Nacházela se právě v autě kdesi mezi Hradcem a Libercem, respektive malou vesničkou kousek od Liberce, jejíž jméno si zaboha nebyla schopna zapamatovat. Zářivě zelenou Škodu Roomster si Tom půjčil od rodičů, šlo o druhé auto, o které se dělil se svým o dva roky mladším bráchou a jejich mámou. 

Krajina za okénkem ubíhala zoufale pomalu; za normálních okolností by jim cesta trvala něco kolem hodiny a čtyřiceti minut, oni už ale byli hodinu na cestě a stále nebyli ani v polovině. Josefína si utrápeně opřela hlavu o chladné sklo bočního okénka a snažila se vypnout a příliš nemyslet, nebyla však zrovna úspěšná, myšlenky se jí neustále toulaly sem a tam, až nakonec zakotvily u oběda u Tomových rodičů.

Řekl jí o něm ten den, co se vrátil ze silvestrovských oslav, ten den, co se tak lehkomyslně toulala venku, co se poprvé seznámil s Sherlym. Mimoděk chlupáče, poslušně zaparkovaného na koberečku mezi jejíma botama, podrbala a když zjistila, že tvrdě spí, rozhodla se ho nerušit.

Tehdy tvrdil, že jí to určitě už říkal, dokonce se kvůli tomu zase málem pohádali, neboť Josefína si byla jistá, že o seznamovacím obědě slyší prvně, něco takového by prostě nezapomněla, jenže její přítel trval na svém. Prý už ji o téhle události zpravil dávno, a že to tedy musela jednoduše zapomenout. Jakoby nevěděl, že něco takového je nemožné, že na zapomínání je expert on sám.

Vytěsnila z hlavy písničku, linoucí se z rádia, zvuk motoru auta řítícího se po podřadných silnicích objížďkové trasy, i občasné Tomovy průpovídky, jimiž hodnotil kvalitu vozovky a značení. Najednou byla sama se svými myšlenkami a vzpomínkami

Oběd u Benešových se měl konat vlastně hned nazítří a Josefína z něj měla pochopitelně obavy. Jak taky jinak, první setkání s přítelovými rodiči není jen tak, bývala by ocenila, kdyby se na takovou situaci mohla trochu připravit, smířit se s tím, jenže to jí, vinou tragicky špatné paměti jejího přítele, nebylo dopřáno.

"Jos, jsi v pořádku?" vytrhl ji najednou jeho hlas z přemýšlení, "už několik minut na tebe mluvím, a ty nic."

"Aha, promiň," vypravila ze sebe, "zamyslela jsem se."

Tomáš, který se domníval, že dokáže v reálném čase přesně odhadnout myšlenky své holky, se zatvářil lehce povýšeně. "Už na to nemysli. Pokorný je debil."

"Hmm," odsouhlasila jeho domněnky a pohroužila se dál do hlubin své mysli.

Slavnostní oběd s Tomovou rodinou nakonec proběhl, tohle jediné totiž o té zvláštní zkušenosti mohla říci s jistotou; pokud jde o pocit, jaký z toho měla, nebylo lehké jej definovat.

Začalo to už při příchodu. Benešovic famílie totiž bydlela v ohromné secesní vile ve staré zástavbě, kousek od Lindy. Přesně takhle si jako dítě představovala strašidelný dům. Ne že by byl tak zpustlý, jen byl prostě starý, honosný, měl duši. A určitě taky hodnotu atakující osm cifer. Přesto, že byl dobře udržovaný, naprosto jasně si dovedla představit, že na půdě by se určitě našlo dost starého harampádí, které by její dobrodružná dušička kdysi považovala za hotové poklady. To však ještě netušila, že půdu už dávno předělali na podkroví s domácím kinem, fotbálkem a kulečníkovým stolem.

Tomův táta, se kterým si mimochodem byli až neuvěřitelně podobní, byl bodrý sympaťák a hned na úvod jí, téměř ještě ve dveřích, nabídl tykání. Ona jej sice ze zdvořilosti přijala, ale nějak si nedokázala představit, že by otci svého přítele měla tykat. Nešlo jí to přes pusu. A taky se kvůli tomu celou dobu snažila vyhnout jakémukoliv oslovení. 

