Jakmile otevřel vchodové dveře, do nosu jej praštila úžasná vůně. Nijak se proto nezdržoval, v předsíni se jen zul, tašku odložil do kouta a vydal se do kuchyně.

Josefína jej spatřila periferním pohledem a po tváři se jí rozlil upřímný úsměv.

"Ahoj cizinče."

"Ahoj," opětoval pozdrav a letmo jí líbnul na tvář, načež si všiml na baru načaté láhve vína a dvou skleniček; v jedné bylo nalito, druhá zela prázdnotou.

"Chudák ten frajer, cos ho poslala domů," zakřenil se.

"Co?" Nejprve nevěděla, o čem mluví, ale pak zpozorovala na čem spočinul jeho zrak. "Jo tak, ta druhá je pro tebe, nalij si."

To ho trochu překvapilo, ale neodporoval a za chvíli už jí se sklenkou vína načuhoval přes rameno. Ne že by mu to dalo nějak moc práce, byl přeci jen o dost vyšší, než ona.

"Co vaříš?" zeptal se zvědavě a nosem nasál povědomou vůni.

"Lasagne," pootočila k němu hlavu a trochu nervózně se usmála, "ani nevím, jestli je máš rád, ale nic jiného mě tak rychle nenapadlo."

"Původně jsem myslel, že tě vytáhnu ven na večeři, ale tohle je mnohem lepší. A lasagne mimochodem miluju," mrkl na ni a lokl si vína. Už se chtěl posadit k baru, když si ještě na něco vzpomněl, odložil proto sklenku a vrátil se do předsíně pro svou příruční tašku, z které vytáhl podivně hranatou láhev. "Málem bych zapomněl, tohle jsem přivezl," oznámil a hrdě ukazoval Josefíně onu flašku. "Piješ whisku?"

Ona ale jen omluvně zavrtěla hlavou. "Ani moc ne."

"Nevadí," mávl nad její odpovědí rukou a šibalsky se usmál, "neboj, to tě rychle doučím."

"Když myslíš," pokrčila rameny a do předehřáté trouby šoupla zapékací misku plnou lasagní, vrchovatě posypaných sýrem.

George postavil suvenýr na kuchyňskou linku, načež se oba usadili u baru a připili si vínem na jeho návrat.

"Mimochodem," prohodil George a odložil svou sklenku. "Volala mi Kate."

"Vážně?" vyhrkla Josefína, zatímco se snažila neutopit ve víně. "Jakto? Kdy? Co chtěla?"

"Bože, ty jsi ale zvědavá ženská," zakroutil pobaveně hlavou a sedět na normální židli, nejspíš by se opřel o opěradlo, založil ruce na prsou a dál se bavil jejím dotčeným výrazem, čímž by ji pravděpodobně trochu naštval. Naštěstí ale seděl na vysoké barové židli, která vzadu opěradlo neměla, a tak mu stačilo jen natáhnout ruku přes stůl a přátelsky ji šťouchnout do ramene. "No tak, víš, že jsem to tak nemyslel."

Pookřála a rádoby načuřený výraz vystřídal zájem. "Tak povídej, co chtěla?"

"Sejít se a vše mi vysvětlit."

"A tys souhlasil?" zeptala se, točíc obsahem své sklenky.

"Nakonec jo," odpověděl stroze.

Brunetka protočila oči. "No, a dál co?"

O tomhle se mu nemluvilo zrovna snadno, kdo by taky rád vyprávěl historku o tom, kterak ho jeho polovička podváděla, že. Proto si mohutně lokl, jako kdyby mu snad ten jeden, byť sebevětší, lok mohl okamžitě přivodit tolik žádoucí mírnou přiopilost, a jal se vyprávět, co na něj tehdy Kate při obědě vybalila a zakončil to slovy: "a pak mi řekla, že mě chce zpátky."

"Kecáš," vyprskla Josefína, a málem přitom pokropila bar sprškou Dornfeldera, "cos jí na to řekl?"

"Odmítl jsem ji." Nerad mluvil o svých pocitech a tenhle případ netvořil výjimku, proto se jí se svými tehdejšími myšlenkovými pochody ohledně Kate nesvěřil. Vlastně ani nebyly nijak důležité a taky se za ně docela styděl. Nechtěl přiznat, že po tom všem přece jen uvažoval nad tím, že jí vše odpustí a dál spolu budou žít šťastně až do smrti, nebo až do doby, kdy jí ukecá někdo další. Ne, tohle nemusí vědět, nikdo to nemusí vědět.

