Obřad se měl sice konat až v poledne, ale George s Josefínou dorazili do Černého mlýna již ráno. Nechtěli tu dlouho a úmornou cestu, z Hradce na Moravu po rozdrbané a věčně napůl uzavřené dálnici D1, absolvovat  na poslední chvíli. A taky měla Josefína v plánu pomoct mámě s čím bude potřeba a dělat jí společnost během líčení a česání. Krom toho paní Beková, zanedlouho už Králová, trvala na tom, že domluvená vizážistka nalíčí i ji. Neprotestovala, aspoň to bude mít bez práce.

Svatba to neměla být ani velká, ani malá. Byl to kompromis se zhruba dvěma, možná třemi desítkami hostů. Josefínina máma totiž toužila po komorní svatbě, zatímco pan advokát trval na opulentní události, kam by mohl pozvat i všechny své kolegy, známé a bývalé spolužáky, na které už dávno ztratil kontakt. Čistě z dobroty srdce, určitě ne proto, aby mohl všem ukázat, jak dobře se má.

Na místě se ale vzácně shodli, alespoň tak to Josefíně líčila máma. Zrekonstruovaný mlýn, patřil Mirkovu kamarádovi ze střední a naplánovali si tam vše od obřadu, přes hostinu, až po ubytování svatebních hostů. Musela uznat že stěží mohli vybrat lépe. Celý areál se nacházel stranou od silnice, z jedné strany sousedil s lesem, ve zbytku jej lemovala pole právě kvetoucích slunečnic a třešinku na dortu tvořil potok, vinoucí se napříč pozemkem. I díky němu to místo působilo až pohádkovým dojmem, jako byste se ocitli uprostřed filmových kulis. Josefína tuhle myšlenku vyjádřila i nahlas, George s ní ale moc nesouzněl.

"No nevím, kotě. V kulisách, ve kterejch jsem točil naposled, by ses asi vdávat nechtěla…" usadil ji a dál si to štrádoval k hlavnímu vchodu.

To je tak, když zapomenete, s kým mluvíte. Povzdechla si a následovala ho dovnitř. On nesl tašky, na ni zbyly drobnosti a Sherly.

Když se ujistili, že všechna zavazadla, a hlavně šaty na převlečení, mají bezpečně ve svém pokoji,  George zamířil se Sherlockem na obhlídku terénu. Ona se vydala na druhý konec chodby.

"Ahoj mami," ohlásila se již ode dveří. Její máma k ní seděla zády a byla právě uprostřed procesu vzniku svatebního obličeje.

"No ahoj Josinko," oplatila jí máma pozdrav, "Pojď sem ke mně, ať tě vidím. Verunko," obrátila se ke slečně, jež se jí právě snažila vylepšit, "to je moje dcera, Josefína."

Slečny si vyměnily úsměv a potřesení rukou, načež Josefína zaujala místo naproti nevěstě, ale přece jen kousek stranou, aby nezacláněla.

"Tak co, jseš nervózní?" vyzvídala a prohlížela si přitom mámin účes - jednoduchý uhlazený drdol. Líbil se jí, byl elegantní a slavnostní, ale nic přehnaného.

"Ani ne, nezapomínej, že to pro mě není poprvé. Pro Mirka jo, ale já už se jednou vdávala, víš?" poučovala svojí dcerku se zavřenýma očima, neboť slečna Veronika právě pracovala na jejích očních víčkách. Snažila se přitom moc nehýbat, aby jí příliš nekomplikovala práci. A taky aby neměla zlatavé stíny po celém obličeji.

Josefína zakoulela očima. "Jasně, že vím, mami. Ten první nešťastník, kterýho sis brala, byl můj táta."

Na čele paní Bekové se na okamžik zhmotnila dvojice rovnoběžných vrásek. "Nebuď drzá, Josefíno. A vůbec," zakabonila se ještě víc, jakmile mohla otevřít oči a pořádně si svou holčičku prohlédnout, "tos nemohla jít včas spát? Podívej se, jak vypadáš. Co ty kruhy pod očima?" vyčetla jí a hned se upnula ke kouzelnici, která se momentálně štrachala ve svém bezedném nerezovém kufru. "Verunko, zvládnete s tím něco udělat?