Honza, Tomův brácha, byl takový roztomilý ňouma, který ve svých dvaceti letech neměl o životě dospělých ani potuchy. O domácích pracech evidentně v životě neslyšel. Lednice se doplňovala sama a o nádobí a špinavé prádlo se nejspíš starali domácí skřítci. Na své tahy po hradeckých putykách si stále žádal dotace od maminky, ale přesto si jej Josefína okamžitě oblíbila. Bylo v něm cosi upřímného a veskrze dobrého. A zpětně by asi musela zhodnotit, že si bráchové byli v mnohém podobní.

Tak dobrý pocit ale rozhodně neměla z paní Benešové, vrchní kvočny a velitelky. Již od počátku měla pocit, že ji prostě nemá ráda. Nedokázala si sice vysvětlit proč, ale cítila to naprosto zřetelně. Nešlo o to, že jí nenabídla tykání, jako její manžel. Zrovna na tomhle Josefíně vážně nezáleželo. Cítila z ní neuvěřitelný chlad, odstup. Když už se na ni usmála, ten úsměv rozhodně nebyl upřímný, spíše nucený a falešný. Nejspíš jen potřebovala mít všechno pod kontrolou a ji kontrolovat nemohla. Nebo to byla obyčejná žárlivost?

A jestli z paní Benešové měla osypky, paní Šindlerová, Tomova babička z matčiny strany, jak vyrozuměla během oběda, byla hotové monstrum. Neustále s povýšenou blahosklonností Josefínu přesvědčovala, že rozhodně nemá ještě dost a že by si každopádně měla přidat a navíc ji počas jídla velmi nenápadně podrobovala zevrubnému výslechu. Ve skutečnosti to vlastně vůbec nebylo nenápadné, jen trochu neomalené a agresivní a Josefína absolutně netušila, jak to zarazit, aby nemusela již prozrazovat nic dalšího, ale zároveň starou paní neurazila.

Nakonec to sice celé přežila, ale rozhodně z toho neměla dobrý pocit, spíš trochu rozpačitý, a doufala, že do podobné situace se zas nějakou dobu nedostane.

Po tomhle zahřívacím kole pro ni byla úterní zkouška z tresta jako pohlazení po duši. Šla tam toho rána sice vyklepaná a v nervech, ale brzy to měla za sebou a díky pečlivému studiu, a hlavně upřímnému zájmu o obor, odešla domů s  hodnocením "výborně". Tenhle její úspěch stihli ještě s Georgem oslavit večeří v oblíbeném podniku, ale pak už musel odjet zase zpět do Londýna na poslední dotáčky filmu, který by se měl objevit v kinech někdy koncem roku.

Těšila se až snímek uvidí a George si z ní kvůli tomu utahoval. "Jseš blázen, Jo-Jo," říkal se smíchem ale ona moc nechápala, proč si to myslí. "To mě nemáš doma dost?"

To už se také smála a šťouchla do něj loktem. "Musel bys tu být mnohem častěji, abych tě měla dost."

"Vážně?" zajímal se, "A jak často bych tu teda musel být?"

Josefína chvíli předstírala přemýšlení. "No, já nevím." Poškrábala se za uchem a nakonec pronesla: "Nejmíň tak... pořád?" 

Chvíli se oba smáli, ale pak jim téměř současně došlo, že se vlastně loučí a na tom nic moc vtipného nebylo. Objal ji a pevně k sobě přistikl. "Vážně jsi blázen, ale když budeš chtít, vezmu tě na oficiální premiéru."

"Tak to by sis tam s takovým bláznem udělal jen ostudu," zažertovala, ale nemohla popřít, že jí tou nabídkou vyrazil dech. "Ale do kina bychom mohli zajít, tady v Čechách."

