George si právě hrál v obýváku s Sherlockem, když zazvonil zvonek. Přerušil proto hru. Starý ručník, o nějž se se štěnětem přetahovali, a ze kterého už visely cáry na všechny strany, mu nechal, a pejsek teď prudce trhal hlavou ze strany na stranu ve snaze udolat ten zákeřný kus hadru. S pobaveným úsměvem zakroutil hlavou a odešel otevřít, přičemž cestou ještě uzobl z tácu  jednohubku.

"Čau brácho," zahlaholil s plnou pusou, načež se oba jali vykonat bratrské půl objetí. Půl proto, že Marek v jedné ruce třímal plný tác sushi, které donesl, aby nepřišel s prázdnou. George vzápětí ustoupil, aby mohl host vejít dovnitř.

Jen, co zkopnul z nohou naleštěné polobotky, ve kterých by mu musely umrznout nohy, pokud by nepřijel autem,  vydal se za Georgem do kuchyně. 

"Tak kde máš tu svou květinku?"

Jenže to už se ona květinka objevila těsně za nimi, založila si ruce v bok a vrhla po dotázaném obviňující pohled. 

"Tys mu to jako nevysvětlil?"

"Ale jo," zvedl George ruce v obranném gestu a na okamžik spočinul na příchozí dívce pohledem. Na sobě měla jednoduché temně zelené šaty nad kolena a vlasy si vyčesala nahoru, moc jí to slušelo. "Samozřejmě, že vysvětlil-" 

"Ale já mu to nesežral," přerušil blonďák jeho vysvětlování. "Ostatně, k tomu se ještě dostaneme. Jaké jsou plány a co budeme pít?"

"K pití tu máme pivo, víno, whisky a na půlnoc samozřejmě sekt, ale pokud jde o program," vyměnil si rychlý pohled s Josefínou, "jestli jsi chtěl jít někam ven, tak to bohužel nemůžem."

A jakoby věděl, že se o něm vlastně právě mluvilo, vyřítil se zdivočelý Sherlock zpoza baru, u kterého všichni tři stáli, až Marek nadskočil a chvíli lamentoval, že má snad infarkt. George mezitím odlapil pejska do náruče a omluvně se na bratránka usmál. 

Josefína namítala, že s ním klidně zůstane doma, ať prý spolu klidně někam vyrazí, jestli měl něco v plánu, ale oba jí dost brzy utnuli. Blonďák to zamlouval, že se ptal jen tak, aby řeč nestála a její spolubydlící po ní hodil to ses asi zbláznila pohledem. 

"Ani omylem tě tu samotnou nenechám, zabavit se snad dokážeme i tady, ne?"

Jediná žena v místnosti se trochu zastyděla, i když vlastně neměla proč. 

"Tak dobře, já jen… to je jedno." Usmála se a optala se hosta, co tedy bude pít.

Chlapi nakonec zakotvili u piva a ona si nalila sklenku vína a šla se za nimi posadit k baru. 

Marek si pořádně zavdal ze své plechovky, pak zkoukl ty dva, kteří seděli naproti němu a začal. 

"Takže, tys kvůli němu nechala vybourat půl bytu-"

"Jedny dveře přece nejsou půlka bytu," přerušila ho s upřesněním, ale řečník její poznámku naprosto ignoroval.

"Pořídili jste si společně psa-"

"To byl Vánoční dárek pro Josie," ozval se tentokrát George, "nepořídili jsme si ho-"

"To je jedno," vzal si Marek zpátky slovo. "Zkrátka a dobře," sepnul ruce před sebou a oba dva je na střídačku hypnotizoval pohledem, "koho jako chcete oblbnout a hlavně proč? Vždyť je to jasný!"

Josefína nedokázala skrýt rozpaky. Poznámky a hovory na tohle téma jí byly fakt nepříjemné. Vždyť spolu nic nemají, jsou jen přátelé a ona má navíc kluka. O co všem jde?

