Krátce před čtvrtou hodinou jí George volal, že už je tady, vykoukla proto z okna a spatřila před domem jeho auto i jeho samotného. Opíral se o vůz a čekal na ni. Krátce mu zamávala a odešla se rozloučit s mámou i Mirkem, ještě jednou jim poděkovala za dárky a za pár minut se již s menší sportovní taškou přes rameno a krabičkou cukroví v ruce hnala po zasněženém chodníčku k brance.

"Ahoj!" Zavolala na něj vesele a následně mu ladně vplula do náruče, neb jí na sněhu podjela noha.

George se zasmál.

"No ahoj," odpověděl na pozdrav, zatímco ji chytal, aby neupadla a pak ji pevně stiskl v objetí, "kdybych věděl, že se mi budeš takhle vrhat do náruče, jel bych snad ještě rychleji."

"Moc vtipný. Pojeď, určitě nás šmírujou za záclonou," zavelela a už házela tašku do kufru, krabičku zajistila v menší boční přihrádce a následně nasedla na sedadlo spolujezdce. George upoutal pohyb v okně, zamával směrem, kde za sklem svítily dva obličeje a nasedl také. Netušil, že celá tahle scénka její mámu jen utvrdila v tom, že se skutečně děje něco nekalého. Vždyť odjela tak narychlo, s cizím chlápkem, kterého jim údajně nemůže představit, v luxusním autě drahém jako prase. Je to jasné, ta holka se tahá s mafiánem, přinejmenším.

Ještě než nastartoval, obrátil se na ni a vážně se zeptal: "Ty, Jo, je pravda, že je tady v Brně nějaký orloj, co vypadá jako...ehm," odkašlal si, ale ani nemusel pokračovat, bylo jí jasné o čem mluví.

"Jo, to je, proč?" zbystřila, byla zvědavá, co z něj vypadne za volovinu.

"Tak to je hustý. Jedeme, vyfotíme se tam! To mi totiž fakt nikdo neuvěří."

"Zapomeň, nebudu se s tebou fotit u obřího... ty-víš-čeho. A stejně už bude za chvíli tma." Odbyla ho nesmlouvavě. George se ji ještě snažil přemluvit, ale neuspěl.

"Stejně mi dlužíš fotku, a musí to být ještě dneska, dokud jsi ráda, že mě vidíš." Zachytil její nechápavý pohled a tak dodal: "No, za pár dnů ti polezu krkem a kdo se pak má na ty škleby koukat."

"Hele," dloubla ho do žeber, "laskavě nebuď drzej, nebo nedostaneš svůj dárek."

Uf. Tak tohle byla trošku podpásovka. Určitě to nevyslovila úmyslně jako dvojsmysl, ale jeho mozek si to tak rozhodně přebral. Ani nevěděl jak a proč, ale najednou měl před očima ji jako svůj dárek, jen v prádle a lodičkách. Nebylo jednoduché tu představu z hlavy vyhnat, a už vůbec ne od doby, co se spolu vyspali, už věděl, o co přichází. Jenže jeho názor se nijak nezměnil. Zamrkal a zvedl ruce na znamení, že se vzdává a prohlásil, že už teda raději nic říkat nebude.

Pak konečně vyrazili domů. Cesta ubíhala vcelku rychle a poklidně, míjeli totiž naprosté minimum aut, všichni si zřejmě užívali první svátek vánoční se svými rodinami někde v teple a ne jako ti dva blázni na D1.

Po pár písničkách začali z rádia vyhrávat Rammsteini a jakmile si to George uvědomil, omlouval se a instruoval svou spolujezdkyni, ať tam klidně pustí, co chce, na co má náladu. Ona se na něj jen usmála a odvětila, že to je v pořádku, že si je docela ráda poslechne a uvelebila se v sedadle pohodlněji.

George vytřeštil oči. "Cože? Já jsem snad špatně slyšel. Od kdy?"

Josefína se záhadně ušklíbla, pokrčila rameny a pronesla: "Ani nevím, párkrát jsem si je pustila a některé písničky jsou docela fajn."

"To jsem ti tolik chyběl?" žertoval, ale lhal by si do kapsy, kdyby tvrdil, že ho to nenapadlo.

