George seběhl čtyři patra schodů a ocitl se venku na chodníku. Ohlédl se a prohlížel si ten skromný čtyřpatrový domeček. Tak tohle je jeho nový začátek. Poprvé měl pocit, že potřebuje ve svém životě něco změnit, asi tak před dvěma měsíci, když se s ním rozešla Kate. Byli spolu čtyři roky, plánovali společnou budoucnost a najednou byla pryč, ani mu pořádně neřekla proč. Tedy, tvrdila něco v tom smyslu, že se vytratila jiskra, že už ho po těch letech vnímá spíš jako bratra, než partnera a taky nezapomněla zdůraznit, že to rozhodně není jeho chyba. Nevěděl, co si o tom má myslet, vlastně mu tím nic nevysvětlila, neodpověděla na žádnou z jeho otázek, jen se vyrojily další a další. On se v tom ale nepitval, k čemu by to bylo? Snažil se situaci akceptovat takovou, jaká byla. Dost mu v tom pomohla i práce, které měl víc než dost. Nabitý program mu pomáhal zapomenout, neutápět se v sebelítosti.

Dalším důvodem, proč chtěl změnit prostředí, byla jeho stále rostoucí popularita. Dařilo se mu a měl z toho vážně radost, protože svou práci miluje, nevyměnil by ji za nic na světě, i když nikdy neříkej nikdy, že? Ale v posledních dvou letech se z téměř neznámé tváře stal celebritou světového měřítka a to s sebou bohužel neslo i negativní dopady. Byl neustále pod dohledem, ať už novinářů, či fanoušků, nemohl si jít v klidu zaběhat, nakoupit, na oběd s přáteli. Vždy musel být ve střehu, vždy připraven. Prakticky každý týden se v médiích objevovala fotografie rádoby fantastického charakteru, doplněna bulvárním článkem, ve kterém bylo každé druhé slovo vymyšlené. No vážně, včetně spojek a citoslovcí. Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Soukromí se pro něj stalo neznámým pojmem, a to hodlal změnit.  Pokud si má udržet zdravý rozum, vydržet v branži a dělat svou práci dobře, potřebuje mít možnost oddechu a samoty, mít možnost být sám sebou, bez přetvářky, bez nucených úsměvů a nekonečných autogramů. Dělat co chce a kdy chce, aniž by se na sebe musel hned ráno dívat v novinách.

Zprvu neměl tušení, jak něčeho takového dosáhnout, přišlo mu to jako luxus, který si už nemůže dovolit, který už je mu zkrátka zapovězen. Za to, že je teď tady vlastně vděčí svému otci. To on ho navedl na myšlenku, že útočištěm by se mu mohla stát rodná země jeho matky - Česká republika.

Ano, jeho maminka, Helena, byla Češka a velice si na svém češství zakládala, snažila se tuto hrdost přenést i na syna, ale neúspěšně. Uměl sice plynně česky, na tom matka neústupně trvala, měl základní povědomí o historii a zeměpisu její vlasti, i o aktuální situaci, ale na to, aby byl hrdým polovičním Čechem měl s touto zemí zkrátka málo opravdového kontaktu. Za matčina života sem tak dvakrát třikrát do roka zavítali, hlavně za rodinou - tetou a dvěma bratranci, ale od té doby už ne. Jaksi k tomu postrádal důvod, a hlavně čas.

Nejdříve mu zněl otcův nápad šíleně, ale postupem času se mu to zamlouvalo čím dál víc. Opravdu by tam mohl získat to, po čem momentálně prahne nejvíc, klid a soukromí. Ne samozřejmě natrvalo, a nejspíše ani nepříliš často, to by mu jeho práce asi nedovolila, ale každá chvilka se počítá. Sliboval si od toho ale i něco víc, hlavně  prohloubení vztahů s příbuznými, se kterými je nyní v kontaktu jen prostřednictvím sociálních sítí, a seznámení se se zemí, kulturou, životem. A kdo ví, třeba tu i nalezne další kousky do skládačky své národnostně rozpolcené identity.

Jakmile se rozhodl, začal jednat. Nemohl se v tu chvíli sebrat a odjet, byl uprostřed práce, ale na poslední klapku se mu taky čekat nechtělo. Kontaktoval proto svého bratrance Marka, který se v Čechách pohybuje na realitním trhu, popsal mu situaci, nastínil požadavky a on už za pár dní volal, že pro něj má perfektní byt. Naposílal mu fotky, videa a vizualizace a on hned věděl, že tohle je ono. Ani nevěděl proč, neuměl to racionálně vysvětlit, byl to prostě pocit, že až bude tam, všechno zase bude v pořádku.  Dříve by se sám sobě za podobné úvahy vysmál.