Slečna přes ksichty znalecky okoukla ten Josefínin a odvětila, že to bude brnkačka.

Nevěsta však už odpovědi nevěnovala žádnou pozornost. "Proboha Josefíno, ani ty vlasy sis nemohla aspoň...co já vím, vyžehlit třeba? Radši ani nechci vidět tvoje šaty!" zaútočila na nebohou divoženku a naštvaně jí přitom sjížděla ostřížím pohledem. Zřejmě hledala další mouchy.

"No, vidím, že skutečně vůbec nejsi nervózní, mami," odvětila s klidnou nonšalancí. Všimla si, že slečně přes fasády mírně zacukaly koutky úst směrem vzhůru, ale udržela se, profesionálka! Spiklenecky na ni mrkla a dál věnovala pozornost své drahé máti. "Já tě chápu. Chceš mít všecko perfektní, ale já vstávala v půl šestý, abysme tu byli včas. Mimojiné taky kvůli make-upu a účesu. A šaty mám vážně pěkný. Takže se nestresuj," chytla mámu za ruce a věnovala jí upřímný úsměv, "je to tvůj den a bude dokonalej."

Slečna Veronika kývala a nenápadně si otírala slzící oči. Asi ji Josefínin monolog trochu dojal, či co.

Nebyla ale sama. I nevěstě se oči zalily slzami a v očích vizážistky se objevilo upřímné zděšení. "Vy ne!" vykřikla a připlácla si dlaně na obličej v nepříliš podařené parodii na Munchův Výkřik. "Vy nesmíte plakat, celý byste si to rozmazala."

Paní Beková párkrát zběsile zamrkala a pak upřela uslzená kukadla na svou dcerku a stiskla jí ruce, za které se ještě pořád držely.

"To já jen," popotáhla nosem, "že by to mělo být spíš naopak. Na mým místě bys tu teď měla sedět ty."

Třetí z žen diskrétně ustoupila do pozadí a jala se přerovnávat a dezinfikovat kosmetické štětce, vyrovnané na stole.

"Ale houbeles, mamčo. Je to přesně tak, jak to má být," ujišťovala ji Josefína, "já mám ještě času."

Paní Beková si odfrkla a stáhla své ruce z dceřiných. "No, to skutečně máš, jestli se vy dva nevzpamatujete."

"O čem to mluvíš?" zamyslela se Josefína a upřela na mámu tázavý pohled.

Samozvaná odbornice na vztahy, jež si teď prohlížela svou dokonalou svatební manikúru, vzhlédla. "Pochopitelně o Georgovi. Nedělej pořád blbou!" Náhlý útočný postoj své dcery, ruce založené na prsou i našpulenou pusu ignorovala. "No vážně, nevím, na co si hrajete, ale už byste toho mohli nechat. Jste jak malý parchanti."

Slečna Veronika, jež zaslechla, o kom se mluví, usoudila, že toho soukromí už jim dopřála dost a v mžiku přiskočila zpět. "George? Mluvíte o Georgi Downeym, že jo? On tu bude taky?" Oči jí jen svítily. Vlastně se celá dost rozzářila. Josefína by přísahala, že v tu chvíli by určitě nepotřebovala žádnou z těch svejch rozjasňujících a šimeringovejch blbin.

Možná jí ta holka byla doteď vcelku sympatická, ale to všechno právě vzala voda.

"On už tu je. Ale to Vás," zdůraznila poslední slovo a tak tak, že nevstala a nezabodla té nebohé fanynce ukazováček přímo mezi oči, "vůbec nemusí zajímat. Je tu totiž se mnou!"

No, asi se nechala krapet unést. Ale sakra, přece ji nenechá, aby se okolo něj jen tak vometala!

Dívka zamrkala, mimoděk couvla o pár kroků zpět a otevírala a zase zavírala pusu v marné snaze vyplodit adekvátní reakci.

Trapnou chvilku přerušila paní Beková.

