Ráno ji probudilo vyzvánění telefonu, ospale po něm hmátla na nočním stolku a zjistila dvě věci. Zaprvé už se nedalo úplně hovořit o ránu, neboť bylo půl desáté. Ale tomu se ani nedivila. Ze včerejšího večírku se nakonec vrátila až dlouho po půlnoci. Když totiž překonala zklamání z Tomova úprku, v čemž jí vydatně pomohla ochotná Blanka a ještě ochotnější láhev vína, docela dobře se bavila. Druhé zjištění ji ale přece jen malinko překvapilo, i když vůbec ne nepříjemně.

"Ahoj, Georgie," zavrkala do telefonu ospalým hlasem, a zatímco jednou rukou si přidržovala telefon u ucha, tu druhou si složila pod hlavu.

"No ne, já tě vzbudil, kotě? To mě moc mrzí," omlouval se.

"Vlastně jo, přišla jsem včera docela pozdě, ale to nevadí, stejnak musím vstát a vzít Sherlocka ven," uklidňovala ho a pohledem přitom spočinula na čtyřnožci, který zřejmě teprve teď zaslechl její hlas. Přiřítil se do ložnice a naprosto bez servítků hupsnul přímo do postele a začal Josefíně olizovat nohy. "Proč vlastně voláš?"

"To nemůžu jen tak zavolat?"

"Jasně, co bys nemohl, já jen-" To už ale Josefína neustála Sherlockovy pokusy vytáhnout ji z postele a se smíchem po něm sykla: "No tak, nech toho. Teď ne!"

V telefonu se rozhostilo několikavteřinové ticho. "Georgi?" zkusila jej oslovit, měla pocit, že se muselo přerušit spojení.

Z druhé strany se ozval o poznání odměřenější nebo možná napjatější hlas, než před pár okamžiky. "Josie, ozvi se později, nechci tě rušit."

Proč by ji měl rušit? Při čem jako? "Co blbneš? Nerušíš! A povíš mi už konečně, proč voláš?"

"Neruším? Ježíš, jseš v posteli, s Tomem," rozčiloval se. "Jasně, že ruš-"

"Ty jsi ale blb, nikoho tu nemám, pokud nepočítám Sherlocka, kterej mi momentálně okusuje ucho," osvětlila situaci a znovu pejska několika slovy usměrnila. "Takže?"

"Promiň," vysoukal ze sebe, "myslel jsem-"

"Tuším, co sis myslel. Přejdi k věci, jinak mě tu Sherly za chvíli sežere, asi už vážně chce ven." Sice ho chtěla vyvenčit ještě když se v noci vracela, ale pejsek moc nespolupracoval a rozhodně odmítl vylézt z vyhřátého pelíšku, tak to nakonec vzdala a doufala, že ji nechá vyspat. A vida, nakonec to nebyl on, kdo narušil její spánek, i když bylo evidentní, že jemu její probuzení také přišlo vhod.

"Jasně, zkratím to. Večer přijedu. Když to stihnu, měl bych být doma kolem osmé," vteřinku zaváhal, "Nemáš nic proti?"

Josefína, která musela definitivně uznat svou porážku a právě se posadila a spustila nohy z postele, při jeho slovech zavýskla radostí.

"Beru to jako souhlas," zasmál se George a pak už se jen rychle rozloučili.

Tahle zpráva jí rozhodně zlepšila náladu, zamířila do koupelny a když o pár minut později znovu zvonil telefon, přijala hovor s úsměvem, přesto, že byla sobota a dle volajícího šlo o pracovní hovor. Richard se s ní, v návaznosti na včerejší debatu, chtěl domluvit na schůzce, kvůli nové smlouvě, organizačním věcem, pohovorům a dalším nezbytnostem, kterým se teď bohužel nevyhne. Navrhoval příští středu. Josefína si nebyla tak úplně jistá svým programem a tak i s telefonem na uchu odpochodovala do kuchyně, kde měla na stěně nad odpadkovým košem pověšený kalendář; chtěla se ujistit, že skutečně v tu středu může a rovnou si tam schůzku i zapsat. Zrak jí ale spočinul na malém "m" s otazníkem, které si poznamenala k datu 6. února, což bylo před šesti dny. Ztuhla a na okamžik nebyla schopná slova. Před šesti dny, měla to dostat před šesti dny. Sakra.

