"Dobře, takže nejlepší kamarád mojí holky, o kterém jsem si až doteď myslel, že vůbec ani neexistuje, je ve skutečnosti George Downey?"

Kývla. Nevěděla, co víc na to říct. Ale nezdálo se, že by ji bral na vědomí. S rukama zaraženýma do vlasů přecházel kuchyní tam a zpět a skoro bylo i vidět, jak se mu vaří mozek.
Chtěl vědět naprosto vše od samého začátku; jak se seznámili, kdy se z nich stali tak blízcí přátelé a proč se tu promenáduje jen v prádle. To poslední ho dost možná zajímalo nejvíc. Na všechny jeho otázky pravdivě odpověděla, ale když došlo na Georgeův exhibicionismus, musela jen pokrčit rameny, na tohle fakt odpověď neznala. Tom pokroutil hlavou, asi že to tedy řešit nebudou.

V tom se v kuchyni opět objevil ten, jenž ji před chvílí opustil a tvářil se kajícně, nikdy by nevěřila, že něco takového dovede, ale pak jí došlo, že je herec, dovede cokoliv.

"Já se fakt omlouvám. Nenapadlo mě, že nepřijdeš sama a měl jsem strašnej hlad," snažil se omluvit své předchozí nestydaté vystoupení.

"Měls takovej hlad, že ses nestihl ani oblíct?" uchechtla se, vlastně se mu spíš tak trochu vysmála. Věděla že jakékoliv vysvětlování není jeho silnou stránkou.

On se ale nenechal ani v nejmenším rozhodit. Zazubil se a prohlásil, že přesně nějak tak to muselo být. V jejích očích nad smíchem převzala vládu starost. "A najedl ses teda?".

Zavrtěl hlavou, nestihl to, akorát přišli.

Tom tam stál, jak kdyby na něj někdo seslal petrificus totalus, jediný pohyb zaznamenaly oči, které kmitaly sem a tam podle toho, kdo zrovna hovořil.

Josefína nandala hladovému ex-naháčovi zbytek lasagní a se slovy: "tak papej, ty moje hladové štěně," před něj postavila talíř a popřála mu dobrou chuť.

Tom vyvalil oči a chtěl předchozí průpovídku nějak okomentovat, ale nic použitelného ho nenapadlo, tak jen mávl rukou a nechal to plavat. Všichni teď seděli u jídelního stolu a chvíli bylo slyšet jen cinkání příboru o talíř, načež George dojedl. Odsunul talíř, hodil po kuchařce vděčným pohledem a rozvalil se na židli tak moc, jak to bylo možné. Přesto neshledal posez zrovna pohodlným, proto navrhl přesun do obýváku, kde se svalil do křesla, zatímco mladý páreček se usadil proti němu na gauči.

"Ty, Georgi," začal opatrně, "je pravda, žes chodil s tou modelkou, no...s Adrianou Hunt?"

"Ne," odpověděl ledabyle, "párkrát jsme si vyšli, ale nic z toho nebylo. Proč tě to zajímá?"

"Jen tak," zadrmolil Tom a rychle pokračoval, "a s Kate Miller? Ta byla fakt...auuu, co je?" zařval když ho Josefína bolestivě dloubla do žeber a zatvářila se na něj opravdu hodně zle, jenže pak jí došlo, že její přítel o tom, co bylo nebo nebylo mezi těmi dvěma, nemohl tušit ani ň. A taky zaznamenala z křesla jejím směrem tazavý pohled.

"Nemusíš ho zpovídat jak nějaká psychotická fanynka, ne?" vymyslela si narychlo, aby odvedla pozornost, nebyla si jistá, jak moc je téma Kate bezpečné. Tom se zatvářil ublíženě, na což ona zas odpověděla očima v sloup. "No ještě si můžeš říct o autogram, ať to máme komplet."

"Nech ho, Jo-Jo. Náhodou zas musím ocenit, že má lepší postřeh, než ty," zhodnotil a koutek úst mu vyjel vzhůru v malém škádlivém úšklebku.

"Georgie!" oslovila jej schválně zdrobnělinou, která k jeho výzoru pasovala asi jako pěst na oko, "jestli narážíš na to, co si myslím, nech to být, prosím. Víš, že se stydím ještě dneska," zaškemrala, ale zřejmě jí to nebylo nic platné.

"Ale no tak, víš, že se nezlobím a nezlobil jsem se ani tehdy, nemáš se vůbec proč stydět. Navíc to bylo docela roztomilé," mrkl na ni a škodolibě si užíval její rozpaky.

Oční kontakt, který mezi nimi během posledních vteřin panoval, narušil Tom.

"Ehm," odkašlal si hraně, "hele, já jsem tady taky a vůbec nemám páru, o čem to mluvíte, nechcete mě zasvětit?" pronesl a těkal pohledem z jednoho na druhého. Josefína schovala své rozpaky do dlaní a tak se slova ujal George.

