medvědice, která své medvídě několik měsíců neviděla.

"Pojď sem, holčičko moje, tolik jsi mi chyběla." Když už Josefína začala protestovat, že se dusí, matka ji pustila a poodstoupila od ní na délku paží, za které ji momentálně držela. "Ukaž se mi," nakázala a sjela svou dceru kritickým okem. "Proč si neuděláš něco s těma vlasama?"

Ach jo, už je to tu zase. "Ale mami, o tom už jsme mluvily, mně ty vlny nevadí, líbí se mi to takhle," protáhla a neopomněla přitom zakoulet očima.

"A co to máš na té sukni?"

"Cože? Kde?" zeptala se překvapeně a jala se zkoumat svůj oděv. Jasno měla skoro okamžitě. Kečup. Krucipísek, tak přece jen se na ní ten burgrožrout podepsal. To bude muset hned po příjezdu vymydlit. "Ále, to nic není," odvětila matce a dělala, že si jejího nechápavého výrazu nevšimla. To je celá máma, samou starostí o její blaho ji neustále kritizuje. To bude bezvadný týden.

Jakmile se o pár minut později vymotaly z nádraží, nasedly do auta a frčely směrem na jih k Novomlýnské nádrži, kde si máma s Mirkem před pár lety koupili chatu, teda chatu… on je to spíš takový luxusní lesní apartmán, chatu jak ji všichni známe, to moc nepřipomíná. Josefína tam s mámou a jejím přítelem trávila každé léto alespoň týden. A pokaždé z toho měla rozporuplné pocity. Na mámu se svým způsobem těšila, přesto, že jí za ten týden stihne jistě zkritizovat vše od vlasů po četbu a aspoň dvacetkrát ji neurvale urazí, ale Mirek? To je úplně jiná písnička. Jestli o ní někdy její přátelé říkají, no vlastně spíš známí, přátele by to nikdy neřekli….ale zpět, jestli o ní někdo říká, že je přísný suchar, myslí jen na povinnosti a není s ní žádná zábava, pak po setkaní s tímhle chlapem, by se asi radši šel utopit. Ne, vážně. On si občas někdo myslí, že to přehání a nadsazuje, ale fakt ne. Dodnes neví, jak s tím podivínem vycházet. On je nejen suchar ze všech nejsušší, kterého snad nikdy neviděla se alespoň pousmát, ale navíc taky pedant a puntičkář. Běda, když si udělala čaj do hrníčku, který on bere jako kávový, oheň byl na střeše, když vrátila máslo do ledničky jinam než na jeho pevně vymezené místo, a když se náhodou zapomene a mluví u večeře, to byste si ani nepřáli vidět. Zkrátka, bude to opravdu záživná dovolená. Když už jsme u toho…

"Proč s náma vlastně nejede Mirek?" Chvíli zvažovala, jestli se na něj má ptát, protože dokud se o něm nemluví, tak tu není a má naději, že třeba zmizel z povrchu zemského. Ale zase na druhou stranu, chtěla vědět na čem je a na co se připravit.

"Přijede za námi zítra, dnes se musel zdržet v práci." Výborně, takže alespoň jeden večer proběhne v klidu, to už by se dalo považovat za malé vítězství. Hned se těšila o malinko víc.

***

Seděly na terase jen při světle dvou citronelových svíček, neb komáři jsou mrchy, a koukaly na klidnou vodní hladinu, kterou jen sem tam zčeřil rozverný kapr. Cestou sem se stavily v nedalekém sklípku pro několik lahví vína a první z nich už byla téměř prázdná, což jim pomohlo překlenout propast, která se mezi nimi při každém odloučení vytvořila. Josefíně pomohlo víno vzpomenout si, jak jí vlastně máma chybí. Naučila se tyhle pocity potlačovat, protože tak to bylo jednodušší, ale opravdu jí chyběla. Rodiče se rozvedli, když byla ve věku, kdy se holky s mámou dost hádají, ale zároveň ji potřebují, protože řešit některé věci s tátou je opravdu vopruz. Jenže její máma byla najednou na druhém konci republiky. Nevyčítala jí to, měla pochopení, ale jednoduché to nebylo. A co udělalo víno s její mámou? Klasika, byla ukecanejší než jindy, kritičtější a hlavně zvědavější.

"Tak co, Josko, chodíš s někým?" zeptala se na rovinu, kdepak její máma a nějaké chození okolo horké kaše, pche, kdyby byla diplomatem v Číně, už dávno není Česká republika ani na mapě.

"Ale mami, zase začínáš?" protáhla Josefína otráveně, "vždyť se na to ptáš pokaždé."