Sakra, Marek, úplně by na něj zapomněl. Na hodinkách zkontroloval čas, potichu zaklel a rychlým krokem se vydal k černému Land roveru Discovery z půjčovny. Bude mít minimálně deset minut zpoždění. Včera si domluvili schůzku v jakési kavárně v nákupním centru, musí ještě dořešit pár věcí, podepsat smlouvy a hlavně mu taky chtěl poděkovat. Nejenže mu našel vhodný byt, on se krom toho postaral i o všechny nezbytné technické a právní záležitosti. Byt prošel téměř kompletní rekonstrukcí, takže musel naplánovat postup jednotlivých prací, najmout řemeslníky, na vše dohlédnout, nechat udělat revize; dokonce najal i bytového architekta, který byt  zařídil. On sám by to vše na dálku rozhodně nezvládl a ani by to nejspíš dělat nechtěl, vyhovovalo mu, že přijel do hotového.

Než zaparkoval v podzemní garáži obchodního domu byly už skoro čtyři hodiny, patnáct minut zpoždění. Výtahem vyjel do třetího patra a našel smluvenou kavárnu; kdyby ji měl popsat jednou větou, nejspíše by použil slova "malý podnik s velkými křesly". Ale na jeho obranu, ta křesla byla vážně obří. Na první pohled se jednalo o takový ten hipster podnik, jakých se v poslední době vyrojilo všude plno. Snažil se upoutat, odlišit se, možná až moc násilně, za každou cenu. Někdy je výsledek fajn, jenže tady se to fakt nepovedlo. Křiklavě oranžová se bila s tyrkysovou a bílé doplňky, včetně obkladaček ten chaos ještě umocňovaly a vzbuzovaly dojem, že jste se omylem ocitli v čekárně pološíleného zubaře. Rozhodně to nepůsobilo příjemně, spíš sterilně a neosobně. I když, kdo ví, třeba je to jen otázka vkusu, možná je na takové věci ve svých třiatřiceti letech moc starý. Kdyby tolik nepospíchal, jistě by si všiml názvu kavárny; a kdyby se k tomu navíc ještě malinko zamyslel, zřejmě by musel dojít k závěru, že v tom poněkud bizarním ladění interiéru byl jistý záměr.

Marek už tam samozřejmě čekal, nejspíš už dost dlouho. Zamířil tedy ke stolu, který pro ně zabral a už z dálky se usmíval.

"Ahoj, brácho" zahlaholil. "Fakt se strašně moc omlouvám za to zpoždění."

Od stolu se zvedl hubený blonďák a podával příchozímu ruku na pozdrav. Nemohli být rozdílnější. Jeden vysoký svalovec s bujnou hnědou kšticí, druhý o něco menší a o půlku hubenější blonďák. Jeden zarostlý, druhý hladce oholený.

"Ahoj, to je v pohodě, taky jsem tu nebyl úplně na čas, zdržel jsem se v práci," vysvětloval. "A co zdrželo tebe?"

"Popravdě jsem trochu podcenil provoz, a taky jsem narazil na jednu moc zajímavou mladou dámu, doslova narazil," usmál se a jal se svému bratranci popisovat kuriózní setkání s půvabnou sousedkou.

"No to je výborný, fakt," naoko se rozčiloval Marek a zakroutil svou blonďatou hlavou, "jen se tu ukážeš, už ti holky skáčou okolo krku."

"Neblbni, prostě jsme se normálně srazili, nikdo nikomu okolo krku neskákal. Vlastně ani nevím, jestli bych měl zájem," odvětil zamýšleně.

To se jeho společníkovi zřejmě moc nezdálo. "Počkej, nelíbila se ti? Já jsem měl z toho tvýho vyprávění dojem, že jo, vždyť jdete na večeři, ne?" vyzvídal.

O to ale nešlo. Byla krásná, o tom nebylo pochyb, jenže on měl pocit, že ještě není ten správný čas, Kate se s ním rozešla teprve před dvěma měsíci, neměl to ještě vše v hlavě srovnané a zatahovat do toho zmatku někoho dalšího by jednoduše nebylo fér. A navíc byla až moc mladá, doopravdy, minimálně o deset let mladší než on, možná víc. A stejně je kravina nad něčím takovým přemýšlet. Vždyť ji ani nezná. Brání se tady v myšlenkách kdo ví čemu, přitom celá jejich známost představuje pár vět na chodbě činžáku. Usmál se nad absurditou svých myšlenkových pochodů.

Odpověděl však jen: "Vždyť víš, Kate." Jeho nálada s vyslovením toho jména lehce poklesla.

"Je mi to jasný, brácho," pronesl bratránek a víc se v tomto nebezpečném tématu nebabral. Věděl, jak ho to sebralo, dost to tehdy spolu rozebírali, vlastně mu svým způsobem dělal vrbu, i když jen na dálku. "Jak dlouho se tu zdržíš?" změnil téma.

George se opřel zády o opěradlo moderního divně oranžového křesílka a natáhl ruce za hlavu. "Ještě nevím, nemám zatím žádné plány. Možná, že celé léto, ale taky mi klidně může zítra volat Deborah a…"

"Deborah?" přerušil ho zvědavě.