Josefína se ošila a upřela na něj své čokoládové oči. "A když řeknu, že jo?"

"Budu namyšlenej."

"To už jseš, takže to neřeknu," usadila ho a dál si do rytmu bubnovala prsty do středového panelu.

Domů se dostali až k večeru. George nesl v ruce svou tašku a přes rameno měl hozenou tu její, do které zvládla narvat i oba díly komentáře, a jakmile se vysoukali z výtahu, vrazila mu do ruky i krabičku cukroví, aby měla volné ruce. V předsíni ho jen tak tak nechala zout boty a už mu zezadu zakrývala oči, což šlo popravdě dost těžko, protože výškový rozdíl jí to dost komplikoval. Nakonec se jim ale podařilo přesunout se v té prapodivné pozici až do kuchyně, kde se ho otázala, jestli je připravený a když ji ujistil, že ano, se slovy: "Veselé Vánoce," ruce z jeho očí zase sundala.

Bylo by efektní říct, že oněměl, ale to by nebyla pravda, naopak.

"No to si děláš prdel!"

Zahodil na zem tašky i bundu, cukroví mu raději sama sebrala z ruky a dala na stůl. Zíral na obrovskou rudou mašli a pak na Josefínu a zas na mašli.

"Ty ses totálně zbláznila!"

Přejel si rukou po strništi a teď skutečně na chvíli oněměl, ale po pár vteřinách se k ní otočil a dychtivě vyhrkl: "smím?"

"No jasně, je to přece tvůj dárek." Na tváři jí hrál snad ten největší úsměv za poslední měsíc.

George vzal opatrně, snad až s posvátnou úctou, za kliku, udělal krok a ocitl se ve své kuchyni, která tam mimochodem byla absolutně zbytečná. Možná by mohl popřemýšlet o lepším využití prostoru. Rozhlédl se po svém bytě a pak upřel svůj pohled zpět na Josefínu.

"Ty jseš vážně neuvěřitelnej magor, kotě!" zahlásil a následně ji zmáčkl v medvědím objetí.

Po chvíli, kdy si jen užívala jeho blízkosti, k němu zvedla hlavu, přičemž musela být dost v záklonu, a pronesla, že si není jistá, kdo z nich dvou je větší magor, jestli ten, kdo nechá jako vánoční dárek vysekat do zdi dveře, nebo ten, kdo má z dveří k Vánocům tak hroznou radost. Na to jí spokojeně odpověděl, že se tedy k sobě aspoň hodí.

"Měl bys poděkovat i Markovi, pomohl mi s tím."

"Vážně?" Zvedl obočí a hned na to se zamračil. "A jak jste k sobě přišli?"

"Jednoduše, nechals mi tu jeho vizitku. A zajímal ho výsledek, tak myslím, že bysme ho mohli pozvat k nám na večeři? Něco uvařím a-"

Něco ho na jejích slovech zarazilo. "K nám?"

"Nechytej mě za slovo, však jsi sám posledně říkal, že jsi tu doma."

"Však taky jo a už bylo načase, aby sis to přiznala i ty," mrkl na ni a nonšalatně si uhladil vlasy, "koneckonců, teď už tu fakt žijeme spolu. V jednom bytě..." Musela uznat, že má pravdu.

"A pojď, chci se se svým dárkem vyfotit a hned to Markovi pošlem."

Pokroutila hlavou. Jak proboha mohla bez něj žít? Jaktože za celé ty předchozí roky neumřela nudou? Záhada. Ale každopádně jak řekl, tak udělali. Nejdřív jedna způsobná fotka v objetí přede dveřmi s mašlí, pak druhá, jak v hraném údivu na dveře civí a nakonec se vzdálil, sloupnul druhou mašli ze své strany dveří, nalepil ji Josefíně na hrudník a poslední fotku vyfotil v okamžiku, kdy ji omašlovanou políbil na tvář.

Když viděla, co z toho posledního záběru vzniklo, kategoricky mu zakázala to komukoliv posílat, nebo s tím vůbec dělat cokoliv jiného, než okamžitě smazat. Snímek totiž působil dojmem, jako kdyby mu krom dveří, dala darem i sama sebe. Ale naprosto ji ignoroval. Odesláno.

