Josefína seděla na chodbě ve třetím patře, sekce hřbitov. Ano tohle bylo na jejich škole skutečně používané označení. Právnická fakulta byla opravdu velká, a navíc chodby  lemovaly atrium kolem dokola a celé to bylo dosti nepřehledné. A jelikož na jedné straně sousedila budova se hřbitovem a na druhé s řekou, pro lepší orientaci se běžně používala označení sekce řeka a sekce hřbitov. Ujeté, jako všecko na téhle škole. 

Do začátku zkoušky měla ještě skoro hodinu, ale tentokrát nebyla na vině jen její posedlost časovou rezervou, ale i fakt, že byla příliš nervózní. Příliš nervózní, než aby seděla doma a čučela do blba dokud nebude čas jít. To radši čučela do blba tady; nedávalo to sice moc smysl, ale komu na tom záleží. Prostě už to chtěla mít za sebou, aby mohla nový akademický rok začínat s čistým štítem. 

Její pozornost právě upoutal komický pár, ze kterého si dělali s Lindou srandu snad už od prváku. První šel ctihodný starý muž v mnišském rouchu kdo ví jakého řádu, ruce spojené za zády - profesor vyučující církevní právo. Za ním cupital proplešatělý muž mezi třicítkou a čtyřicítkou, oblečen tak, že jeho oděv doslova křičel cosi o bezprecedentní absenci vkusu, nebo možná barvosleposti - profesor vyučující římské právo. Mladší z mužů v ruce třímal malý talířek s kouskem dortu a lžička, odložená vedle zákusku celou dobu cinkala v rytmu chůze.

Takto spolu chodili pořád a všude; na přednášky, do menzy, snad i na toalety. A ještě k tomu ta jména, Josef Rajmund Petera a Záboj Slovák. Tahle dvojice byla tak trochu legendou a hlavně předmětem čilých dohadů, o jejich vztahu se zrodily četné teorie. Linda dokonce podnikla menší soukromý experiment, při kterém po mladším profesorovi pár týdnů házela očkem, jestli se jako chytí. No, nechytil, ale párkrát se pod jejími pohledy pěkně orosil.

Každopádně jejich procházka třetím patrem byla pro Josefínu vítaným rozptýlením. Po chvilce se ovšem ztratili v jedné z učeben a tak byla zas ponechána samotě. Myšlenky jí zabloudily ke dni, kdy se viděla naposledy s Georgem.

Ze vší té whisky, kterou zdolali předchozí večer, se tehdy vzbudila se slušným bolehlavem, čemuž vůbec nepomáhalo ani sluníčko, které jí nemilosrdně svítilo přímo do obličeje. Pomalu otevřela oči a zrak jí padl na zmuchlanou peřinu vedle ní, následně na její vlastní oblečení poházené na zemi; v tu chvíli si uvědomila, že je pod přikrývkou nahá. V hlavě se jí začínaly vynořovat mlhavé vzpomínky na včerejší večer. Láhev whisky, tanec, smích a pak už jen změť nahých těl, vášnivé polibky, dotyky a vzdechy. Panebože! Vyskočila z postele, došla si vyčistit zuby a pak na sebe hodila aspoň kalhotky a Georgeovo tričko, které našla u dveří, a rozpačitě se vydala do kuchyně.

George tam stál, na sobě jen kalhoty, opíral se hýžděmi o kuchyňskou linku a v ruce držel hrnek s kávou. 

"Ahoj," zazubil se na ni. "Jsi nějaká bledá, není ti špatně?"

"Ne, jen mě trochu bolí hlava," odvětila nejistě. Chvíli tam jen tak stála na místě a pak se odhodlala zeptat se na to, co ji teď zajímalo ze všeho nejvíc. "Ty, Georgi," najednou už vůbec nebyla bledá, spíš jí pěkně zahořely tváře. "My jsme spolu...to? spali?" vysoukala ze sebe obtížně a pohledem hypnotizovala jeho nahý perfektně vypracovaný hrudník. 