"Jo," odtušil ledabyle, "Deborah, moje agentka. Klidně může zavolat, že se naskytla nějaká příležitost, nikdy nevíš."

Tohle téma Marka zaujalo, chtěl vědět, jak to chodí, co obnáší profese jeho bratrance, jaké to je, být hvězdou. Přece jen, víc jich v rodině neměli. Kávu už měli dávno vypitou, ale stále si měli co říct, neviděli se deset let, od Helenina pohřbu. A tak tlachali a tlachali, krom Georgeova života probrali samozřejmě i ten Markův. Byli na tom dost podobně, v tom dobrém i špatném. I jemu se v práci dařilo, nedávno otevřel další, již čtvrtou, pobočku vlastní realitní agentury "M&H reality", která se specializovala na nákup realit, jak pro potřeby konkrétního klienta, tak i investičních nemovitostí. V osobním životě ale ani jemu nebylo zatím moc přáno, nedávno podal žádost o rozvod, zjistil totiž, že ho žena podvádí se svým trenérem kickboxu. Semleli zkrátka vše, co jim na jazyk přišlo.

Krátce před šestou se George zvedl k odchodu, v sedm měl vyzvedávat svou  sousedku, aby mohli jít na večeři, která není rande, a předtím si chtěl ještě dát sprchu. Měl nejvyšší čas, jestli to chtěl stihnout. V rychlosti tedy ještě podepsal papíry, kvůli nimž se s Markem původně sešli, rozloučil se a spěchal domů.

I v jeho hlavě to znělo divně, když o tom bytě, který dnes viděl prvně, přemýšlel jako o domově. Ne, nebyl domovem, zatím ještě ne, ale třeba jednou...

Zpáteční cesta už proběhla lépe, než cesta tam. Provoz se zklidnil, většina pracujících už byla nejspíše doma. A taky už tentokrát věděl, kudy jet, za chvíli to tu bude znát jak své kecky, ty běžecké. A když už jsme u toho, nějaké by si měl pořídit. Ty své oblíbené vyšlápnuté bačkůrky záměrně nechal doma. Vlastně spoustu věcí nechal doma, s sebou si toho moc nepřivezl. Pokud má tohle být jeho druhý domov, nemá smysl, aby létal sem a tam s narvaným kufrem a neustále svůj život stěhoval z Londýna sem a naopak. Měl v plánu si tady prostě zařídit druhý domov se vším všudy, včetně šatníku. Zítra by se měl vypravit na nákupy, a taky do banky. Rozhodně by si měl, zřídit korunový účet v místní bance, ne že by mu tolik záleželo na poplatcích, peněz má dost, ale jednoduše rád dělal věci správně, logicky a prakticky.

Před půl sedmou zaparkoval před domem. Povedlo se mu chytit opravdu dobré místo hned před vchodem, třeba je to znamení? Ale čeho vlastně? Že celý tenhle nápad chci-se-zahrabat-v-zemi-kterou-neznám byl dobrý? Nebo se to spíš vztahovalo k dnešnímu večeru? Čert to vem, zase přemýšlí nad blbinama, vždyť na takové věci ani nevěří.

Po pár minutách už za sebou zavíral dveře od bytu, velice masivní bezpečnostní dveře jen tak mimochodem, říkal si že to bude rozumné, když tu nebude trávit tolik času. Klíče odložil na botník, zul se a vešel dovnitř. Podlaha příjemně chladila, ale vzduchu tu příliš nebylo, zapomněl totiž před odchodem otevřít dveře na terasu, nebo alespoň okno. A tak to teď napravil, chvíli zůstal stát v prosklených dveřích a užíval si výhled na město; zvláště ho upoutala jistá věžička, zřejmě od kostela. Umínil si, že se na ni bude muset někoho zeptat. Co někoho, jistě, že jí, nikoho jiného tu zatím nezná. Jakže říkala, že se to jmenuje? Josefína? Zvláštní jméno, i na to se jí určitě zeptá. Ale už by tu neměl takhle rozjímat,  nemá moc času.

Ze skromné garderoby, kterou si přivezl s sebou, si připravil tmavé džíny a šedou košili. Koupila mu ji kdysi Kate, ladila mu prý k jeho modrošedým očím. Nechtěl teď na ni myslet, nechtěl na ni myslet vůbec, jenže tomu se asi nedá úplně vyhnout. Povzdechl si, vyhnal z hlavy myšlenky na svou, stále ještě ne zcela zapomenutou, ex-přítelkyni a odešel do koupelny.

Před odchodem se ještě shlédnul v zrcadle a potěšeně se usmál; to by šlo. Nakonec sebral ze stolu peněženku a mobilní telefon a uložil je do zadních kapes kalhot, v předsíni čapl klíče a v sedm hodin už mačkal zvonek u vedlejšího bytu.