George se uklidil do posilovny. Josefína počkala až vyklidí pole, a teprve pak sbalila Sherlocka a vyrazili běhat. To poslední, co v ten moment chtěla, bylo vysvětlovat, co ji to tak najednou popadlo, že tenhle nesmysl vzala na milost. Chtěla jen vyběhnout a být chvíli sama se svými myšlenkami. Přemýšlet. Vybít se. Možná i vykřičet. Jasně, na to by byl lepší box a vykřičet se nebude mít kde. Teda aspoň pokud neplánuje strávit pár nocí ve svěrací kazajce. Ale stejně.

Nejspíš jim to oběma docela pomohlo hodit se do klidu, protože toho večera po návratu z máminy svatby byli paradoxně docela v pohodě. A i dalších pár dní to vypadalo, že se vlastně nic moc nezměnilo. Pak ale došlo na plánování výletu do Lairgu za Downeym seniorem a Josefíně došlo, že tohle nezvládne.

Pohádali se.

Snažila se mu vysvětlit, že vedle něj možná zvládne jakž takž normálně fungovat doma, ale čtrnáct dní u táty si prostě nedovede představit. Navrhoval týden, ale i to zamítla. Prostě by to nedělalo dobrotu.

George to nechápal. Možná chápat nechtěl. Zprvu ji přemlouval, sliboval spoustu výletů a zážitků. Nakonec se naštval. Nečekal, že ten jejich rozhovor bude mít takovou dohru. Myslel si, že to vyřešili, poslali to všecko k ledu, alespoň na čas. Ne, že jim celá ta nic-z-toho-nebude věc bude neustále viset nad hlavama.

Ke konci už na sebe křičeli.

"Nemůžu za to, Georgi," vyprskla a zaujala obranný postoj s rukama překříženýma na prsou. "Neměls mě nechat, neměls bejt takovej…"

"Já? Takže je to moje vina? To chceš říct?" Skoro ta slova zařval, až mimoděk o kousek couvla.

Z čokoládových očí sršely blesky. A taky vztek a zklamání. A krom toho všeho i slzy. Nepoznávala se a nepoznávala ani jeho. Jako kdyby tu najednou před ní stál úplně cizí člověk. Takhle se na ni nikdy nedíval. "Všechno to producírování v prádle, všechny ty narážky a řečičky… to tys mi vlezl do postele. Ne já tobě!"

"Nevšim sem si, že bys protestovala! A vůbec, taky jsi mi dělala docela pomyšlení. A minimálně dvakrát jsi mě na férovku sváděla!" vpálil jí. Vůbec to nebylo tak jednostranné, jak se slečinka snažila naznačit. Ani omylem. "Nejseš tak svatá!"

V rozčilení ji znovu donutil o kousek couvnout. Už však nebylo kam, za ní stálo křeslo. Poraženě se zhroutila do měkkého polstrování, předloktí si opřela o kolena a svěsila hlavu. Rozpuštěné vlasy utvořily okolo jejího obličeje takřka neproniknutelnou bariéru. "Já jsem si  neplánovala, že se do tebe zabouchnu, Georgie. Fakt ne. A fakticky se snažím. Nechci na tebe tlačit."

"Ale děláš to," vyčetl jí. Mračil se. Ten největší adrenalin začal pomalu vyprchávat, a tak se trochu zklidnil. Zdaleka už nekřičel, a dokonce se i opřel zády o stěnu. Josefína by určitě došla k závěru, že vypadá docela ležérně a dost mu to sekne. Jenže to by teď nesměla mít tak napilno s vlastními myšlenkami.

"Už proto si myslím, že bych s tebou neměla jet. Měli bysme si dát trochu odstup…." Po tomhle prohlášení zvedla hlavu a rukama si uhladila vlasy okolo obličeje. "Nechci…" hlas jí přeskočil a v krku se udělal knedlík. Ztěžka polkla a pohledem cukla kamsi do pryč. "Nechci tě ztratit," špitla tak tiše, že jí skoro nerozuměl.

George zamrkal. Jedním zhoupnutím se odrazil od stěny a vydal se na nervózní pochod kuchyní a obývákem. "A to si jako myslíš, že když mě pošleš do hajzlu, bude to lepší?" obořil se na ni ledovým hlasem. "Že se všechno zázračně vyřeší?"

