Poprvé otevřela oči ještě na operačním sále. Matně si vybavovala, že se na ni někdo usmíval, oslovoval ji jménem a snad se i na něco ptal. Na nic z toho by ale nemohla přísahat, nebyla si jistá, jestli se to vůbec stalo, vše měla jako v mlze.

Podruhé ji probudilo otravné pípání kdesi za hlavou a nekontrolovatelný třes celého těla. Když se opatrně rozhlédla, zjistila, že se nachází ve velké místnosti s asi deseti dalšími pacienty, z nichž většina pravděpodobně spala. Na konci dlouhého pokoje seděla u stolu s počítačem mateřsky vyhlížející zdravotní sestra s blonďatým mikádem a zřetelným odrostem. Jakmile si všimla, že se Josefína vzbudila, vydala se za ní. 

"Je vám dobře, slečno Beková?" zeptala se starostlivě, zatímco kontrovala změť údajů, které zřejmě chrlil přístroj za Josefíninou hlavou, nejspíš odtamtud vycházelo i to pípání, těžko říct. 

Chtěla odpovědět, ale místo toho z ní vyšlo  podivné zakrákání, proto jen kývla.

Třetí probuzení bylo zdaleka nejpříjemnější, byla zpět na ortopedickém oddělení, kde ji ráno přijímali, i když ne ve svém pokoji, ale na  pooperačním, přímo naproti sesterně. Do oken svítilo slunce a ona se konečně necítila unavená, omámená a dokonce jí po narkóze ani nebylo špatně od žaludku.

V místnosti s ní byly ještě další dvě pacientky, ty ale prospaly celé odpoledne, prakticky až do večera. Jedna z nich, Josefína odhadovala, že jí mohlo být tak kolem šedesáti, celou dobu strašně chrápala. Dokonce i sestra, jež je chodila pravidelně kontrolovat, si na toto téma neodpustila poznámku. Josefínu to ale moc nezajímalo, její hlavní starostí bylo, kdy se dostane ke svému telefonu. Bylo jí jasné, že máma už nejspíš na oddělení volala a ptala se na její stav, takže o tu si starosti nedělala. Horší to bylo s Georgem.

Nakonec nepřišla na to, jak ho o plánované operaci informovat. Sama z ní měla strach, nikdy v životě v nemocnici nebyla, natož na operaci a netušila, co ji čeká. Představa narkózy ji dost děsila, protože to znamenalo, že nebude mít věci pod kontrolou a ona potřebovala mít vše pod kontrolou. Zkrátka z toho byla vyděšená jak Malfoy v zapovězeném lese. Nepřála si nic jiného, než aby ji objal a řekl, že to bude dobrý, jenže si moc dobře uvědomovala, že by o ni měl strach. V tu chvíli ji poprvé napadlo, že by mu to ani říkat nemusela, tedy ne předem. A když se pak začal omlouvat, že příští týden bude mít opravdu hrozně nabitý program a vůbec neví, jestli se utrhne a bude moct přiletět jako vždy, měla jasno. Během víkendu sice měla občas nutkání všecko vyklopit, bylo jí proti srsti mu lhát, ale udržela se, protože byla přesvědčená, že to tak bude lepší.

Jenže teď už si tak jistá nebyla. Od dopoledne neměla přístup ke svému telefonu a teď byl skoro večer. Obávala se, že by si mohl začít dělat starosti, když nebude odepisovat a ani se jí nedovolá. I když, ne že by na tom až tak moc záleželo, jednou se to stejně dozví a až se tak stane, jistojistě ji rozčtvrtí.

Úvahy nad tím, jak by mohl zareagovat přerušil příchod sestřičky.

"Slečno Beková, zkuste se opatrně posadit a pak se projít. Když to zvládnete a neudělá se vám špatně," usmála se na ni přívětivě, "budete se moct přestěhovat zpátky na svůj pokoj."

Zvládla to. A na telefonu svítila jedna jediná příchozí zpráva, od mámy: "Už víš, v kolik tě zitra pustí?"

***

Místo George, kterému operaci suverénně zatloukla, povolala do akce svou drahou matičku. Ne že by vyžadovala, aby o ni někdo pečoval, ale věděla, že minimálně pohodlný odvoz autem by byl rozhodně lepší variantou, než se vláčet domů autobusem. A taky potřebovala někoho, kdo se postará o Sherlocka.

I o tomhle rozhodnutí ale byla záhy donucena pochybovat. Bylo krátce po obědě, nebyla doma ještě ani tři hodiny, a máma už jí čtyřikrát načechrávala polštář, dvakrát se jí ptala, jestli nemá hlad a třikrát jí nabízela ibalgin, přestože jí už napoprvé vysvětlila, že nic proti bolesti nepotřebuje, a kdyby přece jen, má léky z nemocnice.

"Mami, no tak," domlouvala svému jedinému rodiči, "vážně nic nepotřebuju, chci se jen chvíli prospat." 

"Určitě?" zeptala se matka pluku s neskrývanými pochybami a změřila si svou dceru přísným pohledem. "A nechceš aspoň čaj?"

