Josefína opět od rána seděla nad učením, do zkoušky z trestního práva už jí chybělo sotva pár dní a tak začínala trochu chytat nervy. Ještě si neprošla všechny materiály a zkouškové okruhy tak, jak by bývala chtěla a nadto měla pocit, že touhle dobou už by si měla spíš opakovat, zkoušku má v úterý a je sobota. A aby toho nebylo málo, musela poslední dobou pořád přemýšlet nad tou absurdní silvestrovskou debatou s Georgem.

Jistě, všimla si, že po ní občas zvláštně kouká, ale nic v tom nehledala, věřila, že jsou opravdu jen přátelé, a že o čem se dohodli, to platí. Absolutně ji nenapadlo, že by s tím mohl být z jeho strany jakýkoliv problém. Ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc viděla, že ten "problém" skutečně není jen na jeho straně. Nikdy si sice nic nedomýšlela a nic neplánovala, ale tak jako tak si musela přiznat, že ji prostě nenechával úplně chladnou. Třeba když si vařil ranní kávu do půl těla nahý, když ho zastihla při cvičení, a dokonce i tehdy, když jej s Tomem tehdy překvapili v kuchyni jen v boxerkách; to všecko byly situace, které jí nedávaly moc spát. Rozum jí velel se těmhle momentům raději vyhýbat, ale copak to šlo?

No, zkrátka a dobře se na učení soustředila čím dál méně, až skoro vůbec, což v ní opět vyvolalo vlnu výčitek a strachu z nadcházející zkoušky. A do toho všeho už se jí vážně stýskalo po Tomovi. Když se loučili, byli sice oba stále trochu naštvaní a podráždění, ale neviděli se skoro dva týdny a emoce stihly vychladnout.

Seděla u stolu, okusovala zvýrazňovač a ještě pořád byla ztracená ve svých myšlenkách, když se z pelíšku u zdi, hned vedle akvária, které by už mimochodem potřebovalo vyčistit, zvedl Sherlock a tak rozhodnou chůzí, jak jen mu jeho vratké nožky dovolovaly, se vydal směrem k paničce.

"No jo, Sherly, já vím, půjdeme," dala pejskovi láskyplným hlasem najevo, že bere jeho potřeby na vědomí a rozhodla se pro tuto chvíli studium odložit. Trochu si odpočine, pobaví a třeba se k tomu ještě v noci vrátí. Někdy se jí totiž v noci soustředilo lépe, všude byl klid, ticho, věděla, že krom spánku jí teď nic neuteče. Za tři hodiny v noci toho kolikrát stihla více, než za celý den.

Z kuchyně ještě houkla na George, který právě zápolil s obřími činkami, že jde se Sherlym ven a následně už oba mizeli ve dveřích.

Vzhledem k tomu, že po tolika hodinách nad učením/neučením a přemýšlením o blbinách, jak to, pro sebe pojmenovala, se i ona sama potřebovala důkladně vyvenčit a nadýchat čerstvého vzduchu, obyčejná venčící procházka se vcelku protáhla. Prostě bezmyšlenkovitě šla, až se dostali na samý okraj města do průmyslové zóny. Cestu vlastně moc nevnímala a když se najednou rozhlédla, kde že to vlastně je, trochu znejistěla. Tady snad v životě nebyla a navíc už byla skoro tma. Snažila se zaplašit všechny hororové scénáře, které jí právě napadly, udělala čelem vzad a svižným krokem zamířila směrem, kterým tušila domov. Ve chvíli, kdy ji ze soustředěné chůze doslova vytrhl vyzvánějící telefon, si málem nadělala do gatí.

Na displeji svítila fotka jí a George. Ano, hádáte správně, ta vánoční. TA vánoční, za kterou původně chtěla jejího autora proklít do minulosti a zpátky. Časem se jí začala líbit, ani nevěděla přesně proč. Možná proto, že dokonale zachytila armosféru toho okamžiku, nebo proto, že tohle prostě byli oni? Těžko říct. Spustil, sotva hovor přijala. "Josie, kde sakra jste tak dlouho?" Mimoděk si pomyslela, že zněl vystrašeně a trochu naštvaně. "Jste v pořádku?"

"Ale jo, jsme," funěla do telefonu, protože šla vážně rychle, "Jen jsem fakt potřebovala na vzduch, nedávala jsem moc pozor na cestu a nějak jsem zabloudila. Tak trochu."

