Počasí bylo čím dál hezčí, teplejší a optimističtější, ale Josefínina nálada tomu moc neodpovídala. Právě naopak, byla čím dál horší. Za těch pár týdnů, kdy se George vracel každý víkend, si na jeho přítomnost zvykla a teď, co byl pryč, se cítila podivně sama. Sama na všecko. Když měla špatný den, neměla si komu postěžovat, když se jí něco povedlo, neměla se o svou radost s kým podělit. Jedla u prázdného stolu, spala v prázdné posteli, na procházky s Sherlockem ji nikdo nedoprovázel. Občasné rádoby nenápadné novináře nepočítaje. Byli samozřejmě v kontaktu, několikrát týdně si volali a zpráv už si vyměnili snad stovky. Jenže, to není ono, že… 

A navíc si připadala až tragicky neschopná. Co se před lety odstěhovala od svého táty, byla zvyklá si vše zařídit, obstarat, domluvit, objednat, opravit. Zašla postupem času tak daleko, že už teď měla ve skříni v předsíni solidní sbírku nářadí, kterou mimochodem ocenil i George. Naučila se s aku vrtačkou, běžně rozebírala a čistila odpady, vymalovala si ložnici… Poslední dobou ale nic z toho dělat nemusela, George tam od Vánoc pořád tak nějak byl a cokoliv se doma pokazilo, to opravil a zařídil. O vše se postaral. Roky byla zvyklá spoléhat se jen sama na sebe a nevadilo jí to, bylo to tak normální a přirozené. Přišla si silná a nezávislá. A teď? Jak bleskově si zvykla na jeho přítomnost, tak rychle a přirozeně vzala za své, že už není na vše sama, že už nemusí být hrdinka, která zvládne vše od pečení po vrtání poliček. Proto byla teď trochu ztracená. Každá Sherlockova tlapka na zdi, jež potřebovala přetřít, každý uvolněný šroubek a vrzající dveře jí připomínaly, jak moc osamělá se cítí, bez ohledu na skutečnost, že díky svému čtyřnohému společníkovi nikdy nebyla doopravdy sama.

Snažila se však ve své momentální situaci hledat i pozitiva. Uvědomovala si, že s ním na blízku nevěnuje škole ani práci zdaleka tolik pozornosti a energie, kolik byla zvyklá. Na jejích studijních výsledcích to sice znát nebylo a v práci ji místo výčitek povýšili, takže s jejími výstupy zřejmě nespokojení nebyli, ona to ale přesto vnímala jako lehké selhání. Nerada dělala věci napůl, nebo jen tak, aby se neřeklo. Po Georgeově odjezdu se proto naplno vrhla do svých povinností. Pondělky a úterky trávila od rána až do pozdního odpoledne ve škole, ve středu chodila do práce a po zbytek týdne pracovala doma. Ve volných chvílích se snažila trochu připravit na zkoušky a hlavně na klauzury z občanského a obchodního práva. Z těch měla fakt vítr. Jednalo se totiž o vcelku záludné písemné zkoušky, založené na řešení fiktivních případů. Cílem bylo ověřit jak jsou studenti připraveni použít získané znalosti v praxi. Od starších kolegů slýchala o klauzurách doslova horory a tak nad tím už nějakou dobu seděla a zkoušela si je řešit nanečisto. Byla sice poměrně úspěšná, ale připravená se stejně zatím necítila.

A krom toho se v jejím životě udála i další podstatná změna. Začala běhat. Ano, neuvěřitelné se stalo skutečností. Sama nevěděla kdy a jak přesně k tomu došlo, ale najednou se přistihla, že stojí ve sportovních potřebách u regálů s běžeckýma botama.

Nejspíš na tom měl podíl Sherlock, který zjevně právě procházel psí pubertou a ačkoliv byl jinak zlatíčko, jakmile zůstal doma sám, vzdy mohla po návratu očekávat nějaké překvápko. Někdy to byl převržený koš, jehož obsah roztahal po celém bytě, jindy rozkousané boty, vyhrabané květináče nebo nevábně vonící nadělení naservírované uprostřed bílého koberečku s dlouhým chlupem, jež sloužil Josefíně coby předložka před vanou. A tak ho před každým odchodem brala ven. Čím déle měla být pryč, tím více se ho snažila unavit, aby doma prostě padl a co nejvíce času bezpečně prospal. Zřejmě někde tam se zrodil nápad s běháním.

