Oba měli z nadcházející návštěvy celkem vítr.

George zřejmě proto, že si plně uvědomoval, jak komplikovaný vztah je s Josefínou pojí. Teda, doteď komplikace spočívaly v tom, jak přesvědčit ostatní o tom, že jsou skutečně jen přátelé, nicméně poslední dobou měl i on sám pocit, že je to najednou jaksi zamotanější, než dřív. A když sami nemáte v hlavě tak úplně jasno, zkuste někomu něco vysvětlovat, že. Navíc od Josefíny samozřejmě věděl, že její otčím není zrovna sympaťák, ostatně, on sám jej po pár zážitcích, které s ním sdílela, označil nepěkným výrazem. Nahlas to vlastně tehdy řekla ona, ale on s tím označením plně souhlasil, takže vřelé přijetí a přátelskou atmosféru, minimálně z Mirkovy strany, neočekával. A to ani nepočítal tu drobnost, že jejich drahocenný poklad zmrzačil. V jednom měl ale přece jen jasno. Josefína byla důležitou součástí jeho života, proto si přál, aby tohle setkání dopadlo co nejlépe.

Ona přemýšlela v podstatě nad tím samým. Svůj vztah s Georgem pitvat nehodlala, je to prostě její nejlepší přítel a hotovo. Víc do toho nikomu není. Také samozřejmě neměla v plánu vytahovat na světlo potenciálně problematické aspekty jejich vztahu, třeba to faktické soužití. I tak jí ale bylo jasné, že všetečným dotazům se nevyhnou. Zvlášť když přihlédla k tomu, kým ten muž po jejím boku je, o kolik je starší a nespornému faktu, že nikoho jiného jim nikdy představit nepřivezla. Ale tohle vlastně způsobila její máma svojí bujnou fantazií, takže to by se okecat dalo.

Sečteno podtrženo, nejeli tam zrovna s úsměvem na rtech. Valnou část cesty mlčeli, poslouchali rádio a občas okomentovali nějakou písničku. Zdaleka nejlepší náladu měl asi Sherlock vzadu v kufru. Lebedil si ve svém novém přepravním boxu, který mu George pořídil, a tahal střeva z plyšového pštrosa.

Před domem zaparkovali tak čtvrt hodiny před polednem a když se Josefína chystala u branky zazvonit na zvonek, stiskl jí George povzbudivě rameno a líbnul do vlasů. "Hlavu vzhůru, kotě. Nejdem přece do války."

"To si jen myslíš," šeptla a zmáčkla zvonek, vedle kterého byla na honosné jmenovce vyryta dvě jména, Beková a Chladil. Těžko říct, jestli se snažil uklidnit ji, nebo spíš sebe, ale s ní očividně neuspěl.

"Mami, tohle je George," představila Josefína svého společníka jen co si v hale odložili kabáty. "Ten George, který mě tu o Vánocích vyzvedával, pamatuješ?"

To vzal svalovec jako signál a napřáhl pravou ruku směrem k matce své přítelkyně. "Jsem George Downey, madam. Moc rád vás konečně poznávám," pronesl sametovým hlasem a předvedl dokonalý hollywoodský úsměv, vzor č. 352.

Paní Beková si mladého muže pár okamžiků zkoumavě prohlížela. Zřejmě dumala, jestli to přece jen nebude ten Sergej, ale nakonec nabízenou pravici přijala. Nejspíš v těch tmavých kalhotách a košili přece jen působil jako slušný chlap. I Josefína si všimla, že mu to dnes mimořádně sluší.

"Také vás ráda poznávám, Georgi." Pak se na okamžik zarazila a nejistě se otázala: "Smím vám tak říkat?"

Zářivě se usmál a přikývl. "Samozřejmě, paní Beková."

Oba dva návštěvníci zaznamenali zvláštní výraz, který se teď usídlil na tváři Josefíniny mámy, a dovtípili se, o co se jedná. Byl jí povědomý, ale zatím ho nedokázala zařadit. Vyměnili si pobavený pohled a když je vyzvala, aby ji následovali, přitočila se brunetka ke svému společníkovi.

