Když tehdy po nedělním brunchi, který si kvůli Sherlockovi dopřáli na pokoji, odjížděli z Brna zpět domů, neměli ani tušení, že se za ně už u hotelu pověsili novináři. Muselo to tak být. Hned v pondělí vyšel v jakémsi internetovém plátku článek o tom, že George Downey, představitel geniálního detektiva a nejnověji i superschopného agenta CIA, byl viděn v brněnském hotelu Grandezza s mladičkou brunetkou, s níž, podle důvěryhodného zdroje přímo z hotelu, sdílel pokoj. Bylo naprosto jasné, že to není náhoda. A taky si vcelku rychle domysleli, kdo byl tím zasvěceným zaměstnancem, který se s novináři tak ochotně podělil o informace. Následujícího dne se na ně z titulky téhož hodnotného periodika usmívala profilová fotka z Josefínina Facebooku. V článku její jméno sice nezmínili, ale podle všeho jej znali. Doprovodný obrazový materiál už byl jen třešinkou na dortu. Oni dva před hotelem, George jak venčí Sherlocka, Josefína spěchající do školy a dokonce i pár záběrů na bytovku, ve které bydleli.

George se hrozně rozčílil. V první chvíli si myslela, zcela logicky nutno podotknout, že ho naštvalo, jak se mu ti rádoby investigativní švábi hrabou v soukromí. Jistě, pár článků se už objevilo, ale v žádném nebylo nic převratného ani konkrétního. Nic, kvůli čemu by se měl znepokojovat. Dosud to prostě házel za hlavu. Teď to ale bylo vážnější, proto jí jeho reakce přišla pochopitelná. Vážně byla přesvědčená, že jde o něj, ale nemohla se víc mýlit.

Přecházel po kuchyni jako tygr v kleci, z očí mu sršely blesky, pěsti zatínal, až mu klouby zbělely.

"Georgi?" oslovila jej opatrně a zůstala raději stát opodál, šla z něj trochu hrůza.

Zastavil se, přeměřil si ji naprosto nečitelným pohledem, pak se otočil čelem ke zdi a vší silou do ní praštil. Ve stěně mezi lednicí a dveřmi do jeho kuchyně zůstala hluboká promáčklina, kterou ještě vylepšilo několik rozmáznutých skvrn od krve.

Teď už nevydržela stát stranou. Vrhla se k němu. "Georgi! Co sakra blbneš?!"

Zatímco ona ustaraně obhlížela škody na jeho ruce, on si prohlížel ji.

"Promiň mi to, Josie..."

"Na to se vykašli, je to jenom zeď," odbyla ho, aniž by zvedla oči. "Co ta ruka?"

Otázku na svou končetinu ignoroval, nezajímala ho. "O zdi přece nemluvím."

Tím si získal její pozornost.

"A o čem teda?"

"O tom všem, přece," vyhrkl. Vytrhl svou pracku z jejího sevření a rozhodil rukama. "O tom všem, do čeho jsem tě namočil."

"Myslím, že to nebude tak zlé," oponovala mu a zamířila ke kávovaru, trochu voňavého dopingu by mu mohlo udělat dobře. "Dáš si kafe?"

"Ne, tohle kafe nespraví. Uvědomuješ si vůbec, do jakejch sraček jsem tě zatáhl?"

"Georgie, já-" chtěla protestovat.

"Ne, poslouchej, protože tohle vážně není v pohodě, jasný?" vychrlil ze sebe, zatímco mířil jejím směrem. Jen kousek od ní se ale zarazil, frustrovaně si vjel oběma rukama do vlasů a zas se obrátil a odpochodoval na druhou stranu.

"Myslím, že nemáš ani tušení, co se teď bude dít," začal s děsivou vážností.

Josefína se zhluboka nadechla a zase vydechla, vyndala z horní skříňky dvě whiskovky, postavila je na bar a do každé z nich nalila štědrou dávku. Přece jen ji to naučil pít.

