Josefína si právě oblékla své oblíbené letní květované šaty, když její mobil pípl na znamení, že se po ní někdo shání. Blanka, samozřejmě, budou tu do pěti minut. George by měl rozhodně odejít k sobě, jinak z něj ty dvě drbny dostanou i to, co neví. Má je moc ráda, ne že ne, jenže jak jde o chlapa v jejím okolí, stávají se z nich klepny první kategorie. Dost na tom, že si dnes večer podají ji, budou se vyptávat kdo to je, ten tajemný George, jak vypadá a co spolu mají. Povzdechla si, takhle si tu crazy-gurmánskou večeři po dlouhé době teda nepředstavovala. Chtěla se fakticky jen dobře najíst a hlavně si s Blankou v klidu pokecat. To by ale Linda nesměla být Lindou. Poté, co se jí před pár dny, když byla prvně s Georgem venku, zapomněla hlásit a následně  tak trochu ignorovala její urputné snahy zjistit, zda je  skutečně v pořádku a neleží rozčtvrcená kdesi v lesíku,  zalarmovala Linda ihned druhou členku detektivního dua Linda & Blanka. Blanka do té doby o nějakém Georgeovi neměla ani tušení a to se jí samozřejmě dotklo. Teď jí nezbývalo nic jiného, než nadávat svému minulému já, že o něm Lindě tehdy vůbec řekla, kdo ale mohl tušit, jak se věci mají, že?
Zkrátka, večeřet budou dneska ve třech a ať už bude na jídelníčku cokoliv, zcela jistě tam bude i grilovaná Josefína. Ne, opravdu nevidí žádný rozumný důvod, proč by to měl podstupovat i on.

"Georgi?" zvolala na něj z ložnice, ale nedostalo se jí naprosto žádné odpovědi, proto se vydala za ním do kuchyně. Seděl tam u baru začtený do scénáře, v jedné ruce svíral tužku a v té druhé hrnek s kávou.

"Georgi?" Zkusila to znovu. On však ani nezvedl oči, jen cosi neurčitě zamručel a následně si do textu před sebou zapsal krátkou poznámku. Usmála se, musela obdivovat jeho soustředění.

"Jestli chceš i nadále zůstat inkognito, měl bys jít. Teď mi psala Blanka, budou tu každou chvíli."

"Aha," vzal ji konečně na vědomí, "díky za varování, tak já teda radši půjdu, ať mě tady to tvoje komando nevyhmátne." Následně si posbíral všechny papíry do úhledné hromádky, jedním lokem dopil kafe a uklidil po sobě hrnek. "Tak si to užij, Jo-Jo."

S hraným zoufalstvím protočila oči a ušklíbla se. "Jo, to si užiju, nemáš ani tušení, jaký peklo mě čeká."

George s ní sice soucítil, nechtěl však riskovat setkání s jejími kamarádkami, proto na její poznámku už nijak nereagoval a mířil rovnou ke dveřím z bytu. S rukou na klice se ještě otočil směrem do kuchyně a s nečitelným úsměvem zahlásil: "Mimochodem, moc ti to sluší."

Obdařila ho upřímným úsměvem. "Vážně bys už měl jít."

V tu chvíli se chodbou, jako další pobídka k odchodu, rozezněl zvonek. "No jo, vždyť už jdu," zamumlal, ještě jí mávl na pozdrav a zmizel za dveřmi.

Josefína k nim teď mířila také, musela těm dvěma zazvonit na domovní zvonek, aby se dostaly dovnitř. Jistě, podle domovního řádu by měla nejprve zvednout sluchátko a zeptat se, kdo tam je, ale ona přece věděla kdo tam je; navíc to stejně nikdo nedělal. A vůbec, taky jim mohl otevřít George, když šel okolo, ruce by mu neupadly.

Zanedlouho už byly Linda s Blankou uvnitř v bytě a střídavě zasypávaly svou oběť otázkami. Josefíně se je ale pro tuto chvíli podařilo odbýt, když se zeptala, kam tedy půjdou na jídlo. Toho se Blanka ihned chytila a z kabelky vytáhla ohmataný notýsek a mírně redukovanou sadu kostek na dračák. To vše položila na bar. Linda teď stála mimo dění, protože tahle chvíle, tenhle rituál, to bylo jen mezi těmi dvěma. Josefína vytáhla ze sáčku dvě náhodné kostky, klasickou šestistěnku a k tomu dvanáctistěnnou, poté jimi zatřásla v dlani a hodila je na stůl. Na vrchu každé z nich se skvělo číslo, trojka a jedenáctka.