"Jak si budeš přát," odvětil, políbil ji do vlasů a oddálil ji od sebe na délku paží, "Měl bych už jít."

To bylo před třemi týdny. Její program byl od té doby o dost nudnější, celé dny se učila na další zkoušku a v podstatě jediným rozptýlením jí byl čtyřnohý společník. Ani s Tomem se skoro nevídala, jen sem tam po večerech, oba toho měli dost na práci. S Georgem si občas vyměnili pár zpráv. Produkce chtěla film dokončit v co nejkratším možném čase, takže jeho denní rozvrh byl dost narvaný a domů se vracel pozdě.

Vyhlédla z okénka a podle ukazatele si domyslela, že před sebou mají ještě minimálně půl hodinu cesty.

"Vážně jsi v pohodě?" zeptal se Tom a na okamžik přitom spočinul očima na své přítelkyni.

"Jsem, a neptej se furt," vyjela na něj. Ani nechtěla tak vystartovat, ale byla trochu podrážděná. Vlastně od té zkoušky byla podrážděná téměř neustále.

Jo, od té zkoušky. Už ráno vstávala s žaludkem na vodě a špatným pocitem. A její, do té doby neopodstatněné, obavy se prohloubily, když si na nástěnce před sekretariátem katedry přečetla, kdo ji bude zkoušet. Docent Pokorný. Tenhle vyučující neměl zrovna dobrou pověst. Jasně, na právech se toho nakecalo spoustu, třebaže kdysi jedna studentka po neúspěšné zkoušce z obchodního práva skočila ze třetího patra dolů do atria a mnoho dalšího. Jenže to byly, alespoň podle Josefíny, jen urban legends. Ale tohle bylo jiné. Ten chlap byl prostě nechutný šovinista, všichni věděli, co si myslí o zástupkyních něžného pohlaví a že slušného chování se od něj na zkoušce nejspíš nedočká nikdo. Josefína se snažila si všechny tyhle řeči moc nepřipouštět, ale moc úspěšná v tom nebyla.

Už když vcházela, ještě spolu s jednou dívkou, kterou znala jen od vidění, do jeho kabinetu, zaznamenala, jak si je ten slizoun prohlíží. Prostě je sjel od hlavy až k patě, což jí na klidu moc nepřidalo. Další hřebíček do rakve jejího soustředění přišel ve chvíli, kdy vykládal nějakou svou nesmyslnou teorii, ve které přirovnával studenty k plujícím exkrementům, jen to samozřejmě neřekl tak slušně. Josefína byla ztracená, správní právo pro ni bylo dost abstraktním oborem, u kterého si pod spoustou pojmů, i při nejlepší vůli a snaze, nebyla schopná představit něco konkrétního. I s normálním zkoušejícím by to pro ni byla náročná zkušenost, ale s touhle parodií na akademického pracovníka věděla, že nemá šanci. A když se přece jen na jednu z doplňujících otázek chytla, pohřbil její naději slovy: "No vidíte, paní kolegyně, když jsem vás sem viděl vcházet, nenapadlo by mě, že budete něco takového vědět," a položil jí ruku na stehno.

V tu chvíli byl konec, zasekla se.

A to je vlastně i důvodem, proč je teď tady, v tomhle autě, na cestě bůh ví kam. Nejen, že neudělala zkoušku, ale ještě odcházela s opravdu ošklivým zážitkem. Byla Tomovi neuvěřitelně vděčná, že zareagoval tak pohotově a navrhl tenhle výlet, snad alespoň přijde na jiné myšlenky.

Chvíli stoupali do prudkého kopce, pak se ocitli na rovince a auto náhle zastavilo. 

"Jsme tady, zlato," ozvalo se ze sedadla vedle ní.

Usmála se, otevřela dveře a nechala nejprve vyskočit Sherlocka, teprve poté sama vystoupila. Protáhla se a rozhlédla se kolem sebe. Všude byly jen zasněžené kopce a sem tam byly po svazích rozeseté osamělé chaloupky, přikryté bílou peřinou. Bylo tam opravdu nádherně, jako v pohádce.