Když se po další dávce rešerší, zběsilého listování úzetky a komentáři a taky horečného psaní od práce konečně utrhla, bylo už dost po poledni. Nevadilo jí to, nikam nespěchala. Byl Štědrý den a nic moc v plánu neměla. Po obědě vezme Sherlyho vyběhat do parku a pak zajde za tátou. Večer nejspíš skončí u televize, nebo knihy. Prostě jen další normální den.

V parku byly mraky lidí. Vlastně všude bylo až moc lidí. Samé rodinky s ukřičenými dětmi na procházce před štědrovečerní večeří, staříci ploužící se v párech po nábřeží. Lidi. Všude lidi. Normálně jí to až tak moc nevadilo, ale teď jo. Cítila se jako největší ze všech misantropů. Omotala si volný konec šály do další smyčky okolo krku a zabořila do ní obličej až po nos. Vykašlala se na park a nohy ji téměř instinktivně samy zanesly do té části města, kam před mnoha měsíci s Sherlym zabloudila. Tentokrát už nebyla vyděšená, užívala si to. Tamní špinavá industriální a trochu strašidelná atmosféra byla sice naprosto v rozporu s přezdobenou a pokrytecky miloučkou náladou Vánoc všude okolo. Jenže to právě přesně korespondovalo s tím, jak se cítila ona sama.

Opět se při chůzi po výmolatých chodnících a rozpadajících se krajnicích ztratila ve své hlavě. Díky tomu dorazili domů mnohem později, než plánovala a na hřbitov dorazila jen chvíli před koncem otevírací doby.

"Ahoj tati," hlesla, jen co celá udýchaná stanula před jednoduchým náhrobkem s důvěrně známým jménem vyvedeným ve stříbře. Pak si přidřepla a malým smetáčkem, jež si půjčila z věšáku u brány, smetla z mramorové desky veškeré napadané listí. Doprostřed položila menší věnec a z tašky vylovila svíčku, kterou následně zapálila a postavila k tátově fotce. Milovala ji, tvářil se na ní tak šťastně. Sama ji fotila na oslavě jeho narozenin, jen pár měsíců před tou nehodou. "Pořád mi chybíš, víš to? Poslední dobou je všechno tak na prd, ve všem se hrozně plácám," mírně zvedla koutky úst do smutného úsměvu. Představila si, jak by se táta zachoval, kdyby tu byl. Pocuchal by jí vlasy, cvrnkl do nosu a pronesl něco jako: "No tak, nemrač se. Když nejde o život, jde o hovno. Všechno bude zase dobrý, Ally McBealová!" Rád si ji dobíral a ještě raději vymýšlel všechny možné narážky na její dětskou zálibu v právnických seriálech, touhu konat spravedlnost a taky na její studium. To poslední především, vzhledem k tomu, že se na právech ocitla vlastně omylem.

Netrpělivým pohybem si setřela slzy, které jí kanuly po tvářích. Pohodlně se usadila na zemi v tureckém sedu, nedbaje, že bude mít špinavý kabát, a dlouhé minuty tátovi vyprávěla, co je v jejím životě nového. Vyrušily ji až kroky kdesi za jejími zády.

"Omlouvám se, nechci vás vyhazovat, ale musím to tu už zamknout."

"Aha," vypravila ze sebe zvedajíc se ze země. Rukama v rukavicích si oprášila zadní část kabátu a omluvně se na postaršího muže ve vybledlém vaťáku usmála. "To já se omlouvám, ztratila jsem pojem o čase."

Doufala, že jí promluva s tátou trochu zvedne náladu, ale bylo to přesně naopak. Jak taky mohla čekat, že se bude ze hřbitova vracet vysmátá, že jo. Domů šla pěšky. Nebylo to daleko, cesta jí přesto trvala déle, než obvykle. Doslova se ploužila. Tou dobou už nejspíš všichni zasedali ke štědrovečerní tabuli, obklopeni svými blízkými, a ona tu kráčela sama tmou, se špinavým zadkem, a zarudlýma očima. Bylo to tak... surreálné, ano lepší slovo by nejspíš nevymyslela.