Z totální paniky, která z ní dočasně učinila živoucí sochu, ji vytrhl Richardův netrpělivý dotaz. "Tak co, Jos, můžeš v tu středu?"

S obrovskou námahou ze sebe vypotila kladnou odpověď a hovor ukončila.

V hlavě jí vířily myšlenky jedna za druhou ale nakonec nad panikou zvítězil rozum. Bere přece prášky a fakt poctivě, každý den, ve stejný čas, nezapomíná. To by musela být sakra velká náhoda. Nejspíš půjde o nějaký hormonální výkyv, vliv stresu ze zkoušek, nebo tak něco. Rozhodně si zajde k doktorovi, ale těhotná zcela určitě není.

Na procházce se Sherlym se jí povedlo na ten šok skoro úplně zapomenout, protože byl jako utržený ze řetězu, neustále se jí motal pod nohy, chňapal po vodítku, dorážel na cizí pejsky a kolemjdoucí lidi a ve finále se vycachtal v té nejhorší sněhové břečce. V tu chvíli mohla myslet jen na to, že ho snad bude muset zase celého vykoupat. Naštěstí měla za těch pár týdnů slušný cvik a chlupáč už se také tolik nevzpouzel.

Jenže den plynul a ona byla stále sama se svým dotěrným podvědomím, které jí neustále podsouvalo nové teorie a hlavně zákeřné otázky. Co když je skutečně těhotná? Co bude dělat? Jak dodělá školu? Jak její máma zareaguje na to, že bude babička? A co teprve Mirek? A co vlastně Tom? Chtěla by vůbec, aby si ji kvůli dítěti vzal? A co když svým včerejším bujarým oslavováním tomu tvorečkovi nevědomky ublížila? To by si nikdy neodpustila. Seděla jako hromádka neštěstí u baru a v prokřehlých rukách svírala hrníček s čajem. Do očí se jí najednou vedraly slzy. Neměla sílu je zastavit a tak je nechala volně stékat po tvářích. Bylo jí vážně mizerně.

Odněkud z dálky k ní pronikl domovní zvonek, rychle se proto vzpamatovala, rukávem svetru si otřela uslzené oči a došourala se ke dveřím. Skrz kukátko nikoho neviděla, proto zvedla sluchátko domovního telefonu, ze kterého se posléze ozval mužský hlas.

"To jsem přece já. Kdo jinej." Tom. Zazvonila na bzučák a pustila ho dovnitř. V hlavě v tu chvíli měla neuvěřitelný zmatek. Co tu dělá? Proč zrovna teď? Takhle ji nesmí vidět a rozhodně se to nesmí dozvědět. Minimálně ne, dokud ona sama nebude vědět, na čem je. Rychle zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle v předsíni a lehce se uklidnila, když zjistila, že až na trochu začervenalé oči nic její momentální rozpoložení neprozrazuje. A ty oči může klidně svést na nedostatek spánku.

Tom se ohlásil dalším zazvoněním a Josefína leknutím nadskočila, přesto, že to čekala a dokonce i slyšela na chodbě jeho kroky. Otevřela mu dveře, odpověděla na pozdrav a vzdálila se do kuchyně, neboť na ni opět vše dolehlo a potřebovala se trochu vydýchat. Sedla si zpět na své místo u baru, odsunula teď už prázdný hrnek a schovala obličej do dlaní.

O minutku později se v kuchyni objevil i on a zaujal místo naproti. Zvedla hlavu jakoby nic a snažila se tvářit naprosto nenuceně.