"Tak sakra Josefíno, chovej se trošku. Nikdo ti ho nebere," pokárala svou dceru a vrtěla u toho hlavou. Směrem k druhé slečně pak zašvitořila medovým hláskem: "Že bychom se vrátily k práci? Co říkáte?"

Dokonale uzemněná vizážistka posbírala zbytky své profesionality, nasadila úsměv, doladila pár drobných nedostatků a nakonec prohlásila, že s Bekovou starší je hotová.

Beková mladší se cítila dost hloupě, po tom svém výstupu, ale nakonec ty dvě hodinky přežila a dokonce byla s výsledkem i dost spokojená.

Poté, co se na pokoji převlékla do šatů, vypravila se ven najít své dva kluky. Pročesala pohledem celý prostor zadního dvora, kde byla připravená svatební brána, zdobená růžemi a šifónem, židle pro hosty s uličkou uprostřed a také velký párty stan s drobným občerstvením. A právě tam, kousek od něj, je spatřila. George stál zády k ní s jejím strýčkem, máminým bratrem a něčemu se smáli. Sherlock spokojeně očichával strejdovu nohavici. Připojila se tedy k nim.

"No páni, ahoj, Josefínko!," hlaholil strýček, zatímco svou neteř objímal. Chvíli si ji podržel na délku paží a prohlížel si ji. "Moc ti to sluší."

"Děkuju strejdo, ty jseš taky pořád štramák," usmívala se na něj. Myslela to vážně, přestože už mu pomalu šedivěly vlasy a pod košilí se rýsovalo bříško. "A s Georgem už se znáte, koukám,"

Stočila zrak na muže po své pravici a z toho, co viděla, se jí zhoupnul žaludek. Investice do šatů se evidentně vyplatila. Dlouho neměla potuchy, co si na svatbu své mámy oblékne, pak ale viděla tyhle - dlouhé splývavé mentolové šaty na jedno rameno, okamžitě se do nich zamilovala, ale cena ji dost odrazovala. Když si však představila, jak se v nich bude líbit jemu, vzala je. No, skutečnost překonala očekávání. Doslova na ni zíral, už tomu chyběla jen odkapávající slina.

Přitočila se k němu blíž a pohladila ho po zádech. V obleku mu to seklo, hotovej James Bond, pravej elegantní Anglán. Až na ty vlasy, hlavou byl pořád spíš mariňák. "Zavři pusu, Georgi," špitla mu do ucha, "ať ti do ní nevletí komár. Však víš, potok a tak…" Uculovala se na něj. Jeho pohled jí dělal fakt dobře, úplně zapomněla na tu bláznivou vizážistku, co po něm byla tak žhavá. V tu chvíli věděla, že ta holka nemá šanci.

Strýček vycítil, že dělá křena. Zamumlal proto, že se jde podívat po své ženě a dětech, ale nikdo mu neodpověděl. Kdyby se odtamtud přemístil, nebo odletěl na testrálovi, věnovali by mu nejspíš úplně stejnou pozornost, totiž žádnou.

George, si byl nicméně vědom toho, že tuhle hru mohou hrát dva. "Jste pěkně zákeřná potvora, slečno Beková," zhodnotil její počínání a prsty jí přitom pomalu přejel po odhalené šíji, přičemž zaujatě sledoval křivku, kterou jeho prsty opisují.

Josefína ztěžka polkla. Kdyby pokračoval byť jen pár vteřin, dost možná by se jí podlomily nohy. Naštěstí však okolo doslova prolétla jedna z máminých kamarádek a hlučně upozorňovala všechny hosty, že se mají usadit.

Obřad byl stručný a krásný. Josefíně by jistě připadal mnohem krásnější, kdyby vedle její mámy nestál zrovna Mirek, ale co už. Máma vypadala vážně šťastně a to dělalo šťastnou i ji. Dokonce i slzička ukápla, což Georgovi neuniklo. Pobaveně zakroutil hlavou a slanou kapku z její tváře setřel palcem. 

Sherly byl nečekaně poslušný. Celou dobu jim ležel pod nohama, a teprve při potlesku, který doprovázel první manželské políbení, vyskočil na nohy a dlouze zavyl. Těžko říct, co tím chtěl povědět, ale ostatním hostům to vesměs připadalo roztomilé. Až na Mirkovy kolegy, ale to se asi dalo čekat.