Když se konečně dostala domů, otevřela vchodové dveře a na místě zamrzla. V kuchyni se svítilo. Někdo tam byl. Zloděj? Vánoční vrah? V několika panikou naplněných vteřinách uvažovala, co má dělat, když se z obýváku ozvalo zvolání. "Jo? Jseš tam?"

George.

Jako omámená si odmotala z krku šálu, rozepla kabát a vše hodila na věšák, boty odkopla kamsi k botníku a šla za hlasem. Vážně tam byl, nezdálo se jí to.

"Promiň, vím že bych sem asi neměl takhle vpadat." posbíral se ze země, kde se s Sherlym přetahovali o nechutně pískající gumové kuře, "Šel jsem normálně k sobě, ale slyšel mě a škrábal na dveře," vysvětloval a kráčel k ní. "Tys brečela? Stalo se něco?"

Mimoděk si otřela oči hřbetem ruky. "Jen jsem byla za tátou. Co tu děláš, Georgi?"

"Chtěl jsem tě vidět."

"Dneska?"

George pokrčil rameny a udělal dalších pár kroků směrem k ní. "Jo, dneska. Je na tom něco divnýho?"

"Možná to, že jsou Vánoce," odsekla mu. Stál už tak blízko, že kdyby se mu chtěla dívat do očí, musela by se mírně zaklonit. Jenže nechtěla. Schválně uhla pohledem ke kuchyňské lince. "Neměl bys bejt radši s ní?"

Dvěma prsty jí přiměl zvednout hlavu a oči jí automaticky zabloudily k těm jeho. "Vážně, Jo? Pořád?"

Nechápala. Neřekla nic divnýho. Dávalo to dost smysl, aspoň podle ní. S kým jiným by měl být na Vánoce, než se svojí holkou? Leda by si přijel sbalit všechny věci a rozloučit se, jelikož tu svou ukrajinskou nádheru hodlá požádat o ruku. Jo, na tom něco bude, určitě. Prostě si přijel pro poslední sbohem.

"Tak vnímáš mě?" připomněl se jí fešák a upíral na ni svoje ocelová kukadla a když se ujistil, že poslouchá, pokračoval. "Jak jsem minule mluvil o té dohodě, že se nám to nesmí nijak zvrtnout..."

Josefína vykulila oči. Jako vážně zase vytahuje tohle!? "Jdi už do prdele!" vyprskla po něm, prosmekla se okolo a rázovala do obýváku.

George se pleskl do čela, ale neváhal a dupal za ní. "Nechceš se uklidnit, ty tajfune?" chytil ji za zápěstí a škubnutím otočil k sobě.

"Nech mě bejt!"

"Nenechám! Poslouchej mě přece chvíli," dožadoval se, "Snažím se ti tady říct, že to byla pěkná blbost." Zanechala snahy vymanit se z jeho sevření, a on povolil stisk, až se z něj stalo jen obyčejné držení za ruku. "Nejspíš jsem v tom lítal už tehdy. Jen nevím, proč mi to muselo všecko trvat tak dlouho."

Chtěla mu něco pěkně jadrného povědět na ten tajfun, taky se jí nelíbilo, jak ji držel. Ale po jeho posledních slovech se trochu ztratila, zmohla se jen na: "Cože?"

"No prostě," rozhodil ruce v bezradném gestu. Nevěděl jak pokračovat. Nakonec na okamžik sevřel oční víčka a když je zase otevřel, vydechl: "Seru na to." A vzápětí už ji líbal.

Dlouho a hladově. Kdyby tohle měl být jediný dárek, který letos k Vánocům dostane, zklamaná by rozhodně nebyla. A kdyby náhodou přišel zítra ráno konec světa, umřela by s blaženým úsměvem na tváři.

Popadajíce dech se od něj malinko odtáhla a opřela si čelo o jeho hrudník. Jakmile přestala bojovat s nedostatkem kyslíku, zvedla hlavu, ale oční kontakt nenavázala. Místo toho zírala na své prsty, kterak si pohrávají s límečkem jeho trička. "Co to děláme, Georgi? Co Alina?"

V ten moment spustil ruce z jejích boků a vjel si jima do vlasů, které už od léta mimochodem dorostly do jeho klasické délky. Udělal krok vzad. "Tobě to pořád nedošlo?" otázal se mírně zoufalým hlasem. Ale byla to spíš řečnická otázka. Jasně, že nedošlo...