George odložil kávu, opustil svou pozici u linky a líným krokem došel až před Josefínu, načež ji jedním prstem jemně přiměl zvednout bradu a koukat se mu do tváře.

"Jo, a bylo to zatraceně fantastický," pronesl nonšalatně a několik dlouhých okamžiků jí upřeně hleděl do očí, skoro jako by se snažil v nich najít odpověď na otázku, kterou ani nepoložil. Pak mu však ztvrdly rysy a on se vydal k baru, kde si sedl na stoličku a hlavu si na okamžik složil do dlaní.

"Ale?" pobídla ho Josefína, zatímco usedala naproti němu, protože jí bylo naprosto jasné, že s mluvením ještě neskončil.

Zvuk jejího hlasu jej donutil zvednout hlavu, přičemž opět pátral v jejích očích. Tvářil se zvláštně, nedokázala ten výraz přesně identifikovat, tak jen vyčkávala.

"Ale nesmí se to už nikdy opakovat," řekl nakonec uvážlivě, "protože dříve nebo později by se nám do toho zamotaly city a já bych ti strašně nerad ublížil, Josie." 

V tom ho přerušila. "Zas si o sobě moc myslíš, krasavče," snažila se nabourat vážnou atmosféru humorem.

Usmál se jejímu vtípku. "Myslel jsem i sebe, ty trdlo," odvětil a napil se kafe. "A to se nesmí stát. Nejsem chlap pro tebe."

Josefína přes stůl ustaraně pozorovala jeho zamračený výraz. Vážně se dost kabonil, i když si to nejspíš ani neuvědomoval. Mezi obočím se mu udělala hluboká rýha a ústa měl nepřirozeně semknutá. Okamžik spočinula zrakem na jeho rtech, těch rtech které… Zatřásla hlavou a zaplašila další střípky z uplynulé noci. Zkrátka vypadal jako by ho přejel kombajn, vůbec se nepodobal tomu sebevědomému polonahému playboyovi, kterého tady ve své kuchyni našla stát jen před pár minutami. Něco ho očividně dost žralo.

Možná však už začínala tušit, odkud vítr fouká.

"To je přece v pohodě, Georgi, alespoň za mě teda jo. Nevím, proč se stalo, co se stalo, ale nic z toho nevyvozuju a nic neočekávám." Neušlo jí, že lehce pookřál.

"Vážně?" zvedl konečně hlavu a přestal čučet do hrnku. 

"Vážně," zakoulela očima, "copak sis myslel, že se do tebe po jedné noci bláznivě zamiluju? Jako bylo to skvělé, to uznávám, ale stejně."

Vypadal, že se mu dost ulevilo. "Takže pořád kamarádi?"

"Pořád kamarádi," přisvědčila s úsměvem od ucha k uchu. "Ale to tričko si nechám," oznámila a on si teprve teď všiml, co má vlastně na sobě.

"A teď, když dovolíš, si jdu konečně udělat něco k snídani, jinak už umřu hlady," což její žaludek dosvědčil bizarním zvukem připomínajícím zoufalé štěně.

Z myšlenek ji vytrhla ruka na jejím předloktí.

"Jdeš?"

Zamrkala, aby se vrátila zpět do reality a zjistila, že vedle ní sedí spolužák z hodin metodiky, středně vysoký frajer se sebevědomým pohledem, a tázavě na ni upírá pohled. "Cože?" 

"No, Musil už je tady a za chvíli začne zkoušet. Chci jít první, ať to mám už za sebou, tak jestli nechceš jít se mnou?"

"Jo, jasně," odvětila stále napůl nepřítomně a ještě narychlo otevřela zápisky. Moc už toho ale pročíst nestihla, za pár minut vyšel ze dveří zkoušející a zval k sobě první dvojici. Proto se oba zvedli a zamířili k jeho kabinetu, kde se usadili do předpotopních křesílek, která tu byla snad ještě od doby, kdy tu úřadovalo SS.

Z kartiček s otázkami, rozložených po stolku lícem dolů, si každý vytáhli dvě a zkoušející, milý prošedivělý pán, jim nechal pár minut na přečtení a promyšlení odpovědí.