Mlčela. Nevěděla, co říct. Současná situace byla nad její síly. Ještě tak tady doma, ale po zkušenostech ze svatby a z Londýna… zkrátka to nechtěla pohnojit nějakým svým pitomým naléháním. Nemyslela si, že se tím všecko vyřeší. To ani zdaleka ne. Ale možná by jí to mohlo pomoct najít ztracený klid. Už i jí samotné zněly její myšlenky pošahaně.

George na ni upřeně hleděl. Snad doufal, že z ní tím zíráním vymámí aspoň nějakou odpověď. Možná doufal, že přece jen změní názor. Marně. Plynuly vteřiny, pak minuty. "Tak fajn," přerušil nakonec tíživé ticho odevzdaným hlasem. "Podívám se, kdy mi to letí a půjdu si sbalit. Asi nemá smysl tu dál kysnout…"

Dal jí šanci zastavit ho, ale ona to neudělala. Ne že by nechtěla. Nic si nepřála víc. Ale k čemu by to bylo? Vrátili by se zas na začátek. Zas by to bylo pár dní dobrý, možná i týden, kdo ví. A pak by to zas celé začlo nanovo. Dusno. Výčitky. Znovu by se hádali. Jenže, kolik takových hádek jejich, momentálně nesmírně křehký, vztah ještě vydrží?

A tak ho nechala odjet a jen se modlila, aby to nebyla největší chyba jejího života.

Tolikrát mu během prvních dní chtěla zavolat, nebo aspoň napsat. Ale neudělala to. Nebyla si jistá, jestli by o to vůbec stál. Sám se jí ostatně taky neozval. Chyběl jí. Srdce se jí svíralo s každou myšlenkou na něj. Každá drobnost, kterou od něj dostala, nebo ji kupovali spolu, každá fotka a každý jeden Sherlockův chlup na podlaze i Sherly sám… vše jí ho připomínalo.

Tak jako na jaře, i teď se snažila ubít nežádoucí myšlenky prací a studiem. Oproti té době měla v rukávu jeden trumf navíc - diplomku. Tak moc se do toho ponořila, že trávila spoustu času ve fakultní knihovně studiem odborné literatury, kopírováním důležitých pasáží a bojem s právnickými informačními systémy, ze kterých se snažila vydolovat soudní rozhodnutí související s tématem. A to poslední bylo snad zdaleka nejtěžší.

Červenec se přehoupl do srpna. A když se i srpen blížil svému konci, zavolal jí. Vzpomněl si na výročí tátovy smrti a chtěl vědět, zda je v pořádku. Strašně by kecala, kdyby řekla, že ji to nedostalo do kolen. Od toho dne se občas ozval on jí, sem tam zas naopak. Vše se pomalu začínalo vracet do starých kolejí a rozpačitost se do jejich dlouhých hovorů vkrádala už jen zřídka. Stále se sice museli vyhýbat nebezpečným tématům a narážkám, ale dost jim v tom pomáhal i fakt, že George konečně začal točit Zaklínače. Jeho práce jim teď poskytovala nevyčerpatelný námět k diskuzi.

Josefínu jednoho krásného podzimního dne napadlo, že až bude mít trochu času, mohl by přijet. Byla sice teprve půlka září, a věděla, že pár volných dní se naskytne až tak za měsíc, ale co už…

To by se však nesměly snad v každém bulváru na planetě objevit ty fotky. George a neznámá brunetka. Brunetka a George. Na kafíčku, na procházce, smějící se na celé kolo, objímající se.

Josefínin malý svět, který po týdnech apokalyptické šedi a beznaděje, zase začal pomalu rozkvétat, prostě vybuchl. Jen tak, bez varování a hlavně kompletně. Tohle nebyla žádná malá domácí bomba, co sotva práskne a začmoudí. Tohle byla atomovka.

Všechno najednou ztratilo smysl. Připadala si podvedená a ublížená. A aby toho nebylo málo, paparazzi se znovu začali rojit všude, kam se hla. Chtěli, aby se k tomu vyjádřila. Podvedl ji? Nebo se rozešli? Co na to říká? Co by říkala. Kdo se moc přiblížil, toho poslala do oněch končin.

A aby toho ještě pořád nebylo málo, George se ani moc neobtěžoval s nějakým vysvětlováním. V prvním hovoru, který spolu poté "události" vedli, jen poznamenal, že je z práce, kolegyně. Tečka. Proč by jí taky měl říkat víc, stále jsou jen přátelé.

***

Od onoho zjištění uplynuly již tři dny. Počasí konečně zrcadlilo její náladu, neboť bez ustání lilo jako z konve a meteorologové hrozili povodněmi. Právnická fakulta  se potýkala s vodou v suterénech a tak byla veškerá výuka do konce týdne zrušena, což pro Josefínu znamenalo jediné. Nešla do školy a zůstala sama doma se svými myšlenkami. To nebyl dvakrát ideální stav.