"Kam pro vás mám přijet?" vyhrkl nepřipouštějíc žádnou diskuzi.

"Nikam." zaprotestovala. "Nešil, jsme v pohodě. Nejpozději za půl hodiny jsme doma." Ten časový údaj však byl jen zbožné přání. Nepamatovala si, v kolik šla ven a ani si neuvědomovala, jak dlouho jim trvala cesta tam. A i když teď šla podstatně rychleji, nemohla si být jistá, jestli je její odhad alespoň trochu reálný.

"Určitě?" ujišťoval se ještě. Když se po hodině běhu, která následovala po cvičení, vrátil domů a ty dva tam nikde nenašel, začal mírně panikařit.

"Určitě. Zatím ahoj, Georgi." Rozloučila se s ním a on jí vzápětí pozdrav opětoval, nezapomněl ale zdůraznit, že má okamžitě volat, kdyby něco. I když to kdyby něco, nechtěl raději vůbec domýšlet.

A tak se stalo, že když u Josefíniných dveří zazvonil Tom, jelikož klíče na rozdíl od někoho neměl a vlastní tajný vchod taky ne, otevřel mu George, jen v ručníku.

"Čau Tome," pozdravil ho vesele a druhým, menším ručníkem se snažil vysušit si vlasy.

"Jako vážně? Už zase?" vypálil naštvaně příchozí, vplul dovnitř a těžkou tašku, kterou vláčel sebou, mrskl na botník. "To tady chodíš zásadně polonahej, nebo co?"

George, který se už dovtípil, která bije, se uchechtl a kdyby měl v kapse bílý kapesník, nejspíš by měl právě nutkání jím zamávat Tomovi před nosem. Ale neměl ho, neměl ani ty kapsy. "V klidu kámo, Jo tu stejně není."

To Toma zaujalo, zřejmě nepočítal, že by jeho holka mohla být jinde, než doma nad učebnicemi. "A kde teda je?" vyzvídal, zatímco se pozval do kuchyně a hledal v lednici, co by si nabídl, přece jen, z Krkonoš dlouhá cesta, přepadl ho hlad.

"Je venku s-" ale včas se zarazil, došlo mu, že Tom o jeho vánočním dárku zřejmě dosud nemá tušení. "Je prostě venku," snažil se to zakamuflovat a doufal, že si ten chlapec, jak ho sám v duchu nazýval, neboť bezesporu chlapcem byl, ničeho nevšiml. "Před chvílí jsem s ní mluvil, bude tu každou chvíli." A srdce se mu znovu málem zastavilo při představě, že je někde sama a ztracená. Tedy, sama není, ale nedá se říct, že by ta malá chlupatá dělová koule se špendlíky místo zubů byla zrovna ochranář, alespoň zatím ne.

Zatímco George se ztratil ve svých myšlenkách a Tom zcela bez skrupulí vyjídal Josefíninu a Georgeovu ledničku, ta na kterou oba čekali, se zjevila ve dveřích. Rozcuchaná, zmrzlá, s růžovými tvářemi a kabátem celým špinavým od toho, jak valnou část zpáteční cesty nesla unavené štěně v náruči. Ostatně na jejích rukách si hovělo i teď.

George se vzpamatoval první a vyšel jí naproti. "No konečně, Josie," prohlížel si ji, "všechno v pořádku?"

Pátravým zrakem ho sjela od hlavy k patě a obočí jí vyjelo vzhůru. "Jo," vydechla unaveným hlasem, "jen jsem prostě ztratila pojem o čase a cestě a..." v tu chvíli si všimla i Toma, ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu a nechala George Georgem. "Tome! Kdys přijel?"

"No vlastně právě teď," zazubil se a otřel si mastné ruce do utěrky. A pak si všiml, že nepřišla sama. "Toho jsi někde našla?" nakrčil nos.

