Následující dny jim ubíhaly s děsivou rychlostí. Všechny byly totiž víceméně stejné. Vstávali brzy, aby se mohli společně nasnídat, toho se totiž nehodlali vzdávat, pak vzali Sherlocka, jak Josefína pejska pojmenovala, na rychlou procházku a úderem osmé hodiny ranní zasedala k učení. George ten čas využil většinou ke cvičení, běhání nebo i čtení a někdy si prostě jen sedl k ní a civěl na ni tak dlouho, dokud to nevzdala a nezaklapla knihu. Odpoledne a večery trávili spolu, většinou na procházkách městem, kde objevovali všechna zákoutí, zajímavá pro zvědavý psí čumáček a také v parcích, kde se mohl hafan dosyta vyběhat. A taky doma.

Jejich roztomilá rutina páru po deseti letech manželství byla narušena až předposlední den v roce.

Tentokrát se Josefína učila poměrně dost i po obědě, protože měla pocit, že zkrátka nestíhá. George se jí za to sice trošinku vysmál, protože v životě neviděl nikoho tolik se učit, ale nakonec ji přece jen nechal být a odešel k sobě, ať prý se pro něj staví, až skončí. A to také udělala, sklidila veškeré učebnice, výpisky, komentáře a úzetka na jednu hromadu, tu hodila na kraj velkého jídelního stolu a vydala se za svým spolubydlícím. Našla ho u něj v obýváku. Seděl na gauči, teda teď spíš ležel, nohy měl natažené na konferenčním stolku a spal. A ne sám. Na klíně mu ležel schoulený Sherlock a George jej i ve spánku jednou rukou instinktivně jistil, aby se ta chlupatá koule neskutálela na zem. No, co si budeme povídat, když je tam Josefína takhle našla, málem se roztekla.

V tu chvíli ale štěně, jako kdyby vycítilo její přítomnost, ospale otevřelo očka, zvedlo hlavu, a jakmile spatřilo paničku, okamžitě seskočilo ze svého vyhřívaného pelíšku a běželo k ní. George se jen trochu zamlel a něco zamrmlal, ale spal dál, proto se Josefína rozhodla, že vezme Sherlyho na procházku sama.

Venku už byla tma jako v pytli, a taky docela zima, ale nefoukal vítr a sněžit přestalo už asi před hodinou, takže vlastně by se dalo říci, že bylo na procházku ideální počasí. Navíc ji z toho učení trochu bolela hlava a chtěla se opravdu důkladně provětrat, takže zvolila neobvykle dlouhou trasu, která zahrnovala několik parčíků na nábřeží, stánek se svařákem v centru města a taky Lindino bydliště. I když to poslední byl spíše okamžitý nápad, než plán.

Jakmile stanula před brankou menší prvorepublikové vilky, ve které její kamarádka s rodiči bydlela, zmáčkla zvonek nadepsaný Bartošovi. Po chvíli se v okně v přízemí objevila Lindina rezatá hlava.

"Ahoj Lindi," upoutala na sebe pozornost, neboť to vypadalo, že kamarádka si jí za brankou nevšimla, "to jsem já, Josefína. Můžeš na chvíli ven?"

"Jeee, čau Pepuš, co ty tady? Děje se něco?" zvážněla najednou.

"Ale ne, nic se neděje," uklidňovala ji její hnědovlasá přítelkyně, "jen ti chci někoho představit."

Linda se ještě víc vyklonila z okna a zatřásla se zimou; na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem.

"A kde ho máš? Nikoho tam nevidím."

"Pojď sem a uvidíš!" Zavolala na ni do okna a culila se jako sluníčko. Strašně už se chtěla někomu pochlubit tou malou chlupatou katastrofou.

"No joo, porád, ty tajnůstkářko." zahučela, zmizela v okně, které následně zavřela.

Sotva po dvou minutkách se v kabátu a obmotaná šálou objevila za brankou, odemkla ji a zahalasila: "Tak koho mi to chceš představit?" A pak si všimla štěněte, jež právě úspěšně svázalo své paničce nohy vodítkem.

