Když toho večera Josefína usnula při čekání na objednanou pizzu, přemístil ji opatrně do ložnice, ale sám ještě spát nešel. Nejen, že měl vážně hlad a prostě se musel najíst, taky vyvenčit Sherlocka, ale krom toho měl i o čem přemýšlet. 

Zdálo se sice, že se Josefína po zjištění negativního výsledku celkem uklidnila, ale stejně o ni měl strach. Taková podpásovka od člověka, kterého milujete a důvěřujete mu, dokáže s člověkem pěkně zamávat. Měl obavu, aby si z téhle odporné životní zkušenosti neodnesla nějaké trauma. To by si vážně neodpustil. Jakkoliv absurdně to znělo, když on nebyl tím, kdo jí ublížil, cítil se za to zodpovědný. 

Nakonec ale usoudil, že teď už stejně nic moc nevyřeší, a tak zhasl lampičku a vydal se do ložnice. Do její ložnice. Sám sebe přesvědčoval, že je to jen kvůli ní, že ji teď nechce nechávat samotnou, i když mu bylo samozřejmě jasné, že jí sotva hrozí jakékoliv nebezpečí. Ale lhal si do kapsy. Pravdou bylo, že tam být prostě chtěl. Jen tak. Možná jako protipól všech těch zoufale černých a osamělých nocí v Londýně.

"Ahoj," pozdravila jej ráno s úsměvem, zatímco si zavazovala župan. "Ty něco vaříš?" podivila se a opřela se lokty o bar. 

Musela vědět, kde spal. Rozestlaná přikrývka, vyleželý důlek a včerejší tričko, které nechal přehozené přes pelest její postele, byly docela jasnými vodítky. Ale nijak to nekomentovala, čemuž byl rád.

"Dělám snídani," vrátil jí úsměv. "Lívance. Doufám, že je máš ráda, protože jestli jsem zpatlal půl kuchyně zbytečně, tak mě jebne," zkonstatoval a hned se zase obrátil ke sporáku, neb bylo třeba ty malé lepivé potvory otočit. 

Josefína se odlepila od barové desky, stanula vedle něj a nestydatě mu zírala pod ruce. "Děláš si srandu? Miluju je. A úplně nejvíc s čerstvým ovocem a javorovým sirupem," vyprávěla a pohled přitom upřela kamsi do blba.

Tak tohle odhadl dobře. "Hmm, nevím, jestli to bude vyhovovat tvým měřítkům čerstvosti, ale mám jahody a maliny a ten sirup taky," ušklíbl se a dál věnoval pozornost lívanečníku a jeho obsahu. "Jo a kafe je hotový, jestli chceš.

"Georgi?" ozvalo se náhle ze směru, kterým stála, on ale zareagoval jen bezeslovným zahučením, pročež musela oslovení opakovat. 

"No?" Její vážný výraz jej dost zarazil a zneklidnil. Děje se snad něco? Chce se vrátit k tomu včerejšku? Nebo mu hodlá vynadat, že jí vlezl do postele? Vedle jak ta jedle, kámo.

"Jedna otázka, krasavče," začala zostra, "kdy mě hodláš zapíchnout?"

Tak teď byl vážně úplně mimo, absolutně netušil, co to plácá. Jediné, co ho v té mikrosekundě, než vypustil z pusy odpověď, napadlo, bylo jestli to není nějaký jemu neznámý opis soulože. Ha, to asi těžko, takže… "Cože?" hlesl a pravé obočí mu vyjelo vzhůru zhruba až někam pod pramen tmavě hnědých vlasů, který mu bůh ví proč spadal do čela.

Josefína postřehla jeho rozpaky a královsky se bavila. Vyskočila si na linku a nenuceně pronesla: "No, když si mě takhle vykrmuješ jako prase, tak se logicky ptám, kdy mě čeká porážka," pokrčila s úsměvem rameny a natáhla se do misky pro kuličku hroznového vína.