"Házíme, nebo sčítáme?" zjišťovala blondýnka.

Druhá členka pošahané restaurační sekty se zamyslela a pak odvětila: "Minule jsme sčítaly, ne?" Odpovědí jí bylo lehké přikývnutí. "Tak dneska budem házet."

Na to Blanka čekala; z kapsy vylovila pětikorunu, líci i rubu přiřkla číslo a vyhodila minci do vzduchu, načež ji dlaní připlácla na hřbet druhé ruky. Padl orel a bylo rozhodnuto; dnes večer se bude večeřet v podniku, který je na jejich bláznivém seznamu pod číslem jedenáct - Miss Saigon.

Tenhle podnik nebyl zrovna nejblíže, proto se rozhodly popojet kousek tramvají a tam už jejich otázky zadržet nedokázala. Bylo jí sice krajně nepříjemné jejich všetečné a občas i dost impertinentní dotazy zodpovídat zrovna v hromadné dopravě, kde jejich rozhovor byl všechno, jen ne soukromý, ale to by v restauraci koneckonců také nebyl. Obrnila proto svoje nervy a trpělivě uspokojovala jejich touhu po informacích. Neposkytla jim však tak moc očekávanou senzaci; všechno, co by je mohlo až příliš upoutat, záměrně vynechala. Nejen, že si cenila svého soukromí, ani pro své nejlepší přítelkyně nechtěla být zcela otevřenou knihou, ale teď navíc chránila i George. Přijel sem, aby mohl, kdykoliv po tom zatouží, žít mimo kontrolu široké veřejnosti. Kdo ona je, aby mu v tom bránila? A tak jedinou senzaci ty dvě, poloprofesionální vyšetřovatelka a černá kronika, spatřovaly v tom, že nový kamarád jejich kamarádky je chlap. Což, přiznejme si to, nebylo nic moc, čekaly mnohem větší úlovek.

"Takže jako fakt nic nebylo?" ujištovala se znovu Blanka.

Josefína zakoulela očima. "Ne, fakt nebylo. Už jsem to přece říkala," odpovídala trpělivě, "byli jsme na večeři, šli jsme se projít a pak domů."

"Jo, takže domů," chytla se zas bloncka sebemenší stopy po senzaci, "a k tobě nebo k němu?"

"Ježíš Blani," vyjela na ni mírně zvýšeným hlasem, "fakt nic nebylo. Já šla k sobě a on zas k sobě. Co proboha čekáte, že vám tu povím?"

Linda si pomyslela, že nejlépe nějakou bombu hodnou titulní stránky Blesku. Doufaly, že se Josefína trochu rozjela a skončila s ním a ještě neznámým hezounem z baru v posteli ve třech, nebo že si to aspoň rozdali v taxíku, nebo vůbec někde, že jo.

"No, prostě jsme čekaly, že ses trochu odvázala. Uznej, šla jsi na rande a cizím chlápkem, tak jsme si prostě myslely-"

"Jo, přesně" urvala si zas blondýnka slovo pro sebe, "říkaly jsme si, že to třeba něco znamená, no."

"Jasně," potvrdila jim Josefína, " znamená to přesně to, že jsem asi poprvý v životě neposlechla hlavu, ale instinkt a taky, to," významně se odmlčela a po pár vteřinách ticha dodala, "že jste prdlý. A mimochodem to nebylo rande."

"Říkej si tomu jak chceš." Pronesla Linda ledabyle. "Mimochodem, kolik mu vlastně je? To jsi, myslím, neříkala."

Neříkala, pravda. "Je mu třicet tři." Lindě s Blankou se rozzářily oči, ale pak jim došlo, že nic nebylo a podle kamarádčiných slov ani nebude, takže je i tahle skutečnost brzo omrzela.

A tak, než dorazily na zastávku, kde měly vystupovat, bylo toto téma uzavřeno a Josefína si skutečně neuvěřitelně oddechla. Bylo to snazší, než čekala.