"Ty jsi blbej!" okomentovala jeho počínání a pleskla jej přitom po ruce, ale vzápětí přišla od Marka odpověď. Pozvání přijal a ještě jim pogratuloval, že jim to spolu moc sluší a jak je rád, že se konečně oklepal z Kate. Georgeově nové spolubydlící lehce zrůžověly tváře, což mu samozřejmě neušlo, neb jí ten ruměnec neuvěřitelně slušel, a slíbil, že to bratránkovi vysvětlí.

Při čekání na večeři, kterou si objednali, jelikož Josefína odmítla vařit, teda odmítla by, kdyby to po ní ovšem někdo chtěl, si rozdali i zbytek dárků. Ona jemu darovala ještě hrneček se zaklínačským medailonem, který sama namalovala, aby měl u ní, tedy vlastně u nich, vlastní hrnek na kafe. A on jí věnoval první vydání zaklínače, podepsané. V podstatě nesehnatelné vydání podepsané od autora, který není zrovna známý svou vstřícností.

"Ještě pro tebe mám jeden dárek," oznámil jí se šibalským úsměvem. "Ale necestoval se mnou z Londýna, teprve pro něj musím zítra zajet."

"Hmm, to zní tajemně," poposedla si na pohovce a nastražila uši, "prozradíš mi, o co jde?"

"To teda neprozradím," zavrtěl pobaveně hlavou. Věděl, že bude vyzvídat a že bude dotčená, protože to nakousl a nedopověděl, ale musel to udělat. Zaprvé nechtěl, aby si myslela, že pro ni má jen knihu, a za druhé ji prostě toužil trochu pozlobit, nechat ji v napětí.

"To se ale nedělá," vyhrkla a zaškaredila se na něj.

Zatvářil se spokojeně. "Já vím, ale vážně budeš muset počkat do zítřka. Neboj," dodal smířlivě, "hned ráno se vypařím a tak za dvě hodiny tu budu i s dárkem. To přežiješ."

"No dobře, už se nemůžu dočkat."

Josefína se snažila ještě chvíli přesvědčit George, ať ji nechá aspoň hádat, ale byl neoblomný. Stejně by to neuhodla, dohadování přerušil až zvonek, večeře.

Když se i s krabičkami plnými vietnamského jídla, protože zrovna moc na výběr neměli, usadili na gauči, spočinul její pohled na knize, kterou před chvílí dostala, a jen tak mezi řečí prohlásila, že kdyby chtěl, tak na tohle by ji tutově sbalil.

Georgeovo obočí vyjelo až kamsi do vlasů a málem se udusil kouskem kuřete. Tak tohle už ale musela udělat naschvál. Proč? "To má být návrh?"

"Ježíš ne," plácla se do čela, "jen se snažím vyjádřit, jak naprosto boží to je dárek."

Oddechl si, vážně by mu takovým návrhem asi dost zamotala hlavu. Opět.

"Co vlastně Tom, jak jste oslavili Vánoce?" změnil mezi sousty téma a na Josefíně bylo vidět, že se jí do tohohle moc nechce. "Je všechno v pořádku?"

"Ale jo," hlesla najednou bez nálady. Pověděla mu, jak se pohádali kvůli těm dveřím a několik dalších dnů spolu vůbec nemluvili, v jak rozpačité a napjaté atmosféře si předávali dárky, i to, že hned druhý den odjel s rodiči lyžovat do Itálie a hned, co se vrátí, sbalí si zase svých pět švestek a pojede s partou kamarádů slavit Silvestra k jednomu z nich na chatu.

"Promiň, to jsem netušil," omlouval se. "A mrzí mě, že ti to tak komplikuju." Fakt se cítil mizerně.

"Nemel blbosti," odbyla ho. "Sice jsme se pohádali, ale odjel by zaručeně i bez toho."

"Myslíš, že žárlí?" zeptal se a odložil na stolek prázdnou krabičku a do ní opatrně položil i hůlky, aby se neskutálely.

"Na tebe?" ujišťovala se celkem zbytečně a i ona odložila krabičku, ale na rozdíl od něj ne prázdnou. Přešla ji chuť. "Já ani nevím. Nepřijde mi, že by vyloženě žárlil, že by si myslel bůhví co spolu nemáme. Nejspíš ho tak nějak sere, s jakou samozřejmostí mám ve svým životě jinýho chlapa."

