Stál tam a vypadal skvěle, pastva pro oči, prototyp dokonalého muže, Adonis. Mimoděk ji napadlo, že má takový zvláštní šmrnc, byl zcela odlišný od většiny českých exemplářů mužského pokolení.  Usmíval se a její pochyby se v tu chvíli naprosto vytratily.

"Ahoj, můžeme?" zeptal se tak přirozeně, jako kdyby se znali věčnost a přitom na ní mohl oči nechat. "Už mám docela hlad."

"Ahoj, jistě," oplatila mu úsměv a zatímco zamykala dveře, pokračovala dál, "a kam to bude?"

Pokrčil rameny. "To budu muset nechat na Vás, jak jsem říkal, vůbec to tu ještě neznám" odvětil a hned  pobaveně dodal, "jediné, co jsem zatím viděl, byla příšerná psychedelická kavárna v obchoďáku. Tenhle zážitek opakovat nemusím."

Už už se chtěl otočit k odchodu, ale zarazila ho.

"Ještě okamžik. Já, no...nemohli bychom si tykat?" Výraz, který se v tu chvíli objevil na jejím pohledném obličeji nebyl zrovna snadno dešifrovatelný, nejlépe by se dal asi popsat jako kombinace omluvného s prosebným. Vypadala v tu chvíli úplně jako malá holčička, stačila vteřina a jediný výraz, aby si z tváře odmazala celé desetiletí. Vykání vnímala jako ryze formální. Nevadilo jí ve škole, částečně v práci, na úřadech a při podobných příležitostech, jenže teď měla jít na večeři s pohledným sympaťákem, chtěla, aby to byl příjemný přátelský zážitek, nemínila si připadat jako když s lístkem v ruce čeká na cinknutí, aby si mohla u přepážky zažádat o nový pas.

"Klidně," roztáhl rty do ještě většího úsměvu a ukázal přitom svůj perfektní chrup, "budu rád."

Josefíně se ulevilo a mohla teď pokračovat v konverzaci s o něco větší jistotou.

Oba automaticky minuli výtah a zamířili na schodiště. Zřejmě vycítili, že ten posun v jejich vztahu od dvou cizinců k dvěma cizincům, kteří si tykají, stále není dostatečný na to, aby jim bylo příjemné sdílet společně tak malý prostor. Kráčeli vedle sebe.

Po chvíli přerušila ticho otázkou: "Na co máš chuť? Pizza, burger, steak, nějaká exotika?"

"Nebráním se ničemu, ale fakt bych si dal nějakou českou klasiku, třeba guláš. Jestli teda nemáš nic proti."

Překvapením povytáhla obočí vzhůru. "Na to nevypadáš."

"Na co, na to, že mám rád guláš?" Pobaveně stočil pohled do její tváře. " A na co podle tebe vypadám?"

Teď ji dostal. "Hm, to vlastně nevím," pokrčila rameny, "jen mě nenapadlo, že máš rád českou kuchyni."

To už byli venku a Josefína udávala směr, i když náhodný pozorovatel by to zcela jistě neuhodl. Šli vedle sebe bok po boku v uvolněné atmosféře. Nakonec vybrala restauraci asi dvacet minut chůze od domova. Guláš sice podávali v mnoha místních podnicích, ale většina z nich rozhodně nebyla tím, co by tu chtěla vůbec kdy někomu ukazovat. A navíc, jestli byl vážně dneska v Čekárně, tak jak si podle jeho popisu domyslela, potřeboval teď něco víc, než čtvrtou cenovou, byť s vynikajicím gulášem, na to, aby tu zkušenost vyhnal z hlavy.

"Abych byl upřímný, zas tak často si ji nedopřávám, protože k tomu nemám moc příležitost. Nejezdím sem často."

Tomu nerozuměla. "Jak to myslíš? Kam nejezdíš?" podivila se, "jako do Hradce?"

"Myslím sem, do Čech," vysvětloval, "žiju v Londýně."

Londýn? To skutečně nečekala. Pokud se vůbec nějak hlouběji zamyslela nad jeho jménem a náznakem přízvuku, nepřikládala ani jednomu nijak zvlášť velkou váhu. Jméno o původu zase tolik nevypovídá, mohl se nechat přejmenovat nebo si tak prostě jen říká, George, cool přezdívka, ne? A navíc, jeho čeština je prostě sakra bezchybná. No, zkrátka ji tím rozhodil.