"To bylo tak, pozval jsem tvoji drahou polovičku na večeři..." a odvyprávěl celý příběh o tom, jak se potkali na chodbě a strávili spolu celý večer, přičemž Josefína jej poznala prakticky až tehdy, kdy se jí sám prásknul.

"No tak to kecáš!" vypálil Tom nevěřícně a vykulil na vypravěče oči, načež se otočil ke své přítelkyni, která už si obličej neschovávala, ale za to její tváře měly o poznání červenější odstín. "Jaks ho jako mohla nepoznat?"

"Já nevím," rozhodila rukama, "prostě nevím. Šla jsem domů ze zkoušky, byla jsem děsně unavená a prostě jsem asi vypla, no." Přesunula se pohledem z Toma na George a když viděla, jak dobře se tím baví, mrskla po něm polštář.

Nakonec se z toho neplánovaného setkání stala docela fajn záležitost. Dlouho si povídali. Tomáš se vyptával, jaké to je být hercem, čím vším už před kamerou byl, tahal z něj klepy a veselé historky. Byl zkrátka neuvěřitelně zvědavý. Josefína byla z jeho vyptávání trochu nesvá. Věděla proč sem její nejlepší přítel začal jezdit, že tohle všecko mělo zůstat v Londýně a tady zkrátka měl být jen obyčejný chlap. Měla chvílemi nutkání svého kluka usměrňovat, ale když viděla, že ten, jehož chtěla bránit, se zdá v pohodě a že si ti dva vlastně docela rozumí, uklidnila se. Dva nejdůležitější chlapi jejího života tu sedí u ní v obýváku a povídají si, v tuhle chvíli by si snad nemohla přát víc.

K večeru se ozval hlad a tak si objednali pizzu a tlachali dál. Kolem desáté se Tomáš zvedl s tím, že půjde domů. Josefínu to vcelku překvapilo.

"Klidně zůstaň, vždyť jsem s tím i počítala," snažila se ho přemluvit, ale bezúspěšně.

"Ne zlato, půjdu. Zítra hned ráno jdeme s tátou na squash a vy si stejnak určitě máte co říct."

Neprotestovala, vlastně měl pravdu, takže se rovnou zvedla také. Ale než stačila cokoliv dalšího říct nebo udělat, začal se ze svého místa na křesle zvedat i George. "Myslím, že už bych měl taky-" nestihl ale větu dokončit, protože byl hrubě přerušen.

"Tak na to ani nemysli, kamaráde!" nakázala mu Josefína a výhružným pohledem ho usadila zpět do křesla. Uposlechl a poslušně čekal, než se ti dva rozloučí, co měl taky jiného dělat, že.

Jakmile se vrátila, navrhl, že by si mohli zpříjemnit zbytek večera něčím dobrým k pití.

"Jasně, cokoliv najdeš," souhlasila. Vlastně tuhle eventualitu předvídala, takže v jejím včerejším nákupu se nacházely i dvě láhve vína, pár piv a dokonce i tullamorka; ta jeho speciální láhev ze skotských blat to sice nebyla, ale kdo ví, třeba přijde k chuti. Ostatně do bábovky ji může nalít vždycky. George se ale překvapivě vrátil z kuchyně s lahví červeného a dvěma sklenkami a přisedl si k ní na gauč.

"Máš ho ráda?" zeptal se, zatímco otevíral víno.

"Cože? Tohle víno? Nevím, kupovala jsem ho prvně."

"Ale ne víno," odvětil, "mluvím o Tomovi."

"Aha," zastyděla se, jasně, že nemluví o víně. "Jo, to mám. Proč se ptáš?"

"Jen tak, představoval jsem si vedle tebe někoho," zamyslel se nad správným vyjádřením, "dospělejšího, řekněme?" Podal jí sklenku a upřel pohled do její tváře.

"Co tím myslíš?" svraštila čelo v zamyšleném výrazu. "Uznávám, že je trochu prdlej a možná v některých věcech krapet nevyzrálej, ale vážně ho mám ráda. Je hrozně fajn, je s ním legrace a..."

"To je v pořádku, Josie," přerušil její monolog, "nemusíš mi nic vysvětlovat, nebo se snad obhajovat. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi šťastná. To je celý." Usmál se na ni, přičemž ukázal své perfektní zuby.

"Jsem," řekla vážně, načež ho dloubla do žeber, "a když jsi tady, tak už mi nic nechybí." Na to George reagoval pozvednutím své sklenky a se slovy: "tak na tebe," cinkl o tu její.

"Mimochodem, víš, jak jsem ti na podzim říkal o tom projektu od netflixu?" změnil téma ihned co polkl první doušek vína.

Josefína se vedle něj uvelebila pohodlněji. "Máš na mysli ten, o kterém jsi mi celý nadšený vyprávěl, že bys měl ohromný zájem o hlavní roli, ale odmítl jsi mi říct, o co přesně jde?"

"Jo," uchechtnul se, "přesně ten."