"Schválně, jak dlouho to bude trvat," šeptla.

A on jí s pečlivě naaranžovaným samolibým úsměvem odvětil, že dlouho určitě ne, neboť je přeci hvězda a navíc naprosto neodolatelný a nezapomenutelný.

Josefína pokroutila hlavou, chytla mluvku za ruku a táhla ho za sebou do obýváku.

Maminka se je právě chystala usadit na pohovku, když se její dcera znovu ozvala.

"Když už jsme u toho seznamování, ještě někoho bych ti chtěla představit," pronesla směrem ke své mamince a už se shýbala k zemi pro chlupáče, který se krčil za svým páníčkem a evidentně byl z nového prostředí parádně vykulený, protože z něj nebyl vidět ani chlup.

"Počkej, Josie." zarazil ji v jejím počínání George. "Netahej ho s tou rukou. Víš, co říkal doktor," v jeho hlase zazněla lehká výtka a o mnoho zřetelnější starost. A pejska, který už dávno nebyl tou malou nemotornou chlupatou kuličkou, zvedl do náruče.

Josefína jej obdařila vděčným úsměvem, zatímco hladila pejska po hlavě. "Tohle je Sherlock, mami. Doufám, že nevadí, že jsme ho vzali s sebou."

Paní Beková naprosto odignorovala zranění své dcery, nadšením vypískla, spráskla ruce k sobě, hned se začala rozplývat a z normální mluvy přešla k úsměvnému žvatlání.

Tak vřelé přijetí nečekali, ale stejně nemělo trvat dlouho. V obloukovém průchodu, který spojoval obývák s jídelnou, se zjevil pán domu a celý ten hlouček u pohovky si měřil nesouhlasným pohledem.

"Josefíno?" zaburácel a mrštil utěrkou na příborník. "Jak se opovažuješ tahat sem psa? Dobře víš, že nesnáším zvířata!"

Situaci se jala uklidňovat paní domácí. Odtrhla se od Sherlocka v Georgeově náruči a spěchala ke svému muži, kterému se snažila diskrétně domluvit. Mluvili sice oba tiše, ale i tak si návštěva dokázala velmi živě představit, co se mezi nimi momentálně odehrává.

Po chvíli napjatého ticha si i Mirek podal ruku s mužem, který doprovázel jeho nevlastní dceru.

Následný oběd dal všem zabrat, hlavně Josefíně, která jednou rukou s jídlem dost bojovala. Ale i ostatním, i když z jiných důvodů. Proběhl v napjaté atmosféře, která byla narušována jen cinkáním příborů o talíře a občasnými pokusy paní Bekové rozproudit konverzaci. George s Josefínou se také snažili a na všechny položené otázky trpělivě a se zájmem odpovídali, stejně ale u stolu většinu času vládlo trapné ticho.

"A co vlastně děláte, Georgi?" padla další otázka.

Dotázaný sympaťák si rychle v hlavě sumíroval přijatelnou odpověď, stihl ale říct jen: "No já-" a byl přerušen.

Paní domácí zjevně přesně v tom okamžiku prozřela, jelikož vidlička i s nožem jí vypadly z ruky, zarachotily o hranu talíře a následně i o desku stolu a nebohá žena zůstala sedět s očima vytřeštěnýma a pootevřenými rty.

"Ježíši kriste, vy jste...." rychle cukla pohledem

na svou jedinou dceru. "To není možný, že ne?" hledala hned zas podporu u svého muže. Ten však byl totálně mimo dění a jen na ni nechápavě kulil oči.

"Je to pravda?" Opět krátce spočinula pohledem na středobodu aktuální konverzace a pak se zas vrátila ke své holčičce. "Josinko?"

Josefína potlačila uchechtnutí a zakoulela očima. "Ano, přesně tak, mami."

"Ale, já..." hostitelčiny tváře teď mohly barvou směle konkurovat odstínu její rtěnky. Zrudla hůř, než Josefína při běhání. "Myslela jsem..."

