Pár minut po osmé hodině večerní George konečně stanul před dveřmi Josefínina bytu. Ze zadní kapsy džínů vylovil klíče, odemkl a vešel dovnitř. Stihl si odložit věci, svléknout bundu i zout boty a stále ho nikdo nevítal, Josefína, Sherlock a dokonce ani úchvatná vůně lasagní. Prostě nic. V bytě byla tma a ticho narušoval jen Nick Cave a jeho melancholické balady, ozývající se odněkud z kuchyně. George se znepokojeně rozhlížel kolem, procházel bytem a hledal Josefínu. Našel ji schoulenou v křesle, zachumlanou pod dekou, spící. Sherlock, stočený do kuličky na jejích nohách, postřehl pohyb, zvedl hlavu a když poznal páníčka, seskočil z křesla a vystartoval za ním. Radostně vrtěl celým tělem, potichu kňučel a dožadoval se drbání. George si k němu přidřepl a řádně ho pomazlil a poškrábal za ouškama, po chvilce se ale zvedl. "Vydrž, kámo, chci taky pozdravit paničku."

Došel ke křeslu, sedl si na zem a chvíli pozoroval, jak spí. Byl by ji snad nechal spát, ale nespala zrovna klidně, vypadala nešťastně a utrápeně, a navíc věděl, že by mu neodpustila, kdyby ji neprobudil. Natáhl k ní ruku, pohladil ji po tváři a ona téměř okamžitě otevřela oči. Nespala zřejmě moc tvrdě. Chvíli mžourala okolo a když jí konečně došlo, kdo ji vytrhl ze spánku, svezla se mu do náruče a rozvzlykala se.

"Josie, proboha, co se stalo? Co se děje?" Nedostalo se mu ale žádné odpovědi, stále jen brečela a celá se třásla. Domyslel si, že teď nemá cenu z ní něco tahat. Jen ji objímal a hladil po zádech, vlasech, i po tváři. Po chvilce mu slzami zmáčela celé tričko, ale on si toho vlastně ani nevšiml, musel myslet jen na to, co se sakra stalo. Něco s její mámou? Problémy ve škole, nebo s Tomem? Kdyby si měl vsadit, volil by nejspíš tu poslední možnost. Neměli před sebou s Josefínou zrovna moc tajemství a přesto, že se snažila svého přítele dost často bránit a omlouvat, jemu bylo jasné, že je to prostě pitomec. Nikdy se mezi ně nechtěl moc plést, a teď si to vyčítal.

Uběhlo možná deset minut, možná patnáct, když si všiml, že už jí vzlyky neotřásají. Pohladil ji po tváři a zkusmo oslovil. Brunetka k němu zvedla své uslzené oči a sotva znatelně se pousmála.

Z počítače na kuchyňském stole nyní Nick Cave společně s Kylie Minogue zpívali píseň "Where the Wild Roses Grow" a George popadla úplně absurdní myšlenka. "Vstávej," pobídl ji něžně a pomohl jí na nohy. Pak ji k sobě znovu přivinul a i s ní v náruči se začal pomalu houpat do rytmu hudby.

Zahleděla se mu do modrošedých očí, na několik okamžiků se v nich ztratila a pak, aniž by přerušila oční kontakt, pronesla unaveným hlasem: "Víš, že to není ta správná píseň?"

Kdyby nebyl tolik vyděšený tím, co se právě stalo, možná by ho její poznámka i pobavila, holka jedna bláznivá. "Vadí ti to, ty moje Hermiono?"

Zavrtěla hlavou a přitiskla tvář k jeho hrudníku, načež do jeho mokrého trička zamumlala: "Nevadí, tahle je taky dobrá."

"Jo, to je," hlesl.

Píseň dohrála a ještě, než se ozvaly tóny další skladby, George se od Josefíny opatrně odtáhl a pomohl jí posadit se na pohovku. "Dojdu nám uvařit trochu čaje a pak mi povíš, co se stalo, ano?"

Přikývla a znovu se zabalila do deky, která zůstala ležet na zemi.

George se po pár minutách vrátil i s plnou čajovou konvičkou v jedné ruce a dvěma šálky v té druhé. Pro cukřenku se musel vrátit, tu už by nepobral. Všecko to postupně položil na stůl, oběma jim nalil čaj a ten Josefínin osladil lžičkou a půl, přesně tak, jak to měla ráda. Vtiskl jí hrnek do ruky. "Tak povídej."

Josefína si trochu usrkla čaje, byl ale ještě příliš horký a jí se i dost klepaly ruce. Mohlo za to nervové vypětí a taky určitě fakt, že dnes vlastně vůbec nejedla. Proto šálek raději odložila zpět na stůl.

"Rozešla jsem se s Tomem," pronesla potichu a nechala tíhu toho prohlášení naplno vyznít.