Josefína byla vcelku spokojená, vytáhla si "Pojem a funkce metodiky vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů" a "Kriminalistická charakteristika vražd." Jasné jako facka, i když tenhle předmět ji opravdu bavil a nic moc těžkého na něm nebylo, takže si vlastně mohla vylosovat kterokouliv otázku. Žádná by neznamenala vyloženě průšvih. Po očku mrkla na svého kolegu, který jen hleděl kamsi na omšelý špinavý koberec a v rukách nervózně žmoulal index; zřejmě si svými znalostmi nebyl jistý tolik, jako ona. Když je pak zkoušející požádal, ať některý z nich začne, ze soucitu se spolužákem se toho ujala. Třeba mu čas navíc pomůže. Ale později se ukázalo, že nepomohl. Obě jeho otázky totiž směřovaly k sexuálním deliktům a bylo očividné, že jeho problém tkví právě v tom, styděl se o tom tématu hovořit. Takže zatímco Josefína své odpovědi odrecitovala víceméně rychle a s přehledem, na křesílku vedle ní sváděl ten kluk tuhý boj.

Nakonec zkoušku udělali oba, ona na výbornou, on za dobře. Před dveřmi se na sebe ještě úlevně usmáli a pak se bok po boku vydali po schodišti dolů směrem do atria a ven. Místo rozloučení ji ale ten sympatický kluk se špinavě blond vlasy pozval na kafe. A ona souhlasila, i když to vlastně bylo hlavně pod návalem po-zkouškových endorfinů a také díky absenci věrohodné výmluvy. Ne, že by chtěla být navždy sama, nebo že by jí něčím vadil, jen se nerada seznamovala s cizími lidmi a podstupovala neznámé situace v neznámém prostředí. V tomhle si byly s Lindou docela podobné, jenže Linda v každém viděla hrozbu, kdežto její problém tkvěl hlavně ve stresu. Prostě ji takové situace stresovaly, a tak se jim vyhýbala.

Zpětně však musela zhodnotit, že i když ze špatného důvodu, je nakonec moc ráda, že souhlasila. Mimo jiné jí v nedaleké kavárně přiznal i to, jak to bylo na té zkoušce. Opravdu se prý styděl a mohla za to i ona, protože se mu moc líbila, a když se jí ptal, jestli půjde dovnitř s ním, nečekal, že si vytáhne zrovna takové perličky.

Pak jí pozval na další rande a na další a najednou bylo jasné, že spolu chodí. A pak už čas ubíhal v prazvláštním tempu. Dokud ještě nezačal nový akademický rok, neměla toho moc na práci. Krom  korektur ji zaměstnávaly jen schůzky s Tomem a párkrát se viděla s holkama, dalo by se říci, že se za ty tři týdny stihla párkrát i pěkně nudit. Ale se začátkem školy jí přibyla spousta dalších povinností a čas doslova letěl, najednou byl konec listopadu, další zkouškové už pomalu ťukalo na dveře a ona by přísahala, že jen před pár dny byl ještě srpen.

***

Georgeovi, který byl momentálně plně zaměstnán prací na novém filmu, čas bohužel tak radostně neutíkal. Bavilo ho to, o tom nemohlo být žádných pochyb, jen to bylo pekelně náročné. Připravovaný snímek byl totiž pravý akčňák, se špionážní zápletkou navíc, a George trval na tom, že všechny ty nebezpečné kousky, které normálně dělají kaskadéři, bude dělat sám. Možná to bylo pošetilé, nepraktické a nebezpečné, ale když se do něčeho vnořil, tak opravdu naplno. Chtěl postavou být, ne ji hrát. Tenhle jeho postoj jej však stál spoustu tréninku navíc a tím pádem také spoustu času a energie. O modřinách a šrámech ani nemluvě. Ještě štěstí, že Josefína vytrvale odmítala videohovory, neb občas by se ho asi lekla, i maskérky někdy nadávaly, že téma svýma nápadama jim jen přidělává práci. 

