Bylo svěží letní ráno, nebe jako vymetené a sluneční paprsky, prosvítající škvírami mezi zpola zataženými žaluziemi a pootevřenými dveřmi na terasu, šimraly Josefínu po tváři. Byla již vzhůru, ještě však ležela v posteli, na očích brýle a listovala rukopisem, který měla aktuálně rozpracovaný. Včera večer, než usnula, si vzpomněla ještě na jednu drobnost, kterou si tam chtěla poznamenat, než ji zapomene. Otáčela stránky a rychločtením projížděla text; natolik se soustředila, že když se ozvalo ťukání na okno, samým leknutím nadskočila, sklouzla z postele a papíry i s propiskou zahodila neznámo kam. Opravdu hrozně se lekla, kdo by taky ve čtvrtém patře čekal klepání na okno, že? Prvotní instinkt jí velel zůstat schovaná za postelí, když už tam tak trapně zahučela. Pár okamžiků po svém pádu z bezpečí vyhřátého lůžka však uslyšela neuvěřitelný výbuch smíchu, což ji přinutilo z úkrytu naštvaně vstát. Ten pitomec musel přelézt přepážku oddělující jejich terasy, ve čtvrtém patře, to znamená asi tak devět metrů nad zemí, jen proto, aby ji mohl vyděsit k smrti!

"No to si snad ze mě děláš legraci!?" hartusila směrem k oknu. "Málem jsem z tebe měla infarkt, ty idiote!" Nadávala dál s rukou přitisknutou na hrudník, jako by přiložená dlaň dokázala uklidnit její rozbušené srdce. George si z jejího rozhořčení nic moc nedělal, ostatně ani nemohl, protože se dosud nedokázal přestat chechtat; stál tam v předklonu, ruce na kolenou a snažil se udusit neutuchající řehot, zrovna úspěšný ale nebyl.

"Já...to…" soukal ze sebe mezi návaly smíchu, nakonec snahu o komunikaci  prozatím vzdal a zas se jen na celé kolo řehtal.

Josefína zakoulela očima a nechala ho tak. Posbírala si práci ze země, ustlala postel a odkráčela do koupelny. Když se po pár minutách vynořila, George už na terase nestál;  seděl v kuchyni u baru s dvěma šálky kávy a zubil se jak z reklamy na lepidlo na zubní náhrady.  Zdálo se, že by chtěl něco říci, ale nedostal možnost, Josefína jej beze slova minula a pokračovala dál do předsíně, odkud se vzápětí vydala již přímo k němu.

"Na!" pronesla důrazně a natáhla k němu ruku s dvěma klíči na kroužku.

George si je nechal položit do dlaně a zvědavě si je prohlédl. "Co to je?"

"Co bys asi tak řekl?" usadila ho.

"Vidím, že jsou to klíče, ale proč mi je dáváš? Od čeho jsou?"

"Od mého bytu." Pronesla a založila si ruce na hrudi, zatímco on nasadil šibalský úsměv, naklonil se k ní a šeptl jí do ucha: "Stavím se večer…"

"Ty jseš blbej. Stav se kdy chceš, ale tohle na mě neplatí," poplácala ho po hrudi, usadila se naproti a přitáhla si k sobě šálek s kávou. "Beztak spolu trávíme většinu času tady, takže je logický, abys měl klíče. A navíc rozhodně nehodlám být příčinou toho, že se rozmázneš dole na chodníku."

"Neboj, to nemám v plánu," mrkl na ni a upil ze svého hrníčku.

"Jasně, protože spadnout můžeš jen tehdy, když to máš v plánu, že," zamumlala do svého šálku. Tázavě zvedl obočí, ale ona ho odbyla lehkým zavrtěním hlavou. "Prostě choď normálně dveřma, prosím." Na poslední slovo dala obzvlášť důraz. To na něj zapůsobilo. Nejen, že mu očividně věřila tak moc, že mu fakticky poskytla možnost přijít kdykoliv, ale ještě se o něj bála?

"Mimochodem, stává se ti to často, že ti ženský cpou svoje klíče od pokoje nebo tak?"