Pokrčila rameny.

"Já a Alina...nikdy nic nebylo. Je to jen... kamarádka."

"Jasně, taková kamarádka, jako já?" Nechtěla, aby to znělo tak útočně, ale koneckonců, přesně tohle si zasloužil a přesně tohle ji zajímalo.

"Ne, já..." chvíli zíral kamsi nalevo od ní a nervozita jej donutila přešlápnout z nohy na nohu, "tys asi nikdy nebyla jen to. Neuvědomoval jsem si to, ale zpětně to vidím docela jasně. S tebou to je jiný a vždycky bylo."

Tušila v tom nějaké ale, a také své tušení vyjádřila nahlas.

George zavrtěl hlavou. "Není v tom žádné ale. Po tom, cos mě odsud vyhodila, jsem byl dost ztracenej. Ona to poznala. Když s člověkem trávíš denně několik hodin, prostě to poznáš. Postupně ze mě všecko vytáhla a taky mi řekla, že jsem pěknej debil, jen pro tvou informaci. Nechápala, jak můžu bejt tak blbej."

"Ale ty fotky..."

"Jo, ty fotky," zavrčel a sevřel ruce v pěst. "Ty blbý podělaný fotky! O nic nešlo. Prostě to jen nafoukli!"

"Nevěděla jsem..." hlesla Josefína. Nejspíš dočasně ztratila schopnost souvislé řeči.

"Ani jsi nemohla," utrhl se na ni, ale vzápětí zase zjihl. "Snažil jsem se ti to vysvětlit, ale vůbec jsi mě neposlouchala. Buď jsi tvrdila, že ti do toho nic není, nebo jsi mi rovnou pokládala telefon. Byl jsem zoufalej, Jo-Jo! Věděl jsem, co si musíš myslet, ale nenechalas mě to vyvrátit."

"To jako vážně? Je to všecko pravda?" Ale ani se ptát nemusela, v jeho očích si to přečetla už dávno. Zalila ji vlna lítosti a vzteku. Jak byla blbá! Kdyby jen jednou na malou chvilku polkla svou ješitnost, mohli si tohle všechno ušetřit. Nemusela se celé týdny a měsíce trápit. A on taky ne.

Přikývl. "Miluju tě, Jo. Uvědomuju si, že jdu možná pozdě, ale jestli ta tvoje nabídka pořád platí, tak..."

Zamrkala, nakrčila čelo a hlavu naklonila ke straně. "O čem to mluvíš? Jaká nabídka?"

Z George nejdřív lezly jen neidentifikovatelné neartikulované zvuky a pohledem bloudil všude možně okolo. Pak se zhluboka nadechl, promnul si oči a zahleděl se do její tváře. "Tehdy v Londýně, říkalas, že můžu mít víc." Zachytil její překvapený pohled a ušklíbl se. "Jo, přesně tak, už mi konečně došlo, jak jsi to myslela."

Vrátila mu úšklebek, načež se zapřela dlaněmi o jeho hrudník a vyhoupla se na špičky, aby ho mohla líbnout na rty. "Taky tě miluju, fešáku. I když jseš trochu zabedněnej."

Zřetelně se mu ulevilo a tak vycenil zuby v širokém úsměvu. "Takže to mám brát jako souhlas?"

"Souhlas k čemu?" dobírala si ho.

"Myslím, že máme vážný problém s komunikací, slečno Beková," pronesl vážným tónem a znovu si ji přitáhl do náruče. Jednu ruku zaparkoval na jejich zádech a druhou jí přejížděl po tváři, načež jí nejdřív líbnul na špičku nosu a pak na rty.

"To asi máme, drahý pane Downey. Napadá vás, co s tím?" uculila se.

"Asi bysme si měli najít nějakou fakt dobrou manželskou poradnu. Co ty na to?" Znovu ji políbil.

"Myslíš? Manželskou? A nevadí, že spolu ani nechodíme?"

Ušklíbl se. "Nebuď hnidopich!"

To už ji však zvedal do náruče a odnášel do ložnice. Josefíně ještě stihlo proletět hlavou, že tohle budou rozhodně lepší Vánoce, než s Mirkem.