Následovaly samozřejmě gratulace, focení na tisíc způsobů a tradiční rozbíjení talíře a společné zametání střepů. Kupodivu i na házení svatební kytice došlo. Nevěsta to původně v plánu tak úplně neměla (protože kolik se na svatbě padesátileté rachejtle sejde vdavekchtivých žen, že?), ale svobodné a rozvedené účastnice svatebních oslav hlasitě protestovaly a tak neměla na výběr. Josefína se toho však účastnit odmítala. Z nějakého důvodu jí to přišlo trochu trapné, předhánět se s ostatními, kdo kytici chytne a doufat, že díky blbý tradici se taky vdá. Navíc jí to jen připomnělo, co o ní a Georgovi máma dopoledne pronesla.

Chtěla se z hloučku chytaček, do kterého byla přivlečena za paži, někam ztratit. Nebyla však dost rychlá. Kytice už letěla vzduchem. Jedna z máminých kamarádek byla odhodlaná chytit ji stůj co stůj. V honbě za cílem zařadila zpátečku, v plné rychlosti vrazila do Josefíny a odhodila ji na stůl s čokoládovou fontánou. Zatímco korpulentní čtyřicátnice v růžovém kostýmku vítězoslavně zvedala nad hlavu trofej, tvořenou rudými růžemi a bílými pivoňkami, lehce otřesená oběť se snažila zvednout ze země.

Zatím se ale neodvážila na víc, než posadit se. Dva páry rukou se jí nabízely jako opora při vstávání, kdosi volal do davu o lékárničku. Vzápětí už se ale v jejím zorném poli zjevily další ruce, ty které by poznala snad mezi všema na světě. Přidřepl si k ní.

"Georgi?" zvedla k němu hlavu.

Odhrnul jí z tváře vlasy, které se tím nečekaným dobrodružstvím uvolnily z účesu, a zkoumal ránu na jejím čele. Nevypadala hluboká, ale přesto se mu nelíbila. "Jsi v pohodě?"

"Asi jo, jen mě bolí hlava," zkonstatovala a pokusila se obhlédnout škody na šatech, načež zkroutila obličej v bolestné grimase, "a taky žebra, asi."

"To se ani nedivím, byla to pěkná šlupka."

Okolo nich se již stihla vytvořit skupina starostlivých čumilů, okořeněná zoufalými výkřiky výherkyně soutěže o nejbrutálnější budoucí nevěstu. Všem, kteří ji poslouchali, se omlouvala a vysvětlovala, že to nechtěla, rozhodně neplánovala nikomu ublížit a hrozně jí to mrzí. První řadou se prodrala nevěsta, čupla si na bobek vedle George a podala mu mokrý ručník.

"Na šití to není, ale stejně tě vezmu do nemocnice, kotě," prohlásil, jakmile jí ručníkem setřel z obličeje všechnu krev.

Josefína nasadila vzdorovitý výraz. "Tak na to zapomeň. Nikam nejedu. Vdává se mi máma, zapomněls? A krom toho, nic mi není." A své tvrzení hodlala ještě podpořit okamžitým návratem na vlastní nohy. Příliš to však uspěchala a nebýt prince mariňáka a jeho pohotové náruče, šla by znovu k zemi.

"Josinko, no tak, co když máš třeba otřes mozku?" strachovala se paní Be-Králová, zatímco i ona vstávala z nepohodlné pozice blízko zemi.

Ta se ale obměkčit nedala, ani když na ni naléhal George.

"Můžeš mě celé odpoledne a celou noc hlídat, fešáku, a když se ti něco nebude zdát, pojedeme," mrkla na něj a doufala, že si z toho ve své hlavě zase nevytvoří nějaký dvojsmysl nebo necudnou nabídku, "Ale vážně, jsem v pohodě."

"Fajn," zamračil se na ni, "ale počítej s tím, že se od tebe nehnu na krok."