Starostlivá rodička její nevoli nechápala. Jakýpak copak, chce vědět, jestli se jednou dočká vnoučat, ne hned, chraň Bůh, ale jednou. "No co, taky se to od posledně mohlo změnit, vždyť jsme se naposledy viděly na Velikonoce."

"Jo, a mezitím jsme si asi milionkrát telefonovaly a skypovaly". Což Josefína bytostně nesnášela, neměla ráda ani telefonování, natož telefonování, u kterého ten druhý vidí její obličej a jak hrozně z toho divného úhlu vypadá. Jenže máma na tom trvala, když se jinak vídají tak málo. "A ptala ses na to při každém hovoru."

"Ale co kdyby náhodou," nenechala se odbýt.

"S takovou budeš poslední, kdo se to dozví."

Mamince zajiskřily oči. "Takže někdo je?"

"Není!"

Světélka pohasla.

Josefína se raději vymluvila na únavu a debatu utnula s tím, že jde spát. Ale spát tak úplně nešla, pracovala na další knize. Ty dva kousky, které si vyzvedávala po poslední zkoušce, už měla dávno hotové a naposledy na ni na recepci čekalo rovnou pět šanonů a poměrně pestrá skladba žánrů, což ji potěšilo. Aktuálně valila bulvy do velkolepého fantasy, a valila doslova. Autor, tedy vlastně autorka, měla neuvěřitelně bujnou fantazii, někdy bohužel až moc, jenže kniha už prošla rukama redaktora, a pokud si autorka nevzala jeho rady k srdci, nedalo se nic dělat. Sice se vždy snažili každé dílo vypiplat, ale komu není rady tomu není pomoci. I přes některé nepříliš uvěřitelné prvky a pasáže se Josefína do Osudů Wakamie poměrně dost začetla a spát šla nakonec až kolem třetí hodiny ranní.

Pozdní večerka byla také důvodem, proč ráno vyspávala, tedy jedním z důvodů. Doma byla zvyklá vstávat relativně brzy, snažila se držet si pravidelný režim, lépe se jí pak pracovalo. Teď ale byla na dovolené, takže se rozhodla si trochu vyhodit z kopýtka. Když v deset vstala, bylo již vedro k padnutí a na terase na ni čekala snídaně, spolu s mámou, která se, soudě podle mokrých fleků na šatech, už stihla vykoupat.

"Volal Mirek," zahájila máma konverzaci takzvaně in medias res.

Josefína se právě ládovala míchanými vajíčky, a tak s plnou pusou zahučela: "Hmmm, a?"

"Mají v práci nějaký problém a bude tam muset zůstat, prý se za námi dostane až v pátek," sdělovala zklamaně, jenže její dcera z toho rozhodně zklamaná nebyla a už vůbec to nedokázala skrýt. "No tak Pepino, tak se aspoň tvař, že Tě to mrzí," zahudrala naštvaně, "já vím, že se nemáte rádi, ale nemusíš to dávat tak okatě najevo!"

Poslední poznámkou se jí dotkla. Jako vždyť se fakt snaží, kdyby to, máminými slovy, dávala okatě najevo, vypadalo by to jinak. Raději to dále nekomentovala a pokusila se odvést řeč. "Co budeme dneska dělat?"

A povedlo se. "Nad tím už jsem taky přemýšlela, v Mikulově jsou nějaké slavnosti, trhy a tak. Projdem se, dáme si někde oběd, kafe. Co ty na to?"

Zcela upřímně musela říct, že to zní skvěle. A skvělé to i bylo. Na trzích sice byly mraky lidí a nebylo moc kam šlápnout, ale tichá zákoutí města taky nebyla k zahození, u oběda se báječně bavily a dokonce mámu i přemluvila k výšlapu na Svatý kopeček; to se jí nepovedlo loni, ani předloni. Mirek by tehdy býval šel, ale o to zase neměla zájem ona. Strávit s ním sama několik desítek minut? Dobrovolně? Pěkně děkuji, ale nechci.

V následujících dnech stihly ještě ve dvou výlet na Pálavu, která je pro obě srdeční záležitostí, do Dolních Věstonic, jeden celý den strávily na zámku v Lednici a v přilehlém parku, v kempu si půjčily šlapadla a pořádaly závody, a hlavně pily víno. Proto přece na Moravu přijela, no ne? Matko-dceřinná idylka však skončila úderem pátečního poledne. Na příjezdové cestě zastavilo Mirkovo BMW a následně se na terase zjevil i on sám. Na první pohled bylo jasné, že je vytočený preventivně už teď, a také hned ve dveřích svou nevlastní skoro dceru seřval, že tam nechala pantofle v cestě a on se málem přizabil. Josefína, která se tou dobou zrovna šla zchladit do vody, na něj jen mávla a zabručela si pro sebe něco o tom, že ho taky ráda vidí. Inu, ironie je její druhé jméno.