Její dcera přesně věděla, kam se maminčiny myšlenky ubírají. "Jo, mami. Víme naprosto přesně, co sis myslela. Proto jsme taky tady."

Paní Beková samými rozpaky raději skryla tvář do dlaní, což už bylo na Mirka moc. Stále nic nechápal a byl z toho pěkně vytočený.

"Tak poví mi už někdo konečně, o co tady jde?"

George sice otvíral ústa, že to zkusí objasnit, ale pak usoudil, že se do toho radši nebude úplně motat. Navíc se k němu naklonila Josefína.

"Očividně jsi měl pravdu, máma z tebe ztratila řeč," mrkla na něj

"Víš, Mirku" pronesla klidně a se špetkou neskrývaného sarkasmu v hlase, "mojí drahé starostlivé mamince právě došlo, že chlap, kterého považovala za mýho pasáka, což doteď nechápu mimochodem, je vlastně celebrita světovýho formátu."

George se bavil a snažil se nad tou situací, jak vystřiženou z trapného sitcomu, nerozesmát nahlas. Josefína se samozřejmě bavila také, ale jinak už nikdo. Mirek se tvářil naštvaně, zřejmě si totiž myslel, že si z něj povedená dcerunka dělá legraci. A maminka byla zas mírně pohoršená. Nebylo ale úplně jasné, jestli tím, co její dcera řekla, nebo spíše skutečnosti, že jen popsala, co se jí samotné honilo hlavou.

"Ale proč jsi něco neřekla, zlatíčko?"

Slečna dcera si povzdechla, odložila vidličku a podívala se své mámě přímo do očí. "A co jsem měla říct, mami? Že můj nejlepší kamarád je slavnej herec? Copak bys mi to věřila?" zeptala se a z jejího hlasu byla znát mírná skepse. "A navíc," dodala ještě, "nemohla jsem ti to říct prot-"

"Neřekla vám to kvůli mně, vložil se do toho George, který už také vzdal snahu normálně si dojíst oběd. "Nechtěla mě prásknout. Kvůli novinářům," dodal ještě na vysvětlenou, když viděl, že rodičovstvo stále nechápalo.

Mirek cosi zabrblal a dál se tvářil nakvašeně. Nejspíš nejen zvířata, ale ani hvězdy šoubyznysu mu nešly pod nos.

Matička Beková to okomentovala prostým: "Ach tak."

Neušla jí ovšem Georgova ruka, která se během toho, co mluvil, přestěhovala kamsi za opěradlo Josefíniny židle a s naprostou samozřejmostí jí spočívala na zádech. "Takže vy dva jste.... Chci říct, chodíte spolu?"

Oba jako na povel zavrtěli hlavou a začali vyřčenou tezi vyvracet. Její "jsme jen přátelé" ale přehlušilo jeho "My spolu jen-"

"Spíte? Jen spolu spíte, to se mi snažíte říct?" vyhrkla paní Beková s očima navrch hlavy.

"Mami!"

"Ne, jen spolu bydlíme," uváděl George vzniklé nedorozumění na pravou míru, "jsem chtěl říct."

"Georgi!"

Neodolatelný pan Downey zachytil pohoršený pohled své jen-kamarádky, na což reagoval pokrčením ramen. "Vždyť je to pravda, Jo."

Jo, asi si měli některé věci ujasnit dopředu, ale co už. Josefína se snažila to celé nějak omluvit a vysvětlit, neboť v máminých očích zcela zřetelně viděla, že Georgův dodatek o jejich soužití ji nikterak neuklidnil. Nakonec ji ale sama paní domácí z jejího koktání vysvobodila s tím, že jíst už zřejmě nikdo nebude a tak sklidí ze stolu.

George se nabídl, že vezme Sherlyho ven. Pejsek už totiž začínal být znuděný a divoký, což Mirka popuzovalo. A tak Josefína s otčímem osaměli.