Nejprve se snažila vybíhat jen brzy ráno, nebo večer. Zkrátka za tmy. Z těch několika málo pokusů s Georgem si velice jasně pamatovala dvě věci - pokaždé je rudá jako sovětská vlajka a funí jak Bradavický expres. Nic co by měl kdokoliv vidět. Začátky byly krušné. Zdálo se jí, že to nemá absolutně žádný smysl, nespatřovala sebemenší zlepšení. Každý den to chtěla vzdát. Pak se to ale zlomilo. Začala si užívat ty chvíle, kdy mohla vypnout a nemyslet na blížící se zkoušky, na průšvih v práci, který bude muset napravit, na to, že podlaha už zase potřebuje vytřít… V průběhu pár týdnů si tuhle činnost zamilovala a pokud náhodou neměla pár dní čas, cítila se nesvá. Milovala to, i když domů se stále vracela jako pěkně uzrálé rajčátko.

Holky si její změny samozřejmě všimly. Hučely do ní, že nemůže pořád sedět nad prací nebo učením, je mladá, měla by si užívat. Zvaly ji sem tam na nějakou párty, ale vždycky je odmítla. Občas zašly společně na kafe, ale jinak se vídaly vesměs jen ve škole nebo v práci. Ani na večeři s Blankou už nebyla jak dlouho.

Jednoho pátečního večera v polovině května už měla všeho dost a rozhodla se dát si prostě na chvíli pohov. Udělala si čaj, zapálila svíčku, zachumlala se na gauči do deky a začetla se, už po bůhví kolikáté, do Hobita. Bilbo s ostatními se právě snažili obalamutit Medděda, když se Josefínin telefon roztancoval po stolku a na displeji se objevila fotka jí a George. Z Brna, od orloje.

"Ahoj, Georgie," vyslovila ihned po přijetí hovoru a koutky úst se jí samy zvedly v mírném úsměvu.

"Ahoj, krásko, jak se máš, jaký jsi měla den?" ozval se ze sluchátka jeho podmanivý hlas, zněl unaveně.

Založila si stránku, odložila knihu vedle sebe a opřela se více do lehu. "Nic nového, spousta práce, ale aspoň jsem si udělala pěkný večer."

"To zní dobře, co čteš?"

V první chvíli měla tendenci se rozhlédnout, jestli tu náhodou někde není, neschovává se  za rohem, nebo tak něco, ale v mžiku se vzpamatovala. To je blbost. Není tu. Je kdesi v jordánské poušti a hraje si na vojáčka. Ale stejně. "Jak víš, že si čtu?" sondovala, co kdyby náhodou.

Ze vzdálenosti větší než tři tisíce kilometrů k ní dolehlo jeho pobavené uchechtnutí. "No tak, Josie, nějakej ten pátek už tě znám. Vím, jak vypadá tvoje představa ideálního večera. Takže, co čteš? Jestli to teda není tajný…"

Jasně, to ji mohlo napadnout. Prostě jen hádal. A v jejím případě takový odhad asi nebyl zrovna náročnou záležitostí.

"Co by na tom tak mohlo být tajnýho?" podivila se a rukou, kterou nedržela telefon, si pohrávala s pramínkem vlasů. Natáčela svoje vlny na ukazováček a zase je odmotávala.

Ozvalo se žuchnutí, nejspíš právě odpadl do postele. "Nevím, třeba jsi ve skutečnosti tajnej agent CIA a právě studuješ podklady k další super tajné misi…"

"Hele, krasavče," začala sarkasticky, "jsi si jistej, že ses nepřehřál, nebo tak něco? Neměl by ti někdo z tvého obřího týmu třeba změřit teplotu?"

"Kouzelně kousavá, jako vždy, Hermionko," dobíral si ji. "A už mi teda povíš, jakou ze svejch bichlí jsi dneska poctila svou pozorností?"

"Hobita, když ti na tom teda tak záleží. Jaký jsi měl den ty?"