"Ani ne," pokrčil rameny, "vlastně jsi první." Opravdu, žádná mu nikdy nestrčila do ruky ani klíče, hotelovou kartu a snad ani telefonní číslo, i když tím posledním si nebyl úplně jistý. "Pojď si se mnou zaběhat."

Josefína na něj vyvalila oči, cože to říkal? "Zaběhat? Jseš si jistej, že jsi při tom přelézání na mou terasu přece jen neupadl?"

"Myslím to vážně, bude to fajn," přemlouval ji.

Tak to teda ne, něco takového nikdy není fajn. Do toho ji nikdo nedonutí. No vážně, co si myslel? "Vždyť jsem ještě ani nesnídala."

"Jo, ale pracovat už jsi stihla…"

"Protože musím!" hájila se.

On se ale nemínil tak snadno vzdát. "No ták, podívej, jak je venku hezky. Pracovat budem večer, slibuju."

***

"Tak poběž," pobízel ji, zatímco sám běžel pozadu a jen tak tak se na poslední chvíli vyhnul sloupu pouličního osvětlení. "To zvládneš, už to není daleko."

Jasně, není to daleko, ale pro člověka, jehož lýtkové svaly hoří plamenem pekelným a plíce se válí v prachu u cesty kdesi dva kilometry zpět, už tohle není žádná motivace. Nezmohla se na plnohodnotnou odpověď a tak ze sebe vydala něco mezi vzteklým zabručením a zoufalým kňouráním a doufala, že pochopí. Ale nepochopil, což ji vlastně vůbec nepřekvapilo. George je něco, co si sama pro sebe nazvala maniakální sportovec. Každý den chodí běhat, alespoň čtyřikrát v týdnu posiluje, miluje squash a všechny tyhle nesmysly, sport pro něj není jen prostředek k udržení se ve formě, ale jednoduše zábava. To je něco, co ona asi nikdy nepochopí, neb je pravý opak. Sport jí nic neříká, nejblíže k němu má když přepíná v televizi programy a na obrazovce se mihne přenos fotbalového utkání, nebo když musí doběhnout tramvaj. Což se ale často nestává, protože než aby běžela, raději si počká v klidu na další. Vlastně absolutně nechápe, jak mu mohla kývnout na ten zhovadilý nápad, aby si šla zaběhat s ním.

Ukrutně ji píchalo v boku, zastavila se proto,  chytila se rukou za ono místo, které hrozilo každou chvíli explodovat a v předklonu se snažila vydýchat. Tohle mu vážně nedaruje, kdyby nebyla jen hloupý mudla, nejspíš by mu teď hodila kletbu do zad. Ano, do zad, protože úplně ignoroval její hrozící zhroucení a prostě jen tak pokračoval dál, jako by se nechumelilo. Což ono se samozřejmě nechumelí, v červenci, že...ale víme jak. George v tom okamžiku nejspíš ucítil  pohled, kterým ho propalovala, protože se vzápětí otočil.

"Co tam nacvičuješ?" houknul na ni z dálky.

Ta otázka by ji bývala možná i pobavila. Co by tam tak asi mohla nacvičovat? Šetřila ale slovy, stále ještě neměla kyslíku nazbyt. "Už... nemůžu," dostala ze sebe přerývaně. "Píchá mě…" další pokus o hluboký nádech, "v boku."

Teď už situaci zřejmě pochopil správně, jelikož doklusal zpět k ní a zamyšleně se drbal ve vlasech. "Ty fakt nejsi moc sportovně založená, co?"

Střihla po něm  já jsem ti to přece říkala pohledem, což ho donutilo zvednout koutky úst směrem vzhůru. V obranném gestu zvedl ruce před sebe. "Ukážu ti pár fíglů," dodal smířlivě. A opravdu jí ukázal jak se protáhnout, aby bolest v boku ustoupila a taky vysvětlil, jak správně dýchat. Díky této malé pomoci byla schopná uběhnout, slimáčím tempem dlužno dodat, ještě asi půl kilometru do přírodního parku podél řeky, kde se oba svalili do trávy na záda a oddechovali. Byl na ně vcelku komický pohled. On dokonale svěží s úsměvem na tváři a ona celá rudá a mokrá jako kdyby právě zaběhla minimálně ultramaraton.