Neměla sice moc zkušeností s tím, jak bolí rozchod po čtyřech letech; vlastně měla teprve jeden vztah, který se dal bez nadsázky nazvat vztahem, a ten skončil po dvou letech, když se její přítel zakoukal na vysoké do spolužačky, přesto tušila, jak bolestná záležitost to musí být.

"Jsi v pořádku?" chytila jej přes stůl za ruku, čímž ho donutila přerušit zírání na stopku vinné sklenky v jeho prstech.

"Jo, jasně," zvedl koutky úst do úsměvu a nenápadně změnil téma. "Cos vlastně měla na dnešní večer původně v plánu? Nějaký rande?"

"Pche, pak prej kdo je tu zvědavej," uchechtla se.

"Ok, jedna : jedna," uznal, ale nevypadal, že by se s takovou reakcí spokojil, což samozřejmě Josefína čekala.

"Byla tu Linda, předpokládaly jsme, že něco podniknem," vysvětlovala a zároveň vyndavala z trouby lasagne. Vzpomněla si na kamarádčin zděšený úprk a musela se o tu rozkošnou historku podělit i s Georgem a když už byla v tom, pověděla mu i to, jak toho odpoledne vysvětlila Lindě, proč je ještě neseznámila, a to už se oba vyloženě chlámali.

"Prej stydlivej," utíral si George z očí slzy smíchu a dolil si sklenku.

"Já vím," rozhodila rukama, "taková blbost, nevím, proč jsem plácla zrovna tohle." Vyndala ze skříňky talíře a ze šuplíku příbory a to vše mu vrazila do rukou se slovy: "Dej to, prosimtě, na stůl."

Neprotestoval, jen se optal, jestli chce jíst uvnitř, nebo venku, a jakmile se od ní dozvěděl odpověď, odpochodoval na terasu prostřít k večeři. A tak si již za pár minut užívali večeři při svíčkách, neb při poslední pracovní seanci na terase Josefíně praskla žárovka ve venkovním osvětlení, a ona ji ještě nebyla schopna koupit, což kutil domácí, jakým George bezesporu byl, ohodnotil pobaveným úsměvem. Inu, hlavně že si ta holka poradí, že jo. Atmosféru dokresloval elektrický lapač hmyzu, zavěšený kousek od stolu, který každou chvíli zasyčel a zavrčel, jak do něj neustále nalétávali komáři, můry a další havěť. Zkrátka romantika hadr, ale zdálo se, že ani jednomu to nijak zvlášť nevadilo.

Zahanbeně si uvědomil, že co přišel, mluvili celou dobu spíše o něm. "Jak ses tu vlastně měla?" narušil ticho dotazem a do úst si vložil další sousto.

Dala se do vyprávění, přičemž musela kriticky zhodnotit, že nic světoborného, dobrodružného nebo snad zajímavého za ten měsíc nezažila. V podstatě celou dobu jen pracovala a sem tam si zašla do parku, nebo na kafe do Deer's. Vzrušujícímu zážitku byla nejblíž tehdy, když čistila akvárko a jedna z rybiček, rozkošná malá závojnatka čínská, kterou pojmenovala tlusťoška, jí vyskočila ze síťky a neskutečně dlouho se plácala v obýváku po podlaze, než se unavila natolik, aby byla Josefína schopna ji odchytnout. A pak tu ještě byl ten týden u mámy...

"Ty, Josie, nechci se Tě nějak dotknout, ale ten Mirek je, no..." přemýšlel, jak to říci slušně a nepříliš urážlivě, ale předběhla ho.

"Pořádnej blbec, myslíš?"

Uchechtnul se a přitakal, skutečně měl na mysli podobný výraz, Josefína jeho drobné rozpaky mávnutím ruky odbyla; bylo to naprosto v pořádku, neb podobný názor mělo na toho arogantního hulváta spoustu lidí, pochopitelně hlavně v jejím okolí; jak se choval ke svým kolegům, rodině či přátelům, to nedokázala říci zcela jistě, tak dalece ho nikdy poznat netoužila, ale domýšlela si, že kdyby měla tipovat, nejspíš by o moc neprohrála.

George však z jejího vyprávění zaujala ještě jedna věc, a sice slavnosti vína v Mikulově; ještě před usnutím nad tím musel přemýšlet. Nikdy na žádné podobné akci nebyl a teď má perfektní příležitost. Usmyslel si, že hned ráno to Jo navrhne.

