Jakmile za sebou zabouchla vchodové dveře, skopla z nohou lodičky a bosky odťapala do kuchyně, kde odhodila kabelku na stůl. Hned vedle trochu ostřeji mrskla šanony s, jistě velmi geniálními, díly a následně sebou plácla do křesla v obýváku. Povzdechla si. Vážně to udělala? Pocity se v ní mísily takovým způsobem, že kdokoliv jiný by z toho už dávno odpadl.  Ona ale byla na tenhle emocionální boršč vcelku zvyklá. Vlastně to byla její specialita, jednoduše to bylo součástí osobnosti Josefíny Bekové. Někdy měla pocit, že je tak nerozhodná a nestranná, že vlastně není vůbec nic jiného. Všechny ostatní její vlastnosti, ať už dobré nebo špatné, byly touhle jedinou občas naprosto zastíněny. Čas od času si z ní přátelé utahovali, že má skvělé předpoklady stát se soudcem. Častěji ale remcali, že se měla narodit jako váha, nikoliv ryba, a to ji vytáčelo, protože na ezo bláboly nevěřila.
Tak tam seděla ve svém oblíbeném křesle a za normálních po-zkouškových okolností už by byla po těch deseti minutách nečinného lelkování dávno v limbu, jenže dnes její mysl zaměstnávalo přehršel pocitů, dojmů, úvah a teorií.

Její od přírody nedůvěřivá mysl, přiživovaná zálibou v detektivních a kriminálních knihách a seriálech, trestním právu a neustálým strašením od otce policisty teď nabývala dojmu, že udělala neuvěřitelnou hloupost a vpodstatě vydala svou křehkou existenci na milost či nemilost potenciálnímu násilníkovi. A co, násilníkovi, vrahovi a minimálně sériovému nebo masovému, ale zcela jistě nadmíru brutálnímu. Ale než začala její přehnaná představivost zacházet do nepříjemně krvavých detailů, ozvala se protichůdná část její osobnosti. Ta, která byla od přírody laskavá a očekávala stejné jednání i od ostatních. Ta, jež hledala v každém dobro a někdy byla skoro stejně naivní, jako její oblíbené hrdinky z románů od Jane Austenové. Kdybyste hádali, kam ji tak mohl zařadit bradavický moudrý klobouk, s mrzimorem byste chybu rozhodně neudělali, vážně byla typickým zástupcem, Helga by byla hrdá! A právě Helga v jejím nitru teď chlácholila tu malou ustrašenou dušičku. O nic přece nejde, je to sice naprostý cizinec, ale milý chlap. Nic by jí neudělal, je tu prostě sám a to je celé. Nadto, každý přítel byl přece kdysi cizincem a z každého cizince se může stát dobrý přítel. A tak hezký mužský přeci nebude žádný znásilňovač, ten to nemá zapotřebí. Nu, jak je vidět, ke slovu přišla i cynická stránka slečny Bekové.

Hodnou chvíli probíhal boj; zlo proti dobru, pochyby proti důvěře, vymluvit se nebo jít? Skutečně uvažovala, že si vymyslí nějaký imaginární důvod, proč s ním nejít, něco věrohodného, čemu uvěří, co bude dostatečně závažné, aby ospravedlňovalo odřeknutí na poslední chvíli. Byla ale moc špatná lhářka, to věděla dobře, navíc asi ani nechtěla odmítnout jeho společnost, jen se bála. Bála se, že se ztrapní, udělá nějakou kravinu nebo bude žvanit a ten týpek, kterého mimochodem bude zřejmě potkávat na chodbě každý den, si založí její maličkost do šuplíku s nápisem "pošuk - neotevírat!", mezi všechny ostatní podivíny, zoufalce a trhlé bejvalky. Upřímně řečeno by se nedivila, kdyby v tom šuplíku už byla, po tom, co předvedla na chodbě. Padající věci, koktání, blábolení...to jako vážně? Koukej se sebou něco dělat!

Nepostradatelnou ingrediencí té pověstné gulášovité polévky rozličných emocí v její hlavě samozřejmě tvořila i únava nastřádaná za celý dnešní den. Jakmile si znovu uvědomila jak moc je vyčerpaná, automaticky zívla.

Ne, tímhle vším se rozhodně nenechá ovládat, prostě půjde a hotovo. Půjde a pěkně si to užije. Koneckonců, jsou sousedi, měli by spolu přece dobře vycházet, ne? Nad poslední myšlenkou se sama pro sebe usmála, zvedla své zlenivělé tělo a přesunula se k akváriu v rohu. Měla by nakrmit rybičky, ano to by měla. A pak si dá sprchu. Pořádně dlouhou horkou sprchu, snad ji trochu probere.