Miss Saigon byla menší asijská restaurace kus od centra. Dívky si vybraly stůl v malém salónku, až úplně vzadu. Krom jejich stolu tam byly ještě dva další a žádný dosud nebyl obsazen, takže měly soukromí. Z jídelního lístku, který mistrně spojoval to nejlepší z japonské, vietnamské a thajské kuchyně, si objednaly několik polévek a závitků coby předkrm, tři hlavní jídla a k tomu i tradiční limonády - liči, mango a pečený kokosový džus.

V tomhle složení, tedy ve třech, se již nesešly poměrně dlouho, minimálně od počátku zkouškového, a tak si toho měly hodně co říct. Linda kupříkladu, vyprávěla svým kamarádkám, jak ji po poslední zkoušce, klasifikovaném zápočtu z autorského práva, pozval na kafe kluk, který tam seděl celou dobu vedle ní. Při té vzpomínce se přímo rozohnila a rozhazovala rukama, až se jí zrzavý culík na zádech houpal sem a tam.

"No, věřily byste tomu?" obrátila se na své posluchačky, "on tam celou dobu ode mě opisoval, ani se moc nesnažil, abych si ho nevšimla, a pak mě jen tak pozve na kafe? Jako co to je?"

"Tomu se říká přehnaně sebevědomí." zakroutila Josefína nevěřícně hlavou.

"Ne, tomu se říká idiot." Uvedla Blanka situaci na pravou míru.

"Hele Lindi," začala zas brunetka, "a není to jedno? Beztak bys s ním na to kafe nešla, ani kdyby neopisoval."

Blanka souhlasně kývala hlavou a Linda tou svou zas kroutila, jakože to není pravda.

"Ale jen si to přiznej," pokračovala blondýnka v díle, které načala brunetka. "S cizím stejně nikdy nikam nepůjdeš. A navíc-"

"Jo, navíc David," dokončila Josefína myšlenku. Pravdou bylo, že její kamarádka byla do spolužáka Davida zblázněná snad už od prváku, jenže on zhruba od té doby chodil s Jitkou, také spolužačkou z ročníku. Nu, ten kafař to měl holt od počátku marné. A rozhodně nebyl první, Linda byla pro chlapy velmi zajímavá - vysoká, štíhlá se zelenýma očima a záplavou zrzavých vlasů, díky kterým byla vždy nepřehlédnutelná.

Blanka teď, ve snaze navázat na předchozí zážitek, vyprávěla vlastní podobnou historku. "To takhle onehdy v metru se na mě celou cestu usmíval takový sympatický vousatý třicátník v obleku. Celou dobu jsem si říkala, že to snad není možný, že se mu určitě líbím, jenže...."

"Jenže co? Co se stalo, Blani?" vyzvídala Josefína, dojídajíc poslední zbytky na svém talíři. "Taky tě někam pozval?"

"Právě, že vůbec, k ničemu se neměl. A pak vystoupil a já na další stanici taky a-"

Chtěla své spolustolovnice ještě pobavit rozuzlením, že ji až pak jedna dobrá duše na eskalátorech upozornila, že má zezadu na kabátě blátivý otisk psí tlapky.  A jí že v tu chvíli samozřejmě došlo, že domnělý potenciální nápadník se jen bavil cizím neštěstím. Ano, chtěla, ale nedostala šanci, neb Linda si znovu uzmula slovo a zamyšleným pohledem probodávala Josefínu.

"Já to stejně pořád nechápu," pronesla zamyšleně a Blanka, která si myslela, že se zrzčina poznámka vztahuje k jejímu zážitku, jen nechápavě zvedla obočí.

"Ani nemůžeš, nenechalas mě to doříct!"

Zrzka tu rozhořčenou poznámku sice dokonale ignorovala, ale zřejmě jí došlo, že ostatní nemohou sledovat tok jejích myšlenek, a tak na vysvětlenou dodala, "mluvím o Georgeovi."

Josefínino obočí teď samým překvapením vyjelo prudce vzhůru,  doufala, že George už je uzavřená kapitola. Alespoň pro dnešek.

"No přece že promrháš takovou šanci a necháš si toho fešáka utéct. No není to škoda?"

Josefína se ale místo odpovědi zprvu jen zamračila a pak dodala: " A jak můžeš vědět, že je fešák?" chytla se zcela nepodstatné části dotazu.

Jenže zrzka zaskočená nebyla. "No, tak je vysokej a svalnatej, to mi jako kritérium docela stačí."