***

"Co to máš za roztomilou četbu?" ozvalo se náhle za jejími zády, až mírně nadskočila. Seděla na terase zády k domu, aby ji slunce, odrážející se od bílých listů knihy, neoslňovalo, a tak jej vůbec nespatřila přicházet, ba dokonce jej ani neslyšela, jak byla do čtení zažraná. Vrhla poslední rychlý pohled na fotografii zobrazující nahé mužské tělo na pitevním stole, pak si stránku založila, knihu zaklapla a otočila se k němu.

Přisedl si k ní, neurčitý výraz na tváři a naoko vážně spustil. "Víš kotě, na erotické literatuře není nic špatného, ale tohle je trochu divné, nemyslíš? Navíc při snídani." Koutky úst už mu cukaly směrem vzhůru, ale pokračoval dál, "nejsi tak trochu úchyl?"

Ta, jež byla tak nestoudně obviněna, mírně zrudla, pokroutila hlavou a pleskla ho knihou po tváři. "Ty jsi kus blba, Georgi. Dáš si kafe?"

"Jen seď, obsloužím se."

Zvedl se a zamířil směr kuchyň, ale ještě než se pustil do přípravy kávy, zavolal na ni: "Pak mi povíš, co to čteš, jo?" Josefína jen zabručela na znamení, že jej slyšela.

Po pár minutách se vrátil na terasu i s šálkem kouřící kávy a suverénně se začal ládovat šunkou, vejci a rajčaty z jejího talíře, k čemuž přikusoval chléb, taktéž její. Když to zpozorovala, pohlédla na něj přes okraj knihy a se zvednutým obočím, poznamenala, že mu zřejmě bude muset ukázat, kde se tu dá sehnat něco k jídlu. On jí ale odvětil, že raději využije její laskavé pohostinnosti, na tu chvíli přece nemá smysl nakupovat, no ne? Když zjistila, že přijel jen na čtyři nebo pět dní, chtě nechtě musela uznat, že taková argumentace nepostrádá logiku a znovu sklopila zrak ke knize, chtěla si alespoň dočíst kapitolu. Nedostala však šanci.

George nebavilo, že si ho nevšímá a tak se jí elegantně připomenul. "Haló, to jsem já, tvůj neodolatelný soused. Věnuj se mi laskavě."

Jak roztomilé, pomyslela si a knihu pro tuto chvíli odložila.

Zabloudiv očima k výtisku na stole se optal: "To máš k nějaké zkoušce?" Když přisvědčila, vyptával se dál. "A to tě baví?"

"Upřímně řečeno, ano," dopila zbytek kávy a zadívala se kamsi za jeho záda do nekonečně modré oblohy. "Baví mě trestní právo, tak si volím výběrové předměty tak, aby s ním souvisely. Měla jsem už kriminalistiku, kriminologii, tohle," kývla hlavou směrem k učebnici, " je metodika vyšetřování a na příští rok jsem si zapsala pár dalších." Povzdechla si, "Zatím sice nevím, k čemu mi to bude, ale to nevadí..."

Georgeovi se záhadně objevila v hlavě dokonale realistická představa Josefíny v kostýmku a lodičkách, se zbraní a pouty u pasu a okamžitě zamrkal, aby tu vidinu zaplašil. Nad tímhle tedy fakt přemýšlet nesmí. Proto reagoval jen strohým "aha," a okamžitě změnil téma, včerejší nápad s výletem mu teď přišel nesmírně vhod.

Po chvíli googlování však zjistili, že na vinobraní je teď, na přelomu srpna a září, bohužel ještě moc brzy a jet na Moravu jen tak na jeden den na otočku, zvlášť vlakem, aby mohli oba pít, je docela kravina. Nápad se jim ale oběma tolik zalíbil, že si takový výlet slíbili na příští rok, třeba na prodloužený víkend. Letos už to bohužel nestihnou, až odsud George za pár dní odjede, vrhne se rovnou do práce, mezi jednotlivými natáčecími dny bude mít sotva dva tři dny volna a sem se nejspíš dostane až někdy kolem Vánoc. Už teď se ale tak namlsali, že se toho nechtěli úplně vzdát, proto vymysleli náhradní plán a hned druhý den ráno odjeli alespoň do Českého Krumlova.