Georgovi se ulevilo, jen vtípek. Mimochodem dost blbej, kdybyste to chtěli vědět. "Ty jsi střevo, Jo-Jo," protočil oči v sloup, přemístil poslední várku lívanců na hromadu všech ostatních a odložil pánev do dřezu. "Mimochodem, budeš mít špinavej zadek. Rozsypal jsem tam mouku."

Za chvíli už na baru debužírovali, a plánovali dnešní den, když se z obýváku ozvalo vyzvánění jejího mobilu. Zprvu zhodnotila, že na zvedání telefonu má moc ulepené ruce, ale ten na druhém konci byl opravdu vytrvalý. Telefon zvonil a zvonil a úryvek z písně, kterou měla jako vyzvánění, už začínal vyhrávat odznovu. 

"Třeba je to důležitý," snažil se ji přimět k nějaké akci.

"Hmm, no jo. Vždyť už jdu," prohlásila se znatelnou nelibostí a vrhla poslední zamilovaný pohled po své hoře lívanců proložené malinami a vykoupané v javorovém sirupu. 

Za moment se ale vracela s ještě znechucenějším výrazem a bez telefonu, který nechala dál vesele poskakovat po konferenčním stolku. A když postřehla jeho obličej, který jako by byl jeden velký otazník, pronesla ledově: "To je on."

"Aha." 

Víc ani nebylo třeba říkat, prostě jen pokračovali v jídle. 

George se napil své kávy, snad aby zahnal všechen ten vztek, který v něm hrozil znovu vzkypět a následně převedl řeč na bezpečné téma.

"Ještě ti něco dlužím."

"Vážně?" zahučela s pusou plnou lívanců a vykulila na něj oči. "A co?" Zřejmě vážně vůbec netušila, co by to tak mohlo být.

"Přece ten anti-pasáckej vysvětlovací výlet za tvojí mámou," mrkl na ni.

"Anti cože?" rozesmála se. "To přece nemusíš, už jsem ti to říkala."

"A já ti zas říkal, že na tom trvám, vzpomínáš?" položil spíše řečnickou otázku a nacpal si do pusy poslední sousto. 

"Jenže to byla jiná situace, to bylo ještě před tím posledním článkem…"

"No a?" opáčil, "Hele, tohle už jsme si jednou vyjasnili. Stejnak se to jednou dozvědět musí, ne?" nadhodil a otřel si ústa do ubrousku.

"Musí se dozvědět co přesně?" dorážela na něj. "Já jen abych byla v obraze…"

"To, s kým žije jejich dcera, třeba?" Trochu ji tím popichoval, ale věděl, že jí to vadit nebude, tohle už byla dlouho taková jejich malá hra.

Jakmile však zmerčil její pohled, dodal ještě: "Teda dcera a nevlastní dcera." 

"Hmm," podrbala se ve vlasech a na rtech jí při tom hrál šibalský úsměv. "To je vlastně fakt. Navíc se mnou půjdeš na tu svatbu."

To už měl George, který po sobě právě uklízel špinavé nádobí, oči navrch hlavy. "Cože? Jaká svatba?"

"Já ti to neříkala?" zamračila se, "Asi jsem na to musela zapomenout ve všem tom nadšení z Sherlocka…" A v tom jí došlo, že svého pejska vlastně od rána ještě neviděla. "kde vlastně je?"

"Jen klid," vyhrkl, když si všiml, jak starostlivě se tváří, "vzal jsem ho ráno s sebou běhat, tak teď u mě v posteli vyspává." 

"Běhat? Bože Georgie, cos všecko stihl?" Zakroutila hlavou.

A on na to s tajemným výrazem odvětil, ať se raději neptá, pak však vrátil hovor znovu k tématu, které jej zajímalo. "Ale zpět k té svatbě."

"Jo, jasně," vzpomněla si zas a dopila poslední lok kafe ze svého šálku. "Máma s Mirkem se budou brát, někdy v létě."