George si jejího rozpoložení všiml, proto jí konejšivě položil svou tlapu na holé koleno a ujal se slova. "Hele Máro, fakt spolu nic nemáme. Jsme prostě jen dobří přátelé. Tečka. Navíc, vždyť Jo má přítele."

Na blonďákovi bylo vidět, že si myslí svoje, ale navenek zachoval formu. "Dobře no, tak v tom případě se omlouvám. Ale fakt to tak vypadá."

"To je v pohodě," nechala se slyšet hostitelka, "vlastně nejsi jediný, kdo si to myslí."

Tohle prohlášení zaujalo oba přítomné muže a tak se na ni teď upíraly dva páry zvědavých očí a dvojí pozvednuté obočí, přičemž blonďák své překvapení doprovodil polohlasným: "Ale nepovídej."

Josefína, která absolutně nečekala, že je ta nevinná poznámka tolik zaujme, se napila ze své sklenky a začala. 

"Tak v první řadě Tom," poslala významný pohlednk muži po své pravici, "ale o tom už jsme se bavili."

"Tom je ten její přítel," vysvětlovat George rychle svému bratranci. "Asi docela žárlí, dokonce se pohádali kvůli těm dveřím," objasňoval a hlavou přitom pohodil právě k příčině oné hádky.

"To se ani nedivím." zhodnotil to Marek okem odborníka a pokynul Josefíně, ať mluví dál.

"Pak je tu Linda," pokračovala, "tý se to od začátku moc nezdálo, že prej cizinec a co když mě někde vodkrouhne," zakoulela očima. "No ale včera, když jsme se za ní s Sherlockem stavovali, a zjistila, cos mi dal k Vánocům, okomentovala to slovy, že ten můj mýtický soused zřejmě nechce být jen soused."

George nevěděl, jak na Lindinu hlášku zareagovat, tak si jen odfrknul, napil se piva a zavrtěl hlavou. Za to Marka to zaujalo. 

"Proč mýtickému? Co to má bejt za obrat?"

Josefína pokrčila rameny a než se dostala k odpovědi, vyhrknul George: "No ona mě totiž přede všema schovává."

"Georgi!" vyjekla dotčeným hlasem a strčila do něj, až málem spadl z barové stoličky, protože to vůbec nečekal, "Když to řekneš takhle, zní to fakt blbě. Vždyť já to dělám hlavně kvůli tobě!"

"Však já vím, se tak nečil, kotě," odvětil jí se smíchem a bratranci hned dovysvětlil, jak se věci mají, že o něm vlastně krom něj, Jo a Toma nikdo neví. A Tom to ještě zjistil náhodou. Ta historka o jejich setkání v Josefínině kuchyni mimochodem Marka dost pobavila, chvíli se nemohl přestat smát a pak jen utrousil, že se tomu chudákovi klukovi vážně nelze divit, že si myslí, co si myslí.

To se Josefíně moc nelíbilo, ale zároveň uznávala, že to bylo dost vtipné, proto jen přes cukající koutky utrousila, že spolu ale fakt nic nemají.

Marek dopil pivo, jelikož mu při všem tom smíchu vcelku vyschlo v krku. 

"Možná ne," rozhodil rukama, "ale jestli jsem to dobře pochopil, tak vás dva spolu vlastně nikdo moc nezná, tak se pak nemůžeš divit, že to nechápou. Navíc," dodal ještě a pokrčil přitom rameny, "z vás dvou ta chemie fakt tryská."

"Co z nás tryská, to fakt nevím," zamyslela se a George to bůhví proč totálně odbouralo a div se smíchy neválel po stole. "Ale jinak máš asi pravdu," dokončila myšlenku, ale nikdo ji už moc nevnímal.