Zrovna se odhodlávala vzít Sherlocka a jít si zaběhat, déšť trochu polevil a z provazců se dočasně stalo jen drobné mrholení. Z přemlouvání sebe sama ji však vyrušil domovní zvonek.

Nikoho nečekala, na nikoho neměla náladu, nikoho nezvala. Takže kdo to sakra otravuje?

Za dveřmi nikdo nestál, proto zvedla sluchátko domácího telefonu.

Zezdola to trochu zachrčelo a pak se ozvalo: "To jsem já, Marek. Pusť mě nahoru."

Neochotně zmáčkla červené tlačítko se symbolem zvonku a vpustila jej do domu. Po chviličce se ozvalo pískaní výtahu a zvuk otevíraných dveří zdviže. Na chodbě čtvrtého podlaží se objevila Markova hubená postava.

"Čau květinko," zahlaholil vesele, "můžu dál?"

"Ahoj," odpověděla mu na pozdrav  a  ustoupila stranou, aby jej vpustila dovnitř, následně za ním zavřela dveře a vrátila se do kuchyně, však on dojde.

Marek si zatím zul boty, vzorně je zašoupnul nohou ke straně, aby nepřekážely a zamířil rovnou za Josefínou.

Byla nesmírně zvědavá, kde se tu vzal a co by vlastně mohl chtít, ale jako správná hostitelka potlačila touhu vyzvídat, alespoň prozatím.

"Dáš si kafe?" nabídka mu s úsměvem a on přijal.

"S mlíkem a dva cukry, prosím," připomněl se, ale vcelku zbytečně, brunetka měla na takové blbiny totiž docela pamatováka.

Po chvilce postavila na bar dva šálky s kouřící tekutinou, opřela si ruce o desku a zaměřila svou pozornost na nečekaného hosta.

"Takže, proč jsi vlastně přišel? Stalo se něco?"

Marek vzhlédl od svého hrníčku. "No, to je dobrá otázka, to mi řekni spíš ty."

"Cože? Proč já?" divila se.

Marek se vševědoucně usmál, odsunul svou kávu stranou a také se opřel o bar, čímž vzdálenost mezi nimi zkrátil tak na polovinu.

"No možná proto, že prej už pár dní nebereš telefony a po smskách se vymlouváš, že máš moc práce a já náhodou moc dobře vím, že nemáš, protože školu máte zavřenou, takže…"

"Jak to můžeš vědět? vykulila na něj oči.

Blonďák se ušklíbnul a mávl rukou. "To je teď jedno. Hele, můj  přitroublej bratránek mi toho sice moc neřekl, ale nejsem blbej. Mám oči a internet mám taky. Takže se ptám, jseš v pohodě?"

"Nevím, o čem mluvíš, vážně jsem jen měla dost práce." zalhala Josefína bez uzardění, ale měla podezření, že jí to stejně nesežral. "To on tě poslal?"

A taky že nesežral. Povzdechl si, zamíchal si své kafe a pak trochu upil. "Tak poslyš, květinko-"

Zamračila se. "Neříkej mi tak."

"A ty mě nepřerušuj, laskavě." Propletl si prsty, otočil je dlaněmi k ní a propnul paže. Klouby zapraskaly a on spokojeně stáhl ruce zase k sobě. "Nikdo mě neposlal. Poslal jsem se sám. Hele, můžeme předstírat, že ti věřím-"

"Vážně je to pravda," ohradila se dotčeně a svůj šálek, ze kterého právě pila, odložila trochu důrazněji, následkem čehož jí na ruku vyšplíchla sprška horké tekutiny.

Marek s pozdviženým obočím sledoval, jak se natahuje pro papírovou utěrku, její předchozí prohlášení ale ignoroval. "A taky můžeme předstírat, že Alina, tak se totiž ta jeho nová známost jmenuje-"

"Počkej," vyhrkla Josefína překvapeně, "to je ta maskérka, že jo? Párkrát se o ní zmínil..."

"Jo, to je přesně ona," přitakal, "a vážně už mě nepřerušuj, nebo to nikdy nedopovím."

Brunetka protočila oči, ale špitla stručnou omluvu.

"V pořádku. Takže, můžeme předstírat, že tahle Alina vůbec není miloučká mladá tmavooká brunetka, a že rozhodně není z východní Evropy. No, že ti zkrátka není vůbec podobná-"

"Já přece ale nejsem z východní Evropy, Česká republika není součástí východní Evropy."