Chvíli tam jen leželi, poslouchali šplouchání vlnek na hladině řeky, štěbetání ptáků a vítr v korunách stromů nad nimi a užívali si bezstarostné bytí.

"Jo?" přerušil svalovec mlčení.

Odpověděla mu opět jen zahučením, "Hmm?"

"Jak to máš s rodičema?" Vyslovil otázku, která ho zřejmě již nějakou dobu pálila na jazyku. "Neber to nijak zle, já jen…" hledal ta správná slova, "že o nich vůbec nemluvíš."

Zvedla se z lehu do sedu. Tohle nečekala. "Já…" začala pomalu a rukama přitom oškubávala trávu okolo, "mám už jenom mámu, táta..."

Tohle nečekal zas on, neměl se na to vůbec ptát. "Promiň, to jsem nevěděl."

"Ani jsi nemohl," pootočila se na něj s úsměvem, ale v očích se jí leskly zadržované slzy.

"Nemusíš o tom mluvit, ani mi do toho nic není," ujistil ji a pohladil po zádech. Vážně ji nechtěl rozrušit, teď si svou protivnou zvědavost vyčítal.

Zhluboka se nadechla, aby byla schopná pokračovat. "Naši se rozvedli, když mi bylo asi šestnáct. Bydlela jsem pak většinu času s tátou. Umřel při autonehodě, bude to rok."

To už se zvedl i George a objal ji kolem ramen. "To mě moc mrzí, Jo."

"Jo, to i mě." Hřbety rukou si setřela z tváře zbloudilé slzy a pokračovala dál, "Máma teď žije v Brně, přestěhovala se tam krátce po rozvodu kvůli práci a našla si tam i přítele."

"Jseš tu úplně sama…" hlesl spíš pro sebe, vlastně to asi ani nechtěl říci nahlas, ale stalo se.

"Ne to nejsem, mám holky. Po tátově smrti mi hodně pomáhaly. A pomáhají doteď." Po chvilce do muže, jenž ji objímal, lehce strčila ramenem a konečně se usmála doopravdy, i očima. "A teď jseš tu ty a sama nejsem prakticky vůbec."

"Vadí ti to?" zeptal se hned starostlivě, "to, že teď nejsi nikdy sama…" Vážně ho to zajímalo, on si její společnost totiž dost užíval a mrzelo by ho, kdyby to neviděla stejně, ale obtěžovat ji samozřejmě nechtěl.

"Jak tě to napadlo?" vykulila na něj oči, "samozřejmě, že ne. Jinak bych ti asi těžko dala klíče od bytu, ne?"

George sebral ze země kamínek a zkusmo jej hodil na hladinu řeky. Neodrazil se. "Na tom něco bude."

Po nějakou dobu, které mohla být pár minutami, stejně tak jako půl hodinou, oba mlčeli. Zpracovávali vyřčené. Josefína pokračovala v destrukci travního porostu okolo místa, kde se usadili a George zas trénoval házení žabek; bylo mu nesmírně líto, co si musela prožít. Zřejmě vůbec nebude tak křehká, jak vypadá.

"Vstávej, čeká tě odměna," prohlásil a hned se také sám zvedl, načež jí podal ruku a pomohl jí vyhoupnout se na nohy.

Zatímco si ometala kalhoty od prachu a stébel trávy, vyjádřila překvapení nad jeho slovy. "Cože? Jaká odměna?"

"Přece za to, žes se mnou šla běhat, i když to vůbec neumíš," vysvětloval, samolibě se usmíval a ruce si přitom založil na prsou. Nebylo úplně poznat, jestli si dělá legraci a jen si na náfuku hraje, nebo to myslí vážně. On George byl, svým způsobem, trochu nafoukaný, ale taky měl na co, takže se jí vcelku dařilo to přehlížet. Ruku na srdce, kdo s vizáží poloboha by nebyl aspoň ždibíček domýšlivý?