"Tak s tím se asi nějak smířím," věnovala mu jeden rozpustilý úsměv a nechala si vyčistit ránu dezinfekcí z autolékárničky, kterou někdo strčil Georgovi do ruky.

Po pár minutách rozruch utichl a utichly i nářky růžového přízraku, jež jej vlastně celý způsobil. Dotyčná dáma se totiž vcelku solidně utlumila servírovanými koktejly a momentálně měla maličko problém trefit se do vrat stodoly, kde se měl zanedlouho podávat slavnostní oběd.

Při hostině vypadala Josefína opravdu naprosto v pořádku, udržovala zdvořilou konverzaci s ostatními hosty a usmívala se nad nepříliš vtipnými vtipy Mirkova otce i Mirka samotného.

Po prvním společném tanci novomanželů se začal menší taneční parket uprostřed stodoly plnit i dalšími páry a ona trvala na tom, že budou taky tančit. První tanec zvládla a nesmírně si užívala Georgovu blízkost. Jeho vůni, hřejivou náruč, starostlivý pohled, který k ní co chvíli upíral… Jenže při druhém tanečku už na ni, a její potlučenou hlavu, bylo toho kroužení moc.

"Motá se mi hlava," oznámila najednou svému společníkovi. " A asi budu zvracet," doplnila vzápětí své prohlášení.

George na nic nečekal, chytil ji za ruku a vyvedl ven na vzduch, kde se Josefína opřela jednou rukou o zeď a v předklonu se snažila náhlý nával nevolnosti rozdýchat.

Nezvracela. Vlastně ten pocit na čerstvém vzduchu poměrně brzy zmizel, ale stejně jí nebylo úplně dobře.

"Jak ti je?" položil ji po pár minutách ruku na záda.

Narovnala se a o zeď se tentokrát opřela zády, zavřela oči. V ničem jí to nepomohlo, ale to ani nečekala. "Už mi bylo líp."

George k ní přistoupil blíž a jemně ji pohladil po lících. "Už mi dovolíš vzít tě k doktorovi?"

Otevřela oči a přikývla. "Asi to bude lepší. Jen to skočím říct mámě." A už se chystala odlepit od zdi a vydat se zpět dovnitř, ale zarazil ji.

"Myslím, že to nebude potřeba. Nekaž jí zábavu," vysvětloval a po očku přitom sledoval, jak si nevěsta se ženichem v kole během tance s úsměvem špitají.

"A když si všimne, že tam nejsem?" teoretizovala dál.

"Tak nic. Začne hledat mě a když ani já nebudu k nalezení, pomyslí si, že jsme se vypařili na pokoj," zahlásil.

Pak ale přišla s dalším problémem. Co Sherlock? Na to už milý Casanova odpověď neměl, pokrčil proto rameny, zanechal Josefínu na místě a šel dovnitř sjednat někoho, kdo na něj v jejich nepřítomnosti dohlédne.

***

Josefínin stav si vyžádal podrobné vyšetření lékařem. Tehdy si dost nadávala, že ji nenapadlo se převléknout, protože vyšetřit v šatech hlavu není problém, ale u hrudníku už vcelku jo. Musela tam celé šaty svléknout. Ty šaty, pod kterými neměla podprsenku! Málem se na místě propadla studem, George se diskrétně pootočil, ale stejně si všimla, jak po ní sem tam zašilhal. Doktor to ale bral sportovně a zachoval si tvář.

Po dvou hodinách, CT hlavy a rentgenu žeber k vyloučení zlomeniny se musela znovu vrátit do oné ordinace.

"Tentokrát už se svlíkat nemusíte," prohlásil doktor hned jak ji spatřil. Vypadal, že se každým okamžikem začne nezvladatelně chechtat, ale nakonec se přece jen kousl. Během datlování do klávesnice se dokonce tvářil i vážně a během toho jí vysvětloval, co a jak. Rána na hlavě bude v pořádku, menší otřes mozku a naražená žebra. Nic překvapivého a nic, co by vyžadovalo hospitalizaci. Bohudík.

"Ještě vám napíšu recept. Pila jste něco?" sjel pohledem její netradiční odění.