"Aha, v tom případě půjdu rád. Dík za optání," ušklíbl se na ni a Josefína mu odpověděla vyplazeným jazykem. Vzápětí jej začala ujišťovat, že samozřejmě chápe, že když to vyjde na termín, kdy bude točit, nebude s ní moci jít, ale on její obavy jen odmávl s tím, že si to nějak zařídí.

Do té dojemné chvilky se opět vetřel vyzvánějící telefon. Tentokrát se však zvedl George, sebral přístroj ze stolu, po zjištění volajícího jedním kliknutím hovor odmítl a následně jej položil na bar před jeho majitelku. 

"Myslela jsem, že mu něco pěkného povíš," zahlásila jen tak mimochodem, přisunula si telefon blíž k sobě a jedním prstem s ním začala bezmyšlenkovitě otáčet kolem dokola.

Její spolubydlící na to reagoval zvednutým obočím. "Měl jsem?"

"Asi raději ne, jen jsem měla pocit, že to chceš udělat," pronesla.

"Neudělám nic, co ty sama nechceš," ujistil ji pevným hlasem. V očích se mu zračila starost. Seděla tam a zas vypadala jako ztracená holčička. "Budeš v pohodě? Chci říct…. určitě se budete potkávat ve škole a tak..."

"Jo, to je fakt, to mi vlastně ani nedošlo. Ale myslím, že to bude dobrý. Na přednášky nás chodí asi šest set, tam se mu dokážu vyhnout. Semináře sice budou horší, ale co si vybavuju, tak jsme si každý zapsal jiné termíny. Neměla bych ho moc potkávat."

Nesmírně se mu ulevilo, vůbec neměl ponětí, co od toho blbečka očekávat, ale po jeho posledním vystoupení si iluze moc nedělal. 

"Chci, abys věděla, že kdyby se cokoliv dělo-"

"Přispěchá udatný George na bílém koni a zachrání mě," přerušila ho se smíchem.

"Přesně!" přisvědčil také se smíchem, neboť ten její byl neuvěřitelně nakažlivý, "A nedělej si ze mě srandu. Klidně s tebou budu chodit i do školy, když to bude nutný!" Při svém proslovu se pomalu zvedl, dolil si kafe a zamířil do obýváku. 

Josefína následovala jeho příkladu. "To by asi docela utrpěla tvoje herecká kariéra, nemyslíš?" pošťouchla ho a kecla si vedle něj na gauč, načež se uvelebila ve své oblíbené pozici, a sice bokem k zádové opěrce a nohama složenýma pod sebou. Ráda na něj při hovoru koukala. A jak by taky ne, kdybyste měli doma sochu Davida, taky byste na něj koukali pořád.

George se naoko zasněně zamyslel a promnul si strniště na bradě. "Ale zas bych si určitě našel nový fanynky."

V odpověď ho jemně udeřila dlaní do ramene. "Hele!"

Poté se opět vrátili k prapůvodnímu tématu, a sice plánované návštěvě u její matky a nevlastního otce. On by jel vlastně klidně hned, ale to samozřejmě nepřipadalo v úvahu, nemůžou přijet jen tak, bez ohlášení. Pondělí a úterý byly také ze hry, protože to už měla Josefína školu, byť první týden zatím jen přednášky, bez seminářů. 

"Tak středa?" navrhoval.

Ale ani ta nepřipadala v úvahu, na středu už měla naplánovanou schůzku s Richardem. A vlastně ani nevěděla, co z toho setkání vyplyne, dost možná se bude muset činit a jít do práce i ve čtvrtek a v pátek. "A navíc," nadnesla objevnou myšlenku, "máma s Mirkem taky chodí do práce, takže jet tam v týdnu je vlastně blbost."

"Na tom něco bude," souhlasil, "takže sobota?"