George překvapeně zamrkal. Takže jeho instinkt byl správný, doopravdy v tom byl ten kluk. Josefíně by to zřejmě nikdy nepřiznal, ale ulevilo se mu, znamenalo to totiž, že už jí nikdy víc neublíží. Nahlas ale řekl jen: "To mě moc mrzí."

Odfrkla si. "Ale no tak, vím žes ho nikdy neměl rád. Nejsem blbá."

"Nikdy jsem neřekl, že jsi blbá a nikdy jsem si ani nic takového nemyslel!" ohradil se George a vrhnul na ni zamračený pohled. "Ale jinak máš pravdu. A co se teda vlastně stalo?"

Švihla po něm očima, ale brzy zrak zase sklopila. Nevěděla, co s rukama, a tak se natáhla pro svůj hrníček, sevřela jej oběma rukama a napila se. Zhluboka se nadechla a s očima upřenýma na drobné vlnky na hladině nápoje začala vyprávět. "Dnes dopoledne jsem zjistila," zadrhla se a nebyla schopna větu dokončit. Kdyby měla volné ruce, nejspíš by svůj rudnoucí obličej schovala do dlaní, to ale neměla, proto k němu jen vyslala zoufalý pohled. "Ježíši, tohle je trapný."

"Určitě to není trapný. Co jsi zjistila?" snažil se ji svým klidným a trpělivým hlasem povzbudit, zatímco si s cinkáním míchal svůj čaj. "No?"

Hluboký nádech a výdech. "Zjistila jsem, že mám jaksi zpoždění," vysoukala ze sebr s námahou, "jestli víš, jak to myslím."

George byl trochu v šoku, takovou zápletku nečekal. Hlavou mu okamžitě začalo tancovat asi tak milion myšlenek najednou. Josefína těhotná? A s tím pitomcem? Co teď? Zavřel oči a silou vůle se přiměl všechny teorie z hlavy vymazat a rozhodně nepředbíhat, vždyť ještě ani nedomluvila, proboha. "Vím."

Pokývala hlavou. "Nejdřív jsem se snažila si to nějak racionálně vysvětlit, jakože určitě nejsem," na pár vteřin se odmlčela, "těhotná... Jenže pak jsem začla hrozně panikařit," dodala a uhnula pohledem kamsi k akváriu, protože jí v očích už zase začaly štípat slzy. "Hlavou mi začalo probíhat všechno možné. Co když je to pravda, co máma na to, co udělám se školou, budu dobrá máma? A navíc ten včerejší večírek, kde jsem toho dost vypila..."

George ji upřeně pozoroval a její zoufalství mu trhalo srdce. Napadala jej spousta otázek, jež by rád položil. Hlavně tu jednu zásadní. Ale měl pocit, že bude lepší nechat ji mluvit. Něco ale přece jen udělat mohl. Odložil svůj hrnek, opatrně si od ní vzal ten její, načež jej odložil vedle svého a vzal ty drobné třesoucí se ruce do svých.

To láskyplné gesto jí dodalo trochu tolik potřebné síly, zahleděla se na své ruce v těch jeho a třesoucím se hlasem navázala tam, kde skončila. "Pak se tu objevil Tom a přemluvil mě, ať se jdeme někam najíst. Netuším, co mě to napadlo někam v takovém stavu jít. Co jsem si myslela..." zakroutila hlavou. "Samozřejmě poznal, že se něco děje. Já věděla, že mu to říct nesmím. Aspoň zatím ne. Ale nějak se to pokazilo. Hrozně dotíral a prostě to ze mě nějak vylítlo."

V tu chvíli svoje vyprávění zase na chvíli přerušila. Po tvářích už se jí opět koulely slzy a hlas se třásl tak, že skoro nemohla mluvit. George už ale stejně tušil, kam bude tohle směřovat. Nenaléhal na ni. Jen jí sem tam otřel slzy z tváří.

"V podstatě mi řekl," vypravila ze sebe plačíc, "že s tím nechce nic mít." Opět se musela párkrát nadechnout a pokusit se uklidnit, moc se jí ale nedařilo. "Buď půjdu na potrat, nebo se mnou končí. Skončila jsem já s ním."

Posledním slovům už bylo přes pláč ztěží rozumět, ale on přesto rozuměl až moc dobře. A bylo mu z toho zle.Ve vteřině úplně zrudnul, na čele mu naskočila žíla a vymrštil se na nohy, pěsti křečovitě zaťaté. Ten hajzl. Ten zmetek.

Josefínu jeho reakce očividně překvapila a zpod mokrých řas na něj upřela své zmatené čokoládové oči. "Co děláš?"

"Jdu mu rozbít hubu!" procedil mezi zubama.