Ne že by snad tohle krásné město mělo nějakou souvislost s vínem, ale i tak tam měli co objevovat. Zamířili na prohlídku krumlovského zámku a hned zpočátku trasy utrpěli menší šok, jelikož je průvodce mylně považoval za otce s dcerou; jen bůh ví, jak k tomu ten člověk došel, jestli Josefína vypadala tak mladičká, nebo George tak starý. Každopádně se to neobešlo bez trapasu, protože George si to nenechal líbit a nakvašeně průvodci opáčil, že není její otec, nýbrž manžel. Josefína se v tu chvíli pleskla do čela, ale jen v duchu, navenek hrála s ním. Celou, téměř hodinu trvající, prohlídku se pak vodili za ruce, vrhali na sebe zamilované pohledy a bavili se pohoršenými výrazy zámeckého průvodce i ostatních návštěvníků. Zvlášť komický byl postarší pár německých turistů, zřejmě celé té úvodní scénce i přes jazykovou bariéru přece jen porozuměli, protože na ně zahlíželi zdaleka nejhůře ze všech.

Georgeova komediální dušička ale stále neměla dost a tak na zámecké věži, nejvěžovatější věži ze všech věží, jak ji kdysi popsal Karel Čapek, požádal právě tenhle párek, aby jim udělal společnou fotografii. Ti dva dost neochotně souhlasili a tak toho George využil a na poslední chvíli vlepil Josefíně pořádnou pusu. Původně chtěl těm dvěma dokonce dopřát pohled na klasický filmový polibek s Josefínou v záklonu, ale došlo mu, že to by pak utekli ze záběru a na tohle senzační dopoledne by neměli tak parádní fotografickou vzpomínku. Jestli byla Josefína jeho počínáním zaskočená, tak němečtí turisté se mohli přímo zbláznit. Paní, která fotila, div po něm jeho telefon nehodila a pak hned oba dva prchali pryč. Ani se nepokochali krásami meandrující Vltavy.

Ze schodiště se ještě chvíli ozývaly pohoršené výkřiky "Skandal," "ist zu alt," "pädophile," a nakonec i "unglückliches Kind!"

Falešní manželé se ale na vrcholku věže tlemili jak dva puberťáci, tohle byl zdaleka nejlepší dnešní zážitek. S myšlenkou že nic lepšího už dnes fakt zažít nemůžou, se vydali do města, aby si našli nějakou útulnou restauraci se zahrádkou, kde by se mohli naobědvat. Po jídle si ještě koupili kávu s sebou a s kelímky v rukách prošli historické centrum města, vyhýbajíce se všudypřítomným davům asijských turistů.

Výlet zakončili u řeky, kde si chvíli jen tak sedli, přemýšleli a pozorovali vodáky plavící se po Vltavě, zdravíc každého mohutným "Ahooooj!"

Najednou Josefína upřela zrak kamsi nalevo od nich. "Jee, ten je krásnej, podívej."

George se chvíli nechytal, ale pak si všiml, kam kouká. "Myslíš toho hafana?"

"Hmm," nadšeně kývala a sledovala psa pohledem, dokud i s páníčkem nezmizel za rohem. Pak se zas otočila ke svému společníkovi.

"To byl choďák, chodský pes. Český plemeno, který se tu začalo šlechtit někdy v osmdesátkách, ale na mezinárodní úrovni ho ještě neuznali. Mají fantastickou povahu, jsou strašně přátelský a učenlivý." Oči jí jen zářily.

George její nadšení docela fascinovalo, už při prvním setkání sice mluvila o tom, že si vždycky přála psa, ale nenapadlo ho, že by to bylo až tak vážné.

"Fakt je to krásnej pes, vypadá trochu jako dlouhosrstej německej ovčák, když ho vypereš na devadesát."

"Hele," dloubla do něj, "nech si toho! Ale musím uznat, žes to celkem vystihl. Vážně tak trochu vypadá."

"A má něco společného s Chodama?" zeptal se zvědavě, "víš, jak jsme byli na tom Čerchově, Klenčí, Chodov a tak..."

Josefína se usmála, moc ji jeho zájem potěšil. "Správná dedukce, milý Sherlocku," začla hravě, "Chody skutečně při střežení hranic doprovázeli psi. Psí hlavu měli dokonce později ve znaku a zmínky bys našel v Baarových dílech a v Jiráskových Psohlavcích dokonce i kresby. I když," zarazila se a přerušila tak svou přednášku, "to ti asi moc neřekne, viď?"

Zavrtěl hlavou. "To bohužel fakt ne, ale klidně pokračuj, rád tě poslouchám."

Josefína se malinko začervenala a sklopila oči ke svým rukám.

"No, ono už toho stejně moc není. Prostě, dnešní chodský pes určitě není přímým pokračovatelem původního plemene, ale vyšlechtili ho tak, aby všem těm historickým vyobrazením co nejvíce odpovídal."