"Skoro do puntíku stejný, jako včera, Jo. Vedro, písek všude a ta zatracená uniforma už mě začíná vážně vytáčet. Vždycky toho na sobě mám asi tunu, vždyť víš... Nestěžuju si, baví mě to, jen je to náročný"

"Ale sluší ti," pousmála se. Vážně mu to neuvěřitelně seklo. Pro tuhle roli musel nabrat dost svalové hmoty, rapidně zkrátit vlasy, vlastně až na pár milimetrů mu na hlavě nic moc nezůstalo, a vousy zas nechal dorůst. Bylo to nezvyklé, protože za normálních okolností by ho nejspíš popsala jako upraveného gentlemana, za to teď byl prostě drsňák. A v kombinaci s tou uniformou... poslal jí pár fotek a ona nemohla přijít na výstižnější popis, než zatraceně sexy.

"Co? Ty hadry, špína a napěchovaná taktická vesta?" Uchechtnul se.

"No jo," souhlasila, "víš jak to je, holky na uniformy letí." Trochu se zastyděla, osobně z očí do očí by jí to asi nepřišlo, ale takhle to bylo jiné. Divné. Rozpačité.

"I ty?" zeptal se najednou nezvykle nakřáplým hlasem.

Z Josefínina hrdla vyšlo cosi, co ze všeho nejvíc připomínalo nervózní uchechtnutí. Chvíli si pak ještě vyprávěli, co za celý den dělali a jaké mají plány na zítřek. Po pár minutách se zdálo, že George už bude chtít hovor ukončit, když najednou vyhrknul: "Úplně bych zapomněl, proč vlastně volám."

"No přece proto, žes mě chtěl slyšet, ne?" zavtipkovala Josefína.

"Jo, to samozřejmě taky,"  přitakal, "ale hlavně jsem se tě chtěl na něco zeptat."

Z George postupně vylezlo, že zhruba za měsíc budou končit s točením exteriérů a budou se přesouvat do Států, přičemž mezitím budou mít pár dní na oddech v Londýně. Chtěl, aby za ním přijela.

Josefíně to vyrazilo dech. Krom té, napůl v žertu, alespoň podle ní, pronesené poznámce o premiéře jí nikdy nedal najevo, že by ji chtěl zahrnout i do svého londýnského života. Měla pocit, že se ty dvě části svého bytí snaží co nejvíce oddělit a věděla jasně, do které patří ona. I když, poté co se jejich fotky a spekulace o údajném románku objevily v médiích snad na všech kontinentech, to zřejmě postrádalo význam. Šok vystřídalo nadšení a to zas bylo rychle schlazeno hořkým uvědoměním. V půlce června bude mít přece ještě zkouškové.

"Já... víš... Zní to skvěle, ale tou dobou mám zkoušky," hlesla.

A i on se zdál být zklamaný. Zamumlal cosi o tom, že to je fakt škoda, že se těšil. Vyjmenovával co všechno měl v plánu podniknout a taky by ji prý rád seznámil s tátou. Nedošlo mu, že nebude mít čas. "To nevadí, přijedu já. Nechám tě učit, přísahám, já jen-"

Ale Josefína to nehodlala tak rychle vzdát. "Ne ne, počkej, ještě na to mrknu," odvětila zatímco  svižně vyskočila ze sedačky a už zapínala v kuchyni notebook. "Kdy přesně by to mělo být?"

Nevypadalo to vůbec nadějně, protože právě tou dobou ji čekala jedna z klauzur. Zkoušela najít pozdější termín, ale marně. Do konce zkouškového už pak byl jen jeden a ten byl beznadějně plný.

Chvíli se ozývalo jen klikání a nespokojené bručení. Pak ale…

"Mám to!"

"Cože?" podivil se nechápající George.

"Vymyslela jsem to, trochu jsem si to tu proházela a vyjde to. Jen teď budu mít docela napilno."

"Takže přijedeš?"

"Přijedu," souhlasila, opřela se do opěradla židle a na rtech jí hrál spokojený úsměv.

George nedal svoje nadšení najevo nějak zvlášť nahlas, vlastně by se mohlo zdát, že jej neprojevil vůbec, ale Josefína přesto postřehla zřetelnou změnu v jeho hlase. Zněl najednou uvolněněji a už vůbec ne tak vyčerpaně, jako ještě před pár minutami.

Ještě hodnou dobu po ukončení hovoru seděla u stolu, hlavu v dlaních a připitoměle se culila na stále otevřenou stránku se studentským informačním systémem.

No a co, že kvůli těm pár dnům musela překopat celý svůj rozvrh. Koho zajímá, že se v následujících dnech a týdnech téměř nezastaví, má se přece na co těšit. Podívá se do Londýna, vlastně vůbec poprvé, a ještě k tomu s Georgem. Jen bude muset přežít ten měsíc do odjezdu.

