Lauro, posílám ti svíčku. Dnes by měla tvoje máma narozeniny, zapal ji na její počest.  Já taky jednu svíčku zapálím. -táta

Lauře, jedenáctého února, ráno přišel malý vzkaz s balíčkem, ve kterém našla vonnou svíčku, voněla jako pomeranč a čokoláda. V bytě, kde bydlí je vždycky alespoň jedna taková svíčka, vždycky s takovou vůní. Táta jí kdysi dávno vysvětlil, že tyhle měla její máma nejraději.

Laura schovala vzkaz do kapsy a vydala se do ložnice. Vzkaz vytáhla z kapsy a dala ho do šuplíku, kde si schovávala všechny dopisy, které během roku dostala. Svíčku položila na noční stolek a rozhodla se, že ji zapálí až večer.

Připravila se na výuku a odešla z nebelvírské věže.

********

Harry se večer vrátil do ložnice po jeho nepovedeném pokusu získat Křiklanovu vzpomínku. V ložnici Rona, sedícího na zemi u okna, na posteli byla otevřená čokoládová bonboniéra se vzkazem od Romildy Veanové pro něho. Ron si něco žvatlal a díval se na Měsíc, který zářil na noční obloze.

,,Ahoj Harry." Otočil se najednou Ron na kamaráda, culil se a oči se mu leskly, jako by myslí nebyl vůbec v místnosti a putoval někde ve světě.

,,Ahoj." 

,,Promiň, jen jsem ochutnal." Omluvil se, když mu pohled sjel na krabici od čokolády, kterou Harry držel v ruce.

,,To nic. Byla alespoň dobrá?" 

,,Jo, moc." Harry jen přikývl a začal sbírat papírky, které po sobě Ron nechal.

,,Pořád na ní musím myslet." Vydechl Ron zasněně a dál zíral na Měsíc.

,,Myslel jsem, že už ti leze na nervy." 

,,Nikdy jsem s ní nemluvil, jak by mi mohla lézt na nervy?"

,,Vždyť se s ní každý den muckáš na chodbě." 

,,To není pravda! O kom to mluvíš?!" Vyjel Ron a postavil se na nohy.

,,O Levanduli. O kom to mluvíš ty?"

,,O Romildě přeci! O Romildě Veanový!" Harry se podíval na bonboniéru a zase na Rona.

,,Představíš nás? Ty ji znáš, že ano?" 

Harry si povzdechl a zahodil vzkaz na bonboniéru, ,,pojď Rone, představím tě Romildě Veanový." Harry vzal Rona za ruku a vytáhl ho z ložnice. Chodby byly tmavé a v hradě bylo chladno, jako vždy. 

,,Kde je Romilda?" Zeptal se nechápavě Ron, když zastavili před kabinetem profesora Křiklana. Harry mu neodpověděl a zaklepal na dveře.

,,Ano?" Z otvoru na dveřích vykoukl profesor, prohlédl si, kdo stojí před dveřmi a výraz na tváři mu zkameněl.

,,Promiňte, pane profesore, ale potřebuju vaši pomoc."

,,Co potřebujete, pane Pottere?" Zeptal se Křiklan chladně. ,,Silný lektvar lásky." Ukázal Harry profesorovi Rona, který pořád mluvil o Romildě Veanový.

,,Pojďte." Profesor otevřel dveře a pustil je dovnitř.

,,Děkuju." Harry posadil Rona na sedačku a přešel k profesorovi.

,,Omlouvám se za to předtím." 

,,Neřešme to. Myslel jsem, že protilék na Amorův šíp zvládnete sám." 

,,Nechtěl jsem to riskovat, přeci jenom, vy jste profesionál." 

Křiklan připravil lék pro Rona a podal mu ho. Ron si ho vzal s podezíravým pohledem, ale nic nenamítal.

,,Jak ti je?" Zeptal se kamaráda Harry, když Ron položil kelímek na stůl.

,,Dobře." Přikývl Ron. 

,,Skvělé, pojďte, něco vám naliju." Oddechl si Křiklan a přešel ke skříňce ve které bylo schované pití. Vytáhl zabalenou flašku medoviny, rozlil ji do skleniček a podal oběma chlapcům.

,,Tady, dejte si." Podal jim Křiklan skleničky naplněné medovinou a Ron to do sebe okamžitě kopl. Položil skleničku na stůl vedle kelímku, ze kterého vypil lék na lektvar lásky.

Ve chvíli, kdy si Harry s profesorem cinkli, Ron se skácel na zem. Škubal sebou a z pusy mu začala vytékat pěna.

,,Rone!" Harry reagoval okamžitě a klekl si ke kamarádvovi.

,,Pane profesore, pomozte!" Vykřikl Harry, jenže Křiklan tam jen stál a vyděšeně se díval, jak sebou Ron škube a hází.

Harry se postavil, prošel kolem profesora a začal se hrabat v jeho věcech na lektvary. ,,Kde to je?" Mumlal a spěchem otvíral všechny šuplíky.

Když našel, co hledal, přiběhl zpátky k Ronovi, který sebou škubal ještě více a pěna mu stékala po obličeji. Harry mu dal bezoár do úst a stiskl je, aby ho Ron spolkl.