"A povíš mi to, nebo to z tebe musím vytáhnout?"

"No, sice by mě docela zajímaly tvoje výslechové metody, protože věřím, že máš k tomuhle dost načteno..."

"Ty jsi blbej," pleskla ho po ruce. Naštěstí ne po té, v které držel sklenku vína. I tak ale sklo radši odložil, měl totiž docela představu, co bude následovat.

"No prostě ti to rovnou povím, jestli teda nic nenamítáš." A když nenamítala, tak pokračoval. "Netflix připravuje nový projekt, seriál na motivy Zaklínače a-"

Přerušilo ho nadšené zavýsknutí, následované vyděšeným vyjeknutím, když si uvědomila, že vychrstla skoro celý obsah svojí skleničky na gauč. Okamžitě vyskočila a rozhlížela se, čím napravit tu kalamitu. George se zvedl také a podal jí ze stolu krabici papírových kapesníků.

Věděl, že miluje knižní sérii i hry, stejně jako on, ale tak bouřlivou reakci úplně nepředvídal. Co proboha udělá, až jí poví, že tu roli dostal?

Josefína vysušila co šlo, odnesla mokré kapesníčky do koše a už zas visela na svém společníkovi pohledem a vyzývala ho, ať sakra pokračuje.

"Dostal jsem tu roli, budu hrát Geral-" opět nedostal šanci dokončit větu, protože se mu v naprosté euforii vrhla okolo krku. Nějakou dobu se tam tak objímali a sdíleli své nadšení. Pak se znovu posadili a dolili si víno.

"Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Geralt, to je splněný sen, viď?" usmívala se na něj jako sluníčko. Přikývl.

Láhev už byla dávno prázdná, ale oni si měli stále co říct. Nakonec šli spát až k ránu.

George se probudil brzy, včera toho přes den naspal dost do zásoby a tak už v pět nemohl spát. Po hodině zírání do stropu vstal a šel si vedle udělat kafe. Vůně čerstvě namleté kávy ale probudila i Josefínu a přilákala ji do kuchyně.

"Co tu blbneš takhle brzy?" zjevila se za ním z ničeho nic a pěkně ho vyděsila.

Když se vzpamatoval, vypravil ze sebe: "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit, nemohl jsem spát. Ale ty si běž klidně ještě lehnout."

Vzdorovitě vystrčila bradu. "To teda ne, když už jsem vzhůru, nikam nejdu. Vždyť dneska odjíždíš."

"Vlastně poletím až zítra ráno," obdařil ji úsměvem, načež si všiml, že se jen v tílku a šortkách, co měla na spaní, třese zimou. "Vrať se do postele, ať tu nezmrzneš," řekl a do ruky jí vtiskl hrnek s kávou, kterou si původně dělal pro sebe, a na čelo něžnou pusu. "Přinesu ti snídani."

A jak řekl, tak taky udělal, donesl tác plný ovoce, pečiva, vajíček se šunkou a taky šálek kávy, tentokrát už vážně pro sebe. Když dojedli, svalil se na polštář vedle Josefíny a zeptal se: "Co budeme dělat?"

"To netuším, máš nějaký návrh?"

V modrošedých očích mu zasvítily jiskričky. "Podíváme se na zaklínače!"

"Cože? Na ten příšerný polský seriál, který vypadá asi tak o 15 let starší, než doopravdy je?"

"Jo, ten myslím."

"Tak jo."

Vykulil na ni oči. Když říkala, jak je strašný, nečekal, že bude tak rychle souhlasit. "Tak já pro něj dojdu a rovnou se teda i obleču, a ty bys měla taky. Tohle," mávnutím rukou zahrnul do popisu sebe, ji i pozůstatky snídaně v posteli, "už by se asi vysvětlovalo blbě."

O pár minut později se znovu setkali v kuchyni, kde si Josefína vařila vodu na čaj. "Chceš taky něco?"

Usadil se u baru a pozoval ji. "Jo, chci spojovací dveře z mojí kuchyně do tvojí!"

"A něco krom toho?" Uchechtla se.

"Ne vážně," znovu vstal a zamířil k ní, "mně už nebaví chodit furt přes chodbu a neustále lovit po kapsách klíče. Víš, jak by to bylo super?"

"To by možná bylo, ale dveře ti tu v konvici neuvařím, takže se zeptám ještě jednou - chceš něco?"

"Nechci. Tobě to nepřijde geniální?" dotíral pořád se svým nápadem.

Zalila si čaj a vrátila konvici zpět na místo. "Přijde, ale nevím, nakolik je to realizovatelný. Co když je to nosná zeď, nebo je na to potřeba nějaký povolení nebo já nevím..."

"A když to zařídím?" naťuknul ji.

"Myslíš, že to za to stojí?" zatvářila se pochybovačně.

"To si piš!"

"Dobře no, tak pojď koukat." Popadla svůj gigahrnek s čajem a odkráčela směrem do obýváku.