Ale i přesto, že ho práce zaměstnávala a stále ještě ho, i po těch letech, nesmírně bavila, těšil se, až skončí. Až dá vale všem těm navlas stejným hotelovým pokojům, přívěsům na place a dnům, které strávil cestováním z místa na místo.

A také se dost často v myšlenkách vracel k poslednímu dni v Hradci.

Vstal tehdy dlouho před ní a celé ráno přemýšlel nad tím, co se mezi nimi stalo a jak by se k tomu měl nejlépe postavit. Ale ať nad tím uvažoval z kteréhokoliv úhlu, musel si přiznat, že by pro ni nebyl vhodná partie. Vždyť je v jednom kuse někde pryč, točí pomalu po celém světě a i když ne, jeho domovem je pořád Londýn. Taky se okolo něj pořád motá spousta žen a scénáře mu celibát zrovna nepředepisují. Jak by něco takového ustála holka mimo tenhle divný herecký svět? A navíc, je o jedenáct let starší, jedenáct, sakra! 

Během osamělého popíjejí kávy v její kuchyni se rozhodl. Když se pak objevila v kuchyni, na okamžik o správnosti svého rozhodnutí zapochyboval, ale jen na ten jeden okamžik.

"Ahoj," zazubil se na ni. "Jsi nějaká bledá, není ti špatně?"

"Ne, jen mě trochu bolí hlava," odvětila nejistě.  "Ty, Georgi," najednou už vůbec nebyla bledá, spíš jí pěkně zahořely tváře. "My jsme spolu...to? spali?" vykoktala a on si nemohl nevšimnout, že nespustila oči z jeho hrudníku. 

Odložil kávu, opustil svou pozici u linky a líným krokem došel až před Josefínu, načež ji jedním prstem jemně přiměl zvednout bradu a koukat se mu do tváře.

"Jo, a bylo to zatraceně fantastický," pronesl nonšalatně a několik dlouhých okamžiků jí upřeně hleděl do očí. Věděl, co musí říct, věděl, že to tak bude lepší, ale to mu situaci nijak neulehčovalo. Sedl si na stoličku u baru a hlavu si na okamžik složil do dlaní.

"Ale?" pobídla ho Josefína, zatímco usedala naproti němu.

"Ale nesmí se to už nikdy opakovat," vypravil ze sebe nakonec, "protože dříve nebo později by se nám do toho zamotaly city a já bych ti strašně nerad ublížil, Josie." 

V tom ho přerušila. "Zas si o sobě moc myslíš, krasavče."

Usmál se jejímu vtípku. "Myslel jsem i sebe, ty trdlo." Napil se kafe, aby získal trochu času. "A to se nesmí stát. Nejsem chlap pro tebe."

Jenže v tu chvíli mu došlo, že přece jen je už možná pozdě. Ne snad pro něj, ale co pro ni? Co když to nezarazil včas? Co bude dělat?

"To je přece v pohodě, Georgi, alespoň za mě teda jo. Nevím, proč se stalo, co se stalo, ale nic z toho nevyvozuju a nic neočekávám."

"Vážně?" zvedl konečně hlavu a přestal čučet do hrnku. 

"Vážně," zakoulela očima, "copak sis myslel, že se do tebe po jedné noci bláznivě zamiluju? Jako bylo to skvělé, to uznávám, ale stejně."

Dost se mu ulevilo, vlastně by se spíš slušelo říct, že nesmírně. Z představy, že ji svými slovy chtěl uchránit od zlomeného srdce kdesi v budoucnu a místo toho jí ho zlomil právě teď, se mu udělalo fakt špatně.

"Takže pořád kamarádi?"

"Pořád kamarádi," přisvědčila s úsměvem od ucha k uchu. "Ale to tričko si nechám," oznámila a on si teprve teď všiml, co má vlastně na sobě. Jeho oblíbené, ale čert to vem, ona se o něj určitě dobře postará.

"A teď, když dovolíš, si jdu konečně udělat něco k snídani, jinak už umřu hlady," což její žaludek dosvědčil bizarním zvukem připomínajícím zoufalé štěně.