"Promiň, špatně jsem ti rozuměla," utahovala si z něj, "říkal jsi, že bych si zasloužila odškodnění?" Namotávala si pramen vlasů na ukazováček a čekala na reakci.

"Však to říkám, ne?" Samolibý úsměv přešel v úšklebek.

Josefína si odfrkla a chtěla do něj strčit; z legrace samozřejmě, ať si o sobě tolik nemyslí, floutek. Bylo to však absolutně marné, musela by se do toho nejspíš opřít s rozeběhem, aby s ním vůbec dokázala pohnout. Vážil snad devadesát kilo, devadesát kilo svalů a modrošedé oči navrch.

Předmětná hora svalů pobaveně sledovala její počínání. "Tak už pojď, zvu Tě na oběd."

***

Slunce už zapadalo a vykouzlilo nad střechami scenérii jako z kýčovité pohlednice. Josefína seděla na terase a před sebou měla otevřený notebook, před ním opoznámkovaný rukopis a vedle sebe talíř s večeří, které se téměř ani nedotkla, a sklenku vína. Georgeovi odpoledne zavolal bratránek, jestli prý nezajdou na pivo. Nejdřív se mu sice moc nechtělo, ale přesvědčila ho, aby šel. Nemusí spolu přeci trávit veškerý čas, a to ani tehdy, když jí slíbil společný pracovní večer. Důležitější bylo, že ona sama  bude mít na práci čas. Vážně už měla výčitky svědomí, za poslední dobu té práci moc nedala. A mohl za to samozřejmě on, nedokázala říct ne ani dnes ráno, když navrhl, že si půjdou zaběhat. Jak by mohla odolat, když ji zval na výlety, procházky, do kina, na piknik? zhola nemožné! Proto teď soustředěně ťukala do klávesnice jako divá a nezdržovala se ani jídlem; snažila se co nejlépe využít času, kdy je George pryč. Neměl by to být problém. S tímhle dílem již byla téměř hotová, stačilo už jen přepsat své poznámky do elektronické podoby a tu odeslat do kanceláře. Když půjde vše hladce, měly by stačit dva takové večery a tradá, bude se moci pustit do druhého rukopisu. To ji naplnilo nadějí, přece jen to s tou její pracovní morálkou nebude až tak strašné.

Když jí začala být na terase zima, přesunula se s prací do postele, jinak datlovala nepřetržitě až do doby, kdy ji z koncentrace vytrhlo rachocení klíče v zámku a následně zaklení. Ze svého místa v ložnici samozřejmě nemohla vidět, co se tam děje, ale domyslela si, že se z hospody vrátil její soused.

"Josie?" Zavolal na ni, když ji nenašel v kuchyni ani na terase. "Kde jsi?"

Odpověděla mu, že v ložnici, ať jde za ní, což udělal a hned se svalil na postel, byl tu jako doma. A jí to kupodivu ani nevadilo. Vždy si cenila soukromí a svého klidu, ale tenhle chlap se tak nějak vymykal všem zvyklostem. Válel se v její posteli jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem, a ona vlastně byla.

Chtěl jí povyprávět novinky od Marka, ale stačila ho stopnout, než se rozpovídal. Potřebovala dopsat alespoň tu rozdělanou kapitolu. Nerada by zítra začínala od prostředka, v tomhle je nesnesitelný perfekcionista, možná spíše až autista. George měl chvíli tendenci něco namítat, ale nakonec se podvolil a tiše čekal vleže na zádech, s rukama za hlavou. A v té samé pozici i usnul, ta kapitola totiž byla pekelně dlouhá.
Když Josefína zaklapla počítač, odložila papíry a zjistila, že vedle ní leží jako Šípková Růženka, musela se nad absurditou té situace usmát. Co by tomu řekly holky, kdyby věděly, koho má v posteli? S myšlenkou, že zrovna tohle se nesmí dozvědět za žádnou cenu, se odešla do koupelny osprchovat.