George zpozoroval její počínání, proto si k ní u baru přisedl, načež se chopil sklenky. Chvíli jen civěl na její zlatavý obsah a pak do sebe půlku kopnul.

"Tak mi to pověz," vyzvala ho, když se na ni konečně zas podíval.

"Tak předně z tebe už vlastně udělali moji milenku," zahájil svůj výčet konstatováním zřejmého.

"Budeš se divit," prohlásila, "ale to mi už tak nějak došlo. A pokud jde o mě, nemám s tím velký problém. Ale jestli ti kazím image, nebo tak něco..."

Zakoulel očima a vyklopil do sebe i zbytek sklenky. "Nemel blbosti. Problém je, že ti nedají pokoj. Ví všechno, nejsi nějaká anonymní holka, se kterou mě načapali. Vědí jak se jmenuješ, kde bydlíš, kam chodíš do školy," vyjmenovával, "Je jen otázkou času, kdy tě začnou pronásledovat na každém kroku, zpovídat tebe, tvé kamarády a nejspíš i spolužáky. Dost možná i mámu s Mirkem."

"Toho bych se nebála, Mirek je z fleku pošle tam, kde slunce nesvítí. To umí dobře," odvětila nevzrušeně, napřímila se a lehce zakroužila rameny a protáhla si krk. Zraněná ruka jí dopoledne trochu pobolívala a tak pro jednou dala na radu doktora a ruku si zavěsila do šátku, aby jí co nejvíce ulevila. Jenže díky tomu závěsu a nepřirozené pozici se ozývala záda. Začarovaný kruh.

George nechápal, jak může být tak v klidu.

"Taky nemám strach o Mirka, ale o tebe, ty trdlo," vypálil.

Josefína se zarazila. Na moment nevěděla, jestli se nemá cítit dotčená jeho tónem, ale pak se zdravou rukou natáhla po té jeho, ve které svíral prázdnou skleničku.

"Georgi, já vím že nejspíš vůbec netuším, do čeho jsem spadla, že si to nedokážu představit-"

"To teda sakra nedokážeš," potvrdil jí, přičemž si volnou rukou přitáhl láhev a dolil si. Následně v něm celý obsah sklenky zmizel.

"Ale ať se bude dít cokoliv, nějak to zvládnu," dokončila myšlenku jako kdyby ji vůbec nepřerušil.

Nebyla o tom sice stoprocentně přesvědčená, protože měl pravdu, fakticky neměla ani ponětí, čím si bude muset projít, ale snažila se přesvědčit aspoň jeho. Od chvíle, kdy jí došlo, že je naštvaný kvůli ní, a ne kvůli sobě, viděla, jak moc ho to trápí a to zas trápilo ji.

Věděla, do čeho jde. Ne teda úplně hned, protože ho taky na první dobrou nepoznala, ani na druhou, řekněme. Ale stejně. Když si ho pouštěla do svého života, věděla kým je a čekala, že se to může stát. Možná nad tím moc nepřemýšlela, ale prostě to nebylo nic překvapivého. A navíc...tak holt ji má celý svět za Georgovu holku, no a? To přece není tak hrozný, vlastně to vůbec není hrozný.

Zvedla se ze svého místa, obešla bar a beze slova zamířila k němu.

"Josie, já," natočil se na vysoké židli tak, aby byl čelem ke své přítelkyni, "mrzí mě to, ani nevíš jak. Tohle jsem neplánoval."

Udělala ještě krok k němu, tak blízko, že blíž už to nešlo, přičemž ho pravou rukou pohladila po tváři.

"To je v pořádku, není to přeci tvoje chyba."

Pod jejím dotekem na okamžik přivřel oči a trochu se do její dlaně opřel, jakoby si chtěl vychutnat ten pocit a ujistit se, že tam skutečně je.

Oba na pár dlouhých vteřin zamrzli. Na vzájemný fyzický kontakt byli zvyklí, ale tohle bylo jiné.