Svůj očistný, téměř saunovací, rituál si bohužel neužila v takové délce, jakou ještě před několika minutami plánovala, neb ji z blaženého rozjímání pod proudem horké vody vytrhl zvonící telefon. Mírně zklamaně teď zastavila tekoucí vodu, zabalila se do ručníku a odkvačila do obýváku, kde na konferenčním stole nechala odložený telefon. Linda. To bude na dlouho. Znají se sice ze školy, takže jen nějaké tři roky, ale jako by to byla věčnost. Bere ji tak trochu jako sestru, i když jsou každá jiná, vážně si dobře rozumí. A protože Josefína volající tak dobře zná, tak taky zcela bezpečně ví, že minimálně dalších třicet minut telefon z ruky nepustí.

"Ahoj Lindo," zašvitořila vesele a odebrala se i s telefonem do ložnice, maje v úmyslu vybrat si během telefonátu šaty na večer.

"Čau, no konečně!" Ozvalo se ze sluchátka poněkud podrážděně. "Už jsem se bála, že se ti něco stalo."

Tomu nerozuměla. "Zpomal, co to meleš? Proč by se mi mělo něco stát?" vyhrkla překvapeně.

"Nemelu, vždyť už ti volám asi popáté. Pokaždé to vyzvánělo snad dvě minuty a nic, až teď."

"Tak se zas hezky uklidni, ty plašane, jo? Nic se mi nestalo, jsem naprosto v pořádku, jen jsem byla ve sprše," vysvětlovala trpělivě. "A proč vlastně voláš?"

Vybírání outfitu je konec. Tedy prozatím, nahá samozřejmě nepůjde, jenže během hovoru s Lindou asi nic jiného nezvládne, obvykle si konverzace nárokovala veškerou její pozornost. Rezignovaně si kecla na postel.

"Jo, no jooo, proč volám. Dneska jsi měla ten proces, co?"

A tak se několik minut zdržely vyprávěním, jaké bylo zkouškové, které otázky si z  jednotlivých předmětů vytáhly, kdo zkoušel a jak moc byl přísný/nespravedlivý/prostě příšerný. Shodou okolností je z občanského práva procesního zkoušela stejná profesorka, takže měly dost materiálu k porovnání a spravedlivému rozhořčování. Posléze se shodly, že ta ženská zcela jistě nesnáší holky, čímž debatu o škole ukončily.

"Hele, Pepuš..."

"Neříkej mi, sakra, Pepuš. Víš přece, jak to nesnáším!"

Ale jako by neřekla nic. Její výtka sjela po kamarádčině pozornosti asi tak, jako dešťová kapka po kachním peří.

"...tak mě napadlo, jestli si nechceš dneska někam vyrazit," navrhla. "A ještě než mě s tím pošleš do háje, jako vždycky…. vím, že jsi hrooozně unavená, nemáš náladu na lidi a chceš svůj klid a ticho, ale…"

"Nenamáhej se, Linduš, nepůjdu," přerušila ji rezolutně.

"Ale vždyť ani nevíš, co jsem chtěla říct," ozvala se částečně navztekaně, že je její kamarádka tak strašně zabedněný suchar, a částečně zklamaně, protože měla fakt peckovní nápad.

Josefína si povzdechla, bude muset s pravdou ven a to rozhodně nebude dobré, nejspíš ji z Lindina výslechu praskne hlava.

"To nevím, ale stejně bych nemohla, už něco mám," řekla rádoby lhostejným hlasem. Doufala, že to tak znělo, třeba se vyhne výslechu.

"Jo, aha, s Bláňou? Jdete na další večeřovou divnopárty?"

Tak nic, neprošlo, nevyhne se tomu. "Ne, s Blankou ne, s tou půjdeme asi v pátek."

Na druhém konci zavládlo na okamžik překvapené ticho. S kým by tak mohla jít ven? Nikdo ji nenapadal. "No tak sakra mluv, s kým jdeš. A kam?"

Po stručném převyprávění před-výtahové scénky, které se neobešlo bez miliardy doplňujících dotazů a Lindiny živé gestikulace, kterou sice Josefína nemohla vidět, ale zcela. Jistě k ní došlo, se konečně dostaly k zásadnímu problému.

"Zbláznila ses?" vyjela na svou kamarádku, "fakt chceš jít na rande s náhodným týpkem, kterýho jsi potkala na chodbě?"

"Jo, nejspíš zbláznila, hele já…" ale nedostala šanci pokračovat.

"Vždyť do tebe vrazil, takový klišé, to je jasnej úmysl!"

Zakoulela očima. "Spíš jsem vrazila já do něho, ale i kdyby, je to jedno a nic to nedokazuje."

"Vždyť to ani nemusí být soused, mohl si to celé vymyslet!"

"Jo, to mohl." Rozhodla se dojít si do kuchyně pro ibalgin, tohle bude ještě náročná debata a hlava ji třeští už teď. "A co, jako?"

"Jaký co jako? Co když tě někde zamorduje a nechá ležet ve škarpě?"

"Na to fakt nevypadal; navíc, jestli mě zabije, bude mi už jedno, kde ležím, ne?" Tohle možná přehnala.

"Ty jsi blbá!"

Jo, přehnala to. "Ale no tak, ty jsi s tím začala. Neboj, budu v pohodě," snažila se svou strašpytlovskou skorosestru uklidnit. "Myslela jsem, že budeš mít radost. Pořád mě taháš někam ven…"  Přidržela si telefon u ucha zdviženým ramenem, aby měla obě ruce volné na hledání kýženého medikamentu; málem jí přitom spadl ručník, do kterého byla stále zabalená. V duchu zaklela a přimáčkla se na kuchyňskou linku.

"To je něco jiného," usadila ji zas Linda. "Jdeš sama s naprosto cizím chlapem. Budu tě kontrolovat, jasný?"

"Jasný, mami," zahuhlala s práškem v puse a rychle jej zapila. Chutnal odporně.

"A jakmile neodpovíš, zburcuju všechny policajty ve městě."

"Věř mi, to nebude nutný…"

"A koukej mi dát vědět, kam jdete."

Uchechtla se. "Rozkaz, generále. A víš co?" protáhla pobaveně, "jseš fakt hrozná Sybila, horší, než Blanka. Že já se s váma vůbec bavím."

"To není vtipný, Pepino. Jak se vlastně jmenuje?"

"George."

"Cože? George? On je cizinec? A jak dál?"

"Co jak dál? Nevím, prostě George. A nemyslím si, že by byl cizinec. Vlastně, když se nad tím zpětně zamyslím, možná měl trochu přízvuk, tak možná, fakt nevím," protáhla. "Hele budu už muset končit."

Na závěr jí bylo ještě důrazně připomenuto, že bude pod bedlivým dohledem a s tím se rozloučily.

Usmála se. Zauvažovala, co vše se jí honilo hlavou ani ne před hodinou, jak bojovala sama se sebou a zaháněla ty samé pochyby, které její ochránkyně vyslovila nahlas. Nu, je fakt s podivem, že dokázala Lindě tak věčně a odhodlaně argumentovat. Vždyť přesvědčila i sama sebe, že je to ve skutečnosti dost dobrý nápad. Ale tak to bylo téměř vždy. Sama si sice připadala jako blázen, ale vedle Lindy hned vypadala dokonale normální. Ta holka je jednoduše ještě větší poděs, než ona.

Rychlý pohled na nástěnné hodiny, umístěné nad dveřmi do předsíně, jí prozradil, že má ještě zhruba dvě hodiny času. Zamyslela se, co vše chce (či musí) před odchodem stihnout, až se jí v hlavě narýsoval poměrně jasný plán. Nejprve se znovu nalíčí, jelikož to málo, čím se dopoledne vylepšila, by ji teď už rozhodně dobrou službu neudělalo. Zbytky make-upu chtěla odstranit po sprše, ale Lindin telefonát jí původní záměry lehce narušil. Když si před malou chviličkou uvědomila, že tu celou dobu běhala nejen omotaná ručníkem, ale i s černými kruhy okolo očí, připadala si jako idiot. A to fakt neměla ráda, nesnášela ty situace, kdy až posléze zjistila, že byla celou dobu za trapáka, nebo minimálně mohla být. Znáte to, toaleťák na podpatku, když se snažíte zapůsobit na toho fešáka opodál, vylezlá cedulka za krkem na pracovním pohovoru, kousek čokolády v koutku úst na prvním rande… Nestávalo se jí to příliš často, ale za to si brala podobné faux-pas velice osobně; tak strašně se styděla. No vážně, neměla příliš velké sebevědomí a pokud tak přece jen někdy působila, byl to spíš obranný mechanismus. Když vás totiž má okolí za suchara, ledovou královnu nebo namyšlenou krávu, nechají vás všichni na pokoji, a to za to stojí. Alespoň většinou. A to byl také hlavní důvod toho, proč neměla moc opravdových přátel. Snesla téměř každého, se všemi dokázala vyjít, nebyla konfliktní, ale také se téměř nikomu neotevřela. Nepovažovala to však za prohru, ba naopak. Nikdy nebyla ten typ člověka, který by okolo sebe musel mít tucty obdivovatelů, posluchačů, parťáků, nebo nej-kámošek. Nechtěla být ve středu pozornosti, neužívala si to, takovým situacím se, pokud možno, vyhýbala. Sama sebe vnímala jako vlka samotáře, tedy vlčici.

Došla do koupelny, na tamponek vymačkala z tuby trochu pleťového mléka a krouživými pohyby, téměř nepřítomně, zahlazovala stopy po neplánované masce pandí královny. Během dalších deseti minut byla i znovu nalíčená. Kritickým okem věčného nespokojence zkoukla svuj odraz v zrcadle a pokrčila rameny, víc už toho asi nesvede. Vlasy svázala do ledabylého drdolu téměř na temeni a osušku vyměnila za spodní prádlo a lehký krátký župan. Připadala si trochu divně, v županu uprostřed odpoledne, tak nějak bohémsky, ale oblékat se do domácího oděvu a pak zase převlékat, to považovala momentálně za navýsost zbytečné. A co už, má přece po zkouškách, tak se může trochu rozšoupnout, ne?

V kuchyni si nachystala černý čaj do oblíbeného hrníčku, z pohovky sebrala rozečtenou knihu a odebrala se do lehátka na terasu. Jak je vidět, zas tak bujará oslava to rozhodně nebyla. Uvelebila se, párkrát již upila z čaje, ale ke čtení se nedostala, přemýšlela. Jak říkal ten nový soused, že se jmenuje? George? Neobvyklé jméno. Dokonale se k němu hodí, to ano, alespoň co měla šanci posoudit, ale v českých poměrech to není moc časté. Bude se ho na to muset zeptat. Vida, má první téma ke konverzaci, i když je tedy dost dvousečné, neboť její vlastní jméno také vzbuzuje nejednu otázku.

Na chvíli zavřela oči, snažila se z mysli vypudit všechny myšlenky a jen relaxovat. Jakmile se ale po chvíli přistihla, že usíná, přesunula se raději více do sedu a sáhla po knize. Na ohmatané obálce stál jednoduchými písmeny vyveden název - Zločin a trest. Přečetla tu bichli téměř celou a stále přesně nevěděla, co si myslet. Neuvěřitelně zajímavá a zároveň tak nudná, jak je to možné? Pravdou ale je, že podobné pocity měla u většiny děl ruské literatury. Jsou prostě specifická. Z myšlenek ji vytrhl pohyb na sousední terase, oddělené od té její přepážkou z mléčného skla a navíc vzrostlou tújí. To musel být on. Bylo už půl sedmé, ani netušila, že se začetla na tak dlouhou dobu. Posbírala věci ze stolu a vrátila se dovnitř, ještě totiž nevěděla co si oblékne.

V ložnici se postavila před šatní skříň, ruce v bok a pomalu přejela pohledem vše od triček po šaty. Nechtěla vzbuzovat dojem, že od schůzky něco očekává, tajemný svalovec to přeci řekl na rovinu, nechystá se ji sbalit, jenže za nudnou či dokonce asexuální postavičku být také nechtěla, navíc byla trochu zmrzlík a nerada by později klepala kosu. Chvíli se rozmýšlela, až nakonec volba padla na volnou halenku oblíbené horčicově žluté barvy (ne, vůbec to nemá co dělat s tím, že je mrzimor, vážně!) s výstřihem lemovaným pásem z drobných korálků, úzké černé džíny a pohodlné baleríny. Její společník je sice dost vysoký, takže by si klidně mohla dovolit vyšší podpatky, ale ne že by na tom záleželo, když to není rande.

Než se oblékla a upravila vlasy, bylo už skoro sedm hodin. Ještě rychle naházela do kabelky pár nezbytností, no pár, bylo jich samozřejmě víc, ale na její obranu - opravdu byly všechny nezbytné, i ten Dostojevskij. Uvědomovala si, že to obvykle na lidi působí divně, jde na schůzku, ať už jakéhokoliv druhu, a bere si s sebou knihu, proč? To je prosté, milý Watsone, jednoduše pro všechny případy. Co kdyby musela třeba někde čekat na autobus, ha?
Nakonec si ještě přetřela rty balzámem, zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a v tom zazvonil zvonek. Je přesný. Popadla připravenou kabelku, přes ruku si přehodila lehký svetřík a následně vykročila ke dveřím; s rukou na klice se ještě zhluboka nadechla a znovu vydechla, teprve poté otevřela dveře.