Druhého dne zrána, vlastně spíš v pozdním dopoledni, se George vymotal z ložnice jen ve spodním prádle a s Sherlockem v závěsu. Marek už seděl v kuchyni, v rukách svíral hrnek s kávou a usmíval se na něj jak měsíček na hnoji. Už už otvíral pusu, že něco pěkného a zcela jistě i velmi hlubokomyslného poznamená, ale nedostal příležitost.

"Nekomentuj to," utnul jej preventivně právě příchozí svalovec. Za bedlivého dozoru pobaveného příbuzného nasypal hafanovi granule, z kohoutku ve dřezu dolil čerstvou vodu a zatímco štěně si dopřávalo snídani, bez jediného slova odkráčel k sobě. Po chvíli se ale již evidentně osprchovaný, neboť mu do čela padaly mokré vlasy, a taky oblečený vrátil zpět.

"Kde máš květinku, Georgi?"

"Ještě spí. A neříkej jí tak, myslím, že se jí to moc nelíbí," odtušil. Pak mu pohled zabloudil na šálek s kresbou stylizované vlčí hlavy v bratránkově ruce a zamračil se. "To je můj hrnek."

Marek též sklouzl očima k předmětnému kousku porcelánu. Nic speciálního na něm však neshledal. "A to vadí?"

"Jo," přitakal. "Jdu s Sherlockem, za chvíli jsem zpátky. Josie nech spát," udělil poslední pokyny a ani nečekal na odpověď. Rovnou zamířil do předsíně, kde sebral z věšáku svou bundu a taky čepici, zavolal na psíka a oba zmizeli za dveřmi.

Bratránek si pomyslel něco o podivínovi, ale pak pokrčil rameny. Nu což, včera s nima byla zábava, dnes to asi bude horší. Dopil svou kávu a začal se porozhlížet, co by si tak mohl dát k snídani.

George se vrátil asi za půl hodiny. V kuchyni už bylo poněkud živěji. Marek seděl stále na stejném místě, ale k němu přibyla i Josefína, která cosi kutila u plotny.

"Ahoj," usmála se na něj, jakmile strčil hlavu do dveří. 

"Ahoj," opětoval pozdrav a líbnul ji na tvář. Jednu ruku zaparkoval na jejích zádech a druhou spoza těch svých vytasil benzínkový pugét v plastovém obalu. Krátce na něj pohlédl. "Zasloužila by sis lepší, ale všude je zavřeno. Omlouvám se za ten včerejšek, vlastně dnešek. Jsem debil."

Josefíně se na čele objevila drobná zamyšlená vráska. "To já se omlouvám, reagovala jsem přehnaně. Navíc jsi měl pravdu," tváře jí zrůžověly a na okamžik uhnula pohledem, "víš, v tom cos říkal."

Nesmírně se mu ulevilo a naplno se usmál. "Tak na to zapomeňme, jo?"

Jejich dojemný rozhovor nad míchanými vajíčky vzápětí přerušil zvědavý blonďák. "Mám tomu rozumět tak, že noc nebyla taková, jak jste si představovali?" optal se s hranou nonšalancí a jiskričkami v očích.

George, jako kdyby jeho přítomnost až teď vzal na vědomí. Předal Josefíně květinu, sundal ruku z jejích zad a opřel se o linku. "Právě naopak, brácho, byla přesně taková, jak jsme si ji představovali, že jo?" A s posledními slovy se otočil na svou spolubydlící. Ta jen zrudla, něco zadrmolila a dál se věnovala přípravě snídaně, či spíš oběda, vzhledem k času. 

Nechápala, proč Marka v jeho utkvělých představách ještě podporuje. Když se jí o nohu otřel chlupáč, zářivě se usmála a přidřepla si k němu na zem. Podstrčila mu kousek šunky a láskyplně jej podrbala za oušky.

O pár minut později, právě, když naše trojice usedala k jídlu, rozeznělo se tichým bytem zuřivé zvonění. Slečna domácí se proto zvedla a s očima navrch hlavy, jelikož nikoho pochopitelně nečekala, došla otevřít. A ty oči navrch hlavy jí ještě hodnou chvíli zůstaly. Jakmile totiž otevřela dveře, dovnitř se beze slova a bez pozvání vřítily dvě vichřice. Blonďatá a zrzavá. Blanka s Lindou. Sotva stačily odkopnout boty na zem a hned se hnaly do kuchyně, kde se vzápětí zarazily na místě. Josefína, která byla z nich tří nejnižší, zůstala uvězněná za pomyslnou hradbou, nic neviděla. Jen slyšela.

"No ty vole!" ozvalo se něžně z Blančiných úst. 

Linda samozřejmě nemohla zůstat pozadu a zdatně své kamarádce sekundovala. "Ty krávo, tys měla pravdu, Bláňo!"

Odkudsi hlouběji z místnosti zaslechla Josefína dvojhlasné "Ahoj?" Na nic už tedy nečekala, prorvala se do své vlastní kuchyně a mimoděk si jako živý štít stoupla kus před George.