Josefína rezignovala. "Fajn, přines mi čaj, mami."

Představa čaje vlastně nezněla tak špatně, zavrtěla se v Georgových peřinách a zívla. 

Ano, v Georgových peřinách, v Georgeově posteli, v Georgeově bytě. Když volala své mámě, jestli by nemohla na pár dní přijet, otázku nocování úplně opominula. Jenže někde mámu ubytovat musela. Gauč kvůli maminčiným zádům nepřicházel v úvahu, proto jí přenechala svou ložnici. Maminka ale trvala na tom, že její chuděrka zmrzačená na gauči taky rozhodně spát nebude, a tak si prostě na těch pár dní adoptovala Georgovu ložnici. On beztak nepřijede, takže to bylo jedno. Bylo by to šumák i kdyby se objevil.

Z "trochu se prospat" se staly téměř dvě hodiny a když se probudila, laskaly ji po tváři sluneční paprsky a do pokoje otevřenou ventilačkou proudil svěží jarní vzduch. Ihned zatoužila vzít Sherlocka, vypadnout ven a trochu si užít to nádherné počasí, to ale nepočítala s nekompromisní bachařkou.

"Ty si se zbláznila, Josko!" hubovala jí máma a očima držela svou dceru prišpendlenou v posteli. "Vždyť tě včera operovali, proboha!"

"Jen ruku mami. Je to jen ruka. Budu ji mít celou dobu zafixovanou. Vlastně ji vůbec nepotřebuju," zamávala pařátem, o kterém byla řeč a snažila se maminku srdceryvně obměkčit.

Ale nepovedlo se. "A narkóza je jako nic? Nepřichází v úvahu. Co když se ti někde udělá špatně?" nadnesla otázku k zamyšlení. "Jestli Sherlock potřebuje ven, já ho vezmu. Ale ty, mladá dámo," namířila na Josefínu ukazováček s nehtem nalakovaným výstražnou rudou, "budeš laskavě odpočívat."

"Fajn, mami." 

Opět to vzdala, co jí zbývalo. Nakonec však byla ráda, že jí máma nedovolila hrát si na hrdinku. Když totiž o pár minut později vstala, aby si došla na toaletu, cestou se jí zamotala hlava a málem sebou švihla. Musela se na chvíli posadit, opřít se zády o stěnu a počkat, až to přejde. Ještě štěstí, že byla její drahá máť tou dobou opravdu venku s Sherlym, protože by jí pěkně vynadala.

Zbytek odpoledne strávily v Josefínině obýváku u televize. Seděly na gauči, obě zachumlané v dekách, chlupáč ležel mezi nimi, asi aby to bylo spravedlivé, a chystaly se koukat na film. Josefína vybrala Harryho Pottera a tajemnou komnatu. Paní Beková proti tomu trochu protestovala, vážně nechtěla koukat na trapný dětský film o smyšleném světě kouzel, kterému nerozuměla a ještě jí přišel naprosto uhozený. Mnohem raději by se bavila u nějaké komedie.

"Ale mami, je to můj oblíbenej film."

"A to si nemůžeš oblíbit i něco normálnějšího?" zkoušela to ukecat, zatímco rovnala na konferenčním stolku svačinu - konvičku čaje, ovoce a sušenky.

"Jasně, že můžu, mám ráda i jiné filmy, ale teď chci prostě koukat na tohle," pronesla rozhodně a zároveň udělala na mámu psí oči, "no tak, jsem přece marod."

A tak maminka povolila. U závěrečných titulků měla Josefína dokonce pocit, že ji to vcelku zaujalo a film se jí líbil, ale nahlas by to zřejmě nepřiznala. Pak zkoukly ještě S tebou mě baví svět a výborně se u toho bavily, ostatně jako vždycky. 

Najednou se odpoledne přehouplo ve večer. Po večeři si ještě dlouho povídaly. Paní Beková se vyptávala na školu, na práci i na George a Josefína jí s radostí vyprávěla o svém povýšení a s mírným znechucením o tom, co se teď okolo ní a George dělo. Paní Bekové se moc často bulvár do ruky nedostal a na internetu jej taky nevyhledávala, takže celý ten poprask zaznamenala až když jí kolegyně hodila na stůl v kanceláři jakýsi časopis se slovy: "Hele, Alčo, není tohle tvoje holka?" Proto teď od své dcery vyzvídala, jak to všechno bylo, jak na ně přišli a hlavně, jak to zvládá.

Josefína se v tom nejdřív nechtěla moc hrabat, ale nakonec to na ni nějak padlo, dala průchod emocím a dobrých dvacet minut si mezi vzlyky stěžovala, nadávala a taky se trochu politovala, čímž se jí opravdu hodně ulevilo. Před Georgem totiž vždycky dělala, že je všecko v pohodě, že jí žádný z těch slídilů nikdy neobtěžoval a že ji všechny ty dohady o tom, co svou známostí se sexy idolem Downeym sleduje, nikterak neznepokojují. Ve skutečnosti ale měla nervy v kotlíku.