"Tak fajn, zavolám jí." Posbírala se z pohovky a odcupitala do ložnice domluvit s mámou onu návštěvu. Popravdě z toho měla trochu obavy, jelikož jí bylo jasné, že jakmile prozradí, že nepřijede sama, bude její milá máti vyzvídat. Otázkám ohledně Toma se jistě nevyhne. 

Měla pravdu. Musela samozřejmě mámě objasnit, že se s Tomem rozešli, na vysvětlování všech okolností už ale neměla sílu, ani to zrovna s ní rozebírat vážně nechtěla, takže prostě trvala na tom, že o tom mluvit nebude. Tím to ale neskončilo, kdepak. Ještě totiž nevysvětlila, s kým to tedy vlastně přijede. Když mámu stručně obeznámila se skutečností, že ji doprovodí George a že to on je vlastně tím důvodem, proč se za nimi chystá, že jim ho chce představit, mámu museli nejspíš křísit. Dlouho totiž vládlo éterem ticho. Kdo ví, co si myslela, po té silvestrovské přednášce už by se Josefína nedivila asi ničemu. Každopádně měla to za sebou, takže první část splněna. 

Po pozdním obědě, ke kterému společnými silami vykouzlili lasagne (protože George trval na tom, že mu je dluží a ona jednoduše věděla, že má pravdu) si vyrazili i s Sherlockem na delší procházku. Část cesty si povídali o blbinách, škole, práci, část šli mlčky, měli oba dost o čem přemýšlet. Ticho porušila až Josefína.

"Když ti něco řeknu," zastavila se uprostřed chodníku s paží zaklesnutou do té jeho a vůbec nevnímala, že ji Sherlock zběsilá tahá za tu druhou, "nebudeš se mi smát?"

V očích mu v tu chvíli zajiskřilo. "To záleží."

"Myslím to vážně, Georgi." pronesla a upřela k němu naléhavý pohled. 

Prohrábl si vlasy a zamířil ke kraji chodníku, k zábradlí od kterého byl krásný výhled na řeku a ji vedl sebou. "Povídej," vyzval ji.

Včera večer ten pocit nedokázala identifikovat, ale dnes už ano. To poznání, které ji popadlo hned ráno po probuzení, ji tížilo celý den. Byla nesmírně zmatená a taky se cítila pěkně hloupě. Možná si bude George v duchu ťukat na čelo, až mu to řekne, a možná se jí vysměje otevřeně, jenže se s tím prostě potřebovala někomu svěřit. 

"Víš, když jsem včera viděla ten test..." hledala ta správná slova a hlavně odvahu je vyslovit, "trochu mě to mrzelo."

"Počkej, cože?" vyhrkl a natočil se čelem k ní, takže se teď o zábradlí opíral bokem. "Jak to myslíš?"

"No… za těch pár hodin totální hysterie jsem si na tu myšlenku stihla nějakým zvláštním způsobem zvyknout. Já vím," začala vysvětlovat a také trochu usměrňovat chlupáče, protože toho jejich rozhovor moc nebral a spíš už chtěl zamířit domů, "zní to šíleně a nereálně a určitě si říkáš, proč jsem teda tak panikařila a…"

"Ne, Jo, já-"

"Sama to nechápu, prostě jsem asi cvok..." povzdechla si a hledala v jeho očích nějakou reakci.

"Máš právo mít v hlavě zmatek," řekl a pohladil ji po paži.

"Jo, zmatku mám pěknou hromadu." Nakopla podezdívku, na které spočívalo celé zábradlí a znovu trochu přitáhla vodítko.

"To bude zas dobrý, Jo," stiskl její ruku, " jsem si jistý, že budeš skvělá máma. Až přijde ten správný čas."

"A ten správný chlap," dodala hořce. 

S tím musel souhlasit. "To hlavně, jen si příště zkus líp vybrat," popíchl ji, aby trochu nadlehčil atmosféru.

"Ha ha ha," usadila ho špatně předstíranou parodií na smích, "když seš tak vtipnej, tak mi s tím vybíráním můžeš pro příště pomoct." 