V jeho hlavě se v tu chvili odehrávalo něco naprosto odlišného. Ona ho nepoznala! To poznání přišlo jako blesk z čistého nebe. Musí to tak být, jinak by její překvapení ohledně Londýna nedávalo ani trochu smysl. No sakra, vážně ho nepoznala. Nedá se říct, že by mu to vadilo, koneckonců kvůli tomu je vlastně tady, kvůli anonymitě. Chtěl prostě vypadnout, aspoň na chvíli pryč od všeho toho humbuku, davů lidí a publicity. Ale ani ve snu ho nenapadlo, že to bude tak jednoduché. Hlavně, po tom jejich výtahovém extempore nabyl tak trochu dojmu, že věděla, o koho jde. Celou dobu si myslel, že přesně to je ten důvod, proč se chovala tak, jak to říci, zvláštně? Nervózně? V duchu si vynadal. Sakra chlape, nebuď tak sebestředný, svět se netočí okolo tebe! Každopádně si však hodlal nečekanou situaci užít, ani si  nevzpomínal, kdy naposledy se s ním někdo bavil úplně normálně aniž by věděl, kdo je. Tohle bude osvěžující změna.

Během cesty jí seznámil takřka se vším podstatným ohledně své česko-britské rodiny a rozhovor plynul tak přirozeně a bezprostředně, že se museli pár desítek metrů vracet; Josefína, zaujatá jeho vyprávěním, zcela minula restauraci, ve které hodlali povečeřet.

Vybrala podnik s nepříliš originálním názvem "U Kovářů". Zvenku sice nevypadal nic moc, ale uvnitř byl opravdu pěkný - jednoduchý, čistý a útulný. Ubrusy byly jasně bílé a stoly tak daleko od sebe, že jste nekoukali sousedovi do talíře, nešťouchali do něj loktem a dokonce jste si mohli i popovídat bez obav, že celá hospoda, včetně personálu za barem, uslyší každé vaše slovo.

Právě si objednali, když Josefína navázala na předchozí téma.

"Takže když tvoje maminka byla Češka a táta je Brit, máš dvojí občanství?"

"Ano, mám české i britské," uspokojil její zvědavost. "Víš, že se mě na to snad nikdy nikdo nezeptal?"

Nedokázala skrýt překvapení: "Fakt ne? Vždyť, to je děsně zajímavé…"

Děsně zajímavé, vážně? Proboha, co je ta holka zač? Pobaveně se na ni zahleděl přes okraj své sklenky.

"No dobře, uznávám. Obecně to asi zas tak zajímavé není, nejspíš profesní deformace," ušklíbla se.

Toho se svalovec samozřejmě nemohl nechytit. "Profesní?"

"Hm, jo" zahučela, neboť tentokrát to byla ona, kdo zrovna upíjel ze své skleničky. "Tedy, ne tak úplně," upřesňovala, "teprve studuju. Práva."

To ho skutečně zaujalo, právo měl zažito jako opravdu náročný obor. "Vážně? A jak ses k tomu dostala? Chtělas vždycky jít na práva?" zajímal se.

"To ne," vyhrkla hned, "vlastně jo, nevím." Sotva znatelně se zamračila.

Georgeovi se v tu chvíli draly na jazyk snad desítky otázek, tušil ale, že ještě neskončila, proto jen trpělivě vyčkával.

"Víš," pokračovala a prsty obou rukou si prohrávala se sklenicí před sebou, přičemž její oči hypnotizovaly hladinu vody. "Jako malá jsem zbožňovala seriály typu JAG, Advokáti, Perry Mason… strašně se mi to líbilo, to jak bojovali za pravdu, za správnou věc, zločince posílali do vězení a nevinné z toho vždycky vysekali. A navíc si vedli vlastní vyšetřování. Nejspíš to tak nějak odpovídalo mému vidění světa, dávalo to smysl a chtěla jsem prostě jednou být taky taková, tak správná a užitečná," na okamžik se odmlčela, pak svým pohledem vyhledala ten jeho a dodala, "zní to hloupě, viď?"

"Vůbec ne," nesouhlasil s ní a pobídl ji, aby pokračovala.