Po roztomilém entrée  Mirek rozhodl, že pojedou na oběd a tím byl jejich osud zpečetěn. Kdyby byli ve filmu, tak by se právě zatáhlo a začala by hrát zlověstná hudba. To ale nebyli, tak jen naskákali do auta a dohadovali se, kam pojedou. Nakonec vyhrála pizzerie v nedalekém městečku. První problém nastal, když si chtěla objednat pizzu se smetanovým základem, ten totiž její otčím neuznával, ostatně jako zelený čaj, cider, mléčnou čokoládu a spoustu dalších věcí. Další konflikt se točil okolo jejího studia, současné práce a budoucího profesního zaměření. Suchar měl totiž další nepříjemnou stránku, z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu měl pocit, že by měl na svou nevlastní dceru dohlížet, že je zodpovědný za její vzdělání a osud a možná i za záchranu světa. Někdy měla pocit, že trpí obdobným syndromem jako tvůrci amerických filmů, znáte to, jeden americký hrdina dokáže odvrátit největší zemětřesení v historii lidstva, odstřelit meteorit i zahnat ufony na útěk. Když se rozhořčil nad jejími studijními výsledky, které tedy rozhodně nebyly podle jeho představ, ještě se udržela. Apokalypsa biblických rozměrů však nastala s debatou o Josefínině budoucnosti.

"Už víš, na co se chceš po studiu zaměřit?" zeptal se škrobeně.

Zhodnotila, že nejlepší taktika bude odpovídat stručně a jasně, jako u toho kečupmana ve vlaku. "Ne, nevím."

"Jaktože nevíš? Musela jsi o tom přemýšlet, vždyť už letos sis měla profilovat předměty podle toho, co se ti bude hodit." Vypadal zcela konsternovaně, zřejmě nechápal, jak někdo může být tak pošetile nezodpovědný.

"To by asi bývalo bylo dobré, ale já nevím, co se mi bude hodit."

"A máš tedy alespoň nějakou představu, kterým směrem se bude tvoje kariéra ubírat?" Už na něm bylo znát podráždění.

"Nevím," začínal nabírat barvu, "nevím, co chci dělat, ale vím, co dělat nechci. Rozhodně nepůjdu do advokacie." Teď už byl skoro rudý.

"Co tím chceš jako říct?" procedil skrze zuby.

"Prostě to není pro mě, nelíbí se mi." Měla bys brzdit děvče, jinak vyvoláš třetí světovou. "Nemám na to náturu." Pozdě, konflikt vyvolán, drak probuzen, alarm houká.

Abyste tomu rozuměli, Mirek je pochopitelně advokát (specializuje se hlavně na rozvody, odtud taky ta chata a BMW, rozvody sypou) a kdyby stavovská pýcha mohla nadnášet, pravděpodobně by se nemusel obávat utonutí. Byl na svou profesi tak hrdý, že nesnesl sebemenší narážku, že je cosi prohnilého ve státě advokátském... Zkrátka, on nemohl pochopit, jak fláká studium, jak laxní je v přípravě na své budoucí poslání, ano, tak o své profesi mluvil, jako o poslání, a proč se babrá s těmi podřadnými braky, že to není žádná práce. A ona? Snažila se hájit, vysvětlovat, argumentovat. Ale nebylo to moc platné. Věděl, jak vést monolog, jak tít do živého a jak něčí argumentaci rozložit na součástky, i když nebyl v právu. Když své výchovné působení skončil, připadala si jako malá totálně neschopná holka, která si dobrovolně a záměrně ničí život a jestli se okamžitě nevzpamatuje, skončí jako troska bez domova. Do očí se jí draly slzy a tak se raději omluvila a odkráčela ven. Počká na ně tam, beztak si budou dávat ještě kávu, jako vždy, tak se snad stihnou obě strany trochu uklidnit.

Po té hádce v restauraci spolu až do konce Josefínina pobytu moc nemluvili, jen když opravdu nebylo zbytí, a i tehdy se omezovali na fráze typu: ano, ne, děkuji a dobrou noc. Máma se zprvu snažila zapojovat je do společného hovoru a usmířit je, ale nakonec to vzdala a výsledkem byla dost napjatá atmosféra.

To vše mělo za následek, že se v neděli nakonec rozhodla odjet hned ráno, ne až odpoledne, jak měla původně v plánu. Chtěla už být doma, vypadnout z toho dusného ovzduší, zase volně dýchat, v klidu pracovat a hlavně být tam, kde se Georgeova existence nezdála být jen mlhavou vzpomínkou. Zrovna teď by se jí totiž fakt hodil někdo, kdo ji umí rozesmát.