"Říkal jsem si, jestli nechceš zajít na něco k jídlu? Třeba do bageterie, nebo tak?" Narozdíl od ní on tu nenucenost vůbec hrát nemusel, opravdu se tak cítil a ji to ve vteřině vytočilo. Ne kvůli svým dnešním obávám, ale kvůli včerejšku. Radost z Georgeova telefonátu a pozdější šok tohle sice dočasně přebily, ale vztek znovu vybublal na povrch.

Napřímila se na židli a prošpikovala ho naštvaným pohledem "Vážně? Jen tak?"

Tom vykulil oči. Poposedl si. "Jak jen tak? O čem to mluvíš?" vyhrknul, "Stalo se něco?"

Josefína se zvedla, byla tak naštvaná, že nedokázala sedět. Přešla od baru ke kuchyňské lince, o kterou se zády opřela, ruce si dala v bok a spustila. "Vážně si sem jen tak s úsměvem nakráčíš poté, cos včera tak sprostě zdrhnul z toho večírku?"

"Tak o tohle jde?" odsekl blonďák a ušklíbl se. "Pokud si dobře vzpomínám, říkal jsem, že v devět zmizím, jestli tam bude nuda. Navíc jsi mě tam nechala samotnýho," vpálil jí do obličeje.

"To nemyslíš vážně, Tome. Chtěl se mnou mluvit šéf, co jsem asi tak měla dělat?" zamračila se a rozhodila rukama. "A kdybys tam počkal, dozvěděl by ses, že mě chce povýšit."

Tom vstal a zamířil ke své přítelkyni. "Hele sorry, nenapadlo mě, že to bude pro tebe tak důležitý," snažil se urovnat situaci, "asi jsem tam mohl zůstat, no" Ve skutečnosti o tom, co říkal, zas tak moc přesvědčený nebyl, ale nechtěl to celé vyhrotit, chtěl se jen jít v klidu najíst a dávno už věděl, co na ni platí. Stačilo naoko uznat chybu, trochu ji uchlácholit a obejmout a zas byl na nějakou dobu klid. Proto přesně to teď udělal. Když ji pustil z objetí, všiml si zarudlých očí. "Tys brečela? Kvůli tomu?"

Uhnula pohledem. "Ne, jen jsem šla pozdě spát."

"Aha," odtušil s hned se zas vrátil k tomu, kvůli čemu vlastně přišel. "A co s tím jídlem, půjdeš teda?"

V první chvíli ho chtěla odmítnout a na něco se vymluvit, ale pak jí došlo, že by mohla na chvíli vypadnout a nemyslet na to, a jíst přece taky musí. Proto souhlasila. "Ale vydrž chvíli, skočím si ještě do sprchy."

"Fajn," zavrčel, "ale pospěš si, mám fakt hlad."

Ještě před odchodem se chvíli dohadovali, kam tedy vlastně půjdou. Tom, ačkoliv sám původně navrhoval bageterii, se trochu durdil, že to byl jen příklad a mnohem raději by vlastně zašel někam na čínu, ale Josefína, která měla po včerejšku ještě trochu nejistý žaludek, a navíc od rána vůbec nic nejedla, nedokázala na smažené nudle, ani nic tomu podobného, ani pomyslet. Další fakt, který svědčil právě pro Josefíninu variantu byl ten, že to bylo jednoduše blíž. Nakonec tedy ustoupil.

Obešli blok a ocitli se na rušném kulaťáku, na jehož druhé straně, přímo naproti nim, se nacházel podnik, do kterého mířili.

"Takže, co si dáš?" otočil se Tom na svou přítelkyni s otázkou hned jak vešli dovnitř. Josefína kousek poodstoupila, aby nezůstali stát ve dveřích a zahleděla se na tabuli s barevnými fotografiemi všech nabízených baget a ostatních jídel i nápojů, umístěnou nad pultem s pokladnami. Chvíli váhala, zda si dát čerstvou nebo zapečenou bagetu. Nakonec se rozhodla dát si to, co vždycky. Nadiktovala Tomovi svou objednávku a sama šla zabrat stůl.