Propustila ze svého sevření sklenku a zaměřila se na roh ubrousku, který teď ohýbala tam a zpět, rolovala a zase pečlivě uhlazovala.

"Celé dětství jsem pak toužila stát se jednou právničkou, jenže někdy ke konci základky mi došlo, že to nikdy není jako v amerických seriálech. Byla jsem hrozně zklamaná a prostě jsem se na to vykašlala a celou střední jsem vůbec netušila, co budu dělat. No, nakonec to dopadlo tak, že když jsme si měli podávat přihlášky na vysoký školy, napsala jsem dvě, které by mě možná mohly bavit a taky práva, protože tam šly obě mé nejlepší kamarádky ze třídy."

Bylo vidět, že ho její vyprávění zaujalo. Řekla jen pár vět a přece to o ní tolik prozrazovalo. Bylo mu jasné, že o ní musí vědět víc, teď už ano. Usmál se.

"Takže spolu chodíte do školy i dál?" ujišťoval se, "To je super."

"Vůbec ne," vyvedla ho z omylu, "z nás tří jsem se tam dostala jen já. Vlastně jsem se dostala na všechny školy, kam jsem si podala přihlášky, ale zvítězila ješitnost. Říkala jsem si, že když už jsem se na ty práva dostala, tak tam půjdu."

Teď už byl naprosto pohlcen, málokdy ho někdo takhle zaujal. Možná to bylo tím, že tam v Británii, v jeho světě, ho všichni znali, věděli kdo je a snažili se udělat dojem. Nejspíš proto, aby z toho později mohli těžit nebo snad proto, aby se mohli v pátek večer u piva chlubit kamarádům, že se znají s celebritou. Upřímných, opravdových lidí měl okolo sebe žalostně málo.

I ona se v jeho přítomnosti cítila dobře, nevěděla absolutně proč, ale cítila, že mu může důvěřovat, ne zatím absolutně, takový blázen není, ale přesto mnohem více, než by s
ještě dnes odpoledne sama čekala. A tak tomu cizinci během čekání na jídlo o sobě povyprávěla snad první poslední. Mluvila o tom, jaké to je, studovat práva, povídala o své milované práci, rodině. Prozradila, že vždycky chtěla psa, ale bojí se, že by na něj neměla dost času, a tak má rybičky.

Povídala a povídala a on s úžasem sledoval tu změnu, která se děla přímo před jeho očima. Zdálo se, že všechna počáteční nervozita byla  pryč, hovořila klidně, usmívala se a žertovala. Pípnutí smsky si ani jeden z nich nevšiml, ani prvního, ani všech těch ostatních.

Při jídle se hovor stočil na méně osobní témata. Chvíli se bavil tím, jaký má Josefína naprosto nevyhraněný hudební vkus, jak sakra může poslouchat Chopina, Depešáky i Mobyho? Co to je za divný koktejl? Ona oproti tomu nechápala, jak se mu můžou líbit Rammsteini, vždyť je to jen banda dědulů, co si vyřvávají plíce prostoduchými texty. Na přetřes přišly oblíbené filmy a seriály a také hovořili o knihách a George se upřímně rozesmál, když trochu provinile vytáhla z kabelky Zločin a trest. Ta holka je samé překvapení.

Ani jeden z nich to v tu chvíli nejspíše nepostřehl, ale najednou už nebyli cizinci. Oba se cítili ve společnosti toho druhého tak dobře, uvolněně a spokojeně, jako kdyby se neznali pouhých pár hodin, ale minimálně od školky.

Po večeři se přesunuli do vinárny přes ulici; první láhev vína již dopili a z druhé chyběla dobrá polovina, když Josefínino vyprávění o útrapách dnešního dne přerušilo neodbytné vyzvánění telefonu.  S omluvným výrazem vylovila mobil z kabelky a jakmile přelétla pohledem jméno volajícího, znatelně zbledla.

"Já," vysoukala ze sebe namáhavě, "moc se omlouvám, ale tohle musím vzít."

George jen přikývl na znamení, že to chápe a tak se se zběsile řinčícím telefonem hnala mezi stoly pryč. Venku hovor přijala.