Když se po několika minutách soustředěného zírání na své ruce zvedl a přešel do obýváku, následovala jej. Tušila, že přijde nějaký proslov. Vlastně to bylo vcelku nevyhnutelné, evidentně se mu nelíbilo nic z toho, co tu dnes viděl a slyšel. Sedla si do křesla u krbu a vyčkávala.

Ještě několik minut stál u okna, hleděl ven a mlčel. Josefínu v tu chvíli napadlo, že tohle je přesně ten pověstný klid před bouří. A taky že byl. Mirek se vzápětí obrátil čelem k ní a neuvěřitelně ledovým hlasem spustil.

"Už chápu proč tak kašleš na školu, konečně mi to začíná dávat smysl."

Netušila, co tím myslí. Teda jo, věděla už dávno, že její studium není podle jeho gusta, ale nebylo jí jasné, co myslí tím, že to konečně pochopil. "Cože?"

"No všechny ty tvé ujeté předměty, ta zkouška, cos neudělala," začal vyjmenovávat domnělé hříchy své nevlastní dcery a přecházel přitom po místnosti sem a tam.

"Ale tu správu jsem si dodělala přece, hned následující týden..." snažila se obhájit, ale beztak to bylo marné. Věděla to. Vždycky to tak je. Mirkův názor je zákon.

"Ale za tři! Na druhý pokus a za tři, proboha." vyštěkl na ni jak kdyby se právě dověděl, že vyvraždila půlku rodiny. "Copak se ani trochu nestydíš?"

Už zase. Už se do ní zase navážel a ona měla jako vždycky pocit, že je jen malej spratek. "Ne, Mirku. Nestydím se za to," snažila se mluvit klidným hlasem, ale moc se jí nedařilo. "Mrzí mě to. A taky mě mrzí, že máš se mnou pořád takový problém, ale pokud jde o tu správu, holt to není obor, které by mi přirostl k srdci a-"

Propíchl ji pohledem. "O tom to ale vůbec není, že Josefíno?"

"Vážně? Tak mi teda pověz, o čem to je. Ráda si to poslechnu," prskla po něm. Skutečně ji zajímalo, s jakou absolutně šílenou myšlenkou přijde.

"Tak já ti to teda povím, holčičko. Myslíš si, že vlezeš do postele nějakýmu komediantovi a budoucnost máš zajištěnou? To ses ale pěkně spletla, protože až ho přestaneš bavit, budeš nikdo, jen nedostudovaná nicka!"

"Mirku!" vyhrkla paní Beková, která se právě objevila v obývacím pokoji s tácem plným šálků s kávou a tvářila se dost šokovaně.

Josefína se zcela konsternována postavila. Tak tohle si o ní myslí?

A aby toho nebylo málo, z druhé strany do pokoje přicházel i George a soudě podle jeho výrazu i on vše slyšel, nebo minimálně Mirkův závěrečný monolog. Vypadal, že by tomu chlapovi nejradši jednu střelil, ale udržel se. Jen se postavil za Josefínu a v konejšivém gestu jí položil ruce na ramena.

"Vlastně lezu do postele já jí," neodpustil si provokaci a když se na něj šokovaně otočila, dodal ještě "Ale ne tak, jak se domníváte a ne že by vám do toho něco bylo, to jen tak na okraj."

Zatímco Josefína se pleskla do čela a zkoušela pochopit, proč to vlastně vůbec řekl, Mirek přemýšlel, jestli má po tom drzém hezounovi skočit, nakonec ale sjel George opovržlivým pohledem a pravděpodobně došel k závěru, že by se mu to nemuselo vyplatit.

Chvíli to vypadalo, že návštěva je u konce, pak se ale Mirek s několika bručivými poznámkami odporoučel kamsi do pryč, čímž se klima v místnosti přece jen trochu zlepšilo. Všichni ostatní se posadili a již v relativním klidu si popovídali. I na tu kávu došlo. Jen se pro jistotu úzkostlivě vyhýbali nebezpečným tématům.