Marek protočil oči. "Jo, to víš ty, vím to i já, ale vykládej to zbytku světa…"

Jeho předchozí blesková analýza ji trochu vyvedla z míry. Vážně si George nabrnknul lacinou ukrajinskou kopii jí samotné? Tenhle úhel pohledu jí zůstal dosud skrytý. Ale stejně se pořád držela svého plánu, a sice zapírat a zapírat. Dokud to nepřizná nahlas, tolik se toho nestane, bude to jen malý nicotný problém. Prostě se dočasně pomátla a myslela si, že se do něj zabouchla. A možná i jo, ale teď už je to stejnak jedno, takže může klidně předstírat, že se to nikdy nestalo. Když to nepřizná, možná to nebude tolik bolet. Založila si ruce na prsou a snažila se nasadit vzdorovitý výraz.

"Pořád nechápu, kam tím míříš...?"

Povzdechl si. "Vím všecko, Jos." Hodil po ní významným pohledem a s důrazem na první slovo dodal: "Úplně všecko."

Josefína nejprve vytřeštila oči, pak ji polilo horko. "Úplně všecko?"

"Jo, úplně úplně všecko," ujistil ji a její tváře najednou nabraly červený odstín.

"Takže víš i-" zakoktala se, ale on ji beztak přerušil.

"O tý noci," naznačil ve vzduchu uvozovky, "Jo, vím. I o tý uhozený dohodě, nebo co to sakra mělo bejt."

Zatímco Marek kroutil hlavou, Josefína tu svou schovala do dlaní. Všechno ví. Marek všechno ví. Ale to pořád nevysvětluje, co tu dělá.

"A o co ti teda jde, proč mi to všechno říkáš, proč jseš tady?" vypálila na něj jen co zvedla hlavu.

Zhluboka se nadechl a promnul si oči. "Ach jo, děvče… George je možná slepej, ale já ne. Měl jsem sice už od začátku podezření, že v tom pěkně lítáš, ale nějakou dobu už jsem si prakticky jistej. Takže spusť," pobídnul ji, "Jak ti je?"

V hlavě měla totální chaos. Fakt by ji ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že se bude svěřovat zrovna jemu. Vždyť ani holkám nic neřekla.

Snažila se urovnat si myšlenky a zklidnit dech a po chvilce začala.

"Připadám si hrozně hloupě, Máro. Fakt nevím, co jsem si myslela," pověděla tichým hlasem a rozhodila přitom rukama, až málem smetla z baru svůj šálek. "Vždyť jsem věděla od začátku, jakej na to má názor. A vlastně mi to tehdy nějak nepřišlo, když o tom mluvil. Tehdy jsem do něj rozhodně nebyla zamilovaná, nebo tak něco. Neměla jsem pocit, že bude nějak těžké se tím řídit. Pak se objevil Tom a tím to bylo dané, byla jsem zadaná a tečka. Jenže…"

Vrhla na svého důvěrníka pohled raněné laně a on jí otázkou vyzval k pokračování. "Jenže?"

"Jenže poslední měsíce se všechno změnilo.  Mezi náma to najednou bylo jiný. Všechny ty náznaky, to jak se o mě staral, jak reagoval, když se dozvěděl o té operaci, ty polibky, to všechno… Došlo mi, že to není jen tak, že už na něj dávno nekoukám jen jako na kámoše. I z jeho strany byly určitý náznaky, ale vždycky se zas rychle stáhnul. Ale pak, po tý máminý svatbě..." hypnotizovala očima barovou desku a prsty přejížděla po každé drobné nerovnosti. Nějakým podivným způsobem jí to pomáhalo se vymáčknout,  "...jsem to už nevydržela. Potřebovala jsem odpovědi, vědět na čem jsem. Proč ode mě pořád tak utíká."

"A?" vyhrkl. Bylo na něm vidět, jak ho tahle informace překvapila. Zřejmě netušil, jak daleko to zašlo.

"A nic," povzdechla si a zvedla k němu oči. Neplakala. Za poslední dny se naplakala tolik, že má snad do konce života předplaceno. Vsadila by se, že toho vybrečela víc, než nateklo do sklepa právnický fakulty. "Pohádali jsme se. Chvíli jsme na sebe křičeli, čí je to vina, a pak řekl, že prostě není připravenej. Mlel něco o tom, že by to vůči mně nebylo fér, nebo co."

Blonďák se plácl do čela. "Bože, to je vůl!"