Josefína nejdřív nechápala, o čem mluví. Co našla? Kde? Ale pak sledovala jeho pohled až k blátivé kouli ve své náruči a byla doma. "Ne, ten je můj. Jmenuje se Sherlock." usmála se. "Seznamte se. Tome to je Sher-"

"No to snad ani nebude nutný, když tak na něj koukám," přerušil ji se špatně skrývaným odporem a Josefínu to trochu zamrzelo. Pochopila by, kdyby se rozčílil poté, co zjistí, že ho dostala od George. To by jakýmsi divným způsobem dávalo smysl, pokud na něj skutečně žárlí, ale on o jeho původu ještě nic neví. Nebo snad ano? Stihl mu to už George vyslepičit? Ze zamyšlení ji vytrhl Tom, který se k ní přes spícího Sherlocka opatrně naklonil, aby se neumazal, jednou rukou si ji přidržel za spodní čelist a dlouze ji políbil. "Chybělas mi."

A přesně to byl signál pro George, stále ještě jen v ručníku, aby vyklidil scénu. "Tak se bavte, mládeži!" zahlaholil, ale nikdo už mu nevěnoval pozornost.

Po nějaké době se Josefína s připitomělým výrazem od svého přítele odtrhla. "Měla bych ho jít vykoupat," sklopila zrak ke špinavci, který se už pomalu začal vzpouzet, protože se probudil, a nelíbilo se mu, jak ho panička omezuje v pohybu.

Nebyl to zrovna snadný úkol, neboť se statečně bránil, nakonec byl ale přece jen čistý, voňavý a dokonce se jí povedlo vyfénovat mu kožíšek, neměla sice doma žádnou Sibiř, přesto se ale obávala, aby nenastydl. A Tom celou tu dobu čekal v obýváku u televize, s plechovkou piva zbylého ze Silvestrovské oslavy, kterou se opět obsloužil z lednice.

"No to je dost," komentoval netrpělivě jejich příchod a sledoval svou přítelkyni pohledem. Ta totiž nešla rovnou k němu, jak předpokládal, ale zamířila do kuchyně.

"Promiň, musím mu ještě nasypat granule," vysvětlovala, zatímco se skláněla nad dvěma nerezovými miskami u stěny. "Nemáš taky hlad?" zeptala se vzápětí a mimoděk jej tak stavěla na stejnou úroveň se svým mazlíčkem.

"Už ne, našel jsem guláš" odvětil samozřejmě a otočil se zpět k obrazovce, neboť halas a nadšení komentátora právě značilo, že by mohl padnout gól.

Josefínu jeho suverénní oznámení krapet zarazilo. Jo jistě, je to její kluk, ale nebydlí tu a navíc v té lednici má věci i její spolubydlící, takže... ale nakonec se rozhodla nechat to být, už dávno pochopila, že mluvit zbytečně mnoho o Georgovi, je jako dráždit hypogrifa neuctivým jednáním. Prostě se to nevyplácelo. Připojila se k němu na pohovce a zachumlala se do deky, stále ještě byla dost zmrzlá.

Tom teď trochu ztlumil zvuk televize, odpil z plechovky, následně potlačil říhnutí, které se mu dralo hrdlem vzhůru a otočil se na Josefínu. "Tak jak ses měla, zlato?"

Nevěděla moc, co mu vyprávět, vlastně nic moc extra zajímavého nedělala. "Docela dobře," usmála se, "však víš, Vánoce u mámy a pak hned spousta učení..."

"Jasně," přikyvoval uvědoměle blonďák, "taky už bych měl začít."

Josefíně málem vypadly oči na gauč. Nedělala si o jeho studijních návycích extra iluze, ale tohle? "Tys ještě vůbec nezačal?" vyhrkla. Jo, rozhodně máme s Hermionou dost společného, pomyslela si.

"Vždyť mě znáš, ale v klidu, mám to pod kontrolou. Správu mám až v pátek."

To je za týden, jak se chce proboha naučit správu za týden?! Navenek ale hlesla jen: "Aha." Nač si dělat starosti, tohle je jeho boj, stačilo, že se nervuje kvůli svým zkouškám.

"A jak bylo u té mámy teda?" snažil se nenápadně změnit téma. Věděl, že tohle zabere, máma, a hlavně Mirek, jsou vděčným tématem k dlouhým diskuzím.

Opřela se bokem o zádovou opěrku pohovky, nohy skrčila před sebou a vyprávěla.

"A neuvěřil bys, co jsem od nich dostala," vyhrkla po pár minutách řečnění.

Tom se na ni díval s tázavým výrazem a výmluvným pokrčením rameny. "A prozradíš mi to?"

Josefína místo odpovědi řekla jen: "Počkej!" vystartovala ze svého stanoviště na gauči a z knihovny vyndala dva objemné svazky, které mu vzápětí vrazila do rukou. "Koukej!"