***

Dny plynuly a na nějaké těšení se neměla prakticky vůbec čas, spíš se tak trochu proklínala, a fešáka taky. Přežít měsíc napěchovaný zkouškami a pracovními povinnostmi nebylo tak lehké jak to původně vypadalo. Tedy, Josefíně bylo od počátku jasné, že to nebude kdovíjak v pohodě, ale skutečnost byla přece jen ještě o dost horší. V prvních čtrnácti dnech musela napsat tři zápočtové testy. To by musela tak jako tak, na tom se nic nezměnilo. Jenže ten zbytek - ústní zkoušku z Mezinárodního práva soukromého a dvě klauzury, měla najednou místo za měsíc, zvládnout v polovičním čase. Sebevražda.

Celý ten čas uběhl v šíleném tempu. Spánek se stal luxusem, na jídlo nebyl čas a celkově byla Josefína pod obrovským tlakem. Nakonec ale vše klaplo jak mělo a třináctého června si splnila poslední studijní povinnost čtvrtého ročníku.

Blanka s Lindou celou dobu sledovaly její nasazení s obavami a prosadily si, že ještě před Josefíniným odjezdem si zajdou společně na večeři.
Kroutila nad tím hlavou. Nechápala, proč tak slavnostní rozloučení, vždyť přece nejede na půlroční expedici na Sibiř, ani stavět školu do Nepálu, ale vlastně se na ty dvě trubky těšila. Okamžikem odevzdání klauzurní práce z ní jako mávnutím proutku spadl veškerý stres a dnešní večer si hodlala užít, ale zase ne moc. Představa letu s kocovinou ji zrovna nelákala.

Podle ověřeného kostkového systému měly původně vyrazit úplně jinam, jenže když Linda spatřila název restaurace, zhrozila se. Prohlásila, že to je neuvěřitelnej pajzl a odmítla tam vkročit. Zbylé dvě třetiny dívčího tria se ji pokusily přemluvit, ale brzy kapitulovaly, přičemž Blanka na Lindu zahlížela značně nevraživě.

Josefína do bloncky kamarádsky šťouchla ramenem a smířlivě pronesla: "Hele, a co kdybysme se dneska na ty blbiny vykašlaly. Pojďme si jednou prostě normálně vybrat, kde se najíme."

Linda byla z proneseného návrhu nadšená a rovnou sypala z rukávu jeden název za druhým, Blance se to však moc nezdálo.

"Ale o tom to přece celý je, o tý náhodě, o tom, že musíš jít i tam, kam bys jinak nikdy nešla. No taak," protáhla nešťastně, "nekažte tradici, slepice!"

Brunetka se zrzkou si vyměnily dotčený pohled, vážně je právě nazvala slepicemi?

Linda zaujala bojovný postoj, ruce si zapíchla v bok, bradu vystrčila dopředu a vážným hlasem pronesla, že tedy mohou klidně hlasovat, což Josefína podpořila nadšeným pokyvováním.

"No fájn," rozhodila Bláňa rezignovaně ruce, "tak kam teda chcete jít?"

Po kratším překřikování se, dohadování a vzájemném přemlouvání zamířily do jedné z  oblíbených italských restaurací a večer zahájily sklenkou vína.

"Takže," ujala se Josefínina spolužačka slova jakmile od jejich stolu odešel číšník s objednávkou. Opřela se lokty o stůl a hypnotizovala svou oběť pohledem, "Už jsi skončila s tou svojí sebevražednou misí?"

Brunetka, jež právě usrkávala ze své sklínky, sebou trhla a zuřivě se rozkašlala. "Cože?"

"Nedělej hloupou, Pepulíno, to sis myslela, že si nevšimnem?" pokračovala dívka v útoku, nemaje se svou málem ve víně utopenou kamarádkou žádný soucit.

"Já ale vážně nevím, o co jde.." vypravila ze sebe Josefína krčíc rameny.

Blanka do sebe kopla další lok lahodného moku, odsunula svou sklenku na vysoké nožce do bezpečné vzdálenosti od kraje stolu i svých loktů a nadechla se k proslovu.

"Ježíš Josefíno, my nejsme ani blbý ani slepý. Pořád jen ležíš v učení, nebo pracuješ a nic víc. Podívej se na sebe. Jseš bílá jak stěna, zhublas snad pět kilo a ty kruhy pod očima se ti taky moc zamaskovat nepodařilo. Takže koukej vyklopit, co se děje!" vypálila ze sebe na jeden nádech a vypadala pěkně v ráži.