Zhruba po hodině se však stejně zvedli k odchodu. Paní Beková je už nepřemlouvala. Vyprovodila je k brance, George trochu ostýchavě objala a kladla mu na srdce, aby jí dal na dceru pozor, přičemž ona dcera protočila oči, ale on to stejně svědomitě odkýval.

"Nebojte se, paní Beková. Jako oko v hlavě," zazubil se.

"Myslíš jako třeba na Valentýna?" rýpla si do něj brunetka a významně hodila pohledem ke své pochroumané ruce.

"Nezlob," sykl na ni.

Josefína chtěla ještě něco poznamenat, ale záhy se ocitla v drtivém objetí své matky.

"Chovej se slušně, Josko."

"Jasně mami," zahuhlala a sledovala, jak se její máma dojemně loučí s Sherlockem.

"A kdykoliv sem pojedeš, nebo pojedete," dodala a šibalsky přitom hodila očkem po společníkovi své dcery, "vezměte samozřejmě s sebou i Sherlyho. S Mirkem to nějak zařídím."

Poděkovali, naposledy se rozloučili a nasedli do auta.

Odpoledne, ze kterého zbýval ještě pořádný kus, strávili v Brně. Josefína chtěla vzít George do vily Tugendhat, nedávno mu o ní vyprávěla a tohle byla skvělá příležitost si ji prohlédnout, ale na poslední chvíli jim došlo, že vlastně s sebou mají Sherlocka. Takže se na to vykašlali a jen tak bezcílně courali městem a snažili se tvářit nenápadně. Povečeřeli v pěkné italské restauraci poblíž náměstí Svobody a nakonec došlo i na onu fotku u orloje, které se Josefína o Vánocích snažila vyhnout. Tentokrát ani moc neprotestovala, v čemž mělo určitě prsty i množství vypitého vína.

A jelikož Josefína vybírala restauraci, George trval na tom, že vybere kde budou nocovat. Nakonec se rozhodl pro hotel Grandezza, který, aspoň podle Josefínina mínění, svému jménu nezůstával nic dlužen. Něco tak luxusního, a drahého, za svůj život snad ještě neviděla. Šťastnou náhodou nechali auto kousek právě od tohohle hotelu, takže teď nemuseli řešit přeparkování. Beztak by ani nemohli, protože nejen Josefína, ale i George si k večeři štědře dopřál vína. Takže teď si jen cestou do hotelu vyzvedli v autě věci, a víc řešit nemuseli.

Slečna na recepci je zprvu kategoricky odmítla ubytovat, kvůli Sherlockovi. Po chvilce působení Georgova šarmu se však nechala obměkčit.

"Takže dva pokoje?" zeptala se s nadějí v hlase.

Josefína ale její očekávání vzápětí zhatila.

"Myslím, že bude bohatě stačit jeden," usmála se na blonďatou recepční s vytetovaným obočím, které právě pomalu zamrzal úsměv. Nebyl v tom úmysl, slečniny snahy flirtovat s jejím doprovodem si moc nevšímala. Byla unavená a jediné, na co myslela, byla postel.

George však její odpověď zaujala. "Vážně?" otočil se na ni s otázkou v očích. "Jestli jde o peníze, víš, že tohle neřeším, Josie."

"Ale ne," ujistila ho a potlačila další z řady zívnutí, "jen mi přijde zbytečné brát dva pokoje. Beztak zas s největší pravděpodobností skončíš u mě, takže..."

"Fajn, takže jako doma," souhlasil a objal ji kolem pasu, čehož ona okamžitě využila a opřela se o něj. Únavou už se jí málem podlamovaly nohy.

Recepční následně potvrdil, že jim opravdu bude stačit jeden pokoj a za pár minut už se nahoře vybalovali. A jelikož byl George gentleman, pustil samozřejmě svou spolunocležnici do koupelny jako první. Když se ze sprchy vrátil on, Josefína už spala.

Nejspíš by ani jeden z nich neusnul tak klidně, kdyby věděli, že zhrzená blondýnka, která doufala v bližší seznámení s panem Downeym, právě telefonuje na horkou linku nejodpornějšího bulváru v republice.