Aniž by uhnul pohledem, vstal z barové židle a Josefínina ruka sjela po jeho krku, přes hrudník, až nakonec spočinula volně podél těla. Sklopila oči. On ji ale jemně přiměl hlavu zase zvednout. Věděla, že tentokrát to skutečně udělá. Srdce jí zběsile tlouklo, měla pocit, že ho snad i slyší. Nevěděla, co s rukama, kam s očima, v jejím nitru na těch pár vteřin zavládl neuvěřitelný zmatek a nervozita. Byla přesvědčená, že si toho musel všimnout.

Ale ať si toho všiml, nebo ne, její instinkt se nemýlil. Udělal to, políbil ji. Nejprve něžně, opatrně, až skoro ostýchavě. Po chvíli se odtrhl a znovu se jí na malou vteřinku zahleděl do očí. Mohl tam vidět to samé, co bylo v těch jeho - touhu, naději, starost a ještě mnohem víc.

Jednu ruku zabořil do jejích vlasů a druhou si ji přitáhl blíž. Tenhle polibek už nebyl něžný. Odráželo se v něm vše, co tak dlouho potlačovali. Byl hladový, plný vášně, plný všeho, co nikdy neřekli nahlas. Nevěděli, jak dlouho trval, ale Josefínino bolestné syknutí do jeho rtů je oba okamžitě vytrhlo z transu. Držela se za zraněnou ruku, kterou tak nějak zmáčkli mezi sebou a do očí jí vrhkly slzy.

"Promiň, jsi v pořádku?" ptal se hned starostlivě a prohlížel si její ruku, jako by snad na ní mohl něco vidět.

"Jo," odvětila ještě stále omámeně. "Já jen... nic mi není, vážně."

"Fajn, já.." vymáčkl ze sebe, "musím na vzduch." Následně se okolo ní protáhl, v předsíni popadl bundu a zmizel.

Nestačila ani nic říct, nic udělat, jen tam stála jako opařená. Slzy v jejích očích, které zprvu značily bolest, nyní hovořily spíše o zmatku a zklamání. Bylo jí to jedno, nechala je téct. Beztak tam už nebyl nikdo, před kým by měla zachovávat tvář.

Opřela se o barovou desku a přitáhla si svou skleničku, ze které se dosud ani nenapila. Teď jí do sebe nalila celou. Následně obě sklenky odnesla a láhev zavřela a uklidila.

***

Byl pošmourný páteční večer na samém konci března. Josefína teď seděla doma v křesle, lehce nepřítomně hleděla směrem k akváriu, kde se jedna z rostlinek uvolnila ze dna a volně se vznášela na hladině. Sherlocka, který se jí vetřel do klína, drbala na krku a přemýšlela.

Už šest týdnů měla na ruce tu blbou sádru. Na jednu stranu měla pocit, jako kdyby se to všecko stalo teprve včera; její úplně zbytečná panika, rozchod s Tomem, Valentýn, George... Zároveň se to vše ale zdálo být tak vzdálené.

Po tom polibku byla zmatená. Jasně, že mezi nimi nic nebude, to jí dal najevo už dávno. Zrovna moc jí to sice tehdy nevysvětlil, vlastně skoro vůbec, když nebudeme počítat tu trapnou klišé frázi "nejsem chlap pro tebe", jenže ona s tím přesto souhlasila, brala to tak, jak to bylo a nepřemýšlela nad tím. Nepitvala to. Ale byl to on, kdo tu hranici překročil. To on políbil ji, ne ona jeho. On udělal ten první krok. Proč? A proč hned zbaběle utekl? Vlastně nebyla jen zmatená, zprvu byla i dost ublížená a ukřivděná.