Někdy u druhé rundy kohosi napadlo, že by si mohli pustit na podkres nějakou hudbu, a tak Josefína, která neměla doma žádný hudební přehrávač, krom toho v mobilu, zapla televizi a v ní oblíbený playlist na youtube. A když už byla v obýváku, došlo jí o kolik pohodlněji se tam sedí, proto se tam nakonec usadili všichni. Hostitelé vedle sebe na gauči, tak, jak byli zvyklí a host v křesle naproti a hodnou chvíli si jen povídali. Semleli úplně všechno. Marek se zajímal, co bratránek zrovna točí a co ho čeká. A tak se mu George nadšeně svěřoval s novinou, že získal hlavní roli v Zaklínačovi, což tazateli naprosto překvapivě vůbec nic neřeklo.

"No tak ale brácho," vykulil na něj oči, "to mi chceš říct, že neznáš Zaklínače?"

"To přece není možný," přisadila si Josefína a přesedla si, neboť už měla téměř odkrvenou nohu od toho jak si na ní seděla. "Tos žil někde v jeskyni?"

"Proboha nechte mě," bránil se chudák neznalý, "prostě neznám, no."

Brunetka nesouhlasně kroutila hlavou. "Vždyť to je kultovní záležitost! Knížky, hry, seriál, film... dobře, seriál i film byly dost tragický, ale stejně. Jak tě to mohlo minout?"

George sledoval její filipiku s obdivem; že je do tohohle fantasy dílka blázen, to věděl, ale stejně mu to učarovalo. On sám ho taky miloval, ale dostal se k němu přes počítačové hry, knihy četl až později. 

A Marek? Ten se tím docela bavil, její výtka ho nechala chladným. 

"Hele, víš koho mi teď docela připomínáš?" pronesl s cukajícími koutky, "normálně jseš úplná Hermiona!" 

"No výborně, tak aspoň něco znáš," odvětila se spokojeným úsměvem a hodila pohoršený výraz po Georgovi, který na bratránkův objev reagoval smíchem a slovy, že to je fakt přesný. Debatu na tohle téma po chvíli ukončili se dvěma závěry. Prvním bylo, že se Marek skutečně celkem trefil, a ten druhý, že novou Hermionu to těší, jelikož je to její oblíbená postava.

Probrali toho ještě spoustu a zrovna byli uprostřed diskuze o autech, do které Josefína neměla moc čím přispět a tak z nudy koukla na hodinky. 

"Sakra, už je jedenáct," vyskočila z gauče a oba chlapi na ni nechápavě zírali. "Musím vzít Sherlyho ven, dokud tam ještě není úplnej Saigon."

Na to se zvedl i George. "Půjdu s tebou."

"To není nutný, my to zvládnem," venovalat mu zářivý úsměv a a procházejíc okolo něj ho letmo pohladila po zádech. "Aspoň při té příležitosti zavolám mámě a popřeju jí do nového roku."

"Dobře, tak buď opatrná, jo?" kladl jí na srdce.

"Rozkaz šéfe!" zahlaholila a i se svým čtyřnohým společníkem zmizela v předsíni a následně venku. A zatímco ona se procházela s pejskem na loučce před domem a telefonovala, Marek vycítil příležitost vytáhnout z bratránka to, co ho za celý večer zajímalo nejvíc. 

"Takže," otevřel si novou plechovku, opřel se v křesle a upřel na něj zvídavý pohled, "o co tady přesně jde?"

"Co tím myslíš?" zeptal se s přesvědčivou ledabylostí.

"Jak, co tím myslim? Prostě kde je problém, copak se ti nelíbí?"

"Jo tak," protáhl George, když mu došlo, oč kráčí, opřel se předloktími o kolena a sledoval prázdnou plechovku ve svých rukách. "O to nejde."

Jenže Marek se nenechal jen tak odbýt, vyptával se dál. "Tak o co teda?" 

Povzdechl si a váhavě začal. "Jsme prostě přátelé."

"S tím jdi do prdele, to přece není překážka."