"Ježíš, ten je roztomilej, nebo roztomilá?" upřela na kamarádku tazavý pohled.

"Roztomilej," odvětila Josefína, "jmenuje se Sherlock" dodala ještě a jala se odmotávat vodítko ze svých nohou, protože jinak by se při první příležitosti určitě zabila.

To už si ale Linda dřepla na bobek a snažila se k sobě pejska nalákat, aby si ho mohla pořádně prohlédnout a taky pohladit.

"Ten je fakt boží, Pepi. Takovej chlupatej medvídek. Kdes k němu přišla?"

Chvilku přestala věnovat pozornost hafanovi, opět si stoupla a čekala, co se od kamarádky dozví.

Josefína se široce usmála, tak moc, že ještě kousek a trumfla by Jokera. "Dostala jsem ho."

"A?"

"Co a?" zeptala se zrzky rádoby nechápavě.

"Nedělej blbou Josefíno, samozřejmě mě zajímá od koho. Od mámy těžko a od toho trdla Benešovic pochybuju. Takže od koho?" Vlastně jí bylo vcelku jasné, od koho, ale chtěla to pochopitelně od své kamarádky slyšet.

Josefína se trochu zamračila, otočila se kolem dokola, protože Sherlock se okolo ní opět omotal, a odpověděla. "Ne, od Toma skutečně ne. Je od George."

"To si děláš kozy!" Dobře, tohle byla trochu přehnaná reakce, vždyť to vlastně odtušila už předem, ale stejně byla v šoku.

"To mi tady chceš říct, že tvůj kámoš, co nám ho tvrdošíjně odmítáš ukázat, ti dal k Vánocům psa?"

"Jo?" protáhla a pak se sehla k zemi a vzala ho do náruče, čímž Lindu samozřejmě obměkčila.

"Ten je fakt krásnej, co je to za rasu?" vyzvídala, mezi tím, co jej drbala za ouškama a zkoumala jeho až absurdně velké přední tlapky.

"Je to chodský pes, však víš, ten-"

"Ten, po kterém slintáš už roky myslíš?"

"Přesně ten," hlesla Josefína a vyčkávala.

"No, holka, nevím, kdo ten tvůj mýtický soused je, ale něco mi říká, že nechce být jen soused."

"Ale prdlajs!" naježila se, už je to tady zase. Nejen Tom, teď už i Linda?

"No jen neříkej. Vsadím se, že si na tenhle rozhovor ještě vzpomeneš." ušklíbla se na ni a pak dodala, "hele kočko, strašně ráda jsem tě viděla, a tebe samozřejmě taky," sklonila zas hlavu k chlupáčovi, který teď v teplé náruči skoro usínal, "ale budu se muset vrátit. Máme návštěvu. Přijeli teta se strejdou z Německa."

Josefína vykulila oči. "Ježíš Lindi, tos měla říct, bych tě vůbec nezdržovala."

"To neřeš, já se stejně potřebovala trochu osvěžit, voni hrozně lejou, přivezli si nějakej svůj bylinkovej dryák a nutí mě to pít taky." protočila očima a naznačila zvracení.

Josefína se uchechtla, popřála své kamarádce dobrou výdrž, rozloučili se, ale Linda na ní ještě ze schodů před vchodem zahalekala, že o tamtom si ještě promluví.

"To víš, že jo!" odkývala jí to a vydala se směrem k domovu.

***

Nazítří byl Silvestr, a ten se taky hodlal vymykat z všední rutiny. Dopoledne se George nabídl, že skočí na nákup, aby se tím později nemuseli zdržovat a zároveň jí tím i poskytne klid na učení. Měla sice obavu, jak to dopadne, protože si ještě živě vybavovala tátovy nákupy z doby, kdy bydlela u něj. Psát mu nákupy bylo dost vyčerpávající, jelikož u všeho potřeboval přesný druh a množství. Neexistovalo na nákupní seznam napsat jednoduše "jablka", musela vždy přesně specifikovat, že chce kilo jablek odrůdy Jonagold. V opačném případě se vystavovala riziku, že jí bude kvůli každé nejasné položce volat, nebo rovnou místo jablek donese blumy. Snažila se věřit tomu, že George se toho náročného úkolu zhostí lépe, než její táta.