"Jen sklenku šampaňského někdy dopoledne," připustila a s omluvným pokrčením ramen dodala: "Vdává se mi máma."

Doktor pokýval hlavou. Zřejmě byl s takovou odpovědí spokojen. "Tak už ani nic pít nebudete. Tady máte zprávu a tohle si vyzvedněte v lékárně," podával jí do ruky dva papíry. "A už žádný vylomeniny, ať si vaše maminka tu svatbu taky trochu užije."

Převzala si od něj zprávu i recept, poděkovala a koukala odtamtud rychle zmizet.

Zpět do mlýna se vrátili až k večeru, zábava rozhodně nevázla a všichni už byli pěkně pod obraz. Dokonce i máma, kterou snad nikdy takhle opilou neviděla. I Mirek, což bylo ještě divnější. Máma si jí všimla hned, jakmile se zjevili uprostřed té bizarní retro diskotéky. Zuřivě na ně mávala a drala se k nim, přičemž lehce drkla do partičky advokátů. Z hloučku se ozvalo rozhořčené "Heej, polil jsem si Valentina," a jeden z mužů se pokoušel setřít zbytky svého drinku z košile. Nevěsta tomu ale nevěnovala nejmenší pozornost, slepě si šla za svým, tedy spíš za svými. Za Georgem a Josefínou. Když se k nim konečně dohrabala, sehla se k zemi, aby si z nohou sundala již značně ošlapané lodičky, mrskla je na podlahu opodál a pak hodila jednu ruku přes Georgovo rameno a druhou přes Josefínino. Vlastně se mezi ně tak trochu zavěsila a chvíli si prohlížela jednoho a pak druhého.

"Tak," pronesla vážným tónem, "co vy dva? Zdejchli jste se, co?" Pohledem se zastavila na své dceři a očekávala odpověď. Unavená brunetka ale jen protočila očima, a tak si zase vzala slovo zpět. "No snad jste si nemysleli, že si nevšimnu. Ale vždyť já vám to přeju, děti!" ujišťovala je a Josefína se jen divila, že je máma ještě schopná mluvit srozumitelně.

"Byli jsme v nemocnici, mami," setřela jí z obličeje nově nabytou naději na dceřino štěstí.

"Jo taaak," protáhla novomanželka, pustila se Georgova ramene a připlácla si ruku na pusu, teprve teď jí totiž pohled zabloudil k velké náplasti na dceřině čele.

Jenže celou touhle akcí přišla o polovinu podpory a tím do značné míry i o stabilitu, kterou se snažila dohnat tím, že se oběma rukama chytila Josefíny. A to nebylo dobré. Zraněná dívka se tou dobou sotva držela na nohou a hrozilo, že se tam na taneční parket svalí obě dvě.

"No tak, paní Beková, teda vlastně Králová-" chytil ji za loket a nasměroval ji na nejbližší volnou židli, přičemž ještě v rychlosti mrkl na Josefínu, jestli to ustála.

"Ale, tykej mi, simtě. Jsem Alena," připomněla se zas nevěsta. "Hele, támhle je Mirek," ukázala kamsi na druhou stranu a hned také oním směrem vystartovala.

Vydal se proto za svou společnicí, ale na místě, kde ji zanechal, nebyla. Spatřil ji o kus dál, u stolu s pitím.

"Vidíš tu někde nějaké nealko?" obrátila se na něj a z kabelky při tom vyndavala modrobílou krabičku s léky, které si vyzvedla v nemocniční lékárně.

George se rozhlédl po stole. "Nevidím, ale něco ti donesu. Vydrž."

"To neřeš, něco si tu najdu," ujistila ho a vzápětí už zapíjela prášek sektem.

Vrhl na ni nesouhlasný pohled, ale nekomentoval to. "Takže co teď?," sondoval nenápadně a opíral se o stůl, u kterého ještě pořád postávali. "Tuším, že bys asi měla odpočívat, ale taky je mi jasný, že k tomu tě asi nepřiměju, takže?" otočil se na ni.

"Ne, to asi fakt ne," odsouhlasila jeho domněnku s úsměvem, "možná bychom se mohli jít trochu projít? Máma říkala, že je tu někde moc pěkný jezírko."