"Kde se tu berete, holky?" pokoušela se o klidný tón, ale vůbec jí to nešlo. Hlas ji zradil a vystřelil do závratných výšin, až zněla jako vykleštěný pavián. Ruce se jí třásly.

Slova se teď ujala Blanka. "To si jako myslíš, že jsme úplně blbý?" vyštěkla a na stůl přitom mrskla jakýsi pochybný bulvární plátek, kterého si nikdo doteď nevšiml.

"Jo," přisadila si naštvaně Linda. "Už měsíce na nás chrlíš výmluvy, proč jsme ještě neviděly toho tvého tajemného George. Mimochodem, zdravím, pane Downey," uculila se na jmenovaného, div že nevysekla pukrle, což způsobilo, že Georgovy koutky začaly nebezpečně cukat směrem vzhůru. V tu chvíli zas převzala otěže blondýna.

"A pak se objeví v novinách tohle," střelila pohledem ke zmíněnému plátku, kde se na titulní stránce vyjímala fotka George se štěnětem v náruči a titulkem "Chovatelka promluvila: George Downey si u mě koupil psa!" 

"A ty se u mě zjevíš zrovna s takovým psem," vystřídaly se zas v řečnění, jako by to měly nacvičené, "a myslíš si, že si to nedáme dohromady?"

George si na jednu stranu uvědomoval vážnost situace. Jestli to ta ženská fakt všecko pustila do novin, pak se toho odteď hodně změní. A nejen pro něj, ale bohužel i pro Josie, ale na druhou stranu se tou absurdní situací prostě bavil. Ona ale ne, neviděl jí sice do tváře, ale dokázal si vcelku jasně představit, jak se teď cítí.

Korunu tomu ale dodal Marek, který se právě dochlámal natolik, že mohl opět mluvit a zahlásil směrem k Georgovi: "Tak tentokrát jsi aspoň oblečenej, ne?"

Na Marka se sesypala snůška pohledů. Dva naštvané a dva nevěřící. 

"Sakra Máro!" utrhl se ten, jenž byl protentokrát oblečený, víc však říct nestihl, jelikož vichřice se vzpamatovaly z překvapení.

"A to je jako kdo?" vyhrkla zrzka a pohodila hlavou směrem k Markovi.

Nikdo ale její dotaz nebral na vědomí, neboť blondýna se s tím nepárala. Chviličku jí to v hlavě šrotovalo a pak vyprskla: "Ty s ním chrápeš!"

To už Josefína neustála. "Blanko!" vyjekla, ale vzápětí se uklidnila, neboť ji na ramenou přistály konejšivé ruce jejího domnělého milence. Pootočila se na něj, pak se zas obrátila zpět na dvě saně před sebou a zhluboka se nadechla. "Tak se všichni uklidníme, jo?"

U George už definitivně zvítězilo pobavení nad obavami a dokonale ignoroval, že se situace začala upokojovat. Znovu rozvířil vody. "Tak hádám, kotě, že za tvými rodiči už můžeme zajet bez obav, že?" ušklíbl se. 

Josefína se na něj znovu otočila, uštědřila mu ránu do svalnatého břicha, čímž ho donutila couvnout a sundat ruce z jejích ramen. Pak už téměř zoufale vyjela na své kamarádky, které teď očividně slyšely svatební zvony a plánovaly družičkovské šaty. 

"Ne sakra, nebudeme se brát. Bože Georgie, já tě jednou zabiju!"

Vyzvala své kamarádky, ať si laskavě odloží kabáty a sednou si k nim. Nabídla jim také něco k jídlu a pití a během přípravy se snažila v hlavě sesumírovat, jak jim to vše vysvětlí.

Po chvilce před své přítelkyně postavila po šálku kávy, posadila se k ostatním a odsunula talíř s jídlem, kterého se stihla sotva dotknout. Když na ni George tázavě pohlédl, jen bez zájmu odvětila: "Jen si klidně dej, já už nebudu." A tak se talíř stěhoval k novému strávníkovi.

Blanka s Lindou seděly vedle sebe naproti Josefíně s Georgem, zatímco Marek, právě dojídající zbytek vajíček, zakotvil v čele stolu.

Cítila na sobě upřené pohledy obou dívek, a tak se nadechla a začala vyprávět. Netrvalo to ani příliš dlouho, protože velkou část už stejně znaly. Věděly o jejich seznámení a v hrubých obrysech i všecko ostatní. Jen o dvou věcech se nikdy nezmínila; o jeho příjmení a o té neobvyklé srpnové noci, kdy se sblížili až moc. A o tom druhém jim ani vyprávět nehodlala. Linda se pořád na něco vyptávala, zatímco Blanka spíš poslouchala a zřejmě se snažila si to všechno srovnat v hlavě. 

"Takže vy dva jste jako kámoši, jo?" houkla bloncka na svou kamarádku. 