"To je trochu málo, nemyslíš?" nevzdávala se Josefína a dál bojovala svůj předem prohraný boj. Ani vlastně nevěděla proč. Snad možná proto, že se jí spolužačka, maje v úmyslu vynahradit si jejím prostřednictvím neexistenci vlastního milostného života, urputně snažila někoho dohodit. "Co když má orlí nos a plešku?"

"A má?" Opáčila Linda.

"No to nemá, ale…" brunetka byla v koncích, a když se do ní posléze pustila i  Blanka, bylo toho na ni již trochu moc. Její blonďatá kolegyně si do ní totiž taky uměla v tomhle ohledu pěkně rýpnout. Narozdíl od Lindy tím ale nesledovala  žádné postranní úmysly, jen byla z těch tří sudiček největší extrovert a razila filozofii "život si máme přece užít". Josefína se jim snažila vysvětlit, že opravdu nemusí nutně skákat do postele s každým chlapem, kterého potká a že je spokojená se životem, jaký vede; zmínila se i o Georgeově rozchodu a o tom, že ani on nikoho nehledá, ale všechno marné, holky někdy nevěděly, kdy přestat.

Nakonec je umlčela nápadem vyzkoušet ještě vietnamskou kávu; krom odpoutání pozornosti si také potřebovala napravit chuť. Úžasně vypadající exotické limonády totiž úžasně bohužel jen vypadaly, ale chutnaly otřesně. Blanka, po prvním loku ze své mangové, trefně poznamenala, že je v tom tolik cukru, že až do Vánoc nechce vidět jediný román, a Lindě její pečený kokos připomínal lehce plesnivé lepidlo na podrážky. Josefíně liči nepřipomínalo nic, ale to neznamenalo, že bylo o něco lepší, byl to hnus. Naopak káva je všechny  nadchla už způsobem přípravy. Přímo na stole před jejich očima se odehrával malý kávový rituál, kdy káva prokapávala do šálků skrze plechový filtr zvaný phin. Bylo to podobně fascinující jako hořící oheň nebo rybičky v akváriu.

Když se před restaurací loučily a slibovaly si, že se ve stejné sestavě jistě zase brzy sejdou, pípl Josefíně telefon a na displeji se rozsvítila zpráva - "Kdy přijdeš? Mám na Tebe čekat?". Těch pár slov jí zvládlo vyčarovat na tváři úsměv, což pochopitelně neuniklo pozornému oku samozvané Jessicy Fletcherové.

"Tak ho od nás pozdravuj, jo?" pronesla jako by bylo úplně přirozené, že ví, od koho ta zpráva je. Josefínu její všímavost někdy dokázala opravdu otrávit, dnes se ale nenechala, jen jí na její vševědoucný úsměv odpověděla svým potutelným, a pak už se všechny tři rozloučily definitivně a rozešly se do svých domovů. Tedy, ne tak úplně, dvě třetiny dívčího sněmu měly cestu společnou, jen Josefína musela zamířit na druhou stranu. Ještě se za nimi ohlédla a spatřila, jak se do sebe zavěsily a kráčely tmou společně. Nejspíš teď probíhá to, co vždycky. Veselá, otevřená a optimistická Blanka hučí do krapet stydlivé introvertní Lindy, že už to tomu Davidovi musí konečně povědět, po těch letech, a ta na to určitě říká, že něco takového rozhodně dělat nebude, protože je zadaný a to se prostě nedělá, nebude se mezi ně cpát.

Byla ráda, že se tomuhle rozhovoru dnes vyhnula. Z kabelky vylovila mobil, naťukala odpověď a nechala ho opět zmizet v tašce. Večer byl teplý a tak se rozhodla nekazit si příjemný zážitek cestováním noční tramvají a šla raději pěšky. Mimoděk si vzpomněla na hovor u večeře; nelhala jim, opravdu byla se svým životem nadmíru spokojená, občas se jí sice zastesklo po mámě, co se odstěhovala kvůli práci na Moravu, vídaly se sporadicky, ale měla hezké bydlení, práci, která ji bavila, školu zvládala bez větších obtíží, nevěděla, co víc by mohla od života chtít. Pravdou ale je, že za těch pár dní jí sympaťák, co se tak drze vetřel do jejího života, neuvěřitelně přirostl k srdci. Až bude muset odjet, bude tu bez něj vážně prázdno. Zatřásla hlavou a přidala do kroku, na tohle teď myslet nechce.