"Víš toho o nich celkem dost," poznamenal obdivně a zahleděl se na ni, zatímco ona hypnotizovala pohledem vodní hladinu a sem tam sebrala ze země kamínek a snažila se dohodit až do vody.

"Asi jo, vážně se mi líbí. Povahově se mi hodně líbí i berňák, jenže to je fakt velký tele a navíc přizpůsobený životu venku, toho bych v bytě mít nemohla," odpověděla mu zamyšleně. Pak ale zahodila poslední kamínek, pokrčila rameny a obrátila se ke svému posluchači. "Ale to je stejně fuk, nemůžu mít ani toho choďáka."

"Ale proč?" nechápal, jak ji znal, zvládla by se postarat i o smečku vlků, jeden pes by určitě nebyl problém.

"Já nevím," povzdechla si a odstranila z obličeje pramen vlasů, který jí vítr shodil do očí. "Asi mám strach, je to velká zodpovědnost. Mám školu, práci, byl by často doma sám. Navíc v bytě. Kdybych ho mohla vypustit na zahradu, bylo by to asi jiný. Ale takhle mám strach, že by se se mnou prostě neměl dobře."

"Nesmysl," usmál se a povzbudivě do ní strčil ramenem, "s tebou by se měl královsky."

"Uvidíme, třeba jednou...Neměli bychom už jít?"

"Hmm, asi jo," začal se zvedat ze země, "ať nepřijedeme úplně pozdě."

***

Seděl na lavičce, předloktí opřená o stehna a nervózně si pohrával s klíčkem od auta. Koukl na hodinky, půl páté. Byla tam už snad půl hodiny a on z toho vůbec neměl dobrý pocit. Byl by jí hrozně rád poskytl nějakou podporu, rozhodně větší, než pouhý odvoz. Tušil ale, že v tuhle chvíli, na první výročí smrti svého otce, potřebuje být na hřbitově sama. I tak se však cítil provinile. Po dalších pár minutách zaslechl zaskřípění obrovské kované brány, zvedl se proto z lavičky a šel jí v ústrety.

V obličeji měla podivně prázdný výraz, oči červené a trochu opuchlé; očividně hodně plakala.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

Otřela si oči, zhluboka se nadechla a pak rozhodným hlasem prohlásila: "Budu."

George se zamračil a objal ji okolo pasu, aby ji dovedl k autu.

"Víš co?" zahleděl se na ni ze své výšky, "myslím, že je ten pravý čas naučit se pít whisku, ale nejdřív to chce kvalitní základ, takže si dáme něco dobrého k večeři, jo?"

Vděčně se na něj usmála. "A nebude ti vadit, když se najíme doma? Nechce se mi takhle mezi lidi."

"To víš, že ne," odvětil zcela samozřejmě.

Josefína si vyčerpaně opřela hlavu o jeho rameno a téměř neslyšně šeptla: "Děkuju."

Když pak do sebe u Josefíny naládovali extra porci kebabu, který koupili cestou u stánku, zvedl se George ze židle a prohlásil že už je čas. Následně vyštrachal sklenky a led a oběma štědře nalil dovezenou whisku. Při nalévání neopomněl poznamenat, že se jedná o unikátní kousek, neb je z malé rodinné destilérky kousek od Lairgu a téhle konkrétní vyrobili jen 200 lahví. Navíc s majitelem si kdysi na blatech hrávali na vojáky.

Venku bylo stále ještě příjemně teplo a tak si první rundu dali na houpačce na terase. Povídali si, smáli se navzájem svým zážitkům z dětství a popíjeli. A popíjeli opravdu dlouho, jelikož George nalil pěkné lampy. Za prvé nechtěl pořád chodit plnit sklenice a za druhé... no za druhé měl beztak v plánu Josefínu trochu opít, aby rozptýlil její dnešní chmurnou náladu. Jednou ale přece jen ty korbele dopili a pak už se rovnou přesunuli dovnitř, protože se ochladilo a oni ještě nebyli natolik opití, aby je hřál alkohol.

Někde mezi druhou a třetí sklenkou, kterou už mimochodem pili bez ledu, jelikož ten došel, někoho napadlo, že si pustí hudbu. Nejprve si navzájem pouštěli své oblíbené písničky, pak i hity z mládí; někdy si svůj výběr navzájem kritizovali, někdy se i shodli.

Ke konci třetího kola, zřejmě pod dojmem vzpomínek na puberťácké táborové diskotéky, došlo na pár ploužáků.

Se čtvrtou sklenkou dopili láhev a George byl spokojen - mise splněna.