"Jo, to jsme," odvětila Josefína. Už se stihla vcelku uklidnit z toho šoku, i když pořád musela myslet na ten článek. A hlavně na jeho důsledky. Co se tím pro ně změní? 

Linda si natáčela vlasy na prst. Nedokázala to pochopit, protože ona by s ním teda rozhodně nechtěla být jen kamarádka. "Hmm, takže je volnej?"

"Lindo!" vypálila Josefína, "zaprvé sedí tady s náma u stolu, a za druhé ti do toho podle mě nic není!" Založila si ruce na prsou a propichovala svou kámošku ledovým pohledem.

Na to se George zvedl a pokynul k tomu samému i svému bratránkovi. "Myslím, že bysme měli jít brácho," pronesl, "a nechat tu holky v klidu o samotě. Určitě mají co řešit." Usmál se na všechny tři přítomné dívky a ještě cestou pobral špinavé nádobí. 

Jeho spolubydlící po něm hodila vděčným pohledem, zatímco Blanka jen netrpělivým a Linda na něj doslova civěla, ústa pootevřená a zdála se být totálně mimo. Pak se probrala. "A jak to teda je? Je volnej?"

Josefína se plácla do čela a George, už napůl na odchodu, strnul. "Ne, nejsem volnej," pronesl s nečitelným výrazem, "rád jsem vás poznal, dámy." A zmizel ve dveřích.

V tu chvíli bloncka se zrzkou vykulily oči, nejprve si totiž veškerou jejich pozornost vyžádal slavný sexy idol sedící v kuchyni jejich kamarádky a pak seděly celou dobu zády. 

"Ty dveře tu nebyly!" vyprskla Linda.

Josefína musela s jejím bystrým úsudkem souhlasit. "Ne, to nebyly."

Přemýšlivá Blanka však byla o krok napřed. "To kvůli němu?" zeptala se užasle.

Brunetka ledabyle pokrčila rameny. "No jo." Setkala se však s dvojím dychtivým pohledem a tak chtě nechtě musela pokračovat. "To byl vánoční dárek pro George."

"Takže tys mu nechala udělat dveře přímo k sobě do bytu a on ti zas daroval štěně?" zamračila se bloncka, "Chápu to správně?"

Josefína přikývla. "Víceméně."

"To znamená co?" zapojila se znovu i Linda, která doteď zřejmě vstřebávala zklamání z toho, že ji její idol v podstatě odmítl.

"Že to nebyly jediné dárky," osvětlila jim, "ale to asi není úplně podstatné."

"Asi ne," odsouhlasila to Blanka, "ale stejnak se mi to nezdá."

"Jako co přesně?"

"Ten váš podivný vztah, Pepulíno." ozřejmila své kamarádce vážně. "Myslím, že se do toho pěkně zamotáváš." Mrkla na ni a chystala se napít kávy. Zjistila však, že její hrnek už zeje prázdnotou. 

Linda sice netušila úplně přesně, o čem teď Blanka hovořila, ale pilně přikyvovala.

Josefína něco takového čekala. Ostatně podobný hovor už vedla před Vánoci s Tomem a Marek do nich včera večer taky dost šil, takže už přece jen měla nějakou praxi. Upřímně se na své přítelkyně usmála. "Nebojte se holky, mám vše pod kontrolou." A speciálně k Blance pak ještě dodala: "A ty si dej pohov, Watsone."

Blondýnka se zatvářila překvapeně. Ona a Watson, cože? Ona je přece vždycky jen Sherlock! "Jako proč jsem Watson?"

Josefína ji obdařila tajemným úšklebkem a odvětila, že Sherlocka už přeci má. Následně navrhla, že by to dnešní odhalení mohly něčím zapít, a tak vytáhla ze spíže whisku.  Žádný jiný tvrdý alkohol doma neměla. Poté strávily ještě asi hodinu příjemným povídáním. 

Nakonec se Blanka zvedla, že už bude muset jít, protože na ni doma čeká Terry, její fenka border kolie. A Linda se rozhodla k ní přidat, i když ne zcela dobrovolně, a až poté, co ji Blanka pod stolem nakopla. Měla totiž trochu výčitky, že sem tak vpadly a ještě tu oxidují tak dlouho. Okamžik poté, co se začaly zvedat, objevil se tam znovu i Marek s tím, že už taky půjde. Zcela jistě už může řídit. George se navíc chystá jít běhat, což si milerád nechá ujít.

A tak vyprovodili hosty a osaměli.  

"Vážně jdeš běhat?" změřila si ho Josefína pohledem, zatímco si vyskočila na kuchyňskou linku.

Usmál se. "Vůbec ne, jen už bylo těch návštěv dost, nemyslíš?"

"Někdy jste velmi nespolečenský, pane Downey," napomenula ho s hranou vážností a mimoděk si přitom vzpomněla, jak jej přesně takhle ani ne před třemi hodinami oslovila Linda.

"Naopak, slečno Beková, jen jsem dost náročný, co se výběru společnosti týče."