Její překvapení se ještě stupňovalo. "Vždyť ani nevíš, kde bydlí," hlesla mezi odeznívajícími vzlyky.

George tam teď netrpělivě přecházel jako lev v kleci. "Tak mi to řekni!"

Josefínina mysl se začala projasňovat; pomalu jí docházelo, k čemu se to George vlastně chystá. "To teda neřeknu!" vypálila.

Z jeho očí najednou čišel vztek a nepochopení. "Neříkej mi," vyštěkl, "že ti na tom debilovi pořád záleží!"

"Ne," odsekla mu, zatímco se ho za ruce snažila stáhnout zpět k sobě na gauč. "Ale na tobě jo!"

Zdálo se, že to trochu zabralo. Svaly v jeho tváři povolily, rozevřel pěsti a pohlédl své spolubydlící do očí.

"Nestojí to za to, Georgie. Nech to plavat," prosila ho.

"Ale-"

"Žádné ale. Ani on tě nejspíš od začátku neměl rád, mohl by to použít proti tobě. Takovou publicitu nepotřebuješ. Nech to být."

"Dobře," řekl, když si konečně zas sedl vedle ní, "ale netušíš, jak mě to sere!" A jeho ruce se zas mimovolně sevřely v pěst.

Pohladila ho po ruce. "Věř mi, že tuším. Sama bych mu taky nejradši jednu ubalila, ale zmohla jsem se akorát na kafe do ksichtu."

George ji druhou rukou chytil za ruku, kterou stále ještě měla položenou na té jeho. "Tak to je ale taky dobrý," zazubil se na ni povzbudivě. "Bylo aspoň horký?"

"Bohužel ne," zavrtěla hlavou.

Úsměvy jim ale dlouho nevydržely, za chvíli se z jejich tváří vytratily a zavládlo tíživé ticho, až tedy na Nicka, ten hrál pořád. Seděli tam vedle sebe a mlčeli.

Melancholickou atmosféru narušilo Sherlockovo chroupání granulí, ozývající se z kuchyně. To George vrátilo do reality.

"Josie?" hlesl. Tu otázku už by v sobě prostě déle neudržel, musí se zeptat.

"Hm?"

"Jak to tedy je?" podrbal se za uchem, "jseš...hm.. jseš těhotná?"

"Já nevím," kuňkla a pohledem zalétla kamsi za sebe. "Cestou domů jsem si sice koupila test, ale ani jsem ho nevyndala z kabelky... Nejspíš jsem neměla odvahu."

"Tak v tom případě bys pro něj asi měla dojít. Ať už je to jak chce, s jasnou odpovědí se ti určitě bude usínat líp." A mně taky, pomyslel si vzápětí.

Josefína se zhluboka nadechla a dlaněmi si uhladila kalhoty na stehnech. "Jo, asi jo," šeptla, "tak já teda... půjdu." Postavila se, stále svou ruku v té jeho.

George samozřejmě cítil, jak je zase napjatá a nervózní, a proto, ještě než ji pustil, sevřel povzbudivě její dlaň.

Odešla do kuchyně a chvíli se přehrabovala v kabelce, než našla, co hledala. Malou úzkou papírovou krabičku. Zachrastila s ní na znamení, že už to našla a zamířila na toaletu.

"Kotě?" zavolal na ni, ještě než mu zmizela z dohledu.

Otočila se.

"Ať už bude výsledek jakýkoliv, bude to v pořádku, jasný?"

Vděčně se usmála a konečně odešla. Těžko říct, co tím přesně myslel, jak by to mohlo být v pořádku, pokud je opravdu těhotná? Ale přesto ji to podivným způsobem uklidnilo.

Vrátila se, zaujala své místo vedle George a na konferenční stolek položila bílou plastovou tyčinku, okénkem dolů. Nechtěla se koukat, jak se tam ta osudová druhá čárka vybarvuje. Prostě ne, raději si počká.

"Jak dlouho to bude trvat?" zavrtěl se vedle ní.

"V letáku píšou, že asi pět minut," pokrčila rameny.

Z kuchyně se k nim právě linula dobře známá slova.

"Pass me that lovely little gun
My dear, my darling one
The cleaners are coming, one by one
You don't even want to let them start..."

Josefíně se už zase leskly oči a byla kvůli tomu na sebe naštvaná. Dneska je fakt profesionální plačka. Zamrkala, aby je zahnala a pohlédla mu do tváře. "Tohle je ta správná," šeptla.

Na nic nečekal, stoupl si a napřáhl ruku směrem k ní, a ona jeho nabídku s naprostou samozřejmostí přijala a schovala se do jeho náruče.

Když po téměř sedmi minutách utichla poslední slova, se srdcem až v krku otočila test okénkem nahoru. Jedna čárka.