Zatímco Tom se postavil do fronty, Josefína zamířila do zadní části restaurace. Měla to tam raději. Stoly na sebe nebyly tolik namačkané, jako vpředu, a zároveň se touhle části neprocházelo ani ven, ani k toaletám, takže tam byl povětšinou docela klid. Vybrala kulatý stoleček v rohu u okna, svlékla si kabát, přehodila jej přes opěradlo vlastní židle, kabelku odložila na vedlejší a vyčerpaně si sedla. Zase se o ni pokoušela panika. Snažila se sice všechny pochyby z hlavy vymést, ale zdálo se, jakoby ty snahy měly přesně opačný účinek. Čím víc sama sebe přesvědčovala, že o nic nejde, tím míň si tím byla jistá. Její pohled zaujala mladá maminka s kočárkem, která právě procházela po chodníku za oknem, a pak ještě jedna, jdoucí opačným směrem s asi tak dvouletým capartem v golfkách. Jako naschvál. Několikrát se zhluboka nadechla a zamrkala, aby zahnala slzy, deroucí se jí do očí, aby si Tom ničeho nevšiml. Právě včas, jak si hned uvědomila.

"Tak na," přistál před ní tác s objednaným jídlem. Vděčně na svého přítele pohlédla a napila se kávy. Po těle se jí hned rozlila vlna uklidňujícího tepla. Chvíli svírala šálek v dlaních, užívala si teplo, které horký nápoj poskytoval a zírala kamsi za Tomova ramena.

"Takže," snažil se zapříst hovor, zatímco žvýkal první sousto odporně smradlavé bagety s čerstvými sledi, "Tebe včera povýšili, jo?"

Josefína, která byla stále myšlenkami úplně někde jinde, jej nevnímala, ale přece jen zaregistrovala, že něco říkal. "Hmm, cože?" zeptala se mírně zastřeným hlasem.

Tom si právě ukousl obří sousto, které mu na chvíli znemožňovalo mluvit. Zavládlo trapné ticho a on se snažil urychleně dokousat a polknout. "Ptal jsem se, co to tvoje povýšení."

"Ach tak," vydechla Josefína, která zatím jen uzobávala pečené patatas s tatarkou, "budeme se rozšiřovat a z našeho oddělení budou dvě. Jedno povede Pavel a druhé já."

Pronesla to natolik nezúčastněně, že ani blonďáka to nijak zvlášť nezaujalo a neměl potřebu se ptát na nic dalšího. Celé to okomentoval jen prostým: "Tak to je fajn." V podobném duchu se konverzace nesla ještě hodnou chvíli, než Toma trklo, že se jeho holka chová nějak divně.

"Hele Jos, co se děje?" vybafnul na ni bez okolků právě, když dojedl svou bagetu a mačkal papírový obal do kuličky, kterou následně odložil do rohu svého tácu.

Povzdechla si. "Ale nic," hlesla a dál píchala plastovou vidličkou do zbylých brambor. Vážně mu to nechtěla říkat, na něco takového nebyl ani jeden z nich připravený, navíc, když třeba plaší úplně zbytečně. Jenže svou náladu prostě ovládnout nedokázala. Nemohla se přetvařovat, nešlo to. Nejspíš byla chyba s ním vůbec dneska jít. Měla zůstat doma.

Jenže Tom se odbýt nenechal. "Vidím, že se něco děje. Celou dobu jsi mimo," zamračil se na ni, "tak se mi nesnaž namluvit, že je všechno v pořádku."

Brambory teď už byly úplně na kaši, odhodila papírový kornoutek na tác a směrem k Tomovi pronesla, že se o tom nechce bavit.