V Josefíně hrklo. "Takže o tohle vám jde? Proto jsme se nutně musely sejít už dneska, a ne za pár dní, až se vrátím?"

Ty dvě sudičky to však zřejmě neměly v plánu nijak komentovat, jen tam seděly, zíraly na svou kamarádku a čekaly, co z ní vypadne.

"Bože, vždyť bylo zkouškový. Uznávám, že s tím Londýnem jsem si to zavařila a našťouchala si zkoušky moc za sebou, ale jinak to holt nešlo."

"Jo," ujala se druhá ze studentek slova, "zkouškový sice bylo, ale tys tenhle režim nasadila ještě předtím, takže…"

"Takže co se děje, Pepuš?" doplnila Blanka, zatímco provrtávala svou přítelkyni pohledem a Josefína si byla jistá, že jí vidí až do žaludku, nebo spíš až na dno duše. Jen si sama nebyla jistá, co tam vlastně může spatřit.

Povzdechla si. "Nechte toho holky, nic se neděje. Jen jsem prostě chtěla využít toho, že mám najednou víc času. Vždyť víte, byl tu George, kvůli té ruce jsem taky dost zameškala a… prostě tak, no."

Při zmínce o zraněné končetině nasadila zrzka starostlivý výraz a hned na své kamarádce vyzvídala, jak na tom vlastně je. Josefína byla za tu nečekanou změnu tématu nesmírně vděčná, i když si plně uvědomovala, že to Linda ani neudělala schválně. Jak by taky mohla, vždyť to byla ona, kdo tenhle výslech rozjel.

"Ruka je v pořádku, Lindi. Myslím, že se to nakonec přece jen obejde bez následků," snažila se ji uklidnit. Pravdou ale bylo, že rehabilitace nepostupovala tak, jak by si bývala přála. Možná byla jen moc náročná, možná na to moc spěchala; ale skutečně ji trochu znepokojovalo, že se jí dosud nevrátila plná hybnost. I kdyby to zůstalo tak, jak to je teď, nikterak by to její život neovlivnilo, nebyla sportovec, nepřipravovala se na kariéru chirurga a dokonce ani nehrála na žádný hudební nástroj, ale přesto ji občas přepadaly chmury, když i přes poctivé cvičení stále nebyla schopná dosáhnout některých poloh, zatímco jiné byly tvrdě vykoupeny bolestí.

Linda se s její odpovědí spokojila, Blanka ale evidentně ne. Ta poslední odbočku v rozhovoru zcela ignorovala.

"Chtělas využít čas nebo zabít čas?" sondovala  s neomylností loveckého psa.

Josefína obrátila svou pozornost ze zrzky na blondýnku, unaveně si odfoukla a snažila se jí odpovědět co nejlhostejněji, ale moc dobře cítila, jak se jí srdce při té narážce rozbušilo.

"Možná trochu od obojího. Chybí mi."

Rozhodla se pro jedinou účinnou taktiku. Zapírat totiž nemělo smysl, nikdo by jí nevěřil, ani ona sama sobě.

Na Blančině tváři se rozlil vítězný úsměv, což brunetka samozřejmě postřehla.

"Ne tak, jak myslíš, ty Colombo," ušklíbla se. "Jen je prostě pryč už dlouho. Kdybych Vás neviděla dva měsíce, taky se mi bude stýskat."

Zatímco druhá z právniček evidentně nevěděla, která bije, zmateně těkala pohledem z jedné na druhou a štíhlými prsty si přitom mimoděk pohrávala s nožkou své sklenky, Blanka protočila oči.

"Kecy. Nás jsi taky celou dobu skoro neviděla a nemám pocit, že bys to brala nějak tragicky..."

Josefína už se nadechovala k reakci, ale byla přerušena  příchozím číšníkem, jež před každou z nich položil objednanou večeři. Ještě že tak, protože její odpověď byla vážně chabá a nepochybovala, že by ji bloncka rozcupovala jak jízdenku na autobus.

Tlachání brzy nahradilo cinkání příborů a hovor se stočil k všednějším tématům. Po prvních naivně objednaných sklenkách si při dalším příchodu obsluhy poručily již rovnou celou láhev vína a čas příjemně plynul.