"To asi není úplně dobrej nápad. A pojď už, máš úplně zmrzlý ruce."

Jakmile se dostali domů, zahlásil George ještě ve dveřích, že by si dal kafe, a také nelenil a hned se pustil do přípravy. Josefína však na místě ztuhla a následně se pleskla se do čela.

"Sakra, kafe! Měla jsem jít s holkama na kafe, úplně jsem na to zapomněla," vyjekla a rázovala si to k mobilnímu telefonu, který nechala na stolku v obýváku. Stejně byl od dopoledne kvůli jednomu blonďatýmu pošukovi vypnutý, takže k čemu by jí byl, že.

"Musím jim zavolat." zahlásila kamsi do prostoru na vysvětlenou a už mířila do ložnice.

George si jen pomyslel něco v tom smyslu, že jestli se neukázala na domluvené schůzce a ještě jim nebrala telefony tak ji ty dvě nádhery asi zabijou. Zakroutil si pro sebe hlavou a pomalu se smiřoval s tím, že si kafe vypije sám, rozhodně nepočítal s tím, že by to byl hovor na pár minut, tím spíš, že jim pravděpodobně ještě ani nepověděla o rozchodu.

Stačil se usadit na pohovku a zapnout televizi, když se bytem rozječel zvonek jako vzteklý, až se milý zlatý svalovec lekl, trhl sebou a málem si šplíchl životabudič na tričko. 

"Sakra," ulevil si a ujal se role dveřníka, neboť Josefína byla stále mimo hru. Pomyslel si, že jsou to možná Linda s Blankou, že přišly svou kamarádku raději zkontrolovat osobně. Ale mýlil se.

Za dveřmi, které naprosto klidně otevřel, nečekaje žádný problém, se na něj mračil zuřivý Tom. A bylo zcela evidentní, že jeho vztek ještě narostl v momentě, kdy mu otevřel právě on.

"Zase ty, jasně," vyprsknul na George a snažil se natlačit dovnitř, měl ale vcelku smůlu, protože Georgeovi jeho postava při obraně území propůjčovala zcela zásadní výhodu. "Pusť mě dovnitř, chci s ní mluvit!"

"Ona s tebou ale mluvit nechce," snažil se nevítaného návštěvníka odbýt a zlost, kterou už od včerejška musel potlačovat pokaždé, když na toho blba jen pomyslel, se opět začínala ozývat. 

Blonďák to ale nevzdával a skrze zaťaté zuby procedil: "Jseš snad hluchej? Chci s ní mluvit. S ní, ne s žádným jejím blbým bodyguardem!" A znovu se přes George snažil vecpat do bytu.

"Tys už toho řekl dost! Vypadni!" 

V tu chvíli se na prahu předsíně zjevila Josefína i s telefonem u ucha, zaslechla zvuk hádky. Zadrmolila, že ještě zavolá, ukončila hovor a naštvaně se dožadovala vysvětlení.

A to vzal blonďák jako příležitost. "Chci s tebou mluvit!" vypálil tak, že to znělo jako rozkaz.

"Já s tebou ale ne. Jdi pryč!" odsekla mu, na což George vyslal Tomášovým směrem vítězný pohled ala já ti to říkal.

Tom ale ve své neskonalé hlouposti a aroganci žádný z těch jasných signálů k odchodu nevyužil a s pohledem upřeným na svou, teď už bývalou, přítelkyni hodil hlavou směrem k Georgovi a pronesl: "Chrápeš s ním, že jo?"

Tím si svůj osud zpečetil. Vztek vzkypěl, hladina přetekla. George se vykašlal na dveře a jednou dobře mířenou ranou do vyzývavého obličeje  poslal blonďáka na zem. Jen se ještě ujistil, že ho nevypnul úplně, zařval na něj, ať kouká konečně vypadnout a hlučně za sebou zabouchl.