"Takže žárlí," zhodnotil George, protože podle jeho mínění mu tu právě popsala celkem výstižnou definici toho zelenookého netvora. Nechtěl, ale musel se zeptat, i když se odpovědi popravdě docela bál. "Mám se nějak stáhnout, nebo něco? Vážně bych ti nerad šlapal po štěstí..."

"Ty jsi fakt trdlo, Georgie." Zase ta zdrobnělina. "Ne, to fakt nemusíš. Zaprvé to tak nechci a za druhé si myslím, že si stejně nedokážeme dát takovej odstup. A navíc, neděláme nic špatnýho, ne?"

Chvíli jí opětoval upřený pohled, ale v hlavě mu jako varovné světýlko znovu problikly všechny ty nevhodné myšlenky posledních hodin. Navenek se však jen usmál.

"Ne, to neděláme." A tak to taky zůstane, pomyslel si.

Dál už se tomuto tématu nevěnovali a užili si příjemný večer. Josefína rozsvítila světýlka na malém stromečku, popíjeli čaj a vyprávěli si.

***

Když se ráno vzbudila, už tam George nebyl, jen na lednici na ni čekal vzkaz.

"Jel jsem vyzvednout ten tvůj dárek, za chvíli jsem zpět. G."

Ač byla neuvěřitelně natěšená a trochu i nervózní, chtěla čas využít co nejlépe a k snídani si vzala učebnici trestního práva. Ale přece jen to bylo marné, nemohla se vůbec soustředit. Každou větu četla několikrát a stejně z toho nevěděla nic. Knihu zavřela a opřela se do opěradla.

"Sakra Georgi, proč mi tohle děláš?"

Nakonec se rozhodla, že aspoň připraví oběd. Chvíli váhala, jestli by neměla uvařit něco slavnostnějšího, přece jen, druhý svátek vánoční, kachna v mrazáku...Ale pak to zamítla, kachna by stejně rozmrznout nestihla a kdo ví, jestli by ji vůbec jedl? Po krátké úvaze zvítězily lasagne, beztak by měla dodržet tradici, když už ji zavedla, a pustila se do přípravy.

Právě zapla troubu a svlékala si zástěru, když se ozvalo rachocení klíčů, podivné šustění a následně i Georgův hlas.

"Josie?" zvolal z předsíně a následně strčil hlavu do pootevřených dveří, "jseš tam?"

"Jasně, že jsem, kde bych byla."

"Tak zavři oči," nakázal jí vesele a čekal, až jeho požadavek splní. Předpokládal, že bude trochu protestovat, ale podvolila se okamžitě. Zavřela oči a jednou rukou opřená o desku kuchyňské linky vyčkávala, s čím přijde. On mezitím došel až k ní.

"Už můžeš."

Jakmile otevřela oči, měla pocit, že to s ní nejspíš šlehne. Zírala střídavě na George a na chlupatou kuličku v jeho náruči. Usmívala se, ale z očí jí pomaličku začaly stékat slzy dojetí a ona je netrpělivě stírala hřbetem ruky.

"Georgi, to..." snažila se vykoktat skrze smích a vzlyky a podívala se na něj s otázkou v očích. "To je...?"

"Ano, je," přisvědčil. "Nezlobíš se?" Trochu znejistěl, když viděl její reakci.

"Blázníš?" vyvalila na něj oči. "Jak bych se mohla zlobit, vždyť to je choďák, tys mi koupil choďáka!" vypískla a natáhla ruce k vykulenému chundelatému balíčku: "Můžu?"

George s úsměvem od ucha k uchu přikývl a chlupáče jí podal. Josefína ho nejprve zvedla do výšky svých očí. "Ahoj, miláčku," pozdravila ho a následně si jej přitulila k hrudníku a chvíli jen drbala pejska v sametovém kožíšku a zamilovaně si ho prohlížela. A George si zas prohlížel ji. Pak se novopečená psí máma vrhla k němu, i se štěňátkem na hrudníku se schoulila do jeho náruče a šeptla své "Děkuju."