George se zhluboka nadechl, ale pohled pořád upíral k té plechovce, nebo možná do země, kdo ví. "Něco bylo, jednou, v létě. A mně tehdy došlo, že bysme se mohli dostat do situace, kdy nebude cesty zpět a-"

Marek evidentně lehce otupen pozdní hodinou, nebo alkoholem nechápal obsah sdělení, polkl pivo, kterého se právě napil a vyhrkl: "Co to meleš?"

Jeho bratránek tedy konečně odložil plechovku, i když s poněkud větší razancí, než měl původně v úmyslu. "Prostě mi tehdy došlo, že bych moh docela klidně a hlavně úplně snadno ztratit hlavu, což by nebylo vůbec dobrý, takže jsme se dohodli, že se to nesmí opakovat."

"Proč by to nebylo dobrý?" vyzobl z předchozí věty tu nejzajímavější část, pak si nacpal pusu kouskem sushi a čekal na odpověď.

"Protože pro ni nejsem zrovna ideální chlap," rozhodil rukama a zadíval se svému bratranci do tváře. "Když pominu to, že jsem o dekádu starší-"

"To není tak velký problém."

"Sakra nepřerušuj mě," pronesl netrpělivě, zatímco se zvedal z pohovky a následně došel k oknu a během zírání ven přednesl Markovi své důvody přesně tak, jak si je sám promítal v hlavě tehdy v létě. A navrch k nim dodal jeden další. Je zadaná, to tehdy nebyla. A Marek musel chtě nechtě uznat, že na tom něco bylo. Ne na věku, na tom prdlajs záleží, ne na tom, že měla přítele, protože toho za chvíli už třeba mít nemusí. Ale i on si uvědomoval, že tohle by byl asi zatraceně náročný vztah na dálku, nemuseli  by se vidět třeba celé týdny. 

"A je to teda mezi váma v pohodě?"

"Jo jasně," odvětil mu George s úsměvem a došel si do lednice pro další plechovku.

Josefína se zvenku vrátila až asi dvacet minut před půlnocí, neboť hovor s mámou se krapet protáhl. Drahá matička se totiž snažila nenápadně vyzvídat podrobnosti o tom chlapíkovi, který ji u nich vyzvedával. A když neuspěla, učinila dceři obsáhlou přednášku o nástrahách řemesla společnic a podobných pracovnic, hovořila však dost kulantně a tak Josefíně trvalo několik dlouhých minut, než pochopila, o čem vlastně mluví. Jakmile jí to konečně došlo, zmohla se jen na: "Víš mami, chtěla jsem tě jen slyšet a popřát vám s Mirkem všechno nejlepší do nového roku. Takže tedy všechno nejlepší a ahoj." S tím hovor ukončila.

Po příchodu domů, ještě v bundě a s čepicí na hlavě došla do obýváku, dolila si sklenku, a jedním hltem jí půlku vypila. Oba přítomní na ni zůstali civět s pusou dokořán, až se jako první vzpamatoval George. "Kotě? Stalo se něco?"

Brunetka jen zdvihla ruku na znamení, ať ji chvíli nechají na pokoji, načež se odešla do předsíně odsvléknout. Když se vrátila do obýváku, Sherlock už zaujal své místo v páníčkově náruči a tak si zase přisedla k nim a bez jakéhokoliv úvodu vyhrkla: "Máma si myslí, že jseš můj pasák!"

Markovi v tu chvíli zaskočil kousek klobásy z jednohubky a George na Josefínu ni vytřeštil oči. "Cože?" vypálil, až se pejsek v jeho náruči vylekal a raději seskočil na zem a zaplul pod stůl. "Jak na tohle proboha přišla?"

Josefína stručně odvyprávěla vše, co věděla, i co si stihla domyslet. 

"Myslím, že je na čase porušit mé inkognito." Nevypadali ale, že by jej pochopili, proto svou myšlenku upřesnil. "Zajedeme za nimi, Josie. Tohle už není hra."