"Jo, to je, dopoledne jsme na něj s Sherlym narazili. A když už jsme u toho. Kde vlastně je? Nevidělas ho?" vyptával se a v jeho hlase zněly mírné obavy a taky nejspíš pocit viny z toho, že si na chlupatého parťáka vzpomněl až teď.

Vyklopila do sebe další sklenku sektu a kývla hlavou kamsi přes parket, kde se hledaný hafan přetahoval s jejím bratrancem o kus klacku.

Tentokrát už si poznámku neodpustil. "Neměla bys pít."

"Neměla bych spoustu věcí," zahučela jeho směrem a odložila prázdný pohárek za sebe na stůl. "Tak pojď," pověsila se mu na paži, aby společně uskutečnili smluvený plán.

Kráčeli po rosou zmáčeném trávníku pryč od lidí a hlučné hudby a zanedlouho se skutečně ocitli u jezírka, nad kterým se skláněla obrovitá vrba.

Přes travnatou plochu a malý hájek, kterým sem přišli, se právě nesly tóny Sweet Child O'Mine a Josefína si začla broukat. Následně vrhla na George rychlý pohled. "Pojď tancovat," zavelela.

"Tady?" podivil se a mimoděk se rozhlédl okolo, "vždyť-"

"Nech si kecy na koledu, Downey. Zkus chvíli nepřemýšlet," poradila mu a v následující vteřině už se tulila k jeho hrudníku. Objal ji a jen se lehce houpali do rytmu. Žádné točení se dokola. Nehodlal riskovat, že se jí zas udělá špatně. Nadto netušil, co s ní mohl udělat ten prášek vylouhovaný v alkoholu.

Píseň dozněla. Zarazila se, zvedla k němu hlavu a dlouze si jej prohlížela. Viděla modrošedé oči, ve kterých se celé odpoledne zrcadlily obavy. Vlasy, které po nucených postřižinách ještě nestačily dorůst. Malou jizvičku nad obočím, k níž přišel před pár týdny na place… Nejdéle spočinula očima na jeho rtech.

"Co to děláš?" hlesl do ticha. Téměř nedýchal. Její počínání ho viditelně znervózňovalo.

Zvedla oči k těm jeho a snažila se v nich vyčíst, co si teď myslí. Marně. Zase ale zjistila, že je jí překvapivě lehko. Bolest, jež jí ještě před pár minutami svírala hruď, už najednou nebyla tak nesnesitelná. Každý nádech už nebyl utrpením, spíš už jen tak každý desátý, a mezitím to docela šlo. A pulzující bolest hlavy se taky zmírnila. Únava z ní opadla, zároveň se ale cítila podivně vláčná. Možná ty léky vážně neměla zapíjet sektem. To už teď bylo stejně jedno.

"Polib mě, Georgi," vydechla a překvapila tím i sama sebe.

Jeho oči zmateně zatěkaly. "Cože?" Slyšel, co řekla, jen jeho mozek to nejspíš odmítl zpracovat.

"Polib mě," zopakovala ještě jednou, ruce měla přitom stále omotané okolo jeho pasu a čokoládovými kukadly jej hypnotizovala.

"Jseš sjetá, že jo?" hodil do placu svoji nepravděpodobnější teorii, ale jinak neudělal nic. Ani se nepohnul a rozhodně nesundal své pracky z jejích zad.

Josefína se zhluboka nadechla a pak zase všechen vzduch vyfoukla ven. "Prostě chci, abys mě jednou normálně políbil. Bez skandujících novinářů a palcových titulků, bez otloukání hlavy o zeď a bez okamžitýho úprku. Aspoň jednou," pronesla snad bez jediného mrknutí.

George se už nadechoval k odpovědi, ale co chtěl říct, se nedozvěděla. Místo něj totiž znovu hovořila ona. "Možná, že jsem sjetá," připustila a pokrčila přitom rameny, "tím líp pro tebe, třeba si to ráno nebudu pamatovat."

Poslední slovo téměř nestihla doříct, neb se vrhl na její rty.