Zřejmě to nebyl jen tak nějaký hovor, protože nervózně přecházela sem a tam a chvílemi vypadala trochu zoufale. Po pár minutách hovor ukončila, ale zůstala ještě chvíli stát venku, čelem k silnici. Pak se konečně vrátila zpět ke stolu, přičemž mobil doslova mrskla do kabelky. Její napůl naštvaný a napůl pobavený výraz jej znejistěl.

"Je všechno v pořádku?"

"Ale jo," odtušila a pořádně si lokla vína. "To byla Linda, moje kamarádka, usmyslela si, že se mě chystáš brutálně zavraždit,"

Vyprskl. "Cože? Zavraždit? Brutálně?"

"No jo," to už se v její tváři nadobro usídlil úsměv a v čokoládových očích jí hrály veselé jiskřičky, "přinejmenším!"

"Počkej, to mi musíš vysvětlit," žádal.

Popsala mu tedy rozhovor, který vedla s Lindou toho odpoledne. Přiznala, že jí měla dát vědět, kam půjdou a pak se jí ještě pravidelně ozývat, jenže na to samozřejmě zapomněla jako na smrt. Kdo by si taky vzpomněl, vždyť se tak dobře bavili. Když končila své vyprávění, oba už se smáli tak nahlas, že se po nich otáčeli i od nejvzdálenějších stolů. Nakonec raději zaplatili a odešli.

George Lindu svým způsobem chápal, její kamarádka si, zřejmě zcela proti svému obvyklému chování, vyšla ven s naprosto cizím mužem. S mužem, kterého nikdy neviděla a on jí ani neřekl celé jméno. Kdyby šlo o jeho kamarádku, nejspíš by se jí to také pokusil rozmluvit. Navrhl proto, že by se u ní mohli zastavit a pozdravit ji, aby věděla, že je Josefína v pořádku, nebo jí alespoň poslat společnou fotku, ale jeho společnice to zavrhla.

"To je v pohodě, ona to zvládne, neboj. Hned ráno jí zavolám," dušovala se.

Byla přesvědčivá, pustil to z hlavy a místo toho se zeptal, jestli se nechce ještě projít. V duchu si za to příšerné klišé vynadal do blbečků, ani nevěděl, jestli ho víc štvalo, že použil tak otřepanou  frázi, nebo to, že by si to mohla špatně vyložit.

Ona ale souhlasila, ani jí se ještě nechtělo domů.

Noc byla teplá, možná to byla i jedna z těch, jimž meteorologové říkají tropické; panovalo bezvětří. Zamířili do nedalekého parku a usadili se vedle sebe na lavičku pod stoletou lípou. Seděli mlčky, oči upřené kamsi před sebe do tmy a jediným zvukem široko daleko bylo cvrlikání cvrčků a šustění listu, který Josefína cupovala na kousky. Jakmile z listu nic nezbylo, pohlédla na svého souseda. I z profilu byl až mimořádně pohledný. Polkla.

"Ještě jsi mi neřekl, co vlastně děláš. Já ti o své práci řekla, takže hádám, že mi něco dlužíš," prohlásila žertem.

Usmál se, ale jeho úsměv nedosáhl jeho očí. Jak by taky mohl. Téhle chvíle se celý večer děsil. Nechce jí lhát, ale taky sakra nechce přijít o tohle všechno, o tu její upřímnost, bezprostřednost. Jen co se dozví s kým se tu baví, vše bude jinak. Nebo ji podceňuje?

"Dělám do filmu," odpověděl záměrně neurčitě.

Jeho odpověď samozřejmě vzbudila zájem, nic jiného se ani nedalo očekávat.

"Vážně? A co konkrétně?"

Zatím neměla ani tušení, rozhodl se však, že bude lépe říct to rovnou, nechtěl z ní dělat idiota.

"Uhm, no...hraju, jsem herec."

Světélka v jejích očích se rozzářila naplno. "Kecáš, a mohla jsem tě v něčem vidět?"

"To záleží…" tak fajn, teď trochu chodí okolo horké kaše, jasně, že to mohl říct víc narovinu. Ale jak? Jak sakra, aby to nevypadal, že je namyšlenej debil.

"Na čem?" vyhrkla netrpělivě a nadšeně zároveň.

"Znáš Plantagenety? Nejnovějšího Arrowa, Společenství spravedlivých nebo třeba Tajný život Sherlocka Holmese?"

Odmlčel se a poskytl jí čas.

Plantageneti, Arrow, Sherlock… "Panebože!"