Josefína chtěla okamžitě protestovat a z neznámých důvodů George bránit, ale Marek ji zarazil.

"Ne fakt, je to můj bratránek, mám ho rád, ale někdy má vážně neuvěřitelně dlouhý vedení."

"Hmm" zahučela, "Nejspíš to všecko byly jen kecy. Prostě mu to tak vyhovovalo. Sice jsme spolu nespali, ale krom toho… Vždycky jsem tu byla. Vždycky jsem přiběhla na zavolání. Když přijel, vše se řídilo podle něj. Vždyť já kráva mu pokaždý navařila…Asi fakt o nic víc neměl zájem, a já jsem mu do toho hodila vidle, začala jsem na něj tlačit, tak šel hledat někam d-"

"Ale no tak," přerušil ji konečně. "Posloucháš se vůbec? Vždyť ta tvoje teorie je úplně přitažená za vlasy. Hele, nikdy mi nic neřekl na plnou hubu, ale jsem si naprosto jistej, že tě má doopravdy rád."

"Jo?" ušklíbla se na něj, "A tu pitomou Alinu teda vysvětlíš jak?"

Dotázaný pokrčil rameny. Nevěděl. "Možná je to zbytečně nafouknutý. Třeba vůbec o nic nejde…" zadoufal. I jeho to trápilo. Měl bratránka rád, a tahle holka mu taky docela přirostla k srdci. Navíc je viděl spolu a věděl svoje. Ti dva k sobě patří.

"On mi to vůbec nevymlouval, Máro," hlesla. "Nepopřel to, vůbec nic."

Blonďák se na své stoličce zavrtěl. Nechápal to, vážně ne. "To se vysvětlí, neboj. Vsadím se, že to má nějaký rozumný vysvětlení."

"Jo, jasně," neskrývala sarkasmus, "tak pak by ho měl poskytnout bulváru, ať mi daj konečně pokoj. Věčně tu někdo slídí a chce vyjádření od zhrzený podvedený přítelkyně George Downeyho."

Sakra, ten George je ale vážně pěknej idiot!

Chvíli zůstali v naprostém tichu. Josefína pozorovala zasychající zbytky kávy na dně svého šálku, a Mára pozoroval ji. Pak, aniž by zvedla zrak, položila otázku. "Máš pro mě nějakou radu?"

Blonďák si povzdechl. "Nepřišel jsem ti radit, copak jsem nějaká podělaná manželská poradna? Zrovna já?" ušklíbl se a pohled mu sjel na proužek bílé kůže na jeho levém prsteníčku. "Nejsem zrovna ten pravej, Jos. Jen jsem chtěl vědět, jak na tom jsi."

Zamračila se a s hlavou stále skloněnou zahučela nezřetelné cosi. Až po další chvilce ticha se donutila znovu promluvit. "Já ho nechci ztratit..." hlesla.

"Já vím."

"Jen nevím, jestli zvládnu předstírat, že se nic neděje."

Chytil ji za ruku a povzbudivě ji stisknul. "To už je na tobě. Kdyby šlo jen o toho troubu, přál bych si, abys to s ním nevzdala, protože vím, že mu na tobě záleží a věřím, že mu to jednou dojde. Jenže," pokrčil rameny, " tady nejde jen o něj, takže jak říkám, je to na tobě..."

"Hmm."

Hodnou dobu tam je tak seděli v družném tichu, ale každý sám se svými myšlenkami.

"Promluvím s ním," vyhrkl najednou a v tváři se mu zračilo odhodlání. Zřejmě to považoval za geniální nápad.

Ona však jeho názor nesdílela. "Blázníš? Ať tě to ani nenapadne!"

Překvapeně zvedl obočí.

"Co bys mu tak asi řekl? Hele brácho," snažila se napodobit Markův hlas a trochu u toho protáhla obličej, "vyser se na svoji holku, protože ta druhá, o kterou stejně nemáš zájem, je do tebe strašně zabouchlá a brečí si doma do polštáře?" Na konci svého vystoupení se na chlápka naproti sobě zašklebila a pokrčila rameny.

Marka její výstup pobavil. Úsměv ale rychle opadl a zůstal zas jen vážný výraz. "Nepodal bych to samozřejmě takhle, ale…"

"Ani omylem, Máro. Zapomeň na to. A vůbec. Nebudu se vtírat a doprošovat, ani prostřednictvím tebe ne."

"Jak myslíš," odvětil hned, ale myslel si svoje. S tím pitomcem by někdo prostě promluvit měl.