Nemluvili o tom. Ne ten večer, co se vrátil domů očividně opilejší, než když odcházel. Ne následující ráno a ani když se o pár dní později loučili. Nestalo se to, žádná taková událost prostě neexistovala. Zprvu ji to štvalo, ale pak to přijala a stala se mistryní v popírání, královnou sebeklamu. Sama sebe tím dost překvapila, ale na druhou stranu vlastně neměla moc na výběr. On o tom evidentně mluvit nehodlal, takže měla dvě možnosti. Buď do toho začít rýpat a riskovat, že ho svojí užvaněností, zvědavostí a chorobnou potřebou věci definovat ztratí, nebo se mu přizpůsobit.

Samozřejmě, že si vybrala to druhé.

Ačkoliv si zakázala cokoliv čekat a dělat si naděje, zmatek v její hlavě přetrvával. A vůbec tomu nepomohla ani skutečnost, že se to vše, co se vlastně nestalo, přihodilo tak brzy po rozchodu s Tomem.

Všechny tyhle pocity ale nakonec přerušil humbuk, který okolo ní byl od chvíle, kdy vyšel ten první článek s její fotkou. Od té doby, a bylo to už pět týdnů, měla neustále někoho za zadkem. Když venčila psa, na cestě do školy, na nákupech, dokonce měla někdy pocit, že na přednášky najednou chodí o pár lidí víc. Bylo to únavné, otravné a občas už z toho byla mírně paranoidní a slídily viděla i tam, kde nebyli. Kromě nutných případů přestala chodit ven. Celé její výpravy mimo domov se scvrkly na školu, práci, venčení a pravidelné kontroly s rukou. Vše ostatní si buď odpustila, nebo obstarala jinak.

George se vracel každý týden. Další film měl začít točit až někdy v půlce dubna a zatím se na něj pilně připravoval. Jelikož se mělo jednat o válečný film a on to bral opravdu vážně, dopřával si velmi intenzivní fyzickou přípravu. Josefína si z něj nejdřív dělala legraci, že něco takového vůbec nepotřebuje, protože už teď vypadá jako superman. Ale jak týdny přibývaly, musela uznat, že se jeho důslednost vážně vyplácí.

Tréninky a další povinnosti v rámci přípravy na nový film a propagace toho předchozího mu zabraly spoustu času, ale snažil se nechávat si víkendy pokud možno volné a naštěstí se mu to i dařilo. Většinou přijel v pátek večer a v pondělí nad ránem zas mizel zpět do Londýna. Jen jednou se stalo, že se mohl uvolnit až v sobotu, za to se však zdržel do středy.

Josefína se mu snažila tohle pendlování vymluvit, protože jí bylo jasné, že to fešáka dost vyčerpává. Ostatně, nemusela být génius, aby jí to došlo, jelikož většinou prospal půlku soboty. Jenže George o tom nechtěl ani slyšet a ona byla nakonec ráda. Jeho přítomnost jí pomáhala nevnímat to šílenství okolo, což byl vcelku paradox, když vezmeme v úvahu, že středobodem toho všeho byl vlastně on.

Zavrtěla se v křesle, aby našla lepší pozici, tlustý zavinovací svetr si ovinula těsněji kolem těla a mimoděk se usmála, neboť si vzpomněla, jak tenhle její oblíbený kousek okomentoval George. Prý v něm vypadá jako cukrová vata - nohy jako špejličky a nahoře cukrová bambule. Namítala sice, že v životě neviděla cukrovou vatu s norským vzorem, ale nenechal si to vymluvit. Teď to byl jeden z mála svetrů, které mohla obléknout i přes sádru.

A když už jsme u sádry, bude muset vymyslet, jak co nejšetrněji Georgovi přetlumočit, co se dnes dozvěděla od doktora. Věděla moc dobře, jak si ten pitomý úraz vyčítá, i když sama byla spíš toho názoru, že si za to může jen ona svou nešikovností. Nebo ještě snad to náledí, ale rozhodně ne on. Až se dozví, že se podle posledního rentgenu zlomenina nehojí tak, jak by měla a čeká ji operace, asi mu bouchne hlava.

Jemně odstrčila spícího hafana, aby se mohla zvednout z křesla a zamířila do kuchyně udělat si k tomu přemýšlení čerstvou várku čaje.