Ron se uklidnil, pořádně se nadechl a pak omdlel.

,,Zavolejte madam Pomfreyovou, ať očekává Rona." Oznámil Harry a s námahou zvedl Rona ze země.

********

,,Kde jsi tu medovinu koupil, Horácio?" Ptal se Brumbál kolegy na ošetřovně.

,,Vlastně jsem ji dostal. Chtěl jsem ji darovat, medovinu moc nemusím." Vysvětloval Křiklan.

,,Kdo ti ji dal, komu jsi ji chtěl dát?" 

,,Vlastně tobě, Albusi."

,,Od koho je?" 

,,To nevím, našel jsem ji u dveří kabinetu se vzkazem." 

,,Hmm, dobrá." Brumbál jen přikývl a dál se nevyptával.

Harry seděl s Hermionou u Ronovi postele. Hermiona ho držela za ruku a mlčela, dívala se na zem a čekala, kdy se Ron probudí.

,,Kde je?! Kde je můj Lolánek?!" Na ošetřovnu se vřítila Levandule Brownová, Ronova přítelkyně. 

,,Hrr..." Ozvalo se od Rona z ničeho nic po chvilce.

,,Ano, lásko?" Reagovala Levandule. ,,Her..." 

,,Co říká?"

,,Hermi...." Vypadalo to, že Ron chce něco říct, jenže slova z něj padala těžko a nešlo mu rozumět.

,,Hermiono..." Mumlal potichu, sotva ho bylo slyšet, jenže všichni u postele to slyšeli.

,,Je to tvoje chyba!" Otočila se Levandule z ničeho nic na Hermiono, pustila Rona a prudce se postavila, skoro to vypadalo, že na Hermionu zaútočí.

Pak Levandule vyběhla s pláčem z ošetřovny a nikdo se za ní neohlédl. V místnosti nastalo trapné ticho, Severus Snape si odfrkl a Hermiona se posadila zpátky k Ronovi, na tvářích ruměnec a na rtech malinký úsměv, který by se dal lehce přehlédnout.

,,Sklapni." Zašeptala Hermiona, když se na ní Harry podíval. 

********

V Doupěti se o incidentu samozřejmě okamžitě dozvěděli a Molly s Arturem a dvojčaty přijeli do Bradavic, aby se ujistili, že je Ron v pořádku.

Laura s Fredem toho využili a na nějakou chvíli zmizeli. George s Fredem toho odpoledne také využili a prodali nějaké jejich výrobky studentům. Molly se ujistila, že jsou v pořádku i všichni ostatní a spolu s Arturem jim předali dopisy, které po nich ostatní poslali. Po večeři pak všichni čtyři odjeli.

Po incidentu s medovinou a otráveným Ronem se vrátilo vše do pořádku. Vlastně ne úplně všechno. Ron nedokázal pochopit, proč je na něj Levandule naštvaná, Hermiona s Harrym mu to několikrát vysvětlovali, ale Ron na to mávl rukou, že je to nesmysl, ale že mu jeho rozchod s Levandulí vůbec nevadí.

Hermiona už nebyla věčně naštvaná a otrávená, samozřejmě to bylo díky rozchodu onoho páru. Když je neviděla na chodbách, jak se líbají, obrovsky se jí ulevilo a uklidnila se. 

Únor pomalu končil a sníh začal tát. Zima se stahovala a blížilo se jaro. Každým dnem bylo tepleji a sluneční paprsky hřály více a více. Studenti z toho byli nadšení, mohli po dlouhé zimě zahodit kabáty a šály a na bylinkářství do skleníků chodit pouze v mikinách.

S ustupující zimou měli i studenti více motivace něco dělat a tak bylo možné vidět na začátku března spoustu studentů v knihovně jak studují nebo dělají úkoly.

Nebylo dostatečné teplo na to, aby trávili čas venku, ale už nebyla ani taková zima, aby byli u krbu ve společenských místnostech nebo schoulení pod dekou. 

Madam Pinceová každý den vypadala, jako by všechny studenty chtěla umlátit jejími milovanými knihami, ale v hloubi duše měla radost, kolik studentů projevovalo zájem o studium.

Zájmu studentů si všimli i profesoři a každý s tím naložil jinak. Snape si to přebral způsobem, že jim přidá ještě více práce a úkolů. Na druhou stranu, profesor Kratiknot měl ze studentů takovou radost, že jim úplně zapomněl zadat nějaký úkol.

Dokonce i Filch si všiml té zvláštní změny. Jelikož studenti trávili celé odpoledne v knihovně nebo ve společenských místnostech, chodby byly tiché a prázdné, a protože se všichni unavovali učením, chodili dříve spát a nikdo nevyváděl žádné neplechy. Občas se našlo pár jedinců, kteří byli mimo společenské místnosti na chodbách po večerce, ale jinak bylo všude ticho.

Tuhle kapitolu jsem psala na Valentýna, tak jsem to rovnou hodila na Valentýna.
Také jsem si všimla, že mám tendenci popisovat konec a začátek zimy.🙈