Sice se s ním chvíli dohadovala, že to opravdu není nutné, že o nic moc nejde. Máme to nějak vysvětlí, ale on se nedal. Něco takového si o ní prostě myslet nikdo nesmí, a už vůbec ne vlastní máma. V podstatě s ní o tom odmítl diskutovat, a to, že už byla skoro půlnoc, mu  hrálo do karet. Zvedl se, aby připravil vše na přípitek a za okamžik už se vracel se třemi sklenkami a každému po jedné podal. Všichni stáli uprostřed obýváku, George s Josefínou se navzájem objímali v pase a Marek se na ně culil. Všichni tři odpočítávali vteřiny do konce roku.

Zábava pokračovala ještě dlouho po půlnoci, přičemž počátkem večera navolený playlist slečny domácí už dávno dohrál a teď tam samy skákaly náhodné kousky, více či méně poslouchatelné. Chvílemi měli tendenci i tancovat, ale nakonec to vzdali, byli už vcelku dost unavení. Marka, který se už chystal objednávat si taxi, přemluvili, ať zůstane. George mu přenechá svou ložnici a sám složí hlavu na gauči. A tak hostitelé osaměli.

"To s tím gaučem jsi nemyslel vážně, že ne? Vždyť tam se nevejdu pořádně ani já," obrátila se na něj a musela se přitom opřít o futra, neboť se jí malinko zamotala hlava, "pojď si lehnout normálně ke mně, ne?"

George se zamračil. "Nevím, jestli je to dobrej nápad." A fakticky o tom dost pochyboval.

Josefína nechápala, na co naráží. "Proč by nebyl? Však by to nebylo poprvé, ne?"

"Jo-Jo, já…" prohlížel si svoje ruce a přemýšlel, jak říci to, co má na jazyku. Pak svýma modrošedýma očima vyhledal ty její čokoládové a vychrlil to. "Hele jsme opilí, jako tehdy mimochodem, a já bych nerad, aby se stalo něco, čeho bychom ráno litovali."

Zalapala po dechu. "Ale vždyť…"

"Neuvěřitelně mě přitahuješ a to, že jsme se na něčem dohodli, zrovna na tomhle nic moc nezmění." 

To pro ni bylo tak trochu jako studená sprcha. Myslela si, že jsou opravdu přátelé a přitom on ji celou dobu vnímá jen... jak vlastně? Nevěděla, co si myslet.

George její rozladění zaznamenal a když se k ničemu neměla, mluvil dál sám. "Neříkej, že ty to nemáš stejně," ušklíbl se, "moc dobře vím, jak na mě koukáš."

"Jo, ale…" vykoktala ze sebe a bezděčně o krok couvla.

"Není žádný ale. Myslím, že Marek to s tou chemií odhadl dobře a čím dřív to vezmem na vědomí, tím líp."

"Co tím jako myslíš? vystartovala na něj s bojovností trpasličího jorkšíra a udělala několik kroků směrem k němu.

"Třeba to, že bych byl nerad, aby dneska v noci k něčemu došlo," vyprsknul.

Josefína zrudla, stoupla si těsně před něj a zapíchla ukazováček do jeho hrudníku. "Nevím, jak ty, ale já nic takového v plánu rozhodně neměla, jsem zadaná, pamatuješ?" opáčila a z očí jí sršely blesky, "ostatně poprvé ses o tom vyjádřil dost jasně a já to tak od začátku beru!"

Podrbal se ve vlasech. "Já taky, jen říkám, že-" 

"Že co? Že když si teď půjdeš lehnout ke mně, okamžitě se na mě vrhneš?"

Kruci, tohle asi dost podělal. "Samozřejmě, že ne, já-"

"Tak přestaň dělat vlny, Downey," přerušila ho, "a pojď už si konečně lehnout!"

Už raději neprotestoval, zůstal však ještě chvíli stát, pak zavrtěl hlavou a následoval ji do ložnice.