"Zvládneš to?" zvedla ještě oči od výpisků a naposledy se ujišťovala, že je připraven.

Zakroutil hlavou. "Prosím tě Jo, je to jen nákup, uklidni se, jo? Nejsem malej kluk." A pakoval se k odchodu.

"To teda ne," uchechtla se mu za zády, ale pak jí zrak padl na žlutě podtrhané výpisky.

"Joo, Georgi?"

S rukou na futrech se otočil ve dveřích a tázavě na ni pohlédl. "No?"

"Kup mi prosímtě pár žlutých zvýrazňovačů. Už mám jen jeden."

"A jeden ti nestačí? Kolik jich chceš?"

Josefína se na malý moment zamyslela. "Já nevím, aspoň tak deset?"

"Bože, co s nima děláš, to je žereš?" Jako fakt, tolik zvýrazňovačů snad ani nikdy neviděl pohromadě, teda krom papírnictví, samozřejmě.

"Ne, nežeru, ty vtipnej. Mám prostě velkou spotřebu, no."

"Takže deset?"

"Jo," usmála se na něj sladce, "a jen žluté, prosím."

Nákup, k Josefínině velkému překvapení, zvládl bravurně, jen přinesl na její vkus trochu moc alkoholu. Vždyť budou jen tři, tak na co dva kartóny piva, čtyři láhve vína, dva šampusy a dvě dvanáctileté whisky? Sakra, ten se ale plácl přes kapsu.

"Ty se dnes hodláš úplně zrušit, svalovče?"

"Co? Proč? Auu" vyjekl, protože se mu do nohy právě zakousla chlupatá koule a on se pěkně lekl.

"No když koukám, kolik jsi přinesl alkoholu..." nechala větu nedokončenou.

"Ale ne, jen jsem se asi nechal trochu unést. Neboj, ostudu ti neudělám." Odbyl její obavy, setřásl z nohy psího parazita a společně začali nákup vybalovat a uklízet.

Po rychlém obědě měli do šesti hodin, kdy měl přijít Marek, stále ještě dost času, a tak George prohlásil, že si jde na chvíli odfrknout a pak si nejspíš půjde zaběhat a do posilovny.

Josefína, která své následující chvíle viděla zcela jasně a zcela nepřekvapivě ve společnosti trestního práva, se ušklíbla.

"Vážně, Georgi? I dnes?"

Nechápala to. Co ho na tom jako tak baví? Ještě tak ten běh, budiž, když člověk nemá pocit, že mu shoří lýtka a vykašle plíce, to může být i fajn. Navíc venku, na čerstvém vzduchu. Ale posilovna? Mimoděk se otřásla odporem, tam by ji nikdo nedostal.

Ušklíbl se a rozhodil rukama. "Musím, kotě. Tohle tělo mě živí." Téměř okamžitě se ale zarazil. "To znělo asi dost blbě, co?"

Josefína na něj chvíli zírala a pak vybuchla smíchy, stejně tak, jako on.

"Jo, to teda znělo," vysoukala ze sebe a rukou ho odháněla pryč.

"Tak radši jdi, ty prostitute, nebo se na to učení vůbec nebudu moct soustředit."

Chtěla ten čas, který ještě zbýval, než se bude muset pustit do přípravy večerního pohoštění, využít co nejlépe. Už takhle měla dost výčitek, že se učení nevěnuje tak, jak má normálně ve zvyku. Nemluvě o tom, že o práci nezavadila od začátku vánočních prázdnin. Naštěstí trestní právo, přesto, že je to složitý obor a je tam toho opravdu dost k přečtení a zapamatování, prostě milovala a šlo jí od ruky o dost lehčeji, než jiné předměty. Ještě že tak, copak by mohla strávit celé dny nad studiem, když je tu on?