Blonďák znalecky okoukl hřbety, zkusmo zalistoval a ohromeně pronesl, že tohle by od nich nečekal. A taky, že jí ten komentář tak trochu závidí.

"Nesmysl," mávla rukou, "kdybys potřeboval, je tady." A už zase zaujímala své vyhřáté místečko. Tom ji napodobil a zaujal obdobnou polohu, přičemž chodidla si schoval k ní pod deku.

"A jak ses měla dál? Co Silvestr?" nadhodil bůh ví proč. Chtěl snad vědět, jestli se náhodou nebavila lépe než on?

"Aha, Silvestr," trochu si odkašlala a ruku zabořila kamsi do svých hustých vlasů. "No, měli jsme tu s Georgem menší oslavu. S Markem, jeho bratránkem. Bylo to fajn." usmála se a pátrala v jeho pohledu po stopách jakékoliv nelibosti. Nenašla je. Kdyby jen věděl, kde George strávil onu noc, nejspíš by se teď tvářil jinak. Pak si ale vzpomněla na jinou událost; pleskla se do čela. "To jsem ti zapomněla říct. Blanka s Lindou už všechno ví!" vychrlila na něj překotně.

Nechápal. "Co ví?"

"No, o Georgovi. Na Nový rok sem naběhly jak dvě fúrie a samozřejmě se tu potkaly s Georgem a Markem." vyprávěla zaujatě. "A přinesly nějaký bulvár, kde byl rozhovor s chovatelkou, od které George kupoval Sherlocka a ona jim to do těch novin všecko řekla. Linda už předtím Sherlyho viděla, takže si to nakonec spojily a-"

"Počkej," přerušil ji a upřel na ni o poznání chladnější pohled, než před chvílí, "takže ten pes," pohodil hlavou směrem ke štěněti spokojeně oddychujícímu v pelíšku, "je od něho?"

"No," hlesla. Pravda, mohla ho s touhle skutečností obeznámit trochu šetrněji. Ale co, už se stalo. "Jo, dostala jsem ho od George, je to vánoční dárek."

"Hm," zamračil se a vystřelil z gauče rovnou na nohy. "A tobě to nevadí?"

"Proč by mělo?" rozhodila rukama v nechápavém gestu a stále ve stejné pozici na pohovce vyčkávala, jak se situace vyvine.

Tom se stále ještě držel, ale už pomalu začínalo hrozit, že potlačovaný vztek probublá na povrch. "Protože zvířata jsou pěkně trapnej a navíc i dost nezodpovědnej dárek?" vypálil po ní, zajel si rukou do kštice a jal se přecházet sem a tam po krátké trajektorii mezi křeslem a konferenčním stolkem. "Protože si tě snaží k sobě připoutat? A vůbec, vždyť jsi nikdy psa nechtěla!"

"Ale chtěla!" zareagovala na poslední Tomův argument a i ona se vyhoupla na nohy, " Jak si to můžeš nepamatovat?" Tohle ji vážně zamrzelo, protože sama si ten rozhovor vybavovala velice živě, bylo to na jejich prvním rande, když ji doprovázel domů. "Chtěla jsem psa už hrozně dlouho, jen jsem se bála," pronesla směrem k němu teď už klidnějším hlasem.

"A co se teď změnilo?"vyštěkl na ni svou otázku přes stolek mezi nimi a založil si ruce na prsou.

"Vlastně nic," odpověděla popravdě. "Jen teď už ho prostě mám." Na okamžik se zadívala do země a pak zvedla oči a vydala se směrem ke svému příteli. "Hele, já se nechci hádat," zastavila se těsně u něj a opřela se mu dlaněmi o hrudník přesně v místě, kde se vyjímalo logo jeho oblíbené kapely. "O nic přeci nejde. Nemáš důvod žárlit, to tebe miluju."

To ho obměkčilo, usmál se a objal ji kolem pasu. "Vždyť já tebe taky, jen je to pro mě prostě trochu divný."

"Já vím," hlesla s pochopením a pak pomalu přesunula své ruce za jeho krk a políbila ho.

Když se o nějakou dobu později George konečně zvedl od knihy a vydal se do společné ledničky sehnat něco k večeři, s pobaveným úšklebkem zas hezky rychle vycouval. Nemusí být u všeho.