"Týká se mě to?" pokračoval ve výslechu a mimoděk odsunul svůj tác stranou, jako by si připravoval bitevní pole.

"Nechci se o tom bavit," zopakovala třesoucím se hlasem a svůj pohled upřela na dění venku. Nejspíš tam hledala útěchu, nebo jen odreagování, ale nebyla moc úspěšná. Venku se to dnes jen hemžilo dětmi a těhotnými, anebo rovnou těhotnými s dětmi. Nebo jich tolik potkávala běžně a jen teď se na to její pocuchaná mysl prostě víc zaměřovala?

"Takže týká," usoudil Tom z její odpovědi, "tak mluv." Opřel se zády do opěradla své židle a čekal.

Josefína na malý moment složila hlavu do dlaní, ale téměř okamžitě ji zase zvedla. "Když to tedy musíš vědět," mluvila tichým hlasem, protože tam nebyli sami, ale zase natolik zřetelně, aby jí dobře rozuměl, "už několik dní jsem to nedostala."

"Cože? Cos nedostala?" nechápal.

"Ne tak nahlas, prosím tě," pokárala ho. "A co asi, mám prostě zpoždění," řekla s velmi významným pohledem, že i takový kus dřeva se dovtípil.

Zblednul a opřel se lokty o stůl. "Jak velký zpoždění?"

"Skoro týden," špitla, "došlo mi to dnes ráno."

Zatímco Josefína nevědela, kam s očima, on ty své upíral do desky stolu. "Takže mi chceš říct, že jseš těhotná?" pronesl a jí z té jednoduché otázky, a hlavně z tónu, jakým byla položena, okamžitě naskočila husí kůže.

"Já nevím," kuňkla. Brada se jí začínala třást. Věděla, že tohle nedopadne dobře, nevěděla přesně jak, ale dobře rozhodně ne. "Ta možnost tu je, nevím, jak moc velká, ale je. Ani jsem ti to nechtěla říkat."

"Nechtěla? A proč? Protože to není moje?"

Mluvil sice polohlasně, ale kdyby na ni křičel, vyšlo by to nastejno. Najednou ho vůbec nepoznávala, měla pocit, jako kdyby tam s ní byl někdo úplně cizí.

"Samozřejmě, že je, teda za předpokladu, že vůbec..." hlas ji zradil. "Jak si něco takovýho vůbec můžeš myslet?"

Opřel se zase zpět do opěradla a založil si ruce na prsou. "Budiž, co hodláš dělat?" Vyzvídal, jako kdyby se ho to vlastně vůbec netýkalo.

A Josefína se už teď třásla celá, v očích se jí leskly slzy a absolutně nedokázala pochopit, jak se to mohlo tak strašně zvrtnout. Kam zmizel ten kluk, do kterého se zamilovala, s kterým se tak ráda smála. Kdo je tohle? "Co-co tím myslíš?" vzlykla.

"To, co říkám," odvětil. "Buď se toho zbavíš, nebo jsme spolu skončili!"

"Cože? Já..." nestačila ale nic doříct, protože ji dost hrubě přerušil.

"Myslím to naprosto vážně." Jeho rty teď tvořily jen docela úzkou linku, čelisti měl zaťaté a z očí mu sršely blesky. "Je mi třiadvacet, s tímhle prostě nechci mít nic společnýho. Jestli si ty hodláš zničit život, tak fajn. To je tvoje volba, ale mě do toho netahej!"

Jeho poslední slova byly pro Josefínu jako ledová sprcha. Jestli doteď byla spíše zoufalá, tohle ji doslova napumpovalo adrenalinem. Zuřila.

"Fajn!" vyštěkla po něm, přičemž se chopila svého hrnku a dobrou půlku latté mu chrstla do obličeje, jen litovala, že už není horké. "Skončili jsme!" Načež popadla kabelku a kabát a vyběhla ven.