***

George celý týden přemýšlel, jak to udělat, aby se mohl vrátit domů, protože osamělé večery v prázdném bytě ho dost ubíjely a došlo mu, že láhev alkoholu mu jednoduše nenahradí tu společnost, která mu chyběla. Nakonec vzal diář, některé položky poškrtal a jiné přeplánoval. Přišel sice o celou sobotu, ale večer konečně mohl naskočit do letadla směr Praha a teď, krátce po půlnoci, už parkoval vypůjčený Land rover před potemnělou bytovkou. Nikde se nesvítilo, ani nahoře ve čtvrtém patře, ale to ani nečekal. Neřekl jí, že přijede, chtěl ji překvapit. 

Vykašlal se na výtah a ta čtyři poschodí, která jej dělila od místa, které mu už dávno bylo víc domovem, než kdy byl jeho londýnský byt, zdolal po svých. Před dveřmi do bytu lehce zpanikařil, protože nemohl najít klíče, ale pak je přece jen našel v kapse, kterou prohledával jako první. V předsíni zkopnul boty z nohou, bundu hodil na věšák a zamířil rovnou za Josefínou. Trochu ho překvapilo, že ho nevítá Sherly, ale netušíc žádnou zradu, pokračoval dál.

Potichu vklouznul do ložnice. Shodil přebytečné oblečení a ve spodním prádle vlezl opatrně do postele. Spala na boku, tváří k oknu, nechtěl ji budit. Jen ji líbnul do vlasů a chystal se otočit na druhý bok. Únavou už se mu skoro zavíraly oči, tak tak, že sem vůbec dojel. 

V tom se ale na druhé straně postele cosi zachrulo, rozsvítila se lampička a milý George vyletěl z postele jako řádně odražený potlouk.

Vždy sebevědomý Casanova teď zmateně a šokovaně civěl na ženu, kterou rozhodně překvapit nechtěl. A ona zas zírala na něj. 

"Ježíši Kriste," vyhrknul překvapením. S notnou dávkou rozpaků a zcela nesmyslně se snažil nějak zakrýt absenci svršků. Marně. 

"Paní Beková, já se hrozně omlouvám, já..."

Ta, která nebyla svou dcerou, se mračila a rty stáhla do tak úzké linky, že skoro nebyly vidět. 

"Hmm," zahučela a vytáhla se do sedu, na nos si nasadila brýle a čekala, co z něj vypadne.

"Já myslel-"

"Nemyslím si," kontrovala z pohodlné pozice mezi polštáři a změřila si ho vševědoucím pohledem.

"Nevěděl jsem-" zkusil to znovu a přešlápl přitom z nohy na nohu.

Koutky úst jí začaly nepatrně cukat, ale neměla v úmyslu nechat ho z toho vyklouznout tak snadno. Co se má co štrachat její holčičce do postele. A co do její postele? 

"Očividně," pronesla odměřeným hlasem.

Georgovi došlo, že teď tu nic nevyřeší, neboť zřejmě dočasně ztratil schopnost mluvit ve smysluplných větách. Vzdal to, udělal pár kroků vzad, rychle posbíral své oblečení a ode dveří ještě jednou houknul, že se vážně strašně moc omlouvá. Zabluchnul za sebou a snažil se ten absurdní zážitek rozdýchat. Vždyť vlastně vlezl do postele s mámou svojí holky. Teda nevlezl tam s ní, spíš za ní a taky není jeho holka, jen holka, co si o ní všichni myslí, že je jeho holka. No a on to vlastně ani nikomu nevyvracel, nikomu z kolegů, kamarádů… proč taky. Stejně by mu nejspíš nikdo nevěřil. Vlastně celou tu věc objasnil jen svýmu tátovi. Ale Bože, tím to není o nic míň strašidelný!

Naposledy se zhluboka nadechnul a rozhodl se zjistit, kam se poděla Josefína, vážně už nechtěl žádné překvápko, doufal, že na dalšího vetřelce nenarazí, ale hrklo v něm, když mu došlo, že kde je Josiina máma, tam by mohl být i Mirek, krucidoprčic! Další hluboký nádech a výdech a uklidnění, kdyby tu byla i tahle parodie na chlapa, nejspíš by byla v posteli s paní Bekovou, ne? Fajn, takže ten tu asi není. Ale kde sakra je Josefína? 

Nakouknul na gauč, nic. Prošel oběma byty až k sobě do obýváku, nic. Musela být v jeho posteli! Sakra co se tu děje?

Opět se potichu vkradl do ložnice, tentokrát do své. Bingo! Zahodil chumel oblečení, který dosud svíral v náruči, kamsi do kouta a co nejtiššeji a nejopatrněji vplul pod peřinu. Josefína ležela pod dekou, schoulená do klubíčka a zraněnou ruku měla podloženou polštářem.

Odhrnul jí zbloudilý pramen z obličeje, líbání si už raději odpustil a usnul hned, jak jeho hlava padla na polštář. Pár vteřin poté se do postele přikradl